Školné ve sněmovně smeteno, ale...

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 2. 2005

Twitter

Jak jsme avizovali (a výsledek předpokládali) v článku z 29. 1., školné navrhované na podzim senátory za ODS a dalšími se dostalo k projednávání do Sněmovny. Zákon sněmovna devadesáti devíti hlasy proti dvaačtyřiceti zamítla. Boj za bezplatné školství však tímto zamítnutím není samozřejmě u konce.

Senátor Václav Roubíček: Já jsem na to zvyklý, paní místopředsedkyně, i když musím uznat, že studenti tolik nehlučí.
Chtěl bych maximálně stručně prezentovat novelu senátního návrhu vysokoškolského zákona. Novela řeší situaci na vysokých školách, má několik bodů a pokusím se stručně tyto body uvést.
Novela nezavádí žádné nové instituty, využívá stávajících institutů, které mohou požadovat poplatky za dobu studia tzv. nadstandardní. Novela zavádí poplatky i zastandardní dobu studia. (Předsedající zvoní.)
Rozhodující větou v této novele je, že vysoká škola může požadovat takovéto poplatky - podtrhuji slova může požadovat - a to ve výši 5 % z normativu, který je v tom roce na studenta státem poukazován, nejvýše však trojnásobek tohoto normativu. V současné době by takovéto poplatky, pokud se škola rozhodne k těmto poplatkům, činily 9 tis. Kč ročně.
Na druhé straně ze zákona je škola povinna 30 % takto vybraných peněz věnovat zpět ve formě sociálního stipendia.
Chtěl bych vás všechny informovat o tom, že v současné době v České republice žádný stipendijní řád ani zákon neexistuje.
Rektor má samozřejmě v pravomoci prominout ve zvlášť zřetelehodných případech takovéto poplatky.
Znovu zdůrazňuji: Vysoká škola může požadovat takovéto poplatky.
Dovedu si představit, že rozumná vysoká škola i zbývajících 70 % takto získaných prostředků věnuje ve prospěch studentů, např. ve vybavení kolejí počítači a v celkové úrovni studijního prostředí.
Dalším podle mě důležitým bodem je novela zákona ve smyslu, že vysoká škola může požadovat poplatky za nabízené bakalářské studium, pokud si takovéto studium objedná zahraniční firma, státní správa anebo veřejná správa a škola nabídne akreditovaný studijní program zakončený bakalářským titulem.
Nedovedu strpět, že investiční pobídky, které nabízíme zahraničním firmám na vzdělání našich lidí, si škola nemůže vzít zpátky, protože my takovéto poplatky za bakalářské studium nemůžeme požadovat.
Dalším bodem novely jsou volby do akademických senátů vysokých škol a fakult. Jedná se o technickou věc, nebudu se o tom dále zmiňovat. Dále navrhujeme, aby rozpočet veřejné vysoké školy byl sestaven nejenom z dotace, ale i z příspěvků na vzdělávací a výzkumnou činnost. Tj. tak, aby konečně přestalo každoroční neodůvodněné plýtvání prostředky na konci každého kalendářního roku, aby se tak zvaně vyčerpaly peníze, ale aby škola měla možnost hospodařit, vytvořit si rezervu a převádět ji do příštího roku.
Dále navrhujeme, aby vysoká škola měla možnost vstupovat a nabývat akcií takových společností, jako jsou vědeckotechnologické parky a ostatní instituce, které se zabývají vzděláním a aplikovaným výzkumem. Děje se to tak i nyní, je to na hraně zákona a bude to znamenat kýžené spojení školy a výsledků vědy s praxí a převod výsledků vědeckého výzkumu do praxe.
Konečně navrhujeme, aby vysoké školy byly osvobozeny od daně z příjmu právnických osob. Pro vaši informaci uvádím, že v roce 2002 veškeré veřejné vysoké školy v České republice zaplatily na této dani 3, 5 miliónu korun, čili nejedná se prakticky o žádné peníze, ale administrativa s touto činností spojená je neúměrná. Další body novely, jako je elektronické přihlašování studentů ke studiu atd., jsou technického charakteru.
Česká republika je jednou z mála zemí, podtrhuji - z mála zemí, která má vysokoškolské studium stále bezplatné. Stáváme se raritou v Evropské unii a poslední vývoj tomuto mému tvrzení dává za pravdu, kdy jsou poplatky za vysokoškolské studium zaváděny i ve spolkových zemích v Německu atd. Školné a tvrdé školné se platí i v takových zemích, jako je Čína a Vietnam. Já jsem přesvědčen, že tento senátní návrh je návrhem kompromisním mezi tzv. tvrdým školným a stávajícím stavem, který je nadále podle mého názoru neúnosný.
Chtěl bych vás informovat o tom, že tento návrh získal podporu České konference rektorů, Rady vysokých škol, Studentské komory Rady vysokých škol i studentů samotných, což mne velmi překvapilo, kdy 51 % studentů se vyjádřilo pro tuto formu placených poplatků.
A já znovu zdůrazňuji, my nezavádíme žádný nový institut a říkáme - vysoká škola může požadovat poplatky.
Vážené paní poslankyně, páni poslanci, jsem hluboce přesvědčen ze své dlouholeté praxe, že tento zákon je ve prospěch kvality vysokoškolského vzdělávání České republiky, je ve prospěch studentů a ve prospěch vysokých škol. Děkuji vám za pozornost.

Poslanec Walter Bartoš: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych přednesl neutrální zpravodajskou zprávu ke sněmovnímu tisku číslo 715, což je senátní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a o změně a o doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), dále pak zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
Předkladatelé v důvodové zprávě k tomuto návrhu píší, že cílem předloženého tisku jsou zásadní změny v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Podle nich za prvé tento návrh zákona umožňuje vysokým školám vybírat poplatky za studijní program pro studenty v bakalářských a magisterských programech. Za druhé, umožňuje vysokým školám uskutečňovat za úplatu akreditovaný studijní program na objednávku obchodní společnosti, orgánu státní správy nebo orgánu samosprávy. Za třetí, umožňuje vysokým školám nabývat akcie akciových společností, jejichž předmětem podnikání jsou aktivity související se vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činností. Za čtvrté, mezi příjmy rozpočtu veřejných vysokých škol zavádí položku příspěvek ze státního rozpočtu na vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Za páté, mění se systém voleb do akademických senátů vysokých škol a fakult. Podle nové úpravy se volby při nesplnění kvóra volební účasti opakují pouze jedenkrát. Kvórum volební účasti pro volby do akademických senátů fakult se snižuje na 15 % členů akademické obce. Za šesté, návrh zákona umožňuje podávat přihlášky ke studiu na vysokých školách elektronickou formou. Za sedmé, osvobozuje veřejné vysoké školy od daně z příjmu.
Za osmé, vyjímá stipendia poskytovaná ze státního rozpočtu, jako příspěvek na ubytování nebo stravování, z kategorie příjmů posuzovaných pro účely stanovení rozhodného příjmu podle zákona o státní sociální podpoře. Za deváté, nařizuje odkladný účinek žádosti o přezkoumání rozhodnutí vydaného podle § 68 odst. č. 3 písm. f) zákona o vysokých školách a konečně za desáté, sjednocuje maximální dobu, na kterou se uděluje akreditace studijního programu pro všechny typy studijních programů na dobu deseti let.
Předkladatelé v důvodové zprávě analyzují ekonomický dopad navrhovaného zákona, a to tak, že realizace navrhovaných změn si nevyžádá zvýšené nároky na státní rozpočet.
Finanční přínos poplatků za studium veřejným vysokým školám je při předpokládaném počtu studentů asi 227 700 studentů vyčíslen v rozsahu od 623 miliónů do 1, 87 miliardy korun, přičemž za reálnou je považována spíše ta dolní hodnota odhadu. Povinností veřejných vysokých škol je pak nejméně 1/3 z této částky přerozdělit formou stipendií. Navrhovatelé v důvodové zprávě uvádí, že skutečný přínos školného tak neumožní výrazné zvýšení počtu studentů na těchto školách.
Navrhovatelé nepředpokládají výrazný negativní dopad navrhovaného zákona na sociální situaci studentů. V důvodové zprávě je zdůrazněno toto, cituji: "Tvorba stipendijního fondu umožňuje aktivně podpořit sociálně slabší studenty, navíc může rektor poplatek za studijní obor snížit nebo úplně prominout. Lze také předpokládat, že finanční instituce nabídnou možnost půjček nebo spoření, přičemž celková výše poplatků za celé studium nepředstavuje finanční zátěž, která by pro zaměstnávaného absolventa vysoké školy měla být vážným problémem. " Tolik z důvodové zprávy.
Dále důvodová zpráva obsahuje i obligátní potvrzení, že navrhovaný zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a jejími mezinárodními závazky. A rád bych uvedl poslední poznámku, ve stanovisku vlády, které je označeno jako sněmovní tisk 715/1, je vyjádřen nesouhlas s tímto senátním návrhem.
Vážená paní místopředsedkyně, tolik moje neutrální zpravodajská zpráva.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi na začátek této mé řeči uvést, že se může jednat o střet zájmů, protože jsem studentka.
Toto opatření se může dotknout i mě. Hned na úvod mi dovolte říci, že kdyby autoři projednávaného zákona o vysokých školách zůstali u návrhu zákona bez zpoplatnění studia, neměli bychom příliš co tomuto návrhu vytýkat. Objevují a řeší se v něm totiž skutečnosti, které veřejné vysoké školy ve velmi krátké době vyřešit potřebují. Nebudu je teď znovu citovat, ale v tomto bych souhlasila s panem navrhovatelem.
Jenže tady je to na začátku uváděné kdyby. Tento zákon má totiž umožňovat, aby vysoké školy vybíraly poplatky za studijní programy pro studenty v bakalářských a magisterských programech. Zdánlivě nenápadná věta, o které se ale diskutuje již od předložení a ke které se ubírají zraky především studentské veřejnosti. Dalo by se totiž říci, že Senát chce ukázat mladým lidem prakticky, v čem spočívá jeho pojistka demokracie. Vysoké školy by totiž měly mít možnost vybírat školné od všech studentů, ne jako nyní jen od těch, kteří si tříleté nebo pětileté studium prodlužují. Realita dnešních dnů je navíc taková, že přestože tento zákon neprošel ještě ani prvním čtením Sněmovny, slýcháme ze všech stran, jak by se školné mělo upravovat dále, a to od sumy deset tisíc po téměř třicetitisícové školné ročně.
Už tato debata nás upozorňuje na problém, že jestliže jednou prolomíme bariéru placení školného, těžko bude cesta zpátky. Naopak se nároky na studenty, a to bohužel nejenom studijní, budou zvyšovat dle potřeb, které by měla vysoká škola uplatňovat především vůči Ministerstvu školství.
Podívejme se teď krátce na to, jak se žije z hlediska výdajů dnešnímu studentu. Podle současných odhadů přijde vysokoškoláka již dnes pětileté studium na statisíce korun. Ceny a náklady na vzdělání vzrostly podle Českého statistického úřadu za pět let téměř dvě celé dvakrát. Poplatky za podání přihlášky činí kolem tří set až šesti set korun. Cena za ubytování na kolejích se podle počtu ubytovaných na jednom pokoji a místa studia liší v rozmezí pěti set až dvou a půl tisíce korun. Pokud mají univerzity navíc systém, jak je zaveden například v Brně, že v prvním ročníku dostávají koleje studenti téměř automaticky, ale od druháku se starej, náklady se zvyšují podle cen nájmu a není neobvyklé, že se pohybují kolem tří až čtyřech tisíc korun. Čtvrtletní jízdenka nám potom vychází zhruba na 600. Stravné pro studenty, kteří nestudují v místě trvalého bydliště, zhruba na dva tisíce korun. Nemluvím o skriptech, pomůckách, pláštích a všem dalším, co si již nyní studenti hradí sami.
Průměrné náklady studenta, který studuje 200 kilometrů od místa svého trvalého bydliště, se pohybují mezi čtyřmi až šesti tisíci korunami měsíčně. Průměrný výdělek na brigádách byl v roce 2003 asi 1 700 korun. Již tady nám vzniká jakýsi deficit. Z velké části jsou ho schopni v dnešní době ještě pokrýt rodiče. Nyní podle návrhu kolegů ze Senátů mělo dojít k tomu, že by k této sumě přibyla částka pohybující se kolem tří až osmi tisíc korun ročně. Je milé, že by jednu třetinu z takto vybraných poplatků vysoká škola musela dávat do stipendijního fondu, dokonce se v důvodové zprávě navrhovatelů uvádí, že zkušenosti ze zahraničních vysokých škol ukazují, že se ve stipendijní politice rychle utváří model umožňující poplatky vybranými od majetnějších studentů podporovat stipendijně studenty sociálně slabší.
Kéž by tato slova byla brána upřímně, mohli bychom je téměř použít do některých z levicových volebních programů. Realita je ale bohužel jiná. Opět zkusme počítat. Podle důvodové zprávy při počtu cca 230 tisíc studentů se finanční přínos bude pohybovat v rozsahu 623 miliónů až do částky 1, 87 miliardy. Jestliže si vezmeme průměr této částky, dojdeme k číslu miliarda a z této 330 miliónů půjde na stipendijní fond. Pokud budeme dále počítat s minimálně 20 %studentů sociálně slabších, i když dost těžko si pod tím nyní kdokoliv z nás představí, co to znamená a kolik jich reálně bude, a částka by měla být rozdělena mezi oněch 20 % studentů, tedy zhruba 40 tisíc studentů, vychází nám z toho, že studenti dostanou maximálně 8 tisíc ročně.
Nechci v žádném případě říci, že je to částka malá. Ale také si nemyslím, že by byla jakkoliv velká a de facto pokryje náklady, pokud jim nebude odpuštěno školné spojené s placením školného. Podle předkladatelů by přitom výše poplatků za celé studium neměla být finanční zátěží pro studenty a tato finanční zátěž, i kdyby se využilo finančních půjček nebo spoření, by po absolvování vysoké školy měla být rychle splatná. Tady je ale třeba upozornit na to, že zadluženost mladého člověka, ještě než vstoupí do produktivního života, je naprosto nepřijatelná. Mělo by to být přece v zájmu nás všech, aby vzdělaný člověk založil rodinu a měl děti a ne, aby čekal na to, až splatí dluhy.
A ještě tady máme jeden aspekt, a to, že poplatky jsou odvozovány od neinvestičních výdajů poskytovaných všem veřejným vysokým školám za jeden rok. To, že se tyto neinvestiční výdaje budou zvyšovat, asi nemusím vysvětlovat. Ale měli bychom si uvědomit, že s každým takovým zvýšením nás čeká také zvýšení školného. Přitom tyto neinvestiční výdaje není snad kromě energetiků, vodařů a dalších schopen nikdo ovlivnit.
Na závěr snad už jen krátká citace z deníku The New York Times, kde vysokoškolský profesor David Kirb, který na univerzitě v Barcley přednáší veřejnou politiku, uvedl: "Dostat se na vysokou školu a uspět na ní je souboj na život a na smrt, ve kterém peníze hrají důležitější úlohu než kdykoliv doteď. Teenageři z bohatých rodin porážejí mladé lidi ze střední vrstvy nebo dělnických rodin, a to nejen na soukromých vysokých školách, ale také na vlajkových lodích státních univerzit. "
Tento stav je způsoben především tím, že ve Spojených státech mají veřejné vysoké školy čím dál větší finanční problémy, které je nutí k vybírání školného. Stejně jako tady také ve Spojených státech pravice tvrdila, že školné bude minimální a navíc bude existovat vyvážené zavedení stipendií a půjček. Nejnovější zkušenosti z USA však dokazují, že už nízké školné se stává překážkou pro chudobnější adepty vysokoškolského studia.
Dále cituji: " I když studenti za semestr většinou nezaplatí více než 100 dolarů, počet studentů, kteří nastoupili na vysoké školy, byl o šokujících 100 tisíc mladých lidí nižší, než stát původně předpokládal. " Vzápětí se to vysvětluje. Informace o zvyšujících nákladech na vysokoškolské studium doslova vystrašily potenciální studenty z chudších rodin natolik, že nenašli odvahu se ani na školu přihlásit.
Opravdu se táži, kolegové a kolegyně, chceme, aby situace v naší republice dostala takovýto rozměr? Na závěr mi dovolte ještě jeden názor ze zmiňovaného deníku, a to profesora Hartla, který tvrdí, že zavedení školného může dopadnout také tak, že poměr šikovných chudších dětí na vysokých školách je stejný jako hloupých bohatých. Ano, je to surová realita peněz. Ale dle mého názoru bychom tyto neúspěšné experimenty velkého bratra ze zámoří neměli ani zkoušet prosazovat a už vůbec ne podporovat v České republice.
Proto za poslanecký klub KSČM dávám návrh na zamítnutí. (Potlesk poslanců KSČM.)
Poslanec Eduard Zeman: Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že kolegyně Konečná přede mnou podala velmi vyčerpávající obraz, nebudu ve svém projevu dlouhý.
Chtěl bych jenom říci, že jsem si velmi vážil pana rektora Roubíčka, ale bohužel nemohu si stejně vážit pana senátora Roubíčka, neboť to, co použil ve svém zdůvodnění, bylo zdůvodnění poměrně zavádějící. To, že budeme mít bezplatné vysoké školství, z nás neudělá vyvrhele Evropské unie. Neudělá z nás evropskou raritu. Naopak, v Evropě jsou velmi vyspělé země, jako skandinávské, které nejen, že školné nevybírají, ale dokonce ještě podporují finančně studenty, aby studovali a vyplácí se jim to.
Argumentace, že školné a vysoké se vybírá i v Číně a Vietnamu, je opět zavádějící, protože má znamenat, že i v zemích komunistického typu se školné vybírá. Ale my se přece nechceme srovnávat s těmito zeměmi. Stejně jako kolegyně Konečná i já navrhuji zamítnutí v prvním čtení. Děkuji.
Poslanec Břetislav Petr: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, v rámci senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon vysokoškolský č. 111/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který se předkládá Poslanecké sněmovně ke schválení nebo zamítnutí, je to průlomový zákon, neboť pod pojmem poplatek zavádí školné.
Já si myslím, že je to naprosto zlomový bod v poválečné historii českého nebo československého vysokého školství, protože od roku 1945 jsme se nesetkali s tím, aby na veřejných vysokých školách bylo vybíráno školství nebo, jak říká senátní návrh, aby to byl poplatek za absolvování magisterského nebo bakalářského studia.
Průměrná čísla v podstatě neukazují nic kromě toho, že dávají těm, kteří se příliš neorientují v dané problematice, nějaký návod k použití. Z důvodové zprávy senátního návrhu vyplývá, že pět procent z neinvestičních nákladů průměrně připadajícího na jednoho žáka na vysokých školáchje zhruba 2700 korun - abychom nepracovali s drobnými, je to asi 3 tisíce korun - a maximální školné může být trojnásobkem této částky, čili 9 tisíc korun. Přepočteme-li akademický rok na měsíce, jedná se o poplatek tisíc korun za měsíc pro jednoho studenta.
Chápu to, co zde prohlásil pan senátor Roubíček, že vysoká škola může, ale já strašně v zákonu nemám rád podmiňovací způsob, protože ten se posléze změní v "bude vybírat". Nejsou mi také naprosto zřejmé důvody, proč se navrhuje vybírání školného nebo poplatku, jak ho nazývá senátní návrh. V dřívějších návrzích poslanců pravicového spektra, zejména pana poslance Matějů to byl jediný důvod, jak výrazným způsobem rozšířit počet studentů na vysokých školách. Ale v důvodové zprávě se hovoří - průměrný přínos do pokladny vysokého školství je něco mezi 600 miliony a 1, 8 miliardy, čili nějaký milion. Hovoří se o tom, že tato částka v žádném případě neumožní nějakým výrazným způsobem zvýšit počet studentů. Navíc, použijeme-li kondicionál, že vysoká škola může vybírat, tak v podstatě se nejedná o nic. Někteří vybírat budou, někteří ne, záleží to jistě podle situování vysoké školy, takže počet studentů nerozšíříme.
Dalším aspektem pro to, abychom vybírali poplatky je, že poplatky budou stanoveny individuálně tak, aby studenti měli možnost přivydělat si na tyto poplatky. Soudím ze znalosti, že je to možné snad v Praze, snad je to možné ještě v Brně, ale vážně pochybuji o tom, že studenti v Ostravě, kde je výrazně více těch, kteří chtějí pracovat a jsou odmítnuti, si budou moci každý měsíc vydělat na své studium.
Beru jistě v úvahu situaci, že to bude motivovat studenta k tomu, aby ukončil své studium v daném termínu. Ale mám dojem, že převážná část těch studentů, na které se musí skládat celá rodina, aby byli schopni vydržet na studiu, studuje v termínech. Je jistá skupina studentů a´ la dolce vite, kteří v podstatě mají vysokou školu jako prodloužení svého dětství. Těm vůbec nezáleží, že za každý měsíc, kdy překračují stanovený limit, zaplatí jednu čtvrtinu z tří tisíc korun.
Třetina finančních nákladů - a to beru jako jediný přínos - má být věnována do stipendia. Ale jak bude rozdělováno stipendium, v tomto zákoně vůbec není řečeno. Pokud senátorský návrh vychází z toho, že je to ve statutu vysokých škol, domnívám se, že v zákoně měly být stanoveny alespoň stěžejní zásady, jak se bude pohybovat, protože budeme hlasovat o něčem, o čem nevíme, jak bude s těmito prostředky nakládáno.
S výjimkou vytvoření stipendijního fondu se vesměs jedná podle mého soudu o naprosto nepodstatné záležitosti, když alespoň předcházející návrhy uvažovaly s tím, že zvýšíme počet studentů. Otázka, kterou senátoři do zákonu dávají, že snad si studenti budou moci zajistit u bankovních domů nějaký příspěvek, je - ať se nezlobí - science fiction. Pan poslanec Matějů, když předkládal tento zákon, měl dohovořeny s bankami zásady, aspoň stěžejní zásady, za kterých by tuto částku na studium byly schopny bankovní domy studentům předkládat. Mám dojem, že předkladatelé si svoji úlohu výrazným způsobem zjednodušili.
Pokud se týká návrhu na uzákonění školného, podle mého soudu jediným důvodem, proč ho chceme zavést, je, aby vysoké školy přišly k větším penězům. Jako podnikatel jistě budu souhlasit s tím, abych něco získal. Je to můj názor, pochopitelně z diskuse může vzejít, že nemám pravdu. Domnívám se, že zvýšením a výrazným zvýšením nákladů na vědu a výzkum mohly vysoké školy přijít k penězům - řekl bych - poněkud humánnějším způsobem než vybíráním školného. Pokud některé vysoké školy neuspěly, ať už v grantech, nebo v nějakých dalších vědeckých záměrech, pak si myslím, že je třeba, aby hledaly především důsledky neúspěchu samy u sebe a nehledaly argumenty, že se jim nedostalo prostředků proto, že nejsou pražskými vysokými školami nebo fakultami.
Pokud se týká stanovení školného, je můj názor asi takový. Je nás tady asi převážná většina, kteří jsme absolvovali vysokou školu. Za svoji osobu mohu říci, že kdybych nepobíral sociální stipendium a prospěchové stipendium, tak by mě asi moje matka na studiích nebyla schopna utáhnout.
Měli jsme tady jednu záležitost. Bylo období, kdy o studiumna vysokých školách rozhodovala jistá legitimace a dobrá krevní skupina. Ti ostatní nemohli studovat. Jde mi o to, abychom nevytvořili systém, že budou studovat ti, kteří mají plnou prkenici, ti, kteří nemají ani tuto plnou prkenici, ani šekovou knížku, studovat nebudou.
Pochopitelně žádný zákon není černobílý. Já jsem se zaměřil na otázku školného. Celá řada aspektů, které uvádějí páni senátoři ve svém návrhu, je pro mě přijatelná. Domnívám se, že v druhém kole volby do Senátu asi nemusí být účast 15 % voličů, když někteří senátoři jsou zvoleni třeba devíti nebo jedenácti procenty. A senátor - řekl bych - je ve vrchní komoře Parlamentu a rozhoduje o výrazně větších věcech než akademický senát.
Druhá záležitost. Jistě je možné souhlasit s tím, aby ten, který je v akademickém senátu a přechází z bakalářské na magisterské, nebyl zbaven možnosti pracovat v senátu.
Líbí se mi návrh, který tam zavádějí, že kromě dotací bude mít vysoká škola příspěvek, který bude moci kumulovat, protože my, kteří jsme pracovali s nějakými penězi ze státního rozpočtu a nebyli jsme je schopni prostavět nebo utratit, tak v měsíci listopadu začínal hon na to, jak utratit státní peníze. Čili nic není pouze černobílé.
Naprosto se ztotožňuji s tím, aby vysoké školy neplatily daně, protože výběr 3, 6 miliónu korun nás asi stojí víc na výběru daní, než to přinese státní pokladně. Ale domnívám se, že zákon o školném, který je velice skryt v reformě poplatků, mě vede k tomu, abych doporučil zamítnutí tohoto zákona v prvém čtení. Děkuji za pozornost.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji, paní předsedající. Vážená vládo, dámy a pánové, než se s vámi podělím o to, jak se na tento návrh zákona dívám, tak mi dovolte, abych reagoval na své předřečníky několika poznámkami.
Nejprve na paní kolegyni Konečnou. Její první poznámka se týkala tzv. podjatosti, že ona je studentka a že jí se tento zákon týká. Musím jí prostřednictvím předsedajícího upozornit, že jí se tento zákon netýká, neboť tento zákon není retroaktivní. Týkal by se studentů, kteří nastoupí do 1. ročníku. Pokud vím, ona je studentka ročníku vyššího, takže se jí tento zákon netýká. To za prvé.
Za druhé. Pan kolega Petr i paní kolegyně Konečná zde použili větu, že se poprvé prolomí bariéra školného. To také není pravda. Bariéra už je přece dávno prolomena. Dnes se školné platí na vyšších odborných školách a platí se v podstatně vyšší míře, než předpokládá tento návrh Senátu. To za druhé.
Za třetí. Paní kolegyně Konečná si dala určitě velkou práci s tím, že si vybrala určité informace o americkém vzdělávacím systému. Předesílám, že já nejsem velkým obdivovatelem amerického vzdělávacího systému, nicméně fakta jsou taková, že v ratingu nejlepších 500 škol na světě v první pětadvacítce figuruje 22 amerických vysokých škol - to je jenom poznámka - takže americké školství není až tak špatné, jak jsme tady slyšeli.
Poslední poznámka ke kolegovi Petrovi. Nepoužívejme tady, pane kolego, obracím se na vás prostřednictvím pana předsedajícího, to, že některá škola nedostala výzkumný záměr a druhá ho dostala. To je tak vážná kauza, že to bych tady v této Sněmovně raději být vámi a být sociálním demokratem vůbec nezmiňoval, protože máslo na hlavě má vaše paní ministryně školství, která zde bohužel nesedí při projednávání tohoto důležitého zákona.
A teď, dámy a pánové, k zákonu, u kterého jsem sliboval, že se podělím o své dojmy. Návrh, který máme před sebou, je ve zkratce nazýván návrhem na zavedení školného. Pan kolega Petr to takto použil. Musím říci, že to není přesné, neboť jde o víc. Návrh je rozhodně komplexnějším pokusem o jakousi systémovou změnu v oblasti, o které toho všichni moc namluví, ale pro kterou se toho moc nedělá. S návrhem nemusíme v detailech souhlasit, ale minimálně mu nelze upřít snahu napravit fungování alespoň některých důležitých oblastí, a to právě těch, jejichž podpora ze strany minulé i současné vlády se pravidelně omezuje na konstatování, že problémy jsou vážné a omezuje se na sliby, že se s tím něco opravdu musí dělat. Nedělá se však vůbec nic, a to přesto, že právě tato oblast vzdělávání, speciálně pak vzdělávání vysokoškolské, měla být podle slibů minulé i této vlády největší prioritou. Kdykoliv ale mělo dojít na nějakou konkretizaci nebo nedej bůh na realizaci slibů, slýchali jsme buď prázdné fráze nebo na první pohled příznivé, přesné součty nepřesných čísel, popřípadě halasně vytrubované výroky o připravovaných reformách. Ty se však posléze vždy ukázaly buď přešlapováním na místě nebo dokonce krokem zpátky.
Ve světle toho, co jsem před chvílí řekl, si především zasluhuje pozornost skutečnost, že s návrhem na reformní změnu nepřichází vláda, ale přichází Senát. Vláda sice o reformě již minimálně několik let mluví, ale to, co Ministerstvo školství nazývá reformou, není nic víc, než jen další zastírací manévr. Na jalovosti toho, s čím údajně přichází Ministerstvo školství, nic nemění ani samochvála nepřítomné paní ministryně školství, která řekla pro BBC. Cituji: "Je to opravdu velký úkol, protože si myslím, že je to vlastně poprvé, kdy se některý ministr rozhodl naše vysoké školství reformovat a jedná se především o posílení financování vysokých škol a o transformaci veřejných vysokých škol. " Konec citátu paní ministryně BBC.
Údajně by to, co ministerstvo navrhuje, mělo řešit zlepšení možnosti přístupu k vysokoškolskému vzdělání, překonání pověstného chronického podfinancování vysokých škol, zvýšení kvality vzdělávání a výzkumu a tím i konkurenceschopnosti našich škol v evropském a širším prostoru a v neposlední řadě i sociální zajištění studentů.
Souhlasit snad lze jedině s tím, že pokud by něco podobného bylo skutečnou ambicí Ministerstva školství, jednalo by se o počin opravdu záslužný a o obrovský úkol. To, co je ale ministerstvem předloženo, a to, co je honosně označováno za koncepci reformy vysokého školství, není podle mého soudu nic jiného, než jen další zdůvodnění žádosti o navýšení dotací vysokým školám. O nástrojích, jak reformovat vysokoškolský vzdělávací sektor tak, aby se postupně stal méně závislým na státu, respektoval studenta jako klienta a otevřely se vzdělávací příležitosti i pro studenty z chudších rodin, se v tomto materiálu, mám na mysli materiál, který předložilo Ministerstvo školství, nedočteme. Bez zavedení podobných motivačních nástrojů jak pro studenta, tak pro vysoké školy, se sice možná můžeme nadít dílčího zvýšení prostředků státního rozpočtu pro veřejné vysoké školy, ale nikoliv jejich užitečnosti a efektivní využití. O nějaké reformě, pokud neřeší příčiny nedobrého stavu, zejména skutečné příčiny vleklých ekonomických potíží vysokého školství, nemůže být, dámy a pánové, ani řeči. Je s podivem, že to nevidí nejen ministerstvo, ale ta část akademické obce, se kterou ministerstvo onu údajnou koncepci reformních změn připravovalo.
Záměrně jsem nyní nemluvil o akademické obci jako o celku, kterou se vláda ve svém dokumentu Koncepce reformy vysokého školství ne zcela korektně zaštituje, ale jen o její části, neboť předkladatelé projednávaného návrhu tohoto zákona, nepochybně rovněž významní členové akademické obce, evidentně to, co vláda předkládá, nepovažují za dostatečné, účinné a koncepční. Proto také přichází se svým návrhem na řešení příčin problémů. Problémů, o kterých sice vláda nemůže nevědět, ale které nechce vidět jen z důvodu typicky politického populismu. Ostatně neochotu nebo neschopnost vlády navrhnout zásadní reformní změny, potvrzuje i český premiér. Ten ve své řeči, pronesené k zástupcům akademické obce u příležitosti zahájení akademického roku, prohlásil, že si Česká republika bude na reformy vysokého školství, podobné např. těm, které pod vedením Tonyho Blaira uskutečňuje Velká Británie, muset počkat nejméně 15 let. Ale proč se má čekat a riskovat další propad konkurenceschopnosti České republiky a zmaření dalších stovek tisíců životních plánů mladých lidí, kteří ve vzdělání vidí klíč k životnímu úspěchu. Podle premiéra by reforma podobná té, kterou zavádí jeho politický souputník Blair, vedla údajně v Česku zvětšení sociálních bariér v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Tím strašákem, který by ony sociální bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání měl způsobit a který je pro českou levici něco jako muleta (???) pro španělského přežvýkavého sudokopytníka, je údajně právě školné. Podobné tvrzení je nesmysl a má sloužit jen jako zastírací manévr. Jak je možné, že premiér ani jeho ministryně školství po letech diskusí neví, že v zemích, kde se platí školné a existují silné programy finanční pomoci studentům z nízkopříjmových rodin, je podíl dětí z dělnických rodin dosahujících na vysokoškolské vzdělání třikrát vyšší než u nás.
Je to 32 %, dámy a pánové, u nás je to 8 %. Kolikrát to ještě bude muset být napsáno a dokázáno, aby to naši sociální demokraté zaznamenali a přestali konečně tvrdit tyto nesmysly.
Ví premiér a celá socialistická vláda, která se dnes ve svatém ideologickém zápalu chystá zabít další pokus o reformu financování studia na vysokých školách, že jedním z hlavních cílů, který se rozhodl Blair jako reformu dosáhnout, je odpoutat rozhodování mladých lidí o studiu od sociální situace výchozí rodiny, a naopak je více svázat vlastní představou o životním úspěchu? Pokud to neví, stačí nahlédnout do britské Bílé knihy, která vyšla v roce 2003. Tam to stojí jako jedna z hlavních tezí.
To je tak těžké pochopit, že v situaci rozpočtové nouze, ze které se hned tak nedostaneme, je jedinou cestou, jak zabránit tomu, aby se nedostatkové vysokoškolské vzdělání nestalo výsadou jen vyšších sociálních vrstev, zavést takový systém financování studia, který umožní vybrat školné od těch, kteří platit mohou, a naopak finančně pomoci těm, kteří ani dnes studovat nemohou?
To je tak těžké pochopit, že vzdělání je jednou z nejlepších a nejbezpečnějších životních investic, jejichž návratnost u nás stále stoupá? Proč teď bráníme mladým lidem tímto způsobem investovat? Proč jim naopak nepomůžeme například zaplatit školné pomocí podpůrných programů nebo až budoucích výnosů, tzn. z příjmů, kterých dnešní studenti dosáhnout jako absolventi vysokých škol? Tedy tak, jak to činí například vlády ve Velké Británii, v Austrálii nebo na Novém Zélandu. A nový je příklad, který zmínil kolega senátor Roubíček, ve Vietnamu a v Číně.
Ti, kteří se dnes svým hlasováním snaží znemožnit zahájení seriozní politické debaty o finanční spoluúčasti studentů nevědí nebo nechtějí vědět, že v první řadě nejde o finanční efekt reformy, ale o zvýšení účinnosti celého systému. To je tak těžké, dámy a pánové, pochopit, že každá desetikoruna pocházející od klienta, přidaná k tisícovce od státu zvýší efektivitu využívání veřejných prostředků? Dokud studenti nebudou vysokými školami vnímáni jako platící klienti, kteří mají zájem dostat za své peníze kvalitu, budou školy studenty dál používat jen jako rukojmí v boji o vyšší dotace, za které se bude na školách pohodlně žít i těm, kterým o kvalitu poskytovaného vzdělání a úspěch absolventů škol na trhu práce a v životě vůbec nejde.
Copak není zřejmé, že volba oboru, až s plným vědomím, že do svého vzdělání také trochu investuji, bude mnohem odpovědnější než dnes, když studenti přechází ze školy na školu a zaparkovávají se například na technice a znovu a znovu se pokouší dostat třeba na psychologii nebo na práva? Toto je podle vlády efektivní čerpání veřejných prostředků na tak cenný a nedostatkový statek, jakým je vysokoškolské vzdělávání?
Copak vláda, která se dnes očividně chystá zavelet o tomto zákonu, dále neví, že 70 % občanů bez ohledu na politickou orientaci a volební preference se domnívá, že systém založený na školném a půjčkách by umožnil studovat většímu počtu zájemců o studium? Copak nikdo z vládních poslanců neviděl výsledky výzkumu, které říkají, že 8 000 školného by naprostá většina studentů zvládla bez větších problémů?
Já poprosím paní kolegyni Orgoníkovou prostřednictvím předsedajícího, aby na mne nepoužívala vulgární výrazy a chovala se slušně. (Smích.)
Neřekl bych, že tyto argumenty vláda nevidí, spíše je vidět nechce. Chtít navrhnout podrobné a potřebné reformní znění a pokoušet se je prosadit není tak jednoduché a prvoplánově populární jako moje hrátky se slovy a čísly. A tak nás ke škodě věci budou dál naši kolegové strašit školným a slibovat nesplnitelné. A pokud někdo jiný přijde s návrhem, utlučou jej, ale to nikoliv argumentací, ale podobnými účelovými a nelogickými pseudoargumenty, jak to předvedli ve stanovisku vlády k projednávanému textu.
Na návrh osvobodit vysoké školy od daně z příjmu totiž vláda reaguje kouzelnou formulací - cituji: Osvobození veřejných vysokých škol od daně z příjmu je nesystémové. Kromě toho je daňové zvýhodnění veřejných vysokých škol zčásti obsaženo ve vládním návrhu novely zákona o daních z příjmů. Jinými slovy vláda, která jinak hýří výjimkami, jak se jí to momentálně hodí, říká: Osvobodit vysoké školy od daně z příjmů je nesystémové, zatímco jejich daňové zvýhodnění je správným systémovým krokem. Je to docela zajímavá logika.
To všechno, co jsem řekl, neznamená, že projednávaný návrh chci nekriticky obhajovat. Ani já nejsem současnou podobou návrhu příliš nadšen. Musím říct, že mám poněkud jinou představu o tom, jak by se studenti měli na financování svého vzdělávání podílet a zejména jak by stát a školy měly studentům z nízkopříjmových rodin finančně pomáhat. Například zavedením možnosti studijního spoření. Jsem připraven vést debatu o dalších pasážích zákona.
Nemyslím si však, že jen proto, že text není napsán zcela v souladu s politickými a programovými dokumenty Občanské demokratické strany, by měl být tento návrh zamítnut jako nepatřičný. Myslím, že i našim kolegům ze sociální demokracie by mělo být jasné, že za konkurenceschopností ekonomiky v nejúspěšnějších zemích je ohromný růst vzdělání, který ani při nejlepší vůli nelze plně financovat z veřejných zdrojů. A je-li to jasné, potom udělat byť jen malý krok správným směrem je lepší, než nedělat nic.
Premiérova představa, že to ještě 15 let počká, je děsivá a svědčí buď o politickém alibismu nebo o totální neznalosti dané problematiky. Tisícům mladých lidí, toužícím po vzdělání budeme pořád jen slibovat, že možná až někdy přijde nějaký kouzelník, dostanou šanci na přijetí bez korupce či biflování nesmyslů, které jsou v přijímacích testech. A nakonec jen proto, aby jich bylo možné od bran vysokých škol odehnat co nejvíce. A to proto, že na jejich studium stát nemá peníze a připlatit si studenti nesmí, o šanci na půjčku ani nemluvě. Pokud to tak půjde dál, konkurenceschopnost České republiky, o které máme sice stále vysoké mínění, ale která byla vždy založena na vysoké vzdělanosti našich občanů, se může po zmíněných 15 letech stát jen zbožným přáním.
Na Británii před námi už ani nedohlédneme, ujíždí nám už i Estonsko, nezaměstnanost roste, přijímání na vysoké školy představuje stále stejné trauma, nerovnosti v přístupu ke vzdělávání se zvětšují a nespravedlnost v tom, kdo za vzdělání platí a kdo nikoliv, už bije přímo do očí. Na rozdíl od Britů totiž máme smůlu. Na rozdíl od současných i potenciálních budoucích vysokoškolských studentů má náš premiér i ministryně školství pořád dost času.
Podobně jako premiér a ministryně školství i já si uvědomuji, že hlasovat pro zavedení školného není věc, která je jednoznačně populární a za kterou bych si mohl připsat body v politické popularitě. A zcela jistě si to uvědomují i předkladatelé tohoto návrhu zákona. Nicméně nejde nebo alespoň by, doufám, nemělo jít o popularitu a krátkodobý politický profit a politický kalkul. Diskutovat můžeme o dikci a dílčích parametrech návrhu zákona, je však neoddiskutovatelné, že podstata návrhu míří správným směrem. Proto budou poslanci Občanské demokratické strany hlasovat pro jeho propuštění do druhého čtení.
Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, poněvadž pan poslanec Walter zde zmínil, pan poslanec Walter Bartoš zde zmínil, že jsem se k němu nechovala hezky ze své přední lavice a v podstatě naznačil, že jsem hovořila vulgárně - ale on tak strašně křičel, že mě nemohl slyšet, co já mu říkám. A pokud se domnívá, že když mu říkám, že škodí tím svým projevem tomu zákonu - co je vulgárního na slovu škodí, to teda opravdu nevím. A škodíš tomu, Waltře, škodíš! (Smích a potlesk.)

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >