Církevní parazitismus aneb vymačkáme vás jako citrón

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 7. 2013

Twitter

Tak řečenými církevními restitucemi přijatými vládou Nečase, Schwarzenberga a Kalouska v roce 2012 provádějí církevní organizace jedno z posledních možných velkých vyvlastnění národa a tedy každého jednoho z nás. Jedno z posledních možných proto, že v naší vytunelované, zprivatizované a nadto úspěšně zadlužené vlasti už toho z národního majetku k ukradení moc nezbývá. 

Na 80% majetku, který se má stát obětí restitucí a který je stále ještě ve veřejném vlastnictví, přitom spolkne římskokatolická církev, která se od dob upálení Jana Husa nepoučila. Přesvědčování arcibiskupa Dominika Duky a dalších prelátů, že církev slouží společnosti a nikoli zlatému teleti, nalezne pochopení asi u málokoho. Reálně však tito církevní hodnostáři svojí prací nikdy společnosti užitek nepřinesli a nepřinesou. Příznačné přitom je, že podle sčítání obyvatelstva z roku 2011 se ke katolické církvi přihlásilo pouhých 10,26 % obyvatelstva českých zemí. To znamená, že od roku 1991 poklesl počet jejích věřících o plných 68 %. Otázku, zda přinese římskokatolické církvi restituční okradení národa zvrat v dlouhodobě klesající podpoře a důvěryhodnosti, si Duka zjevně neklade. Je realista, podniká ve financích a realitách. 

Z čeho historicky vzešlo bohatství, které bude římskokatolická církev jakožto majoritní restituent vlastně nabývat? Majetek, jenž jí v minulosti dobrovolně věnovali lidé, kteří ho prací vlastních rukou a hlav poctivě vytvořili, v něm představuje pověstnou kapku v moři. Drtivou většinu představuje hluboce feudálně založené pozemkové vlastnictví půdy, na níž jistě nepracovali kněží a klášterní řeholníci, ale poddaní jejich panství, kteří odevzdávali vrchnosti, v tomto případě církevní, díl plodů své vlastní, nikoliv jejich práce. Nepominutelné procento pak představuje majetek po Bílé hoře ukradený protestantům, z nichž část nechala katolická církev spolčená se Schwarzenberky a jim podobnými vyhnat ze země.

Mocensko-politického představitele těchto poněkud nelidových, ale o to jistě slušnějších a čestnějších kruhů představuje další velkorestituent, německorakouský kníže Karl von Schwarzenberg, který u nás vykonává funkci reprezentanta zájmů Německa a Rakouska. Už teď je naše země fakticky 17. spolkovou zemí plně závislou na německém eurodirektoriu a v podstatné míře také vlastněnou a kontrolovanou německým kapitálem.

Kolik nás tedy bude dobré bydlo církví, především té všeobecné, a významné posílení její ekonomické a politické moci v naší společnosti stát? Církve mohou od státu podle zákona dostat fyzický majetek v hodnotě zhruba 75 miliard Kč. K tomu je ovšem nutno připočíst navíc peníze, jež bude stát z našich daní platit církvím v následujících 30 letech. Tato suma představuje dalších 59 miliard Kč, které ale se započtenou inflací do roku 2043 vystoupají asi na 96 miliard Kč. Zprivatizovaný, vytunelovaný a zadlužený stát ořezaly polistopadové garnitury na kost a spolu s ním i jeho sociální funkce. Zatímco restituenti a privatizéři se o sebe a celé generace svých rodinných klanů už postarali, jaksi obtížněji se totéž daří těm, kdo jsou odkázáni jen na své ruce a mozek, nejedná-li se dokonce o důchodce, postižené či mladé rodiny. Věříte stále rovnosti šancí a rovnosti před zákonem? Pokud ano, máte vpravdě svatou trpělivost a víru.

Na závěr si spočtěme sumu nemovitého a peněžního majetku, který náš národ, jehož velká část se stále více propadá do potíží, jak se uživit, o perspektivě do budoucna ani nemluvě, bude muset z rozhodnutí vlády ODS, TOP09 a nikým nezvolené strany ironicky nazvané LIDEM předat církvím. 75 mld Kč (nemovitosti) + 96 mld. Kč (peníze) = 171 mld. Kč. Vydělíme-li tuto částku počtem obyvatel ČR dle sčítání obyvatelstva z roku 2011, tj. 10 562 214 obyvatel včetně nemluvňat a cizinců, pak na jednoho obyvatele vychází nedobrovolný dárek církvím ve výši 16 190 Kč.

Až půjdete ráno do práce vydělávat si na chléb náš vezdejší nebo budete platit za stále dražší a méně kvalitní potraviny v některém z německých supermarketů, vzpomeňte si na jemné ruce a měkký úsměv arcibiskupa Duky. Věnuje ho Vám.

Jaroslav Kovář

• < Předchozí
• Další >