Dočká se Kongo míru?

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 8. 2007

Twitter

V závěru června proběhla ve Výboru pro zahraniční věci Evropského parlamentu velmi zajímavá výměna názorů s panem Richardem van de Geerem, zvláštním zástupcem Evropské unie pro africkou oblast Velkých jezer. Tato oblast zahrnující Konžskou demokratickou republiku (KDR), Rwandu, Burundi a Ugandu je nechvalně známa krvavými konflikty, které se na jejím území odehrávají již od devadesátých let.

V posledních letech se této oblasti intenzivně věnuje i EU, která v KDR rozmístila dvě své mise - EUPOL a EUSEC. Mají za úkol asistovat v reformě bezpečnostního sektoru, respektive soustředit se na policejní a armádní síly. 12. června 2007 pak bylo rozhodnuto o nové misi pro Kongo, která by disponovala ještě širším mandátem.

Van de Geer ve svém úvodním slovu upozornil na úspěch volebního procesu, který v Kongu probíhal v minulém roce, a na jehož korektnost a průběh dohlížela právě Evropská unie. Dále se zmínil o změně situace v regionu, která nastala po podepsání Paktu konference Velkých jezer, jenž se konal v prosinci 2006 v keňském hlavním městě Nairobi. Zde se zavázalo celkem 11 států k uskutečnění regionálního mírového procesu a k započetí nové fáze sociálního a ekonomického rozvoje. Pakt z Nairobi tak udělal tečku za obdobím válečných konfliktů v této oblasti.

Vkladem Evropské unie je její dřívější závazek daný smlouvou z Cotonou (2004) pro oblast Velkých jezer. EU se ve smlouvě zavazuje podporovat politický dialog v regionu; podporovat regionální spolupráci a integraci; významně pomáhat reformě bezpečnostního sektoru v Demokratické republice Kongo; a pomáhat podporovat mír a stabilitu na východě Konga.

Relativně klidné volby

Podle slov van de Geera byly volby v Kongu výzvou pro lid, volební účast byla vysoká s minimem podvodů, které neměly dopad na jejich konečný výsledek. Volby se podle něj staly novým základem pro budování Konga , kde parlament i vláda pracují ve prospěch svého lidu. Blíže nespecifikované problémy se prý vyskytly pouze u nepřímých voleb do Senátů a regionálních vlád. S některými jeho slovy však nelze úplně souhlasit, volby podle informací skutečně byly na místní poměry klidné, ale jistě si mnoho z vás vzpomene na zprávy o krvavých střetech mezi příznivci hlavních prezidentských kandidátů v průběhu prezidentských voleb a po vyhlášení jejich výsledků. To je však naštěstí minulostí.

Před Kongem stojí v jeho novém mírovém období mnoho výzev, mezi které patří všenárodní konstruktivní dialog o konsolidaci práva, s nutností zahájení a udržení procesu národního smíření a rekonstrukce. Nejproblematičtějším se v tomto směru jeví oblast východního Konga, kde dochází k neustálým střetům mezi rebely a vládními vojsky. Významným problémem v této oblasti je i sama konžská armáda, která je velmi nedisciplinovaná a prolezlá korupcí. Nejvíce o tom vědí místní ženy, které jsou velmi často oběťmi sexuálního obtěžování, jsou velmi zranitelné a jejich pozice je problematická.

Problém uprchlíků

Velkým problémem tohoto teritoria jsou i statisíce uprchlíků ze sousední Rwandy a komplikované vztahy mezi KDR a Rwandou. Rwandě se sice již daří vypořádávat se se svou velmi tragickou minulostí, kdy v devadesátých letech byly v zemi zavražděny statisíce Tutsijů a umírněných Hutů, a je otevřena mezinárodním, transparentním, legálním procesům. Stále se jí však nepodařilo přesvědčit, aby přijala uprchlíky z východního Konga a nevyhýbala se potrestání těch, kteří se podíleli na zločinech proti lidskosti nejen ve své mateřské zemi, ale i v samotném Kongu. Evropská unie proto musí dle slov van de Geera jednat, kombinovat politický tlak a vojenský nátlak a zároveň ekonomicky pomoci Rwandě s návratem běženců.

Je potřeba silné podpory ze strany mezinárodního společenství a zároveň postupně přenechávat iniciativu africkým regionálním uskupením, jakým je například SADC (Jihoafrické rozvojové společenství), ale také Africké unii (AU), která již jmenovala pro tuto oblast svého zvláštního zmocněnce.

Ovšem všechno nemusí být tak ideální, jak se na první pohled zdá, a to na straně Konga i EU. Jak podotkl van de Geer, je nutné, aby přístup EU byl koherentní, a nejednalo se dle aktuální politické objednávky. Na straně afrických zemí pak vidí problém v jednání místních politiků a v rozsáhlé korupci. Jak řekl: Vždy mne překvapí, jak vždy místní politici vědí, jak nám sdělit, že na situaci nemají žádný vliv. Zároveň připustil, že není pokaždé jasné, zda on a jeho podřízení dostávají od konžských úřadů správné informace, hlavní problém vidí ve vztazích s konžským ministerstvem obrany. Zdůraznil, že klíčem k řešení tohoto problému je neustálá práce na trvale udržitelném přístupu k provedení reformy bezpečnostního sektoru.

Co s korupcí?

Velkým problémem se jeví již zmíněná korupce, podle slov van de Geera je všudypřítomná. V otázce korupce v armádě byl vyvinut silný tlak na konžského prezidenta Roberta Kabilu, aby z tohoto důvodu vyměnil generální štáb armády, prvním pozitivním krokem se pak stalo nedávné jmenování třiceti nových generálů. Korupce není ovšem jen zde, ale široce ji pociťuje i místní obyvatelstvo, které to začíná dávat hlasitě najevo, proto podle van de Geera by se měla zvýšit pozornost v boji proti korupci. Řešením by pak prý měl být politický dialog a privátní investice. V rámci boje proti korupci v Kongu také hodlá Světová obchodní organizace (WTO) a konžská vláda uspořádat o tomto problému konferenci.

Kongo tak stojí před mnoha důležitými výzvami, které v budoucnu musí zvládnout, důležité je i vypořádat se s dopady genocidy na jeho území. Odhaduje se, že na následky bojů a nemocí zahynulo v občanské válce kolem tří milionů lidí. Podle van de Geera budou provedena mezinárodní vyšetřování, ale pouze v případech konkrétních krutostí. Zatím jsou prováděny pouze analýzy, je nutné najít řešení nejen v Kongu samotném, ale i v mezinárodní oblasti. V Kongu však nebude ustanoven zvláštní mezinárodní soudní tribunál, jako tomu bylo v případě Rwandy, neboť prý skutky zde spáchané takový postup nevyžadují.

Ludvík ŠULDA

pozn. red.:

Stručná pozice Konga na přelomu 20. a 21. století:

Konžská demokratická republika (někdejší Belgické Kongo, v letech 1971-1997 Zaire), tvořící dvanáctinu plochy černého kontinentu se svými 2 345 400 km2, země s obrovským surovinovým a přírodním bohatstvím, je stále rozsáhlým dějištěm rwandsko-ugandské intervenční agrese na straně tzv. konžských povstalců proti kinshaské zákonné vládě konžského prezidenta Laurenta-Désiré Kabily.

Po Kabilově vítězství nad diktaturou maršála Mobutua v květnu 1997 došlo počátkem srpna 1998 k vyhlášení protikabilovského povstání ve východokonžském městě Goma, inspirovaného a podporovaného pravidelnými armádami sousední Rwandy a Ugandy. Vojsko těchto dvou agresorů se podílí na okupaci východních a severních oblastí Konžské demokratické republiky. Tzv. konžské povstalecké síly jsou pouze folklorním doplňkem rwandsko-ugandských okupantů. Jsou rozděleny do tří skupin: Hnutí pro osvobození Konga (Mouvement pour la libération du Congo - MLC), vedené fabrikantem Jean-Pierrem Bembou, který je synem vlivného konžského podnikatele, je podporováno Ugandou a působí v severozápadní části země; Uganda podporuje rovněž odštěpenecké Konžské sdružení pro demokracii - Hnutí osvobození (Rassemblement congolais pour la démocratie - Mouvement de libération - RCD-ML), řízené Mobutuovým protivníkem, univerzitním profesorem Ernestem Wamba dia Wamba, jež působí v severovýchodním Kongu; třetí povstalecká skupina Konžské sdružení pro demokracii - Goma (Rassemblement congolais pour la démocratie - Goma - RCD-Goma) má podporu Rwandy, podílí se na rwandské okupaci východního Konga a v jeho čele stojí lékař Emile Ilunga.

Rwanda a Uganda zdůvodňují svoji okupantskou přítomnost na území Konžské demokratické republiky - vedle pomoci tzv. konžským povstalcům - především nutností vojenských akcí proti tzv. hutuským milicím, které mají z konžského území ohrožovat tutsijské režimy ve Rwandě a v Burundi. Rovněž Burundi přiznala svoji účast na okupaci konžského území. I Uganda chce údajně chránit hranici před pronikáním protivládních povstalců do Ugandy. Jde o tzv. Spojené demokratické síly, jež mají mít základny na východě Konga. Podstatnou je i ambice ugandského prezidenta Museveniho být považován za velikého vůdce na africkém kontinentu.

Na straně Kabilovy zákonné vlády demokratického Konga stojí tři spojenci: Angola, Namibie a Zimbabwe. Angola, mající jednu z nejlepších armád v Černé Africe, byla ještě za mobutovské éry ohrožována separatistickými bandami UNITA Jonase Savimbiho, dislokovanými na jihozápadě tehdejšího Zairu. Nelze přitom nevzpomenout imperialistickou agresi proti pokrokové luandské vládě Angolské lidové republiky v roce 1975, jejímiž aktéry vedle UNITA bylo Mobutuovo Zaire a rasistický apartheidní režim Jihoafrické republiky. Vojenskou agresi odrazili angolští vlastenci s pomocí kubánských jednotek a sovětských zbraní. Namibie je přirozeným spojencem Angoly, protože její území je bezprostředně ohrožováno teroristickými bandami UNITA v imperialistických službách. Banditi UNITA vyvíjeli nepřátelskou činnost proti Namibii především v Capriviho pruhu namibijského území, ležícího mezi Angolou a Botswanou (někdejší britský protektorát Bečuánsko). Svojí podporu Kabilovy konžské vlády a spojenectvím s Angolou tak Namibie hájí své vlastní státní zájmy. Bezprostřední pomoc Kongu - podobně jako Angola - poskytlo Zimbabwe, vedené prezidentem Robertem Mugabe. Zimbabwe (někdejší britská kolonie Jižní Rhodésie) velmi dobře zná cenu dobyté svobody od koloniálního zotročení a proto jeho pomoc Konžské demokratické republice je vydatná. Mugabe má snahu o vytvoření důležité síly na jihu Afriky spolu s antiapartheidní Jihoafrickou republikou.

V roce 1999 bylo podepsáno příměří, které ovšem nezabránílo bojům na východu země, které jsou financovány z ilegální těžby diamantů. O dva roky později byl Kabila zavražděn a místo něj nastoupil jeho syn Joseph Kabila. Většina východu však zůstává nezabezpečena až dodnes a denně zde umírá kolem tisíce lidí. Nejde zde jen o mnohé spory mezi etnickými skupinami, ale i velké množství dalších složitých aspektů mezi osmi africkými zeměmi a mnoha ozbrojenými silami. V tomto konfiktu již zemřelo 3,8 miliónů obyvatel. Tento konflikt byl (a je) nejkrvavějším v historii od druhé světové války.
30.7.2006 proběhly v Kongu volby. Joseph Kabila zde dostal 45% hlasů, jeho oponent Jean-Pierre Bemba s 20% volby neuznal za platné. Druhé volby se konaly 29.10. Kabila opět vyhrál s 58%.

• < Předchozí
• Další >