Antiimperialistické dny v Seville

Podrobnosti

Vytvořeno 9. 2. 2007

Twitter

V rámci připravovaného zasedání ministrů obrany států NATO, které se má konat 8. – 9. února 2007 v Seville se mají projednávat mnohé „strategické“ otázky. Ty jsou oficiálně prezentované jako podpora války proti terorismu, budování „demokratických“ režimů atd. Jinak však dohadování o propojení EU s NATO, podpora vměšování se do záležitostí suverénních států a podpora válečných misí, kamkoli jen Spojené státy ve své honbě za ovládnutí světa ukáží. V řadě zemí světa však probíhá proti těmto silám boj, který bývá i přes veškeré snahy USA úspěšný. Zástupci zemí, které „demokracii“ šířenou USA, pociťují na vlastní kůži, představili své zkušenosti a způsob boje se světovým četníkem na antiimperialistických dnech, konaných 2. – 4. února 2007 v Seville.

Cílem této konference bylo informování o současné situaci v jednotlivých zastoupených zemích (Latinské Americe a arabských státech) a diskuze o roli pokrokové mládeže v boji proti imperialismu.
První den probíhala prezentace Západní Sahary (UJSARIO – jednotná mládež lidové fronty Saguia el –Hamra a Río de Oro). Od roku 1884 bylo toto území španělskou kolonií, v roce 1963 pak na něj vznesly nárok Mauretánie a Maroko, avšak v roce 1975 vydal Mezinárodní soudní dvůr rozsudek, v němž požadavky obou zemí zamítl. To však nebránilo Maroku v pokračování okupace. Přes veškeré snahy o to, aby měli obyvatelé Západní Sahary možnost vyjádřit se v referendu, Maroko nepřijalo žádné návrhy na mírové řešení ani neuznalo nárok na samostatnost Západní Sahary.
Další zemí byla Palestina. Za ní se zúčastnili zástupci z Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (FDLP) a Evropské asociace pro spolupráci s Palestinou (ASECOP). Palestinský lid je již po desetiletí vystaven teroristickým útokům Izraele, které stejně jako celý režim, jsou financovány americkými dolary, protože izraelská vláda plně slouží zájmům USA. Od roku 2000 zde bylo zavražděno přes 1000 Palestinců. Probíhají mnohé demonstrace proti izraelské okupaci, akce za rozvoj Palestiny, vytváření pracovních míst...
Poslední zemí byl Írák. 28. dubna 2003 začali američtí vojáci střílet na rodiče a děti, kteří demonstrovali proti pokračující vojenské okupaci jejich základní školy. Chladnokrevně při tom usmrtili 18 z nich a zranili dalších 60 osob. Do doby, než došlo k tomuto masakru, nebyla na americké vojáky ve Fallúdže ani v žádném jiném městě na sever od Bagdádu vystřelena jediná kulka. Nyní se málo známá Fallúdža stala světově známým střediskem odporu, kde chudí a špatně ozbrojení lidé se odvážně postavili proti vojenskému křídlu nového impéria. George Bush a Tony Blair se zjevně rozhodli, že mohou rozdrtit vůli iráckého lidu protivit se okupaci a legitimizovat příští rok v lednu loutkový režim tím, že budou okupovat Fallúdžu. Američtí generálové bezpochyby dodají Fallúdžu Bushovi a Blairovi poté, co její čtvrtě budou bombardovat dělostřelectvem a raketami. Avšak nepodaří se jim přivést na svou stranu obyvatele Fallúdže ani irácký lid. Možná, že nevědí, že obyvatelé Fallúdže se postavili i proti vládě Saddáma Husajna během posledních let jeho moci. Odhaduje se, že od začátku americké invaze bylo usmrceno více než 100 000 Iráčanů. Infrastruktura Iráku byla téměř úplně zničena. Lidé jsou vystavování nebezpečí americké a britské munice z ochuzeného uranu, nemocnice nedokáží tváří v tvář rostoucímu počtu zraněných a nemocných dělat skoro nic. Centrum města Nadžaf a celé čtvrti mnohých měst byly srovnány se zemí. Čemu ještě všemu podrobí Bush a Blair irácký lid, aby bylo možno nastolit v iráku jejich "demokraticky" zvolené loutky?

Celý den byl zakončený precizní prezentací zástupců z katedry žurnalistiky o promyšleném působení médií na veřejnost, manipulování s jejich názory na základě lží a polopravd (např. vyvolání všeobecné hysterie proti Miloševičovi, zveřejňování nepravdivých fotografií a údajů...), zcela jednostranné informace a zabraňování lidem, aby se dostali k objektivním informacím.
Druhý den byl zahájený prezentací Brazílie zástupci z Komunistické strany Brazílie. Americký imperialismus sleduje s rostoucími obavami, jak úspěchy kubánské revoluce působí jako přitažlivý příklad pro ostatní latinskoamerické národy v jejich osvobozeneckém boji a ukazují jim cestu k řešení jejich problémů.
Politiku lákání a slibů kombinuje americký imperialismus s různými formami hospodářského, politického a diplomatického tlaku, hrubého vměšování a výhrůžek. Prezentace Kuby zástupci sjednocené komunistické mládeže Kuby jasně ukázala, že pomlouvačná rezoluce proti revoluční Kubě byla mechanicky odhlasována většinou států, reprezentující jen pouhou menšinu obyvatelstva Latinské Ameriky.
Vláda Spojených států neustává ve svých nepřátelských akcích proti Kubánské republice. Vyhlásila hospodářskou blokádu Kuby, stupňuje nátlak na latinskoamerické země a nutí své partnery z NATO, aby se k této hospodářské agresi připojily.
V Latinské Americe znovu vanou vichry změn a revoluce. Ukazuje se, že pro národy, jež zásadově za pomoci organizovaného lidu a s pochopením okamžiku vhodného k ofenzívě, dokáží uštědřit imperialismu a jeho přisluhovačům tvrdé rány, existují alternativy. Dokazuje to porážka snah Spojených států o prosazení Celomerické oblasti volného obchodu (ALCA). Vznikla silná iniciativa k latinskoamerické jednotě - Bolívarovská alternativa pro Ameriku (ALBA) založená na politické, ekonomické, společenské a kulturní integraci. Ti, kteří sami pro sebe mají jen pohádkové astronomické zisky na úkor statisíců nezaměstnaných a milionů okrádaných i olupovaných lidí, jimž nabízejí jen námezdní otroctví – že ti budou chtít raději co nejvíce lidí zuřivě ohlupovat svoji mediální propagandou o úplně jiných tématech, Např. nejrůznější lži proti současné revoluční Kubě, která prý neustále „porušuje lidská práva“ (tedy „práva“ nadnárodních společností, restituentů, mafiánů a fašistů). A to i přesto, že v současné době bezesporu neexistuje na této planetě jiná země, která by dokázala udělat více pro skutečná lidská práva drtivé většiny svých obyvatel, než právě revoluční Kuba!
Kubánská republika je dnes jedinou zemí na světě, kde se snižuje nezaměstnanost. Ta nezaměstnanost, která se tam přechodně znovuobjevila počátkem 90.let v důsledku brutálního zostření amerického embarga i katastrofy ve východním bloku. Navzdory ekonomické válce, která je proti Kubě vedena, navzdory hanebné hospodářské, finanční a obchodní blokádě i neslýchanému tlaku světového a USA ovládaného globálního trhu, navzdory hluboké hospodářské krizi v téměř celé sousední Latinské Americe, se na Kubě snížila 9 % nezaměstnanost z poloviny 90.let na 6 % v roce 1999. O rok později na hodnotu 5,4 %, počátkem roku 2002 dosáhla tato míra už jen 4,2 % a koncem roku 2002 dokonce 3,3 procenta. V polovině roku 2004 se snížila nezaměstnanost na Kubě na neuvěřitelných 2,3 % a není pochyb o tom, že v dohledné době tam již opět vymizí zcela! Ve všech zemích, založených na diktatuře kapitálu a „svobodného trhu“, však bude docházet i nadále k jejímu neustálému růstu.
Následovaly prezentace Nikaraguy a Kolumbie, zastoupené Komunistickou stranou Kolumbie a mládeží Sandinistů. Nikaragua zvolila za svého prezidenta Daniela Ortegu. Ten poprvé stanul v čele státu jako vedoucí osobnost sandinovských povstalců v roce 1979. V zemi probíhali boje se skupinami placenými CIA. Válka a násilnosti si tehdy vyžádaly více než 50 tisíc mrtvých.
V souběžně probíhajících parlamentních volbách získal Ortegův Sandinovský front národního osvobození (FSLN) 40,22% hlasů. USA se obávají především rozšíření spolupráce Nikaraguy s Venezuelou a Kubou.
V Kolumbii jsou nejvýznamnější a dodnes fungující organizace FARC – EP (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – Lidová armáda) a ELN (Vojsko národního osvobození). ELN bylo založeno 4. července 1964 jako hnutí inspirované vítěznou kubánskou revolucí. V roce 2001 dle odhadů ELN sdružuje na 5 000 bojovníků kontrolujících asi 20-30% území Kolumbie.
Jedním z impulsů k započetí občanské války v Kolumbii - k období později nazvaném La Violencia (v překladu „Násilí“), během něhož zahynulo 300 000 lidí - bylo zavraždění pokrokového politika Eliecera Gaitana v roce 1948, který se pokusil vést lid proti nadvládě oligarchie. Na obranu proti násilí konzervativců se brzy objevily první liberální a komunistické partyzánské skupiny. Komunistická strana Kolumbie (PCC) nadále stála v čele lidové obrany. Čelíce brutálním útokům ze strany vlády, armády a eskader smrti obnovily v letech 1987-88 FARC opět svou bojovou aktivitu a zaútočily na armádu a policii. V říjnu 1988 pak došlo k ničení mostů a elektrického vedení na severu Kolumbie. Od té doby proběhlo a i nyní nadále probíhají mírová jednání, která však zatím vždy skončila novými boji. USA proti Kolumbii připravily tzv. Plan Colombia. Loutková vláda prezidenta Pastrana dostala na jeho základě finanční pomoc ve výši 943 miliónů dolarů určenou převážně na protipovstaleckou činnost. V ostatních částech země však boje pokračují. Mírové rozhovory byly několikrát přerušeny kvůli nepřijatelným vládním požadavkům. Na přelomu roku 2001 a 2002 při útocích více než tří set kolumbijských povstalců zahynulo 13 lidí. V současné době FARC – EP kontroluje asi 450 z 1075 územních okrsků Kolumbie a počet jeho bojovníků se odhaduje na 18 000 až 20 000 a hájí šedesát front s oddíly o síle nejméně 100 mužů.
Téměř na závěr proběhla diskuse na téma „Úloha pokrokové mládeže v boji proti imperialismu“. Té se účastnili zástupci Komunistického svazu mládeže (KSM), Národního svazu studentstva (OCLAE), Světové federace demokratické mládeže (WFDY) a Komunistické mládeže Andalusie (JCA).
Poslední zemí byla Venezuela, zastoupená Komunistickou mládeží Venezuely.
Komunistická strana Venezuely (PCV), stojící na straně Hugo Cháveze, získala ve volbách více než 335 tisíc hlasů. Strana „rudého kohouta“ se tak stala čtvrtou nejsilnější chávistickou stranou po Hnutí páté republiky (MVR), Za sociální demokracii (PODEMOS) a Vlast pro všechny (PPT). Oproti posledním volbám, parlamentním v prosinci 2005, kdy se PCV dostala po dlouhé době opět do Národního shromáždění se počet jejích voličů ztrojnásobil.
PCV podporuje Cháveze od poloviny 90. let. Poté, co byl Chávez poprvé zvolen prezidentem Venezuely v roce 1998, zahájil tzv. Bolivarovskou revoluci. Ta přinesla zákaz privatizace domácího ropného průmyslu, pozemkovou reformu, demokratizaci země a řadu sociálních programů jako je např. alfabetizace, bezplatná zdravotní péče. V zahraničí Chávez prosazuje antiimperialistickou politiku a integraci zemí Latinské Ameriky - především Kuby, Venezuely a Bolívie.
Na závěr celého dne si delegáti mohli poslechnout úryvky ze španělské poezie a později večer nádherný koncert Pabla Martinése.
V neděli celá akce vyvrcholila demonstrací proti NATO, imperialismu a barbarským válkám za ropu, na podporu Kuby, Palestiny a dalších pokrokových zemí.
V rámci této konference byla přijata i resoluce, odsuzující zrušení KSM Ministerstvem vnitra ČR.

Veronika Sýkorová

• < Předchozí
• Další >