O soudobém kapitalismu a jeho útocích na politická a sociální práva...

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 5. 2006

Twitter

Dne 20. května 2006 se uskutečnila jubilejní XX. Pražská teoreticko-politická konference, jejímiž pořadateli byly OV KSČM Praha 1, 6 a 7, Praha-východ a Mladá Boleslav spolu s ÚR KSM. Konference byla pojata jako příspěvek ke kampani před červnovými volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Do široké a otevřené diskuse k aktuálním otázkám, souvisejícím s charakterem soudobého kapitalismu a jeho útoky na politická a sociální práva a životní jistoty lidí, se aktivně zapojili nejen tuzemští, ale také zahraniční účastníci z Belgie, Dánska, Itálie, Kuby, Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Řecka. Slovenska, Švédska, Ukrajiny a Velké Británie.

Přítomni byli rovněž představitelé zastupitelských úřadů socialistických zemí. Na základě tezí obsahového zaměření konference, úvodního vystoupení poslance PS PČR Stanislava Grospiče a diskuse, se účastníci jednomyslně shodli mj. na těchto závěrech :

1. „Globalizace“ vstupovala na scénu jako kouzelník, přicházející nastolit harmonický „konec dějin“. Mír, prosperitu a všechny plody moderní civilizace slibovala i těm, komu byly dosud upřeny. Svou skutkovou podstatou však míří proti zájmům drtivé většiny. Krok za krokem konfiskuje již dosažená sociální i politická a občanská práva. Co vše z toho, co lidé už jednou měli, jim vzal, bere a ještě hodlá vzít, nemá v míru obdoby v celých novodobých dějinách.

2. Je to frontální revanš. Směřuje proti všemu, co určovalo charakter řady předchozích desetiletí. K lidštější tváři nutila i kapitalismus. Sám na tom měl mizivou zásluhu. Ústupky, na něž by o své vůli nepřistoupil, si vynutila až mocenská rovnováha s lidovou mocí, přinášející humánnější, demokratičtější, spravedlivější alternativu. Co „sociální stát“ přivedlo na svět, bylo i rozhodující zárukou jeho existence. Snaze o jeho likvidaci i výrazné omezení řady jiných občanských práv uvolnil prostor až zvrat mezinárodního poměru sil následkem likvidace socialismu v Evropě, jež byla dosud nejvážnější porážkou levicových a demokratických sil. Dnes to už přiznává, kdokoli neztratil soudnost. Popírá to, jen kdo se vtírá do přízně dnešních „vítězů“. „Vítězství Západu ve studené válce“ sráží mezi poražené drtivou většinu světové populace. Víc a víc to z vlastní zkušenosti poznávají i mnozí z těch, kdo zlom na sklonku 80. let považovali za „vítězství demokracie nad totalitou“.

3. Kapitál vždy dával, dává a bude dávat všem, koho odsuzuje do neprivilegované pozice, jen tolik svobod, práv a jistot, kolik jich sám potřebuje k zajištění dostatku volných pracovních sil a zvládnutí aktuálních technologických i dalších podmínek reprodukčního procesu. Vše, co tuto úroveň přesahuje, si pracující museli sami vybojovat na vládnoucí moci. Plně to platilo již o „spodním patru“ moderní demokracie - všeobecném volebním právu, zkrácení pracovní doby na únosnou mez, zavedení vymahatelného pracovního práva, o elementárním sociálním pojištění. Zato „vyšší patra“ politických, občanských a sociálních práv si revoluční dělnické hnutí mohlo vynutit, teprve když dokázalo převzít politickou moc. Až když ta je začala naplňovat v praxi, byl nucen vůči tomuto příkladu manévrovat i kapitál. Teprve když historickou iniciativu převzal socialismus, musely i buržoazní demokracie kodifikovat a tak či onak zajistit v praxi i v zásadě univerzální lidské právo na relativně důstojnou existenci i v případě ztráty zaměstnání, zdravotních potíží a v důchodovém věku i další sociální jistoty, většinu nynějších práv zaměstnanců na kolektivní sebeobranu, řadu jiných, dříve nemyslitelných občanských i politických práv. Na programu, akceschopnosti a vlivu sil, mířících za horizont kapitalismu, záviselo rozhodující měrou už to, zda vůbec a nakolik důsledně byla rozbita feudální pouta společenského pokroku. Tím víc na nich závisí rozsah a stabilita demokratických práv a svobod v podmínkách kapitalismu.

4. Bombasticky deklarovaný „konec dějin“ předvádí - na ještě vyšším stupni a v nebývale přehledné podobě – právě Marxovu anatomii kapitalismu a Leninovu charakteristiku jeho imperialistického stadia, které měl „s konečnou platností vyvrátit“. Práce, již zespolečenšťuje na nejvyšší stupeň dosažitelný na této planetě, produkuje i ve svém nynějším, třídně omezeném zajetí den co den přidanou hodnotu, postačující k zajištění důstojného života všech bez výjimky. Hlad, bída, negramotnost a vše ostatní, co je skandální obžalobou civilizace na prahu 21. století, už dávno nejsou nevyhnutelnou daní akumulace, potřebné pro rozvoj produktivních sil. Dnes je lze hravě odstranit, aniž by se majetková elita musela zřeknout jediné ze svých konzumních exhibic. Ta však dnes nechce a ani neumí vládnout jinak, než za cenu masivní likvidace sociálních jistot, práv a svobod stále širšího spektra neprivilegovaných vrstev. Tak jasný verdikt o historickém místu kapitalismu tu ještě nebyl nikdy.

5. Podíl mezd a platů těch, kdo přidanou hodnotu skutečně tvoří, se na jejím čerpání trvale snižuje už řadu let. Zato globální majetková elita se rekordně obohatila právě od svého „vítězství ve studené válce“. Rekordní je počet rentiérských dynastií, hodnota jejichž majetku se za tuto dobu zmnohonásobila, aniž se o to zasloužily víc, než volbou správného burzovního makléře. K zachování všech sociálních jistot, na něž přistoupila až v konfrontaci s výzvou socialismu, by přitom vystačil jen zlomek toho, co si tato vrstva stačila přisvojit nově v posledních letech. Veřejné mínění je však vystaveno sílící demagogii, jež „sociální stát“ vydává za „nepřiměřený luxus“ a šíří poplašné zprávy o jeho brzkém finančním zhroucení, nedojde-li k „osekání nadbytečného tuku“. Od pracujících, dál vyvlastňovaných novou privatizační vlnou, se zároveň žádá, aby sami víc a víc „privatizovali“ rizika, jimž je vystavuje sílící labilita na trhu práce, i všechny náklady jejich řešení, jež dosud kryl veřejný sektor. Zejména na ty, kdo uplatnění na trhu práce teprve hledají či se o ně musí nově ucházet, sílí tlak, aby je přijali za natolik „flexibilních“ podmínek, které jim dávají mizivou šanci na stabilní existenci. Cílem pravicových „reforem“ pracovního práva je jeho faktická likvidace v podobě, kdy zaměstnancům skýtalo poněkud rovnoprávnější postavení. Právě ve sférách, jež mají pro důstojnost a životní perspektivu rozhodující význam, je snaha oklestit lidská práva až na úroveň, kdy se odbory a dělnické strany teprve stávaly faktorem kolektivní sebeobrany.

6. Být jen zčásti pravdou nehorázná lež o křižovatkách XX. století, již antikomunismus vtlouká hlavně těm, pro koho jsou už vzdálenou historií, svět by musel už dávno opanovat trvalý a spravedlivý mír. Násilí a teror všeho druhu však rostou se čtvercem času od konce 80. let, kdy se globální rovnováhu podařilo zvrátit. Ze všech vlivných sil současnosti je to pouze marxistická levice, kdo za ta léta nemá na rukou jedinou kapku krve. Arogance síly, jíž po desítky let vázala ruce, vrátila válečné zločiny i do Evropy. Státní terorismus v Iráku a Afghánistánu přikládá do kotle teroru, který je konečnou stanicí zoufalství. I bývalé špičky Spojených států alarmují, že útok na Írán hrozí přerůst v jadernou konfrontaci. Podíl na teroristické zahraniční politice, do níž jsme vtahováni, nemá obdoby v celých dějinách české státní samostatnosti i historii řady jiných zemí. Prvořadým cílem těchto pirátských výprav je ovládnout co možná nejvíc ze ztenčujících se energetických zásob planety a pak ji tím vydírat ekonomicky i mocensky. Ti, kdo mají hrozbu teroru sami nejvíc na svědomí, z něj lepí i prolhaná alibi útoku, který stupňují na občanská práva u sebe doma i v ostatních zemích „koalice všeho ochotných“. Den co den a před očima celého světa, dopouštějí se právě „vítězové studené války“ úplně všeho, čím se snaží znetvořit obraz socialismu : od „revolucí na export“ a doktríny „omezené suverenity“, vynucované brutální vojenskou silou, přes koncentrační tábory a věznění tisíců lidí bez soudu a bez důvodu, bestiální mučení zajatců i civilistů za asistence poradců přímo od „Velkého bratra“, beztrestnost tajných služeb a represivních složek při svévolném zadržování lidí, ignorování ženevských a všech ostatních konvencí, plošném odposlechu telefonátů a sledování elektronické korespondence – až po nárok „rušit“ výsledky svobodných voleb a všemožně „trestat“ ty, kdo si v nich troufli vyhrát bez ohledu na přání Washingtonu.

7. Jen v zemích OECD doléhá na desítky milionů lidí stín sociálního vyloučení, hrozícího přerůst v celoživotní drama. Dnešní počet těch, kdo jsou v celém světě zbaveni důstojné perspektivy a cítí, že se s nimi jako s lidmi vlastně už ani nepočítá, nemá obdoby a stále roste. Je živnou půdou pro populistické demagogy. Mnozí z nich se netají sympatiemi k fašismu. Řada jiných je jeho věrnou kopií, aniž to sami přiznávají. Dopouštějí se stále častějších útoků na pokrokové předáky i jiné demokratické síly. Jejich troufalost roste úměrně tomu, jak liknavě se k nim většinou staví státní moc. Na shromáždění, kde se otevřeně vyzývá k fyzické likvidaci komunistů, neváhají sbírat politické body i předáci „demokratické“ pravice. O podhoubí růstu fašizující pravice se jen planě řeční, aniž by se už léta podnikly jediný rozhodný krok ke skutečnému řešení problému. Zejména v řadě zemí „nové Evropy“, jejichž servilní podpora pravicovým pokusům na lidech a teroristické zahraniční politice se dává za vzor zemím, kde buržoazie vládne nepřetržitě, se i státní reprezentace, dosazená k moci „barevnými revolucemi na export“, mnohdy podbízí glorifikaci domácích veteránů SS, banderovců, ustašovců a jiných Hitlerových spřeženců. Sebemenší odpor to nevzbuzuje ani z Washingtonu, ani z celoevropských struktur, prezentovaných jako záruka respektování lidských práv. Zato právě Rada Evropy, zřízená výlučně k jejich ochraně, neváhala přijmout ostudný inkviziční pamflet, podněcující ke zpětnému postihu marxistické levice tak, jak se antihitlerovská koalice vypořádala s nacistickými bonzy. Žádná z evropských institucí se reálně nezasadila o zrušení jediného z paragrafů, jež plošně omezují občanská práva komunistů v řadě bývalých socialistických zemí. V poválečné Evropě nemá obdoby, v kolika státech jsou dnes v platnosti paragrafy, jež lidi nezakrytě postihují čistě za pokrokové smýšlení, nebo dokonce hrubě diskriminují radikálně levicové strany a někdy jim dokonce i přímo brání se ucházet o přízeň voličů. Zato aktivizaci fašismu se v podstatě nečelí. Na pořad se dostává jen v demagogických paralelách s komunistickým hnutím, jež bylo všude prvním terčem fašistického teroru a rozhodující měrou se zasloužilo o Hitlerův debakl.

8. Marxistická levice je jediným z vlivných proudů dneška, jenž se dokázal postavit čelem ke všemu, co se jejím jménem v minulosti určitě nemělo stát. I když nikdy nebyla, není a ani nebude sama, kdo rozhoduje o konkrétních formách politického boje, svou dnešní taktiku i dlouhodobou strategii trvale konfrontuje s chybami a tragickými zkušenostmi minulosti. Zato dědicové těch, kdo „studenou válku“ rozpoutali a léta připravovali mnohonásobně větší masakr, než k jakému se uchýlil Hitler, se za to neomluvili nikdy. Z obětí této trpké kapitoly se cynicky snaží těžit jen politický kapitál. Tristní „hrdinové“ terorismu 50. let, oslavovaní na antikomunistických srazech, se dodnes netají lítostí, že se jim ho nepodařilo dovést až k vyprovokování třetí světové války. Demagogie o „zločinech komunismu“ žije výlučně z „přepisování dějin“, jež většina dnešních generací už sama pamatovat nemůže. Následky vydává za příčiny, legitimní sebeobranu proti teroru za jeho viníka. Rozplést předivo událostí, jež roztočily bludný kruh násilí už po Říjnové revoluci v Rusku, ve 30. letech a znovu po porážce fašismu, a přesvědčivě je ukázat hlavně mladším lidem je jedním z prvořadých úkolů. Jen tak může marxistická levice rozšířit svůj akční rádius i tam, kde dosud naráží na psychologickou bariéru.

9. Umlčet, zastrašit a izolovat marxistickou levici je jen jedním z cílů sílícího antikomunismu. Odpor proti neoliberální vlně, ústící i v sérii volebních triumfů levice především v Latinské Americe, se s novou silou projevuje i v rozsahu a zčásti dokonce výsledcích masových protestů ve Francii, Německu, Británii i dalších zemích. Tím víc závisí pravicové pokusy na lidech na udržení fikce, že je diktují okolnosti div ne o síle gravitačního zákona. Sama myšlenka, že „jiný svět je možný“, se má jevit buď jako svatokrádež, holé šílenství, planá iluze nebo zahrávání si s ohněm „totalitarismu“. Hrozba stigmatizace z toho, že „pomáhá komunistům znovu k moci“, má udržet v mezích odboráře i sociální demokraty, jakmile by se rozhodněji postavili za práva pracujících, liberály pranýřující totalitní manýry mocných tohoto světa, „zelené“ mířící blíž k podstatě a viníkům ekologických pohrom, feministky pronikající k jádru toho, co chtějí změnit. Pro síly, spěchající dovršit globální třídní revanš, je antikomunismus mnohdy už jediným nástrojem, jak uvalit embargo na pravou podstatu a příčiny problémů dneška - a hlavně na vše, co už prokázalo, že „jiný svět je možný“. Není to marxistická levice, ale třídní nenávist k ní volající často po péči psychiatra, co neustále vrací minulost do střetů o budoucnost. Pravda o emancipačním a civilizačním skoku, jaký byli lidé s to vykonat, jakmile si začali vládnout sami, není zapšklou „nostalgií“. Právě teď, kdy jim to krok za krokem berou, třeba lidem ukázat, co vše jim dokázal dát jen socialismus. Co možná kvalifikovaně a srozumitelně to přibližovat hlavně v otázkách, kde se lidé cítí ohroženi nejvíc. Lež o socialismu je i rozhodujícím nástrojem útoku, vedeného proti zbytkům sociálního státu. Chabá a děravá je jejich obrana, když proti lži nestaví pravdu o socialismu.

10. Tlaku pravice třeba podstatně lépe čelit i zbraní, na niž sází nejvíc sama – obranou vlastnických práv. O likvidaci veřejných služeb se usiluje i s cílem zmocnit se budov a vybavení a fond, jež tvoří jejich materiální zázemí. Tento majetek vznikl z velké části až za socialismu, jako kolektivní investice práce, úspor a odložené spotřeby všeho lidu. Tím energičtěji je ho třeba bránit jak proti zcizení, tak každému jinému zneužití k soukromému obohacení, jež u státního, obecního a jakéhokoli veřejného statku vylučuje i litera buržoazního práva. Vedle nemocnic a poliklinik, penzionů pro seniory a domovů důchodců, systému státem garantovaných penzí a řady dalších aktiv a fondů, hrozí dnes hrubé porušení právě vlastnických práv, jež staví nejvýš dnešní legislativa, i v případě obecních nájemních bytů, dvojnásob v Praze i jiných větších městech. Práva původních majitelů veřejných statků třeba bránit neméně energicky, jako se o své nároky hlásí restituenti soukromých majetků. Pro nový zákon o nájemném, hrozící skandálně asociálním dopadem, hlasovala i sociální demokracie. Tím víc je i zde na marxistické levici, aby v otázkách, majících pro lidi neuralgický význam, hájila nekompromisně jejich sociální zájmy i vlastnická práva.

11. Neoliberální revanš ohrožuje zájmy a práva drtivé většiny. Tím dřív se ho podaří zastavit a zvrátit, oč víc se proti němu podaří angažovat všech, komu chce dál už jen brát. Základem svazků, spojujících lidi napříč sociálním a názorovým spektrem, může být jen shoda či blízkost zájmů, a ne podobnost těch či oněch slov. Umět každý ohrožený zájem přesně nazvat a ukázat, kdo všechno ho má - a kdo vůbec ne, kudy jedině má šanci - a kudy ani náhodou, bylo vždy největší devizou marxistické levice. V tom tkví její obrovská převaha – nad každou utopií i demagogií. I v tom, že před lidmi nikdy nezastírá, čeho je reálné dosáhnout už dnes – a čeho až za horizontem kapitalismu. Na jak asociální kartu dnes sází, nesvědčí o jeho síle. Pod povrchem dnešního dění zraje konflikt zájmů na ploše i o síle, jež nemají srovnání. Stovkám a stovkám milionů lidí se bere, co už jednou měli. Měli to především zásluhou socialismu. Hlavně jeho zásluhou to měli, i když žili daleko za jeho hranicemi. V tom tkví úplně nový a mimořádně závažný moment, vstupující do dialektiky demokracie a socialismu. Jak právě ten zvládneme a všestranně využijeme, rozhodne jak o výsledcích kolektivní sebeobrany už dnes - tak o tom, kdy a jak se znovu prokáže, že „jiný svět je možný“.

12. „Globalizace“ přenáší na nadnárodní úroveň rozhodování o stále více otázkách, v nichž se koncentruje zájmový střet mezi kapitálem - a prací, demokracií, možnostmi trvale udržitelného rozvoje a zachování rovnováhy mezi člověkem a přírodou, státní suverenitou, národní identitou, kulturní svébytností a mezinárodním právem. Na tomu odpovídající úroveň třeba pozvednout vzájemnou informovanost, otevřený a demokratický dialog i koordinaci společného postupu všech antikapitalistických sil. Rozhodující zájmy mají společné, ať působí v zemích, které jsou či nejsou členy těch či oněch nadnárodních struktur – a liší se v názorech na kteroukoli z otázek současnosti i minulosti. Blokovat akční jednotu, již vyžadují akutní výzvy dneška, čímkoli jiným, je luxus, který si už nemůžeme dovolit ! Především marxistická levice musí najít sílu, jak se sjednotit v celé Evropě – a společně převzít podstatně větší iniciativu v mezinárodních protiválečných a antikapitalistických hnutích. K rozhodným krokům tímto směrem vyzýváme vedení svých stran – i marxistickou levici všech ostatních evropských zemí !

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >