Média dodnes do zmrzení omílají jméno Jana Palacha. Jeho čin protestního sebeupálení je současnými mocenskými složkami prostřednictvím prorežimních médií používán jako univerzální nástroj na obranu kapitalismu. Je velmi pravděpodobné, že sám Palach by si zřejmě svůj čin rozmyslel, kdyby věděl, komu tím prospěje. Už jenom zásadní rozpory mezi tvrzeními pravicových propagandistů a konceptem Palachova dopisu na rozloučenou ukazuje, že nastolení vlády zkorumpovaných buržoustů rozhodně nebylo cílem jeho činu. Rozpory v tvrzení mocných na jedné straně a osob z Palachova okolí na straně druhé ukazují, jak snadno se dá manipulovat historií. Příkladná byla i hysterie rozpoutaná v médiích po nedávném projevu poslance Grebeníčka, v němž věcně a v zásadě pravdivě poukázal už jen na skutečnost, že Palach, byť s jeho i Grebeníčkovými produbčekovskými představami osobně nesouhlasím, rozhodně nebyl antikomunistou ani že nenastoloval požadavek odstranění socialismu. Grebeníček, když řekl A, měl říci i B, a po projevu svolat tiskovou konferenci a na ní faktograficky předložit doklady o názorové orientaci Palacha. Pak by Grebeníčkovo expozé mohlo posloužit k vyvedení nebohého Palacha z říše účelových mýtů do oblasti historické reality a nebylo by jen polovičatou nahrávkou mediálnímu aparátu režimu. Osoba Jana Palacha dnes slouží k zastírání prohnilosti současné společnosti a má lidi masově strašit z pokusů o změnu. Má vytvářet pocit, že v čemkoliv jiném se jim bude žít jen hůře než pod Kalousky, Schwarzenberky, Nečasy a dalšími výkvěty privilegované vrstvy buržoazie a šlechty.

Od upálení Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka uběhlo 24 let, když se rozběhla doslova epidemie sebeupalování v době vrcholného rozmachu havloklausovského režimu na samotném počátku 21. století. Asi třicítka našich spoluobčanů sebeupálených více či méně jasně předem vyjádřila svůj pocit beznaděje spojený s životními těžkostmi v restaurovaném kapitalistickém režimu. Nejznámějšími jsou právě Roman Mášl a Zdeňek Adamec. Jen za jedniný rok 2003 bylo upálených sebevrahů devět (Praha, Polička, Brno, Plzeň, Velká Chyška, Jihlava, České Budějovice, Jankovice, Frýdek-Místek). Z dlouhého výčtu upálených sebevrahů je zatím poslední sedmapadesátiletý muž z Litoměřic. Muž měl nastoupit do vězení na dobu dvou a půl let za to, že neposlal do školy své děti. Svůj život drasticky v plamenech ukončil v říjnu 2012.

Havloklausovský režim však sahá na životy i lidem mimo Českou republiku. Prakticky přesně deset let po upálení Zdeňka Adamce se v Bulharsku protestně upálil Plamen Goranov. Bulharsko se po restauraci kapitalismu propadlo životní úrovní mezi rozvojové země a základní civilizační výdobytky, jako je například elektřina, lidé již nemají z čeho platit. Svůj lví podíl na tom má i v Bulharsku se rozpínající nadnárodní moloch českého původu ČEZ. Je to říklad toho, jak se i český mamutí kapitál snaží přiživit na neokolonialistickém ždímání pracujících v bývalých socialistických zemích. Bulharskými protestujícími to bylo opakovaně explicitně vyjádřeno.

Kapitalismus je hnus a je třeba to říkat hodně nahlas. Zdeněk Adamec ve svém dopise na rozloučenou zdůvodnil své pohnutí stavem současné společnosti. Dal tím najevo, jak se v kapitalismu cítil. Jeho čin je výzvou a snahou vyburcovat pasivní reptaly na bídu k radikálním krokům. Je třeba smést vládnoucí buržousty s celou jejich mafiánskou sítí kmortů a šedých eminencí z mocenského piedestalu. Osoby jako byli Mášl a Adamec by neměli být pietně vzpomínáni na unylých kytičkových akcích. Jejich čin má být motivem, výzvou a podnětem k razantnímu skoncování s kapitalistickým režimem. Čest jejich památce!

Jan Kamenický