Výzva "Děkujeme, odcházíme" skončila, krize pokračuje, odcházení bude tiché.

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 5. 2011

Twitter

Proč vznikl tento článek v době, kdy většina účastníků i sledovatelů akce "Děkujeme, odcházíme" již v klidu zase usedá ke svým oblíbeným telenovelám a o nechutném divadlu kolem lékařů již nechce slyšet? Je to proto, že akce "Děkujeme, odcházíme" je jen součást jiné akce, na jejímž konci má být skutečný odchod lékařů do Německa. Nejsou to lékaři, kdo má skutečný zájem do Německa odejít, a to i přes to, že tím vyhrožovali.

Koncem února 2011 se takřka na poslední chvíli podařilo uklidnit vyhrocenou situaci ve zdravotnictví. Tisíce lékařů zejména interních a chirurgických oddělení reálně hrozících odchodem ze zdravotnictví České republiky se vrátily na svá pracoviště. Akce po sobě zanechala jen nechutné emoce na straně lékařů i veřejnosti. Veřejnost se na lékaře dívá jako na vyděrače, lékaři se raději nevyjadřují, protože nemají vůbec jisté, jak se změní jejich situace v nejbližších měsících. Bylo napsáno velmi mnoho o lékařích i proti nim. Souvislosti však unikaly.

Je třeba začít postupně od známějších informací k méně známým. Cesta k organizátorovi vede za hranice České republiky.

 Zdravotníci mají pocit, že je vše jasné. Malé platy, hodně přesčasů, neúměrná pracovní doba a zdevastovaný systém vzdělávání jsou hlavními argumenty pro souhlas s výzvou "Děkujeme, odcházíme".

 Laická veřejnost vidí lékaře často jako vyděrače, pro jejichž výzvu by lépe seděl název "peníze nebo život". Běžný občan hledí nevěřícně na už tak enormně nadprůměrnou mzdu lékaře a nechápe, kde se v lékařích bere ta drzost, žádat ještě víc. Většina lidí je navíc dotčených i různými špatnými zkušenostmi se zdravotnictvím, zejména ve věci komunikace s lékařem a lékařskými pochybeními.

 Vzhledem k tomu, že úplně všichni lidé jsou v pfozici buď lékař nebo pacient (nebo aspoň potencionální pacient, či příbuzný pacienta), tak se těžko hledá nezávislý posuzovatel.

 Obyčejní občané znají ten hořký pocit, když v televizi slyší údaj o průměrném výdělku v ČR a porovnávají ho se svým příjmem. Málokdo dosahuje průměrné mzdy. Ti vzdělanější vědí, že toto vysoké číslo vzniká zprůměrováním "milionářů a žebráků" do jednoho nic neříkajícího statistického údaje. Zkrátka průměrná hmotnost jablka a nákladního auta je 2 tuny a český statistický úřad je se svou prací spokojený jako želva, protože matematicky je to správně. Málokdo ví, že rozdílnost příjmů ve zdravotnictví je jedna z největších mezi běžnými profesemi a pohybuje se v rozmezí dvou řádů. Největší a nejmenší příjem se u lékařů liší až stokrát. Průměrný příjem padesát nebo šedesát tisíc korun je tedy průměr již zmiňovaného nákladního auta a jablka. Lékaři netvoří jednu pracovně právní skupinu. Ti nejbohatší nemají svůj příjem vysoký proto, že jsou lékaři, ale protože jsou podnikatelé, majitelé ordinací, spolupracují s distributory léčiv a přístrojů, jsou v dozorčích radách atd. Tito lidé rozhodně netouží po konkurenci a neexistuje (vyjma rodinných příslušníků) žádný důvod jejich solidarity s jinými lékaři. Cílem lékařských mafiánských špiček je udržení kastovního systému ve zdravotnictví. Aby horních deset tisíc profitovalo, musí spodních deset milionů strádat. To samé platí i v systému zdravotnictví. Mladý lékař po vystudování dostává nástupní plat kolem 17 tisíc hrubého ve státním zdravotnickém zařízení. V soukromém ještě méně. To je ale jen v případě, že má štěstí a byl přijat velmi solidním zaměstnavatelem. V případě mnohých zdravotnických zařízení je absolvent přijat s podmínkou, že atestace je mu umožněna jen tehdy, pokud jeho pobyt na pracovišti bude považovat za školení a bude za něj platit. Ve výsledku tedy lékař do 32 let pracuje ve zdravotnickém zařízení, které nejen že mu nedává mzdu, ale navíc od něj bere peníze pod záminkou, že jej školí. Ve skutečnosti nejde o žádné školení, protože absolvent zde bez dohledu atestovaného lékaře léčí stylem pokus omyl nikdy nekončící davy lidí a platí svému "školícímu pracovišti" za možnost pobytu. Dotyčné zdravotnické zařízení pak jeho práci vykáže pojišťovně jako práci atestovaného lékaře. Zdravotnické zařízení tak vydělá na pacientovi třikrát víc,  než mu náleží.

Pacient však do toho nevidí a setká se jen s neskutečně otráveným lékařem, který na něm zkouší, co umí a neumí. Pochopitelně se bude hojit vždy na tomto chudákovi, protože se vše chronicky drží v osobní rovině pacient - lékař. Pro názornost si zkuste představit, jak by se tvářil třeba zedník, kdybyste po něm chtěli peníze za to, že vám může postavit dům. Atestační systém byl poškozen a přeměněn na nefunkční paskvil, aby co nejvíce lékařů setrvávalo ve stavu neatestovaných. Neúměrně dlouhá doba takzvaného vzdělávání, která ve skutečnosti žádné vzdělávání neobsahuje, dává nemocnicím záruku dostatečného počtu otroků. Jakmile lékař dosáhne požadované kvalifikace, utíká ze zdravotnického zařízení pryč. Pokud nedosáhne na vedoucí a tím i dobře placenou pozici, tak se snaží dostat do soukromé sféry. Tam si může příjem řídit, jak chce. Je to on, kdo určuje, jestli je pacient zdravý nebo nemocný, a zda pojišťovnu podojí více či méně. Doba studia a atestační přípravy z většiny lékařů udělají asociálního tvora, kterému je už vše jedno a kope jen za sebe. Zatímco průměrný dělník má ve třiceti letech byt, auto a děti, tak lékař zpravidla teprve začíná splácet dluhy za to, že mohl pracovat. Lékařské profese jsou jediné, kde je zcela běžný nepřetržitý pracovní proces v délce 32 hodin (má dělník 32 hodinové směny?) a v případě některých nemocnic až 80 hodin od pátečního rána do pondělního večera. Je třeba vědět, že přes víkendové noci je na interních odděleních malých nemocnic zcela běžné odbavování pacientů celou noc s tím, že v létě tvoří až polovinu z nich alkoholici dovezení policií. Na konci takové 32 hodinové směny musí lékař fungovat pod hrozbou trestního postihu stejně kvalitně, jako kdyby právě přišel do růžova vyspaný po krásně stráveném víkendu. Je ovšem jasné, že jeho práce je ve skutečnosti po takové směně katastrofální, a nebýt právních kliček jeho zaměstnavatelů, skončili by všichni lékaři po několika službách ve vězení. Nepřijatelnost takového pracovního systému je i bez ohledu na výši mzdy důvodem k vyhlášení totálního odporu.

Z výše popsaného ovšem také vyplývá, že výzva "Děkujeme, odcházíme" měla své aktivisty zejména mezi lékaři, kteří pracují na odděleních interny, chirurgie, ARO, případně jiných akutních nemocničních oddělení. V žádném případě nemají důvod k protestům ambulantní specialisté, což je jednoznačně vidět i na spektru účastníků výzvy. K té se nepřipojil ani jeden praktický lékař a i jiní lékaři poklidných či lukrativních oborů si výzvu svých kolegů vychutnávali spíše v teple domova u televize.

 Nyní dost o příkořích lékařům a otočme kartu. Lékaři nepředstavují jen utlačované chudáky, ale jsou to i občané jako každý jiný. Mají volební právo a to nejen aktivní, ale i pasivní (právo volit, ale i být volen). Mají své politické názory a mají k jejich prosazování nemenší možnosti než jakýkoliv jiný občan. Česká republika je světovou raritou v pravicovosti lékařů. Je otázkou, proč litovat lékaře (ty později narozené a tedy pohlcené v pasti nemocničního vykořisťování) pro jejich nízké příjmy a vysoké pracovní nasazení, když se v naprosto drtivé většině případů jedná nejen o voliče ODS a jejích satelitů a souputníků (historicky OH, ODA, US, KDU-ČSL, TOP 09, VV), ale přímo o agilní zastánce tvrdého byznysu. Většina lékařů má naprosto neukojitelnou potřebu žít snobským způsobem života. I absolvent, který nemá drobné na svačinu, se musí vozit v přepychové audině, protože to odpovídá jeho představám o jeho stavu. Lékaři jsou schopni zrušit plán rodiny, rozejít se s přítelem/přítelkyní, nejíst, vzdát se přátel, ale nevzdají se drahého auta, značkového oblečení, dovolené v Karibiku. Neskutečně fanatická touha po zařazení do vyšší společnosti dělá z lékařů otroky sebe sama. Čím více lékařské elity z nejvyšší kasty zadupávají své později narozené kolegy do země, tím více se tito chudáci z nejnižší kasty snaží tvářit jako majitelé půlky světa. Politická gramotnost a sociální inteligence českých lékařů je na žalostné úrovni. Propastný rozdíl mezi přáním a realitou vyvolává ve většině lékařů hlubokou frustraci.

 Pacient zpravidla neví o poměrech ve zdravotnictví, jeho kastovním systému a způsobu držení zaměstnanců v pracovním procesu vůbec nic. Je postižený pokřivením zdravotnictví a objektivně na tom strádá. Pacient je však občan a nemocnice patří k základnímu vybavení jeho obce nebo regionu. Co dělá pacient pro to, aby zdravotnictví fungovalo? U voleb jsou všichni silní a dávají to najevo svým pravicovým postojem. S prvním škrábnutím v krku se vše otáčí a všichni ti voliči ODS, TOP 09 či VV se hlásí o komunistické jistoty. Jakým právem? V USA by většina z nich nebyla ošetřena, ani kdyby umírali. Pacient je občan a občan má morální povinnost žádat své politiky z jakékoliv úrovně zastupitelství o dobrou správu občanské vybavenosti svého životního prostředí. Kdo tak činí? Na hrozící kolaps zdravotnictví se poukazuje desetiletí. Průměrného pivaře nebo kavárenskou povalečku však vzbudí teprve vyhození na mráz. Průměrný občan si poslechne zprávy v televizi a opakuje to, co mu pražský moderátor nadiktoval jako univerzální pravdu. Většina občanů si dokonce ještě ani nestihla všimnout, že akce "Děkujeme, odcházíme" se týká poměrně přesně definované skupiny lékařů a nikoliv všech lékařů. Od průměrného diváka TV NOVA se po skoro roce této akce dozvíme, že co by ti obvoďáci chtěli? Jakékoliv vysvětlování, že neodchází ani jeden "obvoďák" je marné. Národ má v hlavě z piva kostku. Koalice ODS-TOP 09-VV se může smíchem za břicha popadat, když do vidí.

 Když to shrneme, nemají si lékaři s ostatními občany navzájem co vyčítat. Zatímco nyní laická veřejnost lékařům jejich tentokrát již skutečnou stávku vyčítá, tak zcela stejně se chovají lékaři v případě stávky jiných oborů. Těžko najdete lékaře, který by sympatizoval se stávkujícími železničáři nebo učiteli. Stejné je to i obráceně. Politická negramotnost či spíše tupost je stejná, bez rozdílu, zda se jedná o profesora jaderné fyziky nebo pomocného zedníka. Dvacet let všudypřítomného působení kapitalistické ideologie sociálního darwinismu a vymazávání hodnot sociální solidarity, kráčí ruku v ruce s likvidováním povědomí lidí o širších sociálních a třídních zájmech. Ideologie vládnoucí třídy se je snaží nahradit iluzemi o individualismu. Tento individualismus je jen krycím označením pro tříštění společnosti, která ve skutečnosti jednotlivce odzbrojuje. Vládní moc pod heslem "rozděl a panuj" tak zbavuje veškeré obyvatelstvo prostředků na obranu. To vše nese své plody. Nutno podotknout, že lékaři při svém šestiletém studiu prochází dost intenzivním brainwashingem. Přednášející si s oblibou přednášky prošpikovávají politickými vsuvkami, které se mnohdy mění v hlavní náplň přednášek.

Pomiňme nyní vysvětlování pozice obou stran konfliktu. Ať se vám zdají argumenty lékařů i veřejnosti jakkoliv významné, pravdivé nebo lživé, nemají v současné situaci tak velký význam, jak se mediálně zdá. Stovky článků v novinách i na internetu vysvětlují pacientům, že malé platy ve zdravotnictví není možné odhadovat z průměru, do kterého jsou započítány i královské příjmy mafiánských špiček. Je marné průměrnému divákovi telenovel vysvětlovat, že služba na interně nebo chirurgii není o souložení se sestřičkami. Lidé reagují podrážděně a myslí si, že mají ve všem jasno. Jasno však ve věci nemá ani jeden z veřejně známých hráčů. Řada občanů si dodnes ani nevšimla, že výzva "Děkujeme, odcházíme" se týká poměrně přesně vymezené skupiny lékařů. Těmi jsou zaměstnanci lůžkových oddělení ve specializacích interna, chirurgie, ARO. Ostatní obory jsou zastoupeny jen skromně. Gynekolog nebo onkolog má totiž službu podstatně klidnější. Za stejný plat je internista 32 hodin na roztrhání, zatímco onkolog klidně spí. Mezi lékaři je o tom tabu mluvit a veřejnost neví nic.

Celá politická krize ve zdravotnictví má však zcela jiného hybatele, než je Lékařský odborový klub, Česká lékařská komora, lékaři, ministerstvo nebo pacienti. Tito všichni jsou pouze loutkami a myslí si, že o něčem jednají. Veškerý problém leží za hranicemi České republiky.

Legislativa Evropské unie upravuje možnosti přesčasové práce. Není to novinka, ale již dlouhodobě zažitá legislativa. Prvním krokem právních změny bylo zrušení pojmu pracovní pohotovost. Pohotovost byla historicky zavedena v době, kdy intenzita práce nebyla srovnatelná s dnešní a například lékař na noční službě opravdu spal. Jeho skutečná práce v noci byla spíše výjimečná. V dnešní době je zejména na interně či chirurgii zcela normální, že lékař nejenže nemá možnost spát, ale často nedosáhne ani na svačinovou přestávku v zákonem stanovených intervalech. V době vzniku nové evropské legislativy však narazili zákonodárci na neřešitelnost problému přesčasů ve zdravotnictví. Zrušením přesčasů by nebylo koho vypsat na směny do práce. Různé země si proto vymohly pro tuto záležitost výjimky, vesměs platné do konce roku 2012. I přesto, že tyto výjimky daly jednotlivým zemím skoro deset let času na řešení situace přesčasové práce ve zdravotnictví, tak se nic nezměnilo. Místo toho, aby se přehodnotila neprůchodnost vzdělávacího systému a vytvořilo tak dostatečné množství kvalifikovaných osob, čeká se na samovyřešení problému. Akademické špičky zodpovědné za rozumné nastavení vzdělávání nadále spolupracují s mafiemi na udržení kastovního systému tím, že prakticky znemožnily atestační přípravu lékařů. V českých médiích tolik velebené Německo si i přes dlouhou existenci výjimky ze směrnice EWDT ED 93/104 a ED 2003-08, nedokázalo upravit podmínky vzdělávání ve zdravotnictví a připravit k profesi lékaře dostatečné množství osob. Ve chvíli, kdy je již jasné, že to nelze stihnout, se Německo dostává do zoufalé situace. Dnes, tedy v době, kdy lékaře ještě lze nutit bezmezně k přesčasům, chybí v Něměcku přibližně 4 000 lékařů. Po prvním lednu 2013 jich bude chybět 11 tisíc. To znamená uzavření deseti procent nemocničních zařízení. Vzhledem k nerovnoměrnosti rozložení tohoto problému se může stát, že v některých spolkových zemích to bude i polovina nemocničních zařízení. Příčinou je katastrofální nastavení vzdělávání. Německý nefunkční vzor vzdělávání ve zdravotnictví musela z diktátu Evropské unie přijmout i Česká republika.

Německo však má na rozdíl od České republiky pozici evropského hegemona. Německým a švýcarským majitelům patří takřka všechna "česká" veřejná celostátní periodika. Moc propagandy Německa nad Českou republikou (i jinými zeměmi) je absolutní. To Německu nabízí alternativní možnost v řešení personálních problémů ve zdravotnictví. Známou napjatou situaci ve zdravotnictví, která jde napříč Evropskou unií stačilo jen mediálně popohnat k varu.

Aby se nám text neprodlužoval, tak nyní dále v bodech:

1) V květnu 2010 byla založena výzva "Děkujeme, odcházíme". Celé léto 2010 neměla výzva velkou veřejnou odezvu a byla známá spíše jen mezi lékaři. Laická veřejnost se zatím věnovala hulákání u fotbalu.

2) Absolutní nezájem veřejnosti, ministerstva a vedení nemocnic zcela zákonitě vedl k větší podrážděnosti organizátorů výzvy.

3) Německé nemocnice si po psychologicky ideální skoro půlroční pauze uspořádaly "Mezinárodní job veletrh pro lékaře a zdravotnický personál". Ve dnech 29. - 30. 10. 2010 se tak konal masový nábor českých lékařů do německých nemocnic. Akce se vysloveně provokativně konala ve Slovanském domě v Praze. Náborovou akci navštívilo přibližně 5 500 lékařů. Orientační údaje říkají, že pracovní nabídku zde osobně dostalo 4 600 lékařů. Je nutno podotknout, že lékaři nežebrali o přijetí v Německu, ale naopak německé nemocnice doslova tahaly za rukáv každého, kdo přišel na akci. Ta byla dobře promyšlená. Pro případ nějakých nerozhodných zvědavců byl na balkónovém mezipatře promítán dokument o špatném českém zdravotnictví, malých platech a přesčasech. Lákaným lékařům byl pro případ, že neumějí německy, slíben rychlokurs na účet hostitelské nemocnice včetně plného platu už od začátku kursu.

4) Přibližně v tu dobou byla v českých médiích (vlastně německých) rozpoutána první vlna dvojí propagandy. Jedna popichovala lékaře k odchodu a druhá veřejnost popouzela proti lékařům. Smysl je jednoduchý. Většina lékařů ve skutečnosti nikam odejít nechce. V Německu nemají přátele, rodinu a je tam cizí, často nepochopitelná mentalita obyvatelstva. Aby tedy lékaře Německo naverbovalo, muselo použít osvědčenou Bismarckovu metodu cukru a biče. Cukrem byly slíbené výhody na pracovním veletrhu, bičem je šikana ze strany médií a rozdivočené veřejnosti. Lékaři, kteří v tom více či méně plavou pasivně, tak byli denně konfrontováni s pacienty v ambulancích, na veřejnosti, v hospodě, doma v rodině atd. Lékaři se vcelku pochopitelně cítí ukřivděni a slovním útokům se brání, což má za následek jen další eskalaci napětí.

5) V prosinci 2010 podali lékaři hromadně výpovědi v nemocnicích. Veřejnosti se to jeví jako sprosté vyděračství a média to tak i prezentují. Na telenovelami zmasakrovaný intelekt české populace nejlépe působily fotografie nedonošených novorozenců v inkubátorech s textem "umřely bychom". Ve skutečnosti vládly na některých odděleních dost tvrdé nátlakové metody a řada lékařů výpověď podala nedobrovolně v podmínkách vyslovené šikany. I mimo zaměstnání tlak pokračuje - doma, v hospodě, u známých atd.

6) V lednu 2011 Německo pozoruje, že lékařům se stále do pod ochranu německé orlice moc nechce. Výpovědi sice podali, ale chápou to jako protest, nikoliv vážný úmysl odejít. Ze 4600 lékařů kontaktovaných v říjnu 2010 se jich o práci v Německu přihlásil nepatrný zlomek. Byla proto zavedena opatření, aby lékaři, kteří podali výpověď, nebyli vzati zpět do pracovního procesu. Zda jde o pohrůžku, či vážně míněný krok nemocnic, nebylo možné v tu dobu určit.

7) Je velmi těžké věřit, že současná vláda zahrnující i ministra zdravotnictví Hegera na "převodu lékařů do Německa" nespolupracuje. Pasivita vládnoucích složek trvala prakticky až do konce. Vyjednávat se začalo až po osmi měsících výzvy "Děkujeme, odcházíme", tedy měsíc před plánovaným kolapsem zdravotnictví. Zda má ministr Heger instrukce z Německa, nebo jen skutečně předpokládal vyměknutí lékařů, se nedá odhadnout.

8) Koncem února se z pohledu veřejnosti sice záležitost začala stávat kritickou, ale lékaři stále do Německa nechtěli. Polopatisticky řečeno, pracovní smlouvu do Německa podepsalo velmi málo lékařů. Navíc nemocnice bez lékařů začínaly ulevovat ze svých pohrůžek a slibovaly přijetí zpět kohokoliv bez postihu. Čeští novináři v německých službách v tu dobu pracovali snad na tisíc procent výkonu a dvojí propagandu (popichování lékařů a dráždění veřejnosti) stupňovali na maximum.

9) Dokud je želízko horké, je třeba kout. Německá důslednost nezůstává nic dlužná své pověsti. Ve dnech 20. - 21. května 2011 se bude konat druhý "Mezinárodní JOB veletrh lékařství a zdraví". Akci bude pořádat ještě větší počet německých zdravotnických zařízení než v říjnu 2010. Místem konání je překvapivě a symbolicky opět pražský Slovanský dům (německá buržoazie má, jak se zdá, smysl pro humor). Poněkud komickou se jeví na plánovaném veletrhu účast dvou českých nemocnic.

10) V době plánování zdravotnického veletrhu práce samozřejmě ani eurounijní (němečtí) organizátoři netušili, zda lékaři ve výpovědích setrvají až do skutečného konce, zda vyměknou vyjednavači ministerstva zdravotnictví, nebo zda se stane něco úplně jiného. Dělat všechno jinak je pro země koruny české typické, takže varianta "C" je správně. Německá důslednost je však dokonalá, takže je vlastně jedno, jak to v únoru 2011 dopadlo. Ministerstvo dalo "lékařům" 2 miliardy korun na platy, takže se oficiálně na každého dostane 5 až 8 tisíc korun měsíčně,  podle pracovního zařazení. Pěkně to zní v uších lékaře, poněkud hůře na tom bude jeho zrak, který to na výplatnici nenajde. Většina lékařů pracovala na více úvazků a nemocnice si tak vyzvednou peníze na některé lékaře vícekrát. Dar ministerstva však vydají jen jednou. Je to proto, že papírově je lékař například třikrát (a pak, že se lékař nepodobá bohu), zatímco fyzicky je jen jednou, stejně jako pětitisícovka s Masarykem, která se k němu dostane. Další dvě bankovky s TGM zůstávají každý měsíc virtuálním lékařům v dokumentaci nemocnic. Pokud jste akcionářem nějaké nemocnice, pak se můžete těšit na vyšší dividendy. Lékař absolvent, který nedemonstroval, se tedy může těšit z pěti tisíc korun. Hůře na tom bude starší lékař, který demonstroval. Ten dostane často novou pracovní smlouvu s nástupním platem. Ten bude většinou o více než 8000 korun menší než dosavadní, takže po státní dotaci dvou miliard korun na mzdy lékařů dostanou někteří z nich plat menší než měli před demonstrací. Nemocnice tak čestně pošle peníze ministerstva na platy lékařů, ale vezme jim jinou položku z platu, kterou nelze shora diktovat. V současné době ještě nelze odhadnout, jak velký díl z poslaných dvou miliard dostanou lékaři a jaký balík peněz zůstane majitelům nemocnic. To vše se však děje velmi veřejně a prakticky před očima těch, kterým byly peníze poslány. Navíc nastane situace, kdy v řadě nemocnic nedemonstrující lékaři budou mít až o čtvrtinu větší plat než demonstrující aktivní účastnící výzvy "Děkujeme, odcházíme". Toto vyvolá naprosto dokonalou situaci, kdy proti sobě nebudou stát jen pacienti a lékaři, ale demonstrující a pasivní lékaři. Ti zhrzení a potupení v květnu na pracovním veletrhu podepíší německým nemocnicím cokoliv. Tentokrát to však bude bez demonstrací a bez křiku.

Hromadné výpovědi s odchodem lékařů z českého zdravotnictví k jednomu dni se tedy konat nebudou. Odchod bude průběžný, ale zato velmi jistý. Z příčin, které vyvolaly výzvu "Děkujeme, odcházíme", nebyla odstraněna ani jedna. Naopak, lékaři sami si nevědomky vyrobili další příčinu odchodu. Ve své vzájemné nerovnosti si budou ještě více nerovni.

Podtrženo a sečteno:

Göbbels a Hitler musí být pyšní na vládnoucí byznys třídu svého národa, kdyby viděli, jak kancléřka Merkelová dokáže nahánět na práci armádu lidí, aniž by zahynul jediný německý voják. Německo si sestavením Evropské unie zajistilo pozici, o jakou marně usiloval Hitler. Nejen do České republiky, ale i do jiných zemí východní Evropy si německý kapitál chodí pro cokoliv a kdykoliv jako liška do kurníku. Nejprve zmizely z našich rukou české továrny a podniky, nyní si Německo odváží lidi jako kdysi na nucené práce a ve velmi blízké době má přestat platit zákaz prodeje půdy cizincům. Nový "Drang nach Osten" probíhá před našima očima zalepenýma propagandou o svobodě a nových možnostech (pro koho?). Vítejte v novém protektorátu. Co udělá český člověk? Sedne si s hamburgerem a Coca-Colou k telenovele, ve volbách dá hlas svému oblíbenému pro-německému politikovi a zajde si na kurs němčiny.

• < Předchozí
• Další >