Cesta na frontu

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 5. 2018

Twitter

Členové Komunistického svazu mládeže se v květnu zúčastnili solidární mise do Luganské lidové republiky, pořádané Společností přátel LLR a DLR. Uvádíme reportáže z této cesty.

Pomalu vstávám a vůbec se mi nechce. Vypínám budík a uvědomuji, co je za den a co nás dnes čeká. Venku za oknem je brzké a chladné ráno. Pomalu končí velitelský čas-zákaz vycházení. Lidé pomalu vstávají a jdou do práce. My se k nim přidáváme. Při odchodu z hotelu se s námi loučí recepční a žehná nám. "Kdo brzo vstává, tomu bůh žehná," to za sebou slyším, když vstupuji do chladného rána.

Jedeme s maršůtkou na autobusové nádraží. Tam na nás čeká eskorta. Tvoří ji 3 vojáci. Dva z nich jsou hodně mladí, nemůže jim být moc nad 18 let. První je holohlavý, má za pasem nůž a rudou nášivku se srpem a kladivem. Druhý je trochu snědší. Má tmavé oči a působí veseleji. Třetího muže už známe. Potkali jsme se před pár dny ve vojenském muzeu. Je to starší a na místní poměry hodně vysoký člověk. Má brýle a na prsou vyznamenání. Pochází z Oděsy a na Donbas utekl před ukrajinskými fašisty. Už 4 roky tu bojuje jako dělostřelec. Před válkou však psal knihy.

Nasedli jsme na autobus do Alčevsku, tam nás čeká první přestup. Samotná fronta není zase tak daleko. Silnice jsou však příliš zničené, tak nám i cesta po kratších úsecích trvá nekonečně dlouho. Aspoň může člověk odpočívat, pozorovat krajinu a místní obyvatele.

Po cestě několikrát přestupujeme, čím blíž se blížíme frontě, tím krajina vypadá neutěšeněji. Eskorta se o nás svědomitě stará. Ukazují nám, kde se dá nasnídat. Přátelsky se s nimi bavíme. Zjišťujeme zajímavé věci z jejich životů. Voják spisovatel nesnáší autorská práva a šíří své knihy mezi lidmi, jak se dá.

V přátelské atmosféře jsme se dostali do Kirovsku. Zde sídlí brigáda. Pěšky se vydáváme na její sídlo. Únava se mísí se vzrušením. Vždyť jsme asi 5 km od první linie. Město je jako většina zdejších měst plné zeleně. Za jiných okolností by působilo svěže a příjemně. Dnes však ne. Většina obyvatel z něj utekla. Procházíme kolem rozstřílených budov, opuštěných domů a náborových letáků.

Asi za 15 minut docházíme ke kasárnám. Je to dvoupatrová cihlová budova, okolo je ostnatý drát a vojáci na stráži. Pouští nás dovnitř. Na nádvoří voják zalívá květiny, jiní si hrají se psem nebo kouří v altánu. Tihle jsou zde na odpočinku, zbytek vojáků je na frontě. Každý den se tam střílí.

Voják-spisovatel nás vede do kanceláře velitele. Vidíme plakáty proti pití alkoholu a seznam padlých spolubojovníků. Bodrý velitel nám ukazuje šrapnely a střepiny, co si ráno nasbíral v Žoloboku. Žolobok je malá a dnes už vlastně neexistující vesnice na samotné hranici. Ukrajinská a opolčenecká linie se tam k sobě přibližují nebezpečně blízko. Denně tam dochází k přestřelkám a odstřelování. Většina vojáků brigády je právě tam.

Velitel nám povídá o situaci na frontě, o tom, že se tam pořád bojuje a umírají lidé. V pracovně je s námi i ozbrojený voják co hlídá velitele. Přece jenom můžeme být ukrajinští diverzanti.

Předáváme veliteli dárky a medikamenty od italských antifašistů. Je rád, pomůžou, přesto je to relativně málo. Za odměnu nám dovolí navštívit první linie. Abychom viděli, jak se žije zdejším a mohli o tom doma mluvit.

Tak vyrážíme z kasáren v bílé dodávce. Doprovází nás několik vojáků. Velí jim důstojník původem z Kazachstánu. Naše dodávka opouští Kirovsk a jedem do první linie! Krajina se tu mění. Vše tu působí strašně opuštěně. Rozstřílené vesnice a pustá step, vše čpí smutkem a samotou. Silnice se mění v prach a cesta v offroad. Sedíme v dodávce na zemi a cítíme každý hrbol.

Dodávka prudce zrychluje. My vzadu doslova létáme, chybí sedačky a není se čeho držet. Je to však nezbytné. Prý na tom úseku hrozilo nebezpečí.

Tak jsme dojeli do vesnice Doněckij. Jsme pár set metrů od ukrajinských předních pozic. Tady prochází fronta. Tak necelý kilometr od nás jde slyšet střelba, dunivé rány minometů a praskavé z pušek a kulometů. Ukrajinci střílejí, v Žoloboku se bojuje. Vojáci nás instruují, co máme dělat, když začnou bombardovat nás.

Procházíme ulicí s rozstřílenými domky. Okolo se pasou kozy a hlídkují vojáci. Přesto, že se za námi střílí, tady je podivné ticho. Ve mně vzrůstá tíseň a vzrušení. Jdeme dál směrem k ukrajinským pozicím. Vojáci nás varují před nášlapnými minami. Mohou být okolo opuštěných domů. Na konci ulice je výhled na ukrajinskou linii. Je na protějším kopci mezi stromy. Fotíme a vycházíme do šedé zóny. Tady to není tak nebezpečné, ale dál už mohou být miny nebo nevybuchlá munice.

Autem se vracíme do centra Doněckého. Před válkou tu bylo okolo 3000 obyvatel, dnes jich tu žije 700. Je tu spousta zničených budov. Vidíme vyhořelou bytovku a další rozstřílené budovy. Přes všechny hrůzy zde pořád žije hodně obyvatel. Některé domy se už spravují díky humanitární pomoci. Funguje tu pošta a na návsi jsme viděli i civilisty. Kousek od návsi nám vojáci ukazují zbytek opevnění a zničenou vojenskou techniku.

Pomalu odjíždíme z Doněckého a vracíme se na základnu. Po cestě nás vojáci berou na ještě jednu linii. Vjíždíme do neznámé vesnice s krásným kostelem. Vojáci nás vedou na peredvoj. Jdeme okolo poničených domů. Peredvoj je na konci ulice. Odsud je ukrajinská linie asi 1500 m a z druhé strany asi 900 m.

Pomalu se procházíme ulicí. V poničených domcích žijí lidé, co nemají kam utéct. Co nemají ani peníze, ani příbuzné, nebo prostě nechtějí opustit svoji půdu. Bavíme se s jednou ženou. Povídá nám o svých problémech.

Lidé zde žijí v nikdy nekončící nejistotě. Každý den může přijít smrt. Většina lidí je zde bez práce. Žijí z toho, co vypěstují. Místní továrna padla za oběť válce. Autobusové spojení tu sice je, ale jezdí sporadicky. Život je zde nepředstavitelně těžký.

Loučíme se s tímto smutným místem. Jedeme zpátky do Lugansku. Zažili jsme pro českého člověka něco nepředstavitelného. Je těžké o tom psát, všechny pocity se stejně nedají vepsat do papíru. I kdyby se ale daly, stejně je to těžko přenosná zkušenost. Podobné věci nezažila u nás ani naše, ani předešlá generace. Tady se však stalo válka součástí života. Každý den visí nad každým jako Damoklův meč.

Alexandr Salajka

Více: KSM na solidární misi v Luganské lidové republice

• < Předchozí
• Další >