Il Manifesto: Praha vskutku liberální

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 4. 2006

Twitter

Praha je znovu sama. Stejně jako v roce 1968. Tentokrát se však historie postarala o paradox, protože položit hlavu pod sekyru, kterou se s podporou pravice ve vládě i v opozici rozmáchla právě vláda vedená sociálními demokraty, mají komunisté.

Hrozba se zatím netýká přímo komunistické strany (KSČM), na to je příliš silná a zakořeněná, než aby mohla být jen tak postavena mimo zákon a nedošlo přitom k odporu veřejnosti. KSČM se svými 18,5 % a 44 poslanci v parlamentu, který jich má celkem dvě stě, je třetí nejsilnější politickou stranou v zemi a nejsoudržnější komunistickou stranou v Evropské unii. Ve volbách do evropského parlamentu se ocitla na druhém místě hned za Občanskou demokratickou stranou, euroskeptickou pravicí prezidenta Václava Klause, když získala 9 ze 24 křesel vyhrazených České republice. Takže je třeba jít na věc postupně a napřed se pokusit o rozpuštění organizace mladých komunistů, Komunistického svazu mládeže.

Možnost k tomu nabízí zákon, který tu povoluje politickou činnost pouze politickým stranám a zakazuje ji všem ostatním organizacím, včetně organizací mládeže při politických seskupeních. Nehledě na nesmyslnost tohoto diskriminačního a protidemokratického zákona, který má politiku za záležitost vyhrazenou výlučně těm, co se jí věnují profesionálně, je třeba položit si otázku, proč byl použit pouze u mladých komunistů a ne u jiných mládežnických organizací jiných stran, jež rovněž vyvíjejí politickou činnost, jak to ostatně potvrzují i jejich stanovy.

Milan Krajča, předseda mladých komunistů, obdržel v listopadu 2005 od ministra Bublana dopis požadující pod hrozbou okamžitého rozpuštění neodkladnou změnu stanov Komunistického svazu mládeže. Termín, kdy mělo toto ultimátum vypršet, byl původně stanoven na 21. prosince 2005 a pak odsunut na 3. březen 2006 s tím, že dále odkládán nebude. Takže už vypršel. Mladí čeští komunisté však příkaz vlády již odmítli. Zmobilizovali se, uspořádali protestní manifestace a sit-in ve významných městech země a v průvodech prošli Prahou, Brnem a Ostravou. Požádali rovněž o mezinárodní podporu. Tisíce telefonátů a e-mailů zaplavily stoly a internet na ministerstvu vnitra. Protestní shromáždění se uskutečnila před českými ambasádami ve Francii, Německu, Portugalsku, Španělsku, na Ukrajině, v Gruzii a v Itálii.

Na mušce vlády a pravé opozice jsou prozatím organizace mladých, nikdo však nepochybuje o tom, že konečným cílem je sama komunistická strana. Rozběhla se už zběsilá antikomunistická kampaň, a to nejen v hlavních sdělovacích prostředcích, ale i na univerzitách a ve školách, kde aktivisté takzvaných humanitárních organizací, financovaných finančním magnátem Freedom House (podle vzoru uplatněného už v Srbsku, Gruzii a na Ukrajině) byli vládou výslovně zmocněni udělovat lekce »demokracie« (čti antikomunismu) studentům, kteří v mnoha případech tuto podezřelou demokratickou kúru odmítli.

Blíží se parlamentní volby, stanovené na letošní červen, a komunisté by se v nich mohli ocitnout dokonce na druhém místě. Volební průzkumy tvrdí, že ze tří stran vládní koalice (sociální demokraté, lidovci a pravicová Unie svobody), pouze první dvě překonají pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, čímž by tato koalice padla a sociální demokraté by byli nuceni volit mezi »velkou koalicí« se zpátečnickou a euroskeptickou ODS a spojenectvím s komunisty. Z této situace vyplývá, proč se sociální demokracie přidala ke zběsilé antikomunistické kampani rozpoutané pravicí: je přesvědčena, že z ní vytěží volební úspěch. Napřed si to vyzkoušíme na mladých komunistech, uvidíme, jak to půjde, a pak zaútočíme na komunistickou stranu.

Zákony jim nabízejí, čeho se chytit. Stačí použít jednoho z mnoha zákonů, jimiž svobodou opovrhující složky této země disponují: třeba toho, který zakazuje třídní boj, nebo dalšího, jenž zakazuje symboly »svobodu potlačujících ideologií«, jakým je srp a kladivo.

Stejně jako v roce 1968 se Praha znovu stává městem, které je třeba normalizovat, anomálií, kterou je třeba odstranit. Česká republika jako jediná z východních zemí, které se nedávno staly členy Evropské unie, má silnou a v politických a hospodářských otázkách rozhodnou komunistickou stranu.

Politika Mezinárodního měnového fondu, liberalizace ukládané Bruselem, privatizace a výprodej velkých státních průmyslových podniků tu stejně jako v jiných východoevropských zemích vede k nezaměstnanosti, nespokojenosti a bídě. Zatímco v ostatních zemích žádná alternativa neexistuje, Česká republika ji naopak má a je to alternativa možná a reálná. Právě proto je třeba jí zabránit, ať to stojí, co to stojí. Je třeba postihnout komunistickou stranu, která během posledních let vyšla z tunelu, jakým pro ni byla situace po roce 1989, prošla zásadní interní diskusí a hluboce se obrodila, aniž by přišla o něco z toho, co jí bylo vlastní. Naopak, zvýraznila svá radikální stanoviska a zklamala tak ty - především ve vedení sociálně demokratické strany - kdo doufali, že její nesnáze ji přichýlí k pravici, k přijetí neoliberalismu, NATO a politiky válek.

V Praze se znovu hraje hra, jejíž výsledek se týká nejenom této země, ale celé Evropy, demokracie a nás všech. Ne všichni na této straně starého kontinentu si však uvědomují, oč v této hře jde.

Luciana Castellina,

Giulietto Chiesa,

Foso Giannini,

Diego Novelli

Il Manifesto, orgán italské radikální levice, článkem podepsaným významnými novináři informuje italské čtenáře o tom, o čem nás naše sdělovací prostředky informují neochotně a jakoby mimochodem. I to patří k politické kampani, o níž se v tomto článku mluví. Jde opravdu o to, zda demokracie bude jen politickou hrou s voliči, nebo reálným stavem společnosti. Nebo že by stačilo o ní jen mluvit?

Přeložil Zdeněk Frýbort

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >