K protestu na Václavském náměstí

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 9. 2022

Twitter

V sobotu 3. září se na Václavském náměstí uskutečnil protest proti vládní politice „Česko na prvním místě“. Údaje o počtu účastníků se různí, ale přidržme se zřejmě podhodnoceného údaje policie, která informovala o počtu 70 tisíc běžných, z velké části neorganizovaných a rozhořčených lidí. Není to největší protest za 30 let vůbec, ale pokud vezmeme v úvahu, že neměl podporu alespoň části vládnoucí třídy a buržoazních médií (na rozdíl třeba od akcí Milionu chvilek), že v ČR není ve zvyku chodit protestovat do ulic, že tedy za každým účastníkem je další násobný počet pasivních podporovatelů, jedná se o nový fenomén, který podle zmatených reakcí překvapil i představitele vládnoucí třídy této země. Bez ohledu na skutečnost, že politické subjekty zaštiťující protest, rozhodně nereprezentují politiku bezprostředně spojenou se zájmy pracující třídy – jde přesto o fenomén třídní a pokrok třídního uvědomění. Důsledky kapitalismu – krize a válka – doteď jen pozvolné, latentní a cudně skryté před pohledy očí někde daleko nebo hluboko, přehlušené mediálním a politickým humbukem; tyto důsledky najednou vyhřezly a dopadly na životy široké masy lidí.

Realitou je, při absenci avantgardy, schopného vedení, které by dlouhodobě organizačně a ideově působilo na pracující třídu, že nespokojené nálady přejímají různorodé (a někdy i obskurní) politické skupiny a jednotlivci. To ale není chyba těchto lidí, kteří masově vyjádřili nespokojenost se stavem věcí v sobotu na Václavském náměstí. Shrnout tuto událost jako setkání „nácků“, „antivaxerů“ a „proruských švábů“ by bylo značně povrchní a povýšenecké. Takové arogance a hlouposti by se mohl dopustit jen někdo na úrovni současného premiéra Fialy.

Dopady systému na život

Protest byl vyjádřením nespokojenosti s důsledky krize a války, které přinesla politika vládnoucí třídy ve spolupráci a s programovým podřízením se zahraničním monopolně imperialistickým strukturám – Evropské unii a NATO. To je pociťováno na bezprostředním životu velice citelně.

Paradoxní situace, že domácí zdroje elektrické energie (z větší části vystavěné nebo naplánované ještě socialistickým státem) jsou postačující pro potřeby země a přesto drtivě se zvyšující cena elektřiny vyplývá z nálad spekulantů na německé burze – je přímo hmatatelná. Zatímco oficiální politika směřovala k odvracení se od domácích zdrojů tepla a energií směrem k dováženým, zejména plynu, nyní se vládci pustili do imperiálního dobrodružství (v zájmu USA) se zemí, která je přirozeným zdrojem levného plynu a dalších strategických surovin – s Ruskem.

Projevuje se nyní tak vyostřeně skutečnost posledních 30 let, že ekonomická základna společnosti – národa – její prací vybudované bohatství, bylo po roce 1989 a později rozkradeno nebo dokonce zničeno a že nadhodnota, velká část domácího produktu odtéká do zahraničí.

Projevuje se také to, že dotační politika EU, která naoko vytváří dojem spravedlnosti, ve skutečnosti pouze přizpůsobuje ekonomickou strukturu společnosti a regionů k zajišťování zisků náhončích a koloniálních správců (což se v terminologii euro-třídy vyjadřuje jako „daň za podporu integraci“).

Lidé právě nyní dostávají nové výměry záloh za elektrickou energii a teplo, v obchodech nakupují stále dráže a výplaty se nezvyšují. Zjednodušeně, inflace, která snižuje reálnou mzdu, není ničím jiným, než snižováním ceny pracovní síly, umožňuje v krizi udržovat zisky z kapitálu.

Výhled je ještě horší – protože nejenže konflikt v Evropě má pod vedením a na kapačkách USA a NATO probíhat přes zimu, ale také se na vzdálené části planety rýsuje skrze americké provokace ještě horší konflikt, tentokrát s Čínskou lidovou republikou, důležitým zdrojem výrobků jak pro každodenní spotřebu, tak pro výrobu.

Důvěra v mainstreamová média, od tradičních, po internet a sociální sítě dostala citelnou ránu. Všemožná válka s dezinformacemi (tedy cenzura) je sama provázena šířením dezinformací, které ani nejsou konzistentní. Tak prostý fakt, že v proxy válce vláda ČR i celá EU podporuje a vyzbrojuje neonacistické militanty a zločince, je tisíckrát vytlačován z povědomí veřejnosti. Vyjádření ministryně obrany ve prospěch individuálního teroru se ale zakrýt nedá. Kdo je zde pak extrémista?

Národní hesla

Nemělo by nás překvapit, že lidové vystoupení probíhá v národních termínech. Předně kapitalismus cíleně pracoval na zabránění jakéhokoliv hlubšího třídního uvědomění, organizaci, která by mohla ohrozit systém přímo. K tomu patří i antikomunismus a snaha o přepisování lidových pokrokových dějin, které by mohly ukazovat na způsoby odporu proti vykořisťovatelům.

Proto důsledky fungování imperialismu, jeho státních i nadstátních struktur, které dopadají nejen na pracující třídu, ale i na maloburžoazii jakožto ohrožení jejich bezprostředního způsobu života, se promítají primárně do vágně definovaného regionálního, národního uvědomění. Tuto situaci známe i z dalších zemí.

Zapomíná se přitom, že národní existence je v této fázi imperialismu oslabena nejen imigrací, ale obecnou politikou optimalizace vykořisťování (využívající i rozvracení dalších států imperialismem). To vede také naopak k emigraci z ČR, k „odsávání mozků“ na Západ, i vnitřní migraci mezi regiony země, což ještě více deformuje společnost. Pracovníci převážně z východních zemí (jak odpovídá hierarchii určené monopolistickou strukturou) tak plní úlohu při snižování platů i zakrytí původu vykořisťování. Tato situace není specifická pro „Česko“, ale je společná kapitalistickým společnostem a státům od těch „nejchudších“, až po špičky pyramidy, po „srdce bestie“. V rámci cenových optimalizací a přesunu výrob je společnost čím dál více závislá na dovozu, který je ale sám závislý na situaci konfliktů, jež USA a další imperiální hráči vedou.

Proto na určité úrovni se musí lidový zápas na národní úrovni promítnout do internacionálního spojení, solidarity, která vyplývá z obecnosti vykořisťování a třídního rozdělení. To ovšem nelze jednoduše nadekretovat, je nutné se k tomu dopracovat.

Podobně hesla o covidu odrážejí v deformované podobě zpackané kapitalistické zvládání epidemie, ztížení každodenního života, monopolistické tance farmaceutických společností při vymezování trhu, odrážejí i pocity ohrožení, které je v nich vyvoláváno.

Chyby historického subjektu

Důležitou příčinou těchto problémů lidového hnutí jsou chyby komunistů, převážně soustředěných v doposud v nejsilnějším subjektu - KSČM, kde svoji dosavadní aktivitu soustředili hlavně na volební klání a servis pro své kandidáty a vzdali se širokého charakteru činností (organizace pracujících, ideový a politický boj), čímž se transformovali ve stranu hrající podle pravidel systému a zcela se zřekli třídní orientace. To je také přivedlo mimo parlament. Strana vyklidila své pozice mezi lidmi, aby zde vyjadřovala jejich zájmy. Tak se tohoto rozhořčení ujímají různé ad hoc síly, řečníci se vyjadřují i antikomunisticky, a v spektru názorů se objevují i ty šovinistické.

To ovšem nelze vyčítat demonstrujícím samotným. Třídní mobilizace za těchto podmínek, společenské uvědomění, neprobíhá v čisté, modelové podobě. Ovlivňují ho tisíce faktorů. Mnohdy ale má masa lidí lepší cit pro realitu než ti, kdo se je snaží reprezentovat. Je ovšem jasné, že stejně jako úrovně uvědomění, i formy boje se budou měnit.

Chyby některých příslušníků „levice“, kteří ohrnují nos nad bezprostředními jevy a některými hesly, jsou ovlivněny izolací, v které se političtí představitelé pohybují, a kteří mnohdy „internacionalismus“ zaměňují za imperialismem pěstěný, vydatně financovaný a propagovaný kosmopolitismus. Tedy vnucení kultury vládnoucích národů, koneckonců ekonomicky upadajícího centra USA.

Quo vadis?

Nelze předvídat, zda zlom, který ve vědomí a v životě množství lidí nastal, bude mít jednoznačně pozitivní důsledky. Moc může nyní nasadit represi nebo se (jako mnohokrát) bude snažit nasadit své prostředníky pro svedení nespokojenosti pro ně příhodným směrem. A nesmíme zapomínat, že kapitál má vždy v záloze fašismus a podobné síly nejen pro potřeby represe, ale také pro svedení části nespokojenosti do příhodných, agresivních podob.

Protest byl vyjádřením nespokojenosti. Ne, nelze říci, že je vládnoucí třídě zcela jedno, zda o víkendu zamíří davy lidí na své chaty, nebo se sejdou na náměstí. Zcela jistě tato ukázka nevole nebyla vládnoucí třídě nijak příjemná. Ale protestní shromáždění rozhodně není nejvyšší forma odporu a třídního boje. To je iluze šířená od roku 1989. Přesun na další úroveň, jako jsou stávky, ale vyžaduje vyšší formy organizace pracujících.

Je potřeba na dosažený pocit sounáležitosti navázat a pokračovat na nové úrovni. Požadavky k opuštění paktu NATO a Evropské unie, protest proti ztrátě bohatství země, mířily k podstatě této formy kapitalismu, stejně jako hesla proti krizi a válce.

Tato vládnoucí třída přivedla zemi a její lidi na práh katastrofy. I reakce jejích představitelů (jako Fiala) ukazuje, že nemá schopnost vládnout.

Na konci poznamenáváme, že používáme pojmy jako „třídy“, „kapitalismus“ a „imperialismus“, protože zcela přiléhavě popisují dnešní situaci a protože nikdo nic lepšího nevymyslel.

O-K

• < Předchozí
• Další >