O pohřbu jednoho teroristy a jeho "statečných přátelích" v dějinných souvislostech

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 8. 2010

Tak jako je česká společnost rozdělena na přibližně dvě poloviny co do politické orientace a názorů na řešení klíčových ekonomických a sociálních problémů, je rozdělena i co se týká teroristické činnosti skupiny bratrů Mašínů v 50. letech minulého století. Úmrtí a okolnosti provázející pohřeb jednoho z členů této bojůvky nám dávají možnost uvědomit si a připomenout opět širší dějinné souvislosti v kontextu jejich důležitých událostí.

Každý i na západ od nás ležící stát by proti teroristické bojůvce Mašínů tvrdě zakročil 

Názory na jejich "ozbrojený boj proti "komunismu" složený z řady loupežných akcí, krádeží, zapalování stohů a vraždění nevinných lidí, kteří  jim víceméně shodnou okolností přišli do cesty přitom nevychází jen z politické orientace dotyčných osob, ale i z emocí a ve velké míře i z jakéhosi velmi opožděného "hrdinství" mnohých pravicových politiků i jiných lidí. Činnost Mašínovců jednoznačně nese rysy teroristických akcí, probíhaly totiž v době míru, v situaci, kdy naprostá většina občanů souhlasila se směřováním země k výstavbě socialistické společnosti a i přes řadu problémů souvisejících v té době s probíhajícím znárodňováním, rušením živností a kolektivizací zemědělské výroby, neprobíhaly žádné výrazné protesty občanů proti těmto změnám. Velmi důležité svědectví o činnosti Mašínovců zaznamenal novinář a publicista Vladimír Kapal, který se s Paumerem osobně setkal a ve svém nedávném textu uvedl následující fakta:

"Paumer i bratři Mašínové, kteří jako mladí chlapci dostali v roce 1945 vyznamenání od prezidenta Beneše za pomoc jejich otci při protifašistickém odboji, se chtěli dostat do vznikající zvláštní jednotky Československé armády. Podle Milana Paumera ani jeden z nich neprošel testy a do jednotky se nedostali, a tak se rozhodli, že se prostřílí na západ. Poté, co jsem hovořil osobně s Milanem Paumerem jsem ho poznal jako člověka hloupého, necitelného, s výrazným násilnickým aspektem a láskou k zabíjení."

Každý i západní stát by v dané době s podobnou bojůvkou, jejímž cílem bylo vyvolat občanskou válku nemilosrdně zatočil. Je chybou tehdejších ozbrojených složek, že se jim nepodařilo tyto teroristy včas rozprášit a těmto se podařilo prchnout za hranice. I když samozřejmě část, ale poměrně malá část naší společnosti změnám po únoru 1948 nakloněna nebyla. Část těchto osob odešla do emigrace, jiní se novým poměrům přizpůsobili a další se nepřizpůsobili ale ani neodešli do emigrace a snažili se zachovat svůj vlastní svět v kruhu rodiny či přátel s vidinou že režim brzy padne. Řada lidí dodnes nemůže zkousnout ani jasně prokazatelnou skutečnost, že navíc události února 1948 proběhly v rámci tehdejšího ústavního pořádku a nazývat je násilným pučem je tudíž zcela mimo realitu. Tito lidé nezřídka dodnes nazývají prezidenta Beneše zrádcem a zbabělcem, ale zkušený člověk i politik věděl, že pokrok a dějinný proces se nedá zastavit. Ostatně on sám již v prvních poválečných letech podepisoval znárodňovací dekrety. Šlo zároveň o dobu, kdy se rozdělil svět na západní a východní blok. Západ vyhlásil stažení železné opony a jako první založil vojenskou alianci na obranu svých zájmů NATO. Varšavská smlouva vznikla až v roce 1955 a to jako reakce na tuto vojenskou aktivizaci Západu, který se nesmířil s tím, že mu vyrostla konkurence v podobě bloku států vytvářejících nekapitalistickou společnost. Celý svět se zároveň ještě vzpamatovával nejen z hrůz světové války, ale již musel vnímat další ničivé hrozby, zejména ze strany atomových zbraní. Hirošima byla odstrašujícím příkladem toho, jak určitě nelze řešit mezinárodní záležitosti. Tedy řešit je zničením lidstva. USA se v Japonsku dopustily nesmazatelného mezinárodního zločinu, který je dodnes připomínán po celém světě a není překvapením, že přes jeho nedávné 65. výročí si toto naši horliví demokraté nepřipomněli. Pohřeb teroristy Mašína jim byl bližší, což svědčí o jejich  morální úrovni. Není divu u mrtvého Paumera si mohli aspoň na chvíli zase přihřát dnes již velmi vyčpělou a téměř nikoho nezajímající antikomunistickou polívčičku, asi aby se před podzimními volbami zviditelnili a na chvíli odvedli pozornost od své vládní nekompetence a asociálních kroků, která naše vládní sestava chystá servírovat občanům.

Slušný a neslušný stát, hrdinství smyšlené a hrdinství opravdové

I Paumer by se asi divil, kolik se k němu najednou hlásí osob a jaké úrovně a že se mnozí dokonce prohlásili za jeho přátele. Inu vrána k vráně sedá. Zločinci a kriminálníci se většinou přátelí s jinými zločinci a kriminálníky.  Řada z nich přitom mohla bojovat proti minulému režimu již v době kdy tento zde panoval, dotyční již byli tehdy v dospělém věku. Mám na mysli všechny ty primitivní antikomunisty a velmi opožděné "hrdiny" typu Štětiny, Johna, Nečase, Sobotky nebo Němcové. Většina z těchto morálních kreatur přitom a lze to konkrétně doložit velmi těžila  právě z minulé doby nejen různými protekcemi, ale i třeba vystudováním vysoké školy jako Nečas a Sobotka, cestováním do oblastí, kam se jiní běžně  nedostali jako Štětina či lukrativní pracovní pozicí režimního novináře a spisovatele v případě Johna. Mnozí z dnešních horlivých antikomunistů byli ve své době stejně horliví svazáci a pokud by režim nepadl, mnozí by byli dnes horlivými členy KSČ na svých pracovištích i mimo ně. Ostatně třeba Načas či Sobotka dostali na rozdíl od mnoha jiných za minulého režimu kvalitní a bezplatné vysokoškolské vzdělání. Dnes prosazují školné.

Antikomunisté hovoří o Mašínech jako hrdinech a o tom, že za svobodu se musí bojovat všemi prostředky. Ukecaný  klaun a mluvka české politiky John pak uvedl, že neslušný stát nutí lidi se neslušně chovat. Podrobnosti raději vynechal. To, že dlouhodobě tajil nemanželského potomka i vlastní nevěru tato lidská a morální kreatura asi považuje taky za slušnost a běžnou věc, možná i dobrou kvalifikaci pro post ministra vnitra, on totiž jinou nemá. Jsou to z úst těchto starých a profláknutých pokrytců stále stejné prázdné fráze zakrývající jejich totální neschopnost řešit problémy současné společnosti. A že jich je velmi mnoho o tom se všichni přesvědčujeme dnes a denně v podobě obrovské nezaměstnanosti, korupce, kriminality či stále a neúnosně rostoucích životních nákladů. Náš stát po roce 1948 především dal lidem vysokou míru vlastní důstojnosti v podobě práce pro každého a solidních sociálních jistot obecně. Osvobodil je od prvorepublikového ponížení chudobou a nezaměstnaností.

I novinář ? antikomunista J. Hanák před časem v Právu, dříve Rudém, napsal, že poúnorový režim dal dělníkům sebevědomí do té doby nepoznané. Minulý režim vytvořil i dnes jasně viditelné hodnoty v podobě fungujících škol, nemocnic, bytů či kulturních a sportovních zařízení, navíc dostupných všem. To dnešní systém i při vyšší produktivitě práce a vyspělejším průmyslu není schopen zajistit.

A jistě stojí za připomenutí i velké hodnoty vytvořené lidmi v jejich volném čase a bez nároku na finanční odměnu v akcích Z v podobě zbudovaných školních hřišť, kulturáků na vesnicích, čističek odpadních vod, chodníků atd. Toto jsou prokazatelné hodnoty. Toto zpochybňovat je podobné jako říci, že John před rokem 1990 nepracoval jako redaktor v Mladém světě. Byla by to stejná lež. Naopak dnešní systém není schopen lidem zajistit často ani práci, skromné dostupné bydlení ale ani ochranu před různými lichváři a podvodníky či monopoly neúměrně zdražujícími základní potřeby. Dnešní stát už není schopen ani řádně trestat podvodné obchodníky prodávající nekvalitní benzín za vyšší ceny než v Německu a chránit tak občany ? spotřebitele před praktikami těchto mafiánů. Na pohřbu Paumera byla i řeč o hrdinství.

Hrdina je nepochybně člověk, který má smysl pro vlastenectví a spravedlnost a vysoké odborné a mravní předpoklady a zásady, které uplatňuje ve svém životě a ve své práci. Například otec Mašínů bojovník proti fašimu jistě hrdinou byl, stejně jako generál Svoboda který prošel bojišti první i druhé světové války, novinář Fučík který bojoval proti fašismu a zaplatil cenou nejvyšší nebo politik a vlastenec Šverma jenž se vzdal vlastního pohodlí a přes nedobrý zdravotní stav riskoval život přímo v terénu během SNP a též svoji statečnost zaplatil  nejvyšší cenou. Není a nemůže být hrdinou ten kdo v době míru vraždí ze zálohy a zcela zbaběle nevinné lidi, krade a připravuje sabotážní akce. Takového člověka lze nazvat kriminálním živlem, zločincem či vrahem, ten kdo obhajuje jeho činnost se staví na stejnou úroveň ať se jmenuje Petr nebo Pavel, Nečas nebo John.  Je nutno vyvracet lži fanatických antikomunistů především fakty a silou historické pravdy.       Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

• < Předchozí
• Další >