Třídní boj v Německu a úkoly komunistů

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 12. 2007

Twitter

Desetitisíce pracovníků veřejných služeb vstoupily v minulých měsících po celém Německu do stávky. Popeláři, silničáři, uklízeči budov, personál divadel, ošetřovatelky i lékaři se spojili ve stávce, kterou Německo nezažilo po devět let. Podobně jako v jiných zemích a odvětvích je namířena proti prodloužení pracovního týdne na 40-42 hodin pro všechny zaměstnance veřejného sektoru pod záminkou „sjednocení" pracovních podmínek v komunální a státní sféře, na západě a východě Německa.

Média zprvu běsnila, že kliniky prý poskytují jen pohotovostní péči. Siřila horory o odborech, obětujících prý životy nevinných pacientů... K jejich překvapeni však většina německé populace - včetně samotných pacientů - projevila stávkujícím svou solidaritu s plným vědomím, že prodloužení pracovní doby přináší prospěch jedině kapitálu, že pečena německých veřejných klinikách je děsivá už nyní a že tím, kdo může být příští oběti -třeba jako zaměstnanec v jiných odvětvích, jimž veřejné služby udávají příklad, anebo jako potenciální pacientci příjemce jiných služeb, závisejících na tom, aby byl jejich personál dobře připraven, a ne přepracován. Po několika týdnech neúspěšné denunciace přešla média k nové strategii: vše, co se stávkami souvisí, zamlčují, jak se jen dá. Proto například jen stěž! kdokoli ví, že třeba v Severním Porýní-Vestfálsku je šest univerzitních klinfk ve stávce již od 13. února 2006. Veškeré mediální pokrytí se tak omezuje v podstatě jen na publicitu, zajišťovanou odbory a levicovými stranami.
V této situaci je podstatné, aby stávka byla vedena avantgardou, tj. komunistickou stranou. Pouze komunistická strana je totiž vždy s to vypracovat následující taktický krok; pouze komunistická strana ví, jak oslovit masy a vyzvat jek podpoře stávkujících; pouze komunistická strana může včas varovat před pokusy rozštěpit stávkující, rozbít jednotu dělnické třídy; pouze komunistická strana je s to vytyčovat cíle, napomáhající třídnímu sjednocení a růstu třídního uvědomění. A je to pouze komunistická strana, kdo je s to správně vyhodnotit nabídky, s nimiž se na stávkující obracejí zaměstnavatelé. Komunistická strana, jakožto avantgarda dělnické třídy, jde sama příkladem jak bojovat, a je tím, kdo posiluje dělnickou třídu a její pozice v probíhajícím střetu a čelí nejednotě pracujících a nejrůznějším manévrům, které je mají navzájem izolovat a demoralizovat.
V Německu - stejně jako v jiných velkých imperialistických zemích (USA, Velké Británii, Francii, Itálii)-jsou komunistické strany a organizace slabé a navíc se vesměs rozpadly na levicová a pravicově oportunistická křídla. „Leví" oportunisté pracující sice mobilizují a podněcují k akci, razí však naprosto chybné a iluzorní cíle a hesla typu „Práci pro všechny - ihned", „Za 30hodinovou pracovní dobu týdně" atd. Naproti tomu pravicoví oportunisté se pasivně podřizují linii odborů. Vyjadřují jim solidaritu barvitými letáky - aniž by sami přišli s vlastním hodnocením a taktickými návrhy -a vaří kávu stávkujícím...
Tak jsou odbory více méně ponechány samy sobě. Zatím dokázaly zabránit zavedení 40hodinového pracovního týdne v různých tarifních třídách, avšak za cenu další atomizace celého tarifního systému. Týdenní pracovní doba nyní závisí jak na zaměstnavateli (komunáiním, státním), tak v řadě tarifních tříd na kvalifikaci a platu pracujících, věku a zčásti dokonce i na počtu a věku dětí zaměstnance. S těmito změnami souhlasilo méně než 50 % přímo zainteresovaných stávkujících. Podle německého práva však k tomu, aby došlo k ukončení stávky a ke mzdové dohodě, postačí souhlas pouhých 25 % stávkujících.
Právě sem se zaměřila komunistická strana při sjednocování a mobilizaci protestujících pracujících a posilování jejich odhodlání, aby místo lpění na zákoně dbali o své zájmy a jednotu! A pokud to nebylo možné, vysvětlovala by pracujícím příčiny jejich porážky a nezbytnost shromáždit síly pro další etapu boje... Nová sociálnědemokratická strana (PDS/Die Linke) podporovala stávky slovné a prostřednictvím svých medií; akce byly organizovány na místní a regionální úrovni. Strana však nedokázala plně uplatnit svou váhu i v parlamentu tak, aby požadavky stávkujících podpořila i na jeho půdě a otevřené mobilizovala také pracující v jiných odvětvích s citem, aby se ke stávce přímo připojili anebo vyšli do ulic. Tak jako pokaždé dosud v historii, nebyla sociálnědemokratická strana s to využít své síly, ba ani ji využít nechtěla. I tentokrát tu chyběla komunistická strana, jež by sociální demokraty přinutila jednat a bojovat za jejich vlastní požadavky.

Tak zní ona „kdyby" ve vztahu ke komunistické straně, jež v Německu žel v tomto smyslu neexistuje. Komunisté /marxisté-leninovci/jsou rozptýleni v různých organizacích. Snaží se vykonat maximum při agitaci a školení ve směru, k němuž je komunistická strana povolána - s plným vědomím, že zatím mohou jen vnášet ideje do myslí nejpokrokovějších dělníků, kteří jednou vytvoří stranu zasluhující hrdé jméno „komunistická", Teprve pak získá dělnická třída jedné z nejmocnějších a nejagresivnějších imperialistických zemí sílu, díky níž dokáže čelit válkám, jejichž přípravy se dějí přímo před našima očima, a překonat zahnívající imperialismus jako systém, jenž patří na smetiště dějin, neboť kromě jeho zkázy už lidstvu nemá co nabídnout.

Andrea Schónová (Německo), 2006

• < Předchozí
• Další >