Zelení na cestě k politické bezvýznamnosti

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 9. 2008

Twitter

Politické strany s programovým zaměřením na ochranu životního prostředí, prosazování trvale udržitelného rozvoje a kvality života ve všech sférách společnosti patří nejen v Evropě, ale celosvětově k několika hlavním ideovým proudům. V ČR o sobě dala Strana zelených poprvé výrazněji vědět již v prvních volbách po pádu minulého režimu v roce 1990, kdy získala ve volbách okolo 4% hlasů a poměrně těsně jí tedy uniklo parlamentní zastoupení. Dnes se již málo ví, že Zelení v českém Parlamentu byli zastoupeni několika poslanci ve volebním období 1992 – 1996 v rámci LSU (Liberálně sociální unie – koalice několika menších středových stran – např. Zemědělská strana, Československá strana socialistická a Zelení byli její součástí).

Jejich vliv však byl přímo úměrný právě oněm několika málo poslancům a programové priority tedy širší veřejnost nemohla příliš vnímat. Ostatně v dané době veřejnost příliš neprojevovala zájem o typicky zelená témata ve víru tenkrát probíhajících privatizací, restitucí a rozpuku četných podnikatelských aktivit.

Nejsilnější mimoparlamentní strana
Zelení potom několik let existovali jako největší mimoparlamentní strana a jejich příznivci se rekrutovali především mezi mladou generací, ekologickými aktivisty a obecně lidmi působícími v neziskovém sektoru. Strana ovšem nedokázala jasně a srozumitelně formulovat své cíle a široká veřejnost ji vnímala spíše jako spolek bojovníků proti atomovým elektrárnám, stavbám dálnic či těžbě uhlí. Zelení tak měli, jistě ne zcela právem, u drtivé většiny občanů nálepku těch, kdo brzdí přirozený pokrok i přes některé své pozitivní aktivity, které ale zůstávaly spíše v pozadí. A strana je nedokázala veřejnosti pozitivně zviditelnit a přesvědčit o jejich společenském přínosu. Mezi lety 1996 – 2006 měla tato strana voličskou podporu pohybující se víceméně stabilně mezi 2-4%.

Tedy stále podpora neumožňující průnik mezi hlavní parlamentní strany. Ve volbách do Sněmovny v roce 1998 získali jen 1,1%, ve volbách o čtyři roky později potom 2,4%. Bylo jasné, že jen silná osobnost či osobnosti, nalezení výrazného aktuálního společenského tématu či významné znechucení voličů se zavedenými stranami (nejlépe kombinace všech těchto faktorů najednou) dokáží zeleným zajistit větší podporu a konečně i prolomení vstupu do Parlamentu, a tedy možnost prosazení alespoň některých programových priorit. V roce 2005 proběhl ve straně převrat, kdy padlo její tehdejší vedení zaměřené na skutečné prosazování zelených témat, někdy i radikální rétorikou, ale zároveň s jasnými zásadami. Tedy například jasným odmítnutím spolupráce s ODS na vládní i regionální úrovni, naopak zelení byli ochotni hledat podporu pro svůj program třeba i mezi komunisty, i když i tuto stranu vždy vnímali poměrně kriticky a netajili se tím.

Zelení před nástupem Bursíka a jeho klanu stáli programově víceméně tam, kde většinově stojí takto orientované strany v západní Evropě, ale i jinde ve světě. Bursík jako zkušený matador, který od roku 1989 vystřídal angažmá již v 5 různých stranách (většina z nich později zanikla – Občanské fórum, Občanské hnutí, Svobodní demokraté, chvíli byl i u lidovců, kteří se s ním naštěstí pro ně poměrně rychle rozloučili), dokázal velmi umně zužitkovat podporu zelených témat ze strany známých osobností (Václav Havel, Michael Kocáb, Petr Uhl, Jiřina Šiklová, Bořek Šípek), kteří mu výrazně pomohli oslovit liberálně orientované voliče, kteří jsou zklamáni politikařením, neprůhledností zákulisních jednání, intrikami a neschopností obou hlavních stran na levici i pravici řešit problémy v oblasti ochrany životního prostředí, podpory alternativních energií či posílením práv spotřebitelů a většího vlivu veřejnosti při plánování velkých staveb či průmyslových a obchodních komplexů.

Zelení se také vždy vyznačovali jako podporovatelé a zastánci zdravého životního stylu – propagováním biopotravin, střídmého života a naopak jako odpůrci komercializace veřejného prostoru, vlivu reklamy na životní styl či bulvarizace médií. Jejich důležitým programovým bodem byl i boj proti nesmyslným výsadám, výhodám a imunitám politiků a střetům zájmů ve spojitosti politiky a ekonomické sféry. Dalším důležitým prvkem jejich programu byla i podpora neziskových organizací ve spojitosti s prosazováním přímé demokracie (podpora referenda) a možnosti vyšší veřejné kontroly politiků a jejich rozhodování jejich voliči – občany.

Zelení v Evropě obecně se vyznačují i jako síla vystupující proti militarizaci a řešení mezinárodních problémů vojenskou cestou. Berou se také za podporu veřejné dopravy a přesunutí nákladní přepravy ze silnic na železnici. Právě pro tyto zásady mají zelení mezi svými voliči řadu mladých lidí, nadšenců pracujících ve volném čase a často bez nároku na odměnu v různých spolcích, klubech, sdruženích či nadacích v oblasti kultury, sportu, sociální péče, práce s mládeží a ochrany přírody. Lidí veřejně aktivních a těch kdo hledají alternativu proti dnes převládajícímu konzumnímu způsobu života. Většina z těchto lidí (a mezi nimi měli v posledních volbách zelení skutečně mnoho voličů a příznivců nebo i těch, kteří stranu zatím nevolili a v budoucnu třeba chtěli) jistě očekávala, že zástupci strany v Poslanecké Sněmovně budou ze všech sil naplňovat hlavní programové cíle, i když často třeba jen velmi obtížně ve smyslu proti většině, někdy i proti všem ostatním. Ano, právě proto tuto stranu volili.

S Bursíkem v čele vstříc návratu k bezvýznamnosti
Po dvou letech působení strany na parlamentní, a dokonce i přímo vládní úrovni, mohou voliči učinit revizi předvolebních slibů a jejich realizaci v praxi. Ostatně před blížícími se volbami do třetiny Senátu a do krajských zastupitelstev je k tomu více než vhodná příležitost. Navíc Zelení mají dosud v Senátu i v krajích jen mizivé zastoupení a právě letos chtějí i zde konečně více zabodovat. Co vlastně zelení poslanci a ministři dosud konkrétně prosadili? Jak dokázali a dokáží naplňovat program? Daří se jim novým politickým stylem, který slibovali a na který nalákali řadu voličů, oslovit další potenciální voliče, sympatizanty a nové členy? Je jejich politika průhledná, otevřená a bez více či méně skrytého kupčení a nevhodných kompromisů či přímo ústupků silnějším partnerům v koalici? Nebo se spíše dokázali přizpůsobit stávajícím nedobrým poměrům v naší politice?

Za dva roky od voleb se dokázala strana proslavit hlavně tím, že má v poměru nejvíce ministrů na počet poslanců ze všech ostatních stran, a to dokonce ze všech vlád, co se u nás vystřídaly od roku 1990, a také nejvíce parlamentních funkcí v poměru ke svému početnímu zastoupení.

Chtělo by se říci, jak jsou ti Zelení šikovní, když dokázali z minima vytěžit na této úrovni naprosté maximum. Voliče však jistě více zajímá, jak dokázali a dokáží realizovat svůj program, když už tedy jsou vládní stranou. Jejich volební sliby ale zůstaly většinou jen na papíře, naopak velmi dobře se přizpůsobili politickým handlům, intrikám, bojem o funkce a tolerancí neprůhledných praktik.

Zelení dokázali svým dosavadním chováním odradit téměř polovinu svých voličů z voleb roku 2006. Tito by je napříště již nevolili. Zelení se „zviditelnili“ i svým úsilím získat lukrativní post místopředsedy Sněmovny pro přítelkyni předsedy Bursíka. Dále i podporou, i když spíše tichou, výstavbě radarové základny USA u nás i účasti našich vojáků na často velmi pochybných zahraničních misích. Což je jasný protiklad proti politice zelených v západní Evropě.

Nepodařilo se jim posílit veřejnou dopravu na úkor individuální automobilové ani přesun aspoň části nákladní přepravy ze silnic na železnici. Zelení za celé dva roky, co jsou součástí vlády, a mají tedy nemalý vliv na legislativní návrhy, neprojevili ani zájem jasně podpořit návrh zákona o referendu a omezení nesmyslných výsad a výhod politiků (např. zdvojování různých náhrad, příplatků a odměn či majetková přiznání veřejných činitelů).

Ač i toto slibovali, stejně jako více prostředků na kulturu, školství nebo neziskovým organizacím. Naopak se široké veřejnosti představili jako spolek šesti věčně rozhádaných poslanců, co nedokáží kromě vlastních vnitrostranických sporů oslovit širší veřejnost již žádným aktuálním politickým tématem, blízkým jejich programu. A že se jich nenabízí právě málo. Je nutné v tomto zeleným připomenout jejich předvolební program, chovají se totiž jako by jej snad ani nikdy neznali.

Za všechny aktuální palčivé problémy vyžadující řešení lze jmenovat třeba tyto – neudržitelná dopravní situace v českých městech, katastrofální situace projevující se každodenními dopravními zácpami a vážnými dopravními nehodami zejména na dálnici Praha – Brno. Zastaralý vozový park i zázemí (nádraží) ve veřejné dopravě. Nutná podpora vzniku dalších sběrných dvorů a míst na tříděný odpad v menších městech a obcích jako prevence vzniku černých skládek. Zrychlení výstavby nových páteřních cyklostezek i těch místních. Prosazování všestranné podpory veřejně prospěšným organizacím a občanským sdružením (mnohá musí omezovat pro nedostatek prostředků svoji činnost či jim hrozí zánik nebo věnují velkou část své energie namísto konkrétní činnosti úsilí na získání prostředků ke své činnosti), programů prevence sociálně patologických jevů mládeže, dostupnosti sportovního vyžití nejen pro mladou generaci. Nutná veřejná propagace ekologických témat mezi malou generaci. Zvýšit možnost pro rozšíření chráněných přírodních území. Pomoc malým obcím při budování čističek odpadních vod a rozvoj ekologického zemědělství a původních řemesel na venkově jako prostředek pro udržení důstojného života všech generací ve venkovských regionech. To jsou jen některá z mnohých dalších témat, která jsou blízká zeleným stranám v Evropě.

Konec iluzí o novém svěžím větru v české politice
Zkázou pro politiku zelených je naopak cílený technokratismus, politický pragmatismus, hledání kompromisů za každou cenu, nejednoznačnost a nesrozumitelnost jejich politiky pro veřejnost a špatně skrytá lačnost po veřejných funkcích. Dnešní vedení této strany jí připravuje svým chováním návrat do pozice neparlamentní strany, navíc a to je ještě horší do pozice strany, která se ničím neliší od těch ostatních. Tedy strany, která již nepředstavuje žádnou novou a nadějnou alternativu a to ani pro mladé lidi. Člověk pro kterého je politika především drogou, na které je přímo závislý a naplněním osobních mocenských ambicí dokáže často znehodnotit i velmi pozitivní programové zásady jednoho z hlavních politických proudů. Ten kdo takového člověka v jeho postojích podporuje nebo i jen prostě toleruje není o nic menším viníkem nežli on sám. Ostatně jeho politický životopis představuje dostatečné varování. Ten komu snad ani toto nestačí, je vlastně stejně nepoučitelný jako onen politický chameleon v čele strany, nyní zbarven z čistě pragmatických důvodů zeleně či spíše již modře. Jemu jde totiž jen o kariéru a veřejný vliv, to že svým chováním dost pravděpodobně zničí další politickou stranu, jejímž je členem ho jistě nechává klidným.

Členové strany si měli včas uvědomit, že Bursík je ten kdo stranu potřebuje využít především pro naplnění svých egoistických ambicí a ambicí úzké skupiny svých souvěrců, kteří ho podporují jen proto, aby pronikli do pozic kam by se poctivě samostatně asi nikdy nedopracovali a které on naopak potřebuje jako tzv. užitečné idioty (např. Liška, Rabas, Stehlíková a někteří další). Zelené potřebuje Bursík ale hlavně jako obchodní a politickou značku, jako logo, nikoliv oni jeho (ti poctiví, kteří chtějí naplňovat zelený program skutečně v praxi). Ostatně Bursík si díky svému ekonomickému zajištění (má vlastnický podíl v několika nemovitostech v atraktivních lokalitách hlavního města), nemusí lámat hlavu se svojí budoucností, až neslavně skončí své angažmá ve vrcholné politice. Nic ho tedy nenutí, aby se choval odpovědně a posiloval vliv, autoritu a důvěryhodnost strany a zelených programových tezí ve společnosti. Toto si ovšem měli uvědomit členové strany zejména 5.-7. září 2008. Tehdy měli jednu z posledních šancí, dost možná vůbec poslední se chladnokrevného kariéristy demokraticky a čestně zbavit. Ještě než stranu definitivně pošle zpět do pozice bezvýznamnosti. Snad by důvěryhodnost strany ještě zachránili. Nyní už mohou očekávat jen rychlejší či pomalejší úpadek kdysi tolik nadějné strany.

Miroslav Pořízek, psáno pro blisty.cz

• < Předchozí
• Další >