Odvrácená tvář východního Slovenska

Podrobnosti

Vytvořeno 1. 3. 2005

Twitter

Ve dnech 23. 2. 2005 – 26. 2. 2005 jsme měli díky pomoci KSČM možnost zúčastnit se ve východoslovenském městě Moldava nad Bodvou protestních akcí proti tzv. Dzurindovým reformám, které pořádala známá slovenská aktivistka Zuzana Cingelová. Celkem nás z Prahy vyrazilo (mimo řidiče) pět, delegace z Komunistického svazu mládeže (KSM) a Iniciativy pracujících a mládeže (IPM).

V brzkých ranních hodinách 24. 2. jsme dorazili po pohodlné cestě mikrobusem do Moldavy n. B., kde jsme se po boku Z. Cingelové a dalších aktivistů (mj. i z Belgie, Dánska atd.) zapojili do přípravy protestní akce, která se měla konat na zdejším náměstí od 8.00 a skončit měla až druhý den odpoledne.

Po příchodu na náměstí jsme začali s agitací mezi přihlížejícími občany pomocí megafonu a osobními rozhovory, na stolku byla k dispozici petice, kterou během dvou dnů podepsalo několik desítek občanů. Přes počáteční rozpaky přihlížejících a určitý odstup od nás se postupem času vytvořila na náměstí skupina cca 40-50 lidí (převážně Romů), s kterými jsme měli možnost diskutovat o jejich situaci. K akci se po pár hodinách připojili i představitelé Krajského výboru KSS společně s jeho předsedou, kteří nám poskytli i ozvučovaní techniku. Účast původně přislíbili i čelní představitelé KSS v čele s J. Švecem, ale na akci nikdo z nich nedorazil, neboť na poslední chvíli uspořádali svou akci se stejným cílem a ve stejný den v Bratislavě.

Dopad reforem a slovenský rasismus

Ve vzájemných debatách s přítomnými se nám Romové svěřovali se svými problémy. Dozvěděli jsme se od nich, že sehnat práci je zde nemožné, místní obyvatelé pracují převážně ve 30 km vzdáleném košickém U. S. Steel, kde jsou prý nadprůměrné příjmy. Většina z těch, s kterými jsme rozmlouvali, si však stěžovala, že i přesto, že mají snahu pracovat, nikdo je nepřijme, protože jsou cikáni; proto i někteří z nich jezdí za prací do Čech (nejčastěji do Prahy), kde přece jenom seženou práci třeba jako zedníci apod. To, že sociální dávky jsou na Slovensku nižší než u nás, je známé, takže třeba pětičlenná rodina bere dávky okolo 7 500,- Sk; kdo si ale myslí, že dostane peníze na ruku, se mýlí. Z peněz jim nejdříve úřady strhnou platby za nájem, elektřinu, služby a další a vyplatí jim teprve zbytek, což může znamenat tak kolem 1000,- Sk na rodinu a měsíc, které si nechodí vyzvedávat na úřad, ale prý na policii. I ceny jsou na Slovensku výrazně vyšší než u nás, což je hlavně způsobeno jednotnou DPH ve výši 19%. Výrazně dražší než u nás jsou hlavně mléčné výrobky, ovoce, zelenina, ale i maso nebo i alkohol. Slovenská vláda tvrdí, že pro sociálně slabé zavedla stipendia, ale jak nám bylo řečeno, chodí značně nepravidelně a tento měsíc jim třeba ještě nepřišlo vůbec a ani úředníci nebyli schopni říct, kdy jim ho budou schopni vyplatit. Další pozoruhodností Dzurindových reforem je tzv. aktivizační program, kdy nezaměstnaní, aby byli vedeni jako nezaměstnaní, musejí odpracovat každý týden tři dny (to je 80 hod. za měsíc) a za to dostanou 1500,- Sk - nic navíc, žádné další sociální dávky. Co se týká přídavků na děti, nejsou jim vypláceny v hotovosti, ale v podobě poukázek na nákup zboží. Ve školách je potom pro děti ze sociálně slabých rodin připravená tzv. desítka, což je svačina o 10. hodině v ceně 20,- Sk, za kterou však potřební platí 1,- Sk. Tato svačina se skládá z krajíce chleba namazaného pomazánkou, malým nápojem a jakýmsi sladkým koláčem. To je asi ve velmi heslovité zkratce k nastínění situace Romů a dalších sociálně slabých na Slovensku.

Zřícený dům

Celý den byl poměrně velký mráz a my jsme čas trávili střídavě na náměstí, kde probíhaly velmi zajímavé debaty s přítomnými a potom v nedalekém sále, kde jsme se jako aktivisté mohli ohřát a měli k dispozici kávu, čaj a malé občerstvení. Samozřejmě jsme nezůstávali jen zde, ale snažili jsme se projít celé město a zjistit např. ceny potravin, služeb a dalších výrobků, ale i to, jak zde lidé bydlí. Vytrhnutí z tohoto koloběhu přinesla osmá hodina večerní, kdy jsme krátce před ní zapálili několik desítek svíček jako připomenutí obětí sociálního útlaku na Slovensku. Na náměstí vzápětí vbíhá jeden Rom a začíná vykřikovat cosi cikánsky, vzápětí se dozvídáme, že kdesi spadl dům. Dáváme se za ním do běhu, po několika minutách dorážíme jako jedni z prvních ke značně „vybydlenému“ domu, k němuž města nevede žádná komunikace a všude kolem je silně zapáchající bláto a povalují se zde odpadky. Zjišťujeme, že se zřítila vnitřní část domu a to od druhého patra až do sklepa. Všude je značný zmatek a postižení vynášejí z bytů, co se dá! Zaráží však značně laxní přístup policie, která jen nečině přihlíží a když jí žádáme o to, aby se zapojila do pomoci, je nám sděleno, že se nic nestalo, ať se do ničeho nepleteme a že za zřícení si můžou Romové sami (jelikož se nám podařilo ve zmatku proniknout dovnitř, bylo jasně vidět, že u domu byla značně porušená statika). Policisté se ani nenamáhají zavolat sanitku a hasiče, což činíme teprve my! Policisté uzavírají okolí domu a nikoho již do něj nepouští, ale ani oni sami ani nikdo jiný do něj nevstupují, nečiní tak ani po další dvě hodiny, co jsme zde přítomni. Na otázky proč a zda vědí jistě, že v domě není nikdo zavalen, je nám odpovězeno ať se o to nestaráme, že oni vědí, co mají dělat. Neváháme a voláme STV, Markízu a TV Joj.

Z následné diskuse s postiženými se dozvídáme, že v domě již delší dobu nejde voda, neboť se porouchalo potrubí a nikdo se k tomu nemá, aby ho opravil a to i přesto, že nájem zde platí. Proto se myjí a prádlo perou v potoce, který protéká hned vedle domu. Dům nemá vchodové dveře a do jednotlivých bytů také dveře nevedou, jen prázdné otvory, chodby jsou ve značně zdecimovaném stavu, nesvítí se na nich, v některých oknech je sklo nahrazeno igelitem nebo chybí úplně.

Po asi dvou hodinách se vracíme na náměstí a chceme jít za primátorem, který má jednání městské rady (netýkalo se ovšem dané události). Za několik okamžiků přišlo i několik postižených Romů, kteří nám sdělují, že mají být přestěhovaní do jakéhosi azylového domu pro Romy o rozměrech 7x7 metrů, ale v postiženém domě jich bydlelo dle jejich vlastních slov cca 100. Primátor odjíždí z náměstí, zastavujeme ho a chceme vědět, jak bude postupovat. Se Z. Cingelovou se odmítá bavit a zbylým přítomným sděluje, že to není věc k diskusi, že je to věc Civilní ochrany a my se do toho jako civilisté nemáme plést.

Vydáváme se proto s Romy podívat se na místo, kde by měli najít přechodné ubytování. Dům se nachází v okrajové časti města obklopen domy obývanými Romy. Jedná se doopravdy o malý domek se společným sociálním zařízením, malou místností správce a místností o velikosti tak 50 m2, ve které teprve příchozí zatápí v kamnech, topení zde není. Nastává bouřlivá debata s místním romským koordinátorem, protože přítomným Romům se zdá přidělený prostor značně malý vzhledem k počtu lidí, kteří bydleli v postiženém domě. Koordinátor na pomoc volá primátora Zacharyáše, jeho pomocníky a Městkou policii. Přijíždí STV a dělá rozhovor s primátorem, Z. Cingelovou, belgickými aktivisty a přítomnými Romy. S rozhovoru s primátorem vyplývá, že Romové můžou být rádi, že se o ně postarali, neboť postižený dům městu nepatří a Romů zde bude bydlet asi 20 neboť ostatní postižení se rozešli ke svým příbuzným. Za chvílí přiváží přítomným Romům provizorní lůžka, něco k jídlu a teplý čaj. Loučíme se a odcházíme směr náměstí. Do postelí uleháme okolo druhé ráno, ne však všichni, zbytek drží na náměstí „službu“ celou noc.

Romská osada

Ne příliš odpočatí vstáváme do druhého dne. Část z nás jde na náměstí opět agitovat, vzhledem ke včerejším událostem očekáváme hojnější účast a zbytek jde obhlídnout jak vypadá situace u poškozeného domu ve dne a pořídit fotky. Dům hlídají romské hlídky, které vznikly minulý rok při nepokojích na východním Slovensku, a které na nás nyní volají Městskou policii. Proto raději odcházíme.

Na náměstí se moc lidí nesešlo, jak se dozvídáme, primátor již stačil Romy „poučit“, aby se k nám moc nepřibližovali a nemluvili s námi. Z tohoto důvodu ve 12 hodin končíme akci a vydáváme se podívat do nedaleké romské osady. Ta leží nedaleko města uprostřed polí a dostáváme se k ní po bahnité cestě. Pohled, který se nám zde naskytne, nám mírně řečeno vyráží dech, jak kdybychom nebyli ve 21. století uprostřed Evropy, ale v jihoamerických slumech. Celá osada je opět pokryta zapáchajícím bahnem, které je směsí výkalů a všelijakých odpadků, vč. třeba kostí z prasečích nohou. I když je pod nulou, pobíhají tímto bahnem kolem nás polonahé děti. Osada se skládá asi z 20 – 30 chatrčí ze dřeva, vlnitého plechu a podobného materiálu a panelových domů ve stejném stavu jako ten, který se předešlé noci zřítil v Moldavě. Chatrče jsou vybaveny velmi prostě, dřevěné nebo hliněné podlahy, postel a jednoduchá kamna, elektřina je do některých chatrčí vedena načerno ze sloupů elektrického vedení. Jak vypadalo bydlení Romů v „panelácích“ jsme se nedozvěděli, neboť Romům prý primátor Zacharyáš zakázal, aby nás tam pouštěli. Tristní je i pohled na sotva čtrnácti-patnáctileté těhotné dívky.

Přítomní Romové se velmi živě zajímají odkud jsme, z jaké organizace apod., když jim opatrně sdělujeme, že z Komunistického svazu mládeže, jsme překvapeni jejich kladnou reakcí, nabádají nás, abychom si vše dobře prohlédli a referovali o tom v Čechách. Stejně jako předešlého dne při diskusích s Romy i zde se všichni vyjadřují ve smyslu, že za komunistů bylo lépe a Československo se nemělo rozdělit.

Epilog

Zaražení z toho, co jsme viděli, se vracíme zpět do města. Odpoledně ještě pořádáme hry o ceny pro romské děti. Z Čech jsme přivezli pro ně sešity, propisky, tužky, pastelky a rozdělili mezi ně i ovoce. Další věci pak odvážíme postiženým Romům do azylového domu, těm také dáváme oblečení, které jsme přivezli z Čech, a které oni museli zanechat v polorozpadlém domě.

Pozdě odpoledne se vracíme na základnu kde ještě dlouho do noci probíráme zážitky z uplynulých dvou dnů a diskutujeme o tom, jak naše poznatky co nejlépe zužitkovat a postiženým lidem pomoci. Víme, že jsme zde nebyli naposledy a také víme, že nic ve stylu tzv. Dzurindových reforem k nám nesmí přijít ani v podobě Modré šance ODS ani něčeho podobného, nebo pak dopadneme stejně jako Slováci.

Již nyní plánujeme, že v co nejkratší době uspořádáme o situaci Romů na Slovensku podrobnou besedu a promítneme Vám několik desítek fotografií, které jsme zde pořídili.

Ludvík Šulda

místopředseda KSM

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >