Všední problém

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 12. 2008

Twitter

Představme si majitele staršího automobilu. Není to složitá představa, protože v průměru věk vozidel, která jsou u nás provozována, dosahuje nějakých čtrnácti let. Co se však děje v momentu, kdy se tento majitel rozhodne svého vozu zbavit? Nebo lépe řečeno, co vše mu zákon umožňuje, jaké klacky mu hází pod nohy a jakými sankcemi hrozí? Logicky první možnost, která našeho motoristu napadne, je svůj automobil prodat. Od příštího roku zde ale padne kosa na kámen, neboť převody při prodeji starších aut budou vedle běžných úředních plateb zatíženy také údajně ekologickým poplatkem, hrazeným novým vlastníkem. Ten ve své maximální podobě dosáhne deseti tisíc korun a v podstatě tak snadno překoná i cenu, za kterou je automobil prodáván. Tím se víceméně okruh potenciálních kupců limitně blíží nule a náš majitel-motorista musí hledat novou cestu, jak s automobilem naložit. Nu není nic jednoduššího, než vůz odhlásit z registru motorových vozidel a tak jak se to dělalo tradičně po mnoho desetiletí zpátky, jej rozebrat na šrot a ten za několik tisícikorun zpeněžit ve sběrně.

A překvapivě tudy opět cesta nevede, neboť zasahuje zákon, který od roku 2004 nařizuje provádění ekologických likvidací vozů k tomu oprávněnými firmami. Ty také jako jediné mohou vydat potvrzení o likvidaci vraku a to je nutné ze zákona k vyškrtnutí vozu z registru. A tak náš majitel starého auta zkouší poslední úskok a chce si ze svého vozu alespoň ponechat některé součástky, neboť například hliníkový odlitek bloku motoru či skříně převodovky lze výhodně zpeněžit odevzdáním do sběru. Nicméně ani tento úskok není úspěšný, neboť ekologická likvidace autovraku je bezplatná jen v momentu, kdy je dodán kompletní automobil. V jiném případě jsou stanoveny poplatky, které zřejmě mají majitelům vrakovišť nahradit případnou újmu z toho, že cennější díly by likvidoval vlastník vozu sám. Tyto poplatky jsou pak v takové výši, aby se příliš nevyplatilo z auta něco zachovat a jeho majitel byl rád, pokud dostane razítko o ekologické likvidaci zdarma. Pak totiž konečně může vůz vyškrtnout z registru. Může se sice rozčilovat, že došlo k omezování jeho vlastnických práv a na sešrotování jeho vozu se obohatil soukromník na vrakovišti, jehož jedinou zásluhou je to, že vydává razítko pro úřad, ale to je také tak všechno co může. Nakonec vyšel z celé věci ještě celkem dobře. Lépe než jiní, o kterých bude řeč.

Nicméně v souvislosti s výše uvedeným zůstává otázka: Jak to vlastně v současnosti funguje s registrem motorových vozidel, když vyškrtnutí záznamu z něj je nutno doložit potvrzením o ekologické likvidaci? A dále, jak lze řešit situaci, kdy již automobil třeba řadu let neexistuje? Pro naše poslance je to zřejmě nelogická úvaha, neboť běžný osobní automobil, to je tuna různých materiálů a to se přeci nemůže ztratit. A myšlenka, že by někdo obětoval volný víkend na rozebrání vysloužilého auta, aby rodinný rozpočet obohatil o několik tisícovek za šrot, jim přijde zřejmě značně absurdní. Nicméně v našem reálném světě je to celkem běžný případ. Otázkou ovšem zůstává, co tedy ekologicky zlikvidovat, když auto již neexistuje, kde sehnat ono klíčové potvrzení, aby bylo možno vůz zrušit i papírově? A jak známo, co není vyřízeno papírově, to není vyřízeno vůbec a pro úředníka tedy auto existuje dál. A existuje-li, byť jen na papíře, je za něj nutno platit povinné ručení. To ukládá rovněž zákon a stanovuje kancelář pojistitelů, aby na výběr povinného ručení dohlížela, resp. porovnávala registr motorových vozidel s údaji pojišťoven. A tím se nám kruh uzavírá.

Kancelář pojistitelů dává o sobě čas od času v souvislosti s kontrolou povinného ručení vědět, obvykle se její sdělení týkají zvyšování sankcí v momentu, kdy dojde porovnáváním registru s údaji pojišťoven k nesouladu. Majitel neexistujícího, ale registrovaného vozu je tak definitivně v pasti. Buď může platit povinné ručení, nebo může čekat, až jej kancelář pojistitelů vyzve k zaplacení pokuty, pro kterou používá označení příspěvek a jejíž výše je horentní. Ani jedno řešení není pro českého člověka moc perspektivní, zůstává tedy třetí, získat potvrzení o ekologické likvidaci za úplatu, někde pod rukou, nelegálně a nechat pak auto vyškrtnout z registru ? legálně. Nevěřím ale, že toto je cesta, kterou by nešťastníkovi naši zákonodárci poradili, přestože je patrně jediná.

Je se ale dobré zeptat, proč jsou současné zákony nastaveny tak nešťastně, že dostanou řadu majitelů neexistujících aut do víceméně neřešitelné situace. Teoretické řešení je prokázaní, že vůz zanikl již před datem platnosti zákona o ekologické likvidaci. Těm, kterým se to nepovede, nebo své vozy skutečně zlikvidovali později, není nabízeno východisko žádné. Tvrzení, že si za své postavení mohou sami, protože svépomocných sešrotováním vlastního vozu porušili zákon, neobstojí, neboť za toto sešrotování není stanovena žádná sankce a problémy, které vyplynou následně již nelze nijak ovlivnit. Je logické, že vůz by měl jít z registru vyškrtnout i v takovémto případě, byť - dejme tomu - se sankcí za porušení zákona, která by vyrovnávala zhruba zisk z prodeje vraku, nemělo by tedy jít o dnes oblíbené horentní pokuty v řádech desítek tisíc korun. Obecně se mi však podobné zákony a nařizování příčí a domnívám se, že celou věc lze i v v rámci ekologických mantinelů řešit daleko méně direktivně.

Dnešní stav je důkazem lajdáctví ze stany zákonodárců, kteří tuto problematiku dostatečně neprostudovali a přijali populistické ?ekologické? zákony. Budeme-li uvažovat v širších souvislostech, je zde možná vidět na jedné straně i tlak výrobců automobilů, kteří potřebují odbyt pro nově vyrobené vozy a na straně druhé pak tlak komerčních pojišťoven.

Není tedy na čase se začít tímto problémem odpovědně zabývat? Nebylo by lépe uvést zákony do rozumného stavu, než se odvolávat na ekologii a v jejím jméně zajišťovat zisk komerčním firmám?

Jan Vitvar, www.mladalevice.cz

• < Předchozí
• Další >