Sociální polarizace ve společnosti nabírá velmi nebezpečných rozměrů

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 1. 2007

Twitter

Ačkoliv mnozí zejména pravicoví politici, liberální ekonomové a dobře situovaní lidé se často nechávají slyšet, jak dobře si  dnes žijeme a jak se pravidelně zvyšuje životní úroveň, je nutné bránit se zjednodušujícímu pohledu na naši dnešní společnost. Nic totiž není černobílé a skutečný reálný obraz světa jinak vidí milionář z okna své vily a jinak pracující zaměstnanec pobírající podprůměrnou mzdu žijící v paneláku na sídlišti, drobný živnostník či nezaměstnaný, který musí počítat každou korunu než ji vydá.

Často můžeme slyšet ze sdělovacích prostředků jak čím dál více Češi utrácejí, což je považováno za hlavní měřítko údajného rostoucího blahobytu. Jenže tento pohled je jistě velmi zkreslený a příliš neodpovídá skutečnosti. V kapitalistické společnosti je nedílnou součástí rozdělení na bohaté a chudší. Pokud ovšem propast mezi nimi stále roste, může dojít k nebezpečné polarizaci a z ní vyplývajícím konfliktům. Proto odpovědní politici realizují taková, především ale nejen legislativní opatření, která mají chránit sociálně slabé před pádem do chudoby.

Před pár dny vyšla zpráva o tom, že letos přesáhne průměrná mzda u nás hranici 20 tisíc korun. I pokud prognóza vyjde, tak to neznamená, že všichni na tom automaticky budeme lépe. Jde o průměr, který výrazně zkreslují vyšší platy ve větších městech, především v Praze a potom příjmy vedoucích řídících pracovníků – manažerů a platy v oborech, které tradičně vykazují vysoce nadprůměrné příjmy jako je např. bankovnictví. Řadový zaměstnanec a to i ten ve státní správě však spíše většinou zůstane na svém. Protože přes zvýšení průměrné mzdy dochází ke zdražení některého zboží, služeb, energií nebo nájmů.

Takže ono to s tou zvyšující se životní úrovní nebude tak horké, jak nám vnucují některé sdělovací prostředky. Co ale počínaje začátkem letošního roku postihlo sociálně slabší občany je zpřísnění dávek sociálního zabezpečení. Mnoho se v minulosti už řeklo a napsalo o tom, že je náš sociální systém příliš štědrý a rozhazovačný. Ano jako každý podobný systém se dá zneužít a jsou lidé, kteří z něj těží a zneužívají jej ve velké míře, vědomě a ani si to nepřipouštějí. Drtivá většina těch, kdo jsou v určité míře na sociálním systému závislí jej ale potřebuje k tomu, aby nespadla do sociální propasti – chudoby. Což se týká hlavně mladých rodin s dětmi, mnohých důchodců, zdravotně postižených, nezaměstnaných, matek samoživitelek či lidí bez domova. Ano ani lidé bez domova se neobejdou bez pomoci sociálního systému. Ačkoliv tito dnes nezřídka už ani nebývají nazváni lidmi, ale nebezpečnými asociálními živly. Bývalý sociálně demokratický předseda vlády Vladimír Špidla se rád chlubil tím, že díky dobře nastavenému sociálnímu systému je u nás „jen“ asi 8% lidí žijících v chudobě. Už zapomněl dodat, že hranice chudoby je velmi vratká, je dosti obtížné ji vůbec nějak určit a navíc těsně nad ní je u nás dalších asi 10% lidí. Takže skutečný ukazatel hovoří o zhruba 20% lidí žijících v chudobě či jí bezprostředně ohrožených. Tedy každý pátý občan České republiky dnes žije v chudobě či těsně nad její hranicí. Najde se dost těch, kteří namítnou, že jde výhradně o lidi společensky nepřizpůsobivé a ty kdo se vyhýbají práci. Že by ovšem do této kategorie patřil každý pátý Čech je opravdu velmi nepravděpodobné. Skutečnost je jiná a složitější.

Pokud se tedy zpřísnily podmínky pro vyplácení sociálních dávek, lze předpokládat další zvýšení počtu lidí, kteří padnou do chudoby či velmi tíživých životních podmínek. Snaha po omezení-racionalizaci sociálních výdajů se musí řídit velkou odpovědností a odborným přístupem při hlubší znalosti sociálních problémů. Mnozí sociální pracovníci pracující se sociálně slabými varují před technokratickým přístupem k problematice. Šrktat v sociálních výdajích a vylepšovat tak deficit státního rozpočtu je velmi krátkozraké řešení. Pod rouškou modernizace sociální legislativy jde pravicovým politikům, ale i mnohým sociálním demokratům o jediné -  omezovat za každou cenu stůj co stůj sociální výdaje. Na nich jsou ale většinou skutečně do značné míry závislí ti potřební a nikoliv jen příživníci, tak jak je často veřejně prezentováno. Neuvážené snižování těchto výdajů způsobí další rozšíření propasti mezi bohatší a chudší částí společnosti. Navíc se uvažuje o dalších krocích ve prospěch krácení sociálních výdajů. Důsledky většinou nikdo nedomýšlí. Sociálně slabé rodiny s dětmi již dnes často nemohou svým potomkům zajistit např. navštěvování jazykového kurzu či sportovního oddílu, ale často ani školní lyžařský kurz. Někdy dokonce ani školní výlet. Podpory v nezaměstnanosti jsou u nás jedny z nejnižších v rámci zemí EU. To se týká i ostatních sociálních dávek. Ani zdravotně postižení na tom nejsou příliš dobře. Staří lidé ohrožení chudobou stejně tak. S lidmi bez domova či ostatními sociálně vyloučenými se už potom nepočítá téměř vůbec. Přitom náš stát má mnoho nevyčerpaných finančních prostředků z Evrospkého sociálního fondu, díky kterým se mohou realizovat projekty na podporu zaměstnanosti, pro vyšší životní standart zdravotně postižených apod. Existují tedy na druhé straně značné rezervy. Složitý systém žádostí o tyto prostředky však mnoha neziskovým organizacím angažujícím se v sociální oblasti velmi komplikuje život. A na to opět doplácejí  sociálně slabí a potřební.

A aby špatných správ týkajících se sociální oblasti nebylo na začátek nového roku málo, přišla ještě další. Řada neziskových organizací, které se angažují v sociální oblasti musí nyní omezovat své stávající projekty a propouštět některé zaměstnance, jelikož jim stát oproti loňskému roku poskytl výrazně nižší finanční podporu na dotacích.  Nový zákon o sociálních službách pak zatím přináší spíše nárůst byrokracie a zmatek v systému, než jeho zjednodušení a změnu k lepšímu. Navíc na nově zákonem upravené sociální služby scházejí finance, takže státní orgány i zde selhaly. Situace opravdu není dobrá a právě komunisté hájící princip sociálního státu se musí hlasitě ozvat. Čím dříve a důrazněji tím lépe.

V kapitalistické společnosti panuje pravidlo podle kterého má nějakou hodnotu jen to, co přináší zisk. Ostatní je překážkou. Týká se to i lidí. A tak není divu, že jsou nezaměstnaní považováni za povaleče, všichni Romové  házeni do jednoho pytle jako společensky nepřizpůsobiví a na důchodce si politici vzpomenou většinou jen před volbami.

Čeští komunisté musejí nyní mnohem aktivněji než kdy dříve ve spolupráci se svými zahraničními partnery lidem umět srozumitelně říci, že jsou ohrožena jejich základní sociální práva. Snižování sociálních výdajů a připravovaná reforma penzijního systému (kde namísto mezigenerační solidarity má nastat změna na principu ať si každý na své stáří našetří sám), společně s připravovaným výrazným zvýšením nájmů jsou jasnými kroky směřujícími k postupné likvidaci stávajícího systému sociálního státu fungujícího na principu solidarity bohatých s chudými, mladých se starými a zdravých s nemocnými. Likvidace sociálního státu, má sloužit menšině bohatých a velkým nadnárodním společnostem. Je povinností komunistů, zejména pak těch co působí ve veřejných funkcích, aby na to upozorňovali. Nejen, že touto aktivitou musí hájit stranické programové teze, ale lze tak oslovit i potenciální nové voliče a to i mezi mladou a střední generací. A komunisté přeci potřebují po loňských nepříliš úspěšných volbách novou čerstvou krev.  Útoky pravice na sociální systém nelze brát na lehkou váhu, ale se vší rozhodností se jim postavit. Vždyť naší ekonomice se již delší dobu daří vcelku dobře i přes určité problémy, což je další pádný důvod, proč hájit sociální stát i přes sílící útoky proti němu. Naše země si na něj totiž stále dokáže vydělat.

Komunisté musí stát v první linii  boje za obhajobu sociálního státu. K tomu je ovšem nutné vyvíjet vyšší aktivitu než doposud.

• < Předchozí
• Další >