Důvěra v nás, komunisty, roste. Jistoty socialismu chybí lidem stále víc. Tím víc jich do nás vkládá naděje i dnes. Když jsme přistihli vládu, že k nám zve cizí vojenskou základnu, také to zprvu vypadalo, že jsme proti jen my. Když se však ukázalo, že KSČM razí vůli většiny, musela ze dvou židlí i ČSSD. Byla to však zatím i poslední naše iniciativa hodná skutečné avantgardy. Proti krizi vlekoucí se už pátým rokem, ji dlužíme dodnes. Z bludů šířených pravicí nezůstal kámen na kameni. Přesto vyhrála volby s převahou, jíž nedosáhla už po dvacet let. Lekce, které z toho plynou, nebyly vyvozeny dodnes. Nenapraví-li to ani VIII. sjezd KSČM, hrozí to velice vážnými důsledky i příštím generacím.

Sebeuspokojení a bezradnost však vládnou i přípravám sjezdu. Sebekritická analýza chybí úplně. Programové teze jsou povrchní improvizací. Příčinám všeho, co je v sázce, se vyhýbají. Vrší jen tradeunionistické nářky a parlamentní supliky. Právě ty nás zbavují opory v milionech už od počátku krize. Teď však zaostávají dokonce za kritickým pohledem, k němuž už dospívá většina společnosti. Kapitalismus neguje stále víc lidských práv a demokratických svobod. V sázce je sama páteř moderní civilizace. Otázky trestané dosud politickým apartheidem, vrací do hry i kdejaký bulvár a liberál. Kdy se k nim naposled - před zraky široké veřejnosti - osmělila KSČM? Drtivá převaha marxismu - a všeho čím už dokázal polidštit svět - vyniká dnes nevídanou měrou. Smíme tu šanci nechat ležet ladem? Nabízet lidem to, co vidí i bez nás - a často mnohem kritičtěji a ostřeji?

S ničím novým se nepřichází ani k jediné z dalších otázek směrodatných pro akceschopnost a vliv KSČM. Platí to jak o tom, jak probrat z dřímoty ideový život strany, tak o znovu a znovu odkládané otázce, čím prolomit dezinformační blokádu. O tom, jak dvojnásob teď, kdy je Sněmovna v rukou pravice a mezi lidmi to vře, přenést těžiště práce mimo parlament. I jak mizivě se možnost, které nám nabízí krize, využívá i k získávání nových spojenců.

Smí náš hlas všude, kde se už politika vrací do ulic, znít jen ústy komunistů, kteří zde žijí a pracují? Máme snad strach a hněv, které už vybuchují, darovat bez boje i neonacistické chátře? Kde jinde, než právě tady všude, je načase ukázat celé zemi, k čemu jsou nám, komunistům, práva i imunita zákonodárce? Dá se vše, k čemu vybízí rozčarování statisíců mladých lidí, ponechat jen na hrstce začínajících komunistů? Smíme tak lehkomyslně hazardovat i s budoucností strany? Na VII. sjezdu jsme se zavázali k iniciativě usilující o akční jednotu radikální levice. Dodnes se pro ni neudělalo zhola nic. Stále víc obětem agrese, teroru a zvůle dlužíme solidaritu už i na úrovni jasného stanoviska. Hlas KSČM zní světem méně, než řady stran o pár tisících členů. "Spojenecká věrnost" pravice je kůlem v plotě v zahraničí i doma. O iniciativě, před níž by za to musela uskakovat, se však ještě ani nezačalo uvažovat. Pod koberec se zametají i všechna ostatní selhání, k nimž sílí kritika ve straně i mezi našimi příznivci. "Vize socialismu 21. století" lpí trucovitě na dogmatech, jež právě poslední čtvrtstoletí rozbilo na padrť tak, jako ještě nic.   

Kapitalismus dospěl do přelomové fáze, z níž sám už humánní východisko nemá. Domino plíživých státních bankrotů se kvapem blíží. Vyděračský klacek terorizující Řecko a jiné země, hrozí už brzy i České republice. Z těch, kdo ji devastují už skoro dvaadvacet let, se mu nikdo postavit neumí a ani nechce. My, komunisté jsme boj o většinu národa už dokázali vyhrát - pokojně, demokraticky a ruku v ruce s ostatními stranami, odbory a širokou škálou masových hnutí. Právě to je v zájmu drtivé většiny i dnes. Tak zní výzva, jíž se musí postavit čelem VIII. sjezd KSČM. Právě to bude vrcholným kritériem linie, kterou přijme. Žádáme její vypracování, dokud je čas! Jednotu a akceschopnost strany zaručí jen komunistická politika! Vést nás do bouří, které se blíží, mohou jen ti, kterým k tomu nechybí odvaha i skutečné schopnosti!"

Účastníci XXXI. pražské teoreticko-politické konference