Co se děje u italských komunistů?

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 3. 2008

Twitter

V posledních letech, od sjezdu v Benátkách, došlo k mnoha skutečnostem, naše strana získala řadu zkušeností, jedna navazuje na druhou a všechny společně vytvořily řetěz naší krize, našeho krachu. Dnes se my z Rifondazione podobáme postavám z filmu „Germania anno zero“ (Německo rok nula): muži a ženy, kteří bloudí mezi rozvalinami, tak ohromeni zkázou, že ji nepoznávají; tak poznamenáni chaosem, že bloudí beze směru podél vybombardovaných cest. Pouhé chození naslepo, když ztratili všechny cesty a všechny cíle.

Z extrémní orientace na hnutí, kdy se jim svěřovala úloha kolektivního intelektuála až po prodiovské hypervládování; od zamilování se do Toniho Negriho po zamilování se do předsedy parlamentu (Bertinottiho); od evropské levice po duhovou levici, procházejíce přes dlouhý proces dekomunizace a opuštění – politické a teoretické – projektu Komunistické obrody: vysušili jste nadšení, city, smysl pro společenství: jsme tam, kde bylo „Německo roku nula“ - rozvaliny, zmatek.
Naše vedení má stále stejný výraz jako postavy z Rosselliniho filmu: ztraceny v poválečném prázdnu, už více neví kam jít, kam se podít.
Edmund Koeler, německý chlapec z „Germanina anno zero“, se na konci vrhá do prázdna, páchá sebevraždu.
Naše vedení, zdá se, našlo jinou cestu, jak vyjít z vlastního chaosu, z vlastní krize: chce vybudovat „novou“ stranu na rozvalinách Rifondazione comunista, stranu s Mussim, socialnědemokratickou jako je Mussi. A činí tak, aniž by vyvolalo nadšení, aniž by zapojilo náš lid, dělníky, pracující, hnutí, která bojují, intelektuály; činí tak chladně. Jedná se o věc z politikářské laboratoře, bez programu, bez strategie, pokud jí není nejen opuštění symbolů, ale především opuštění antikapitalistické, komunistické politické a kulturní podstaty.
Vedení nespáchá sebevraždu jako Edmund Koeler, ale vrhá se do stejného prázdna.
„Chcete překonat komunistickou autonomii, chcete novou stranu se socialistickými nebo sociáldemokratickými rysy“ – vždy jsme jim to tvrdili a odsuzovali jsme to.
A až do určitého momentu část vedení odpovídala, že to je falešné: pouze se buduje nová subjektivita (rozdíl je těžko k pochopení).
Konstatuji, že nyní, pod tlakem událostí, pod vítězným tlakem Alfonsa Gianniho, Gennara Miglioreho a mnoha dalších; pod nátlakem Bertinottiho úvodníků v jeho časopise („Alternative“) a Sansinettiho v jeho deníku („Liberazione“), konstatuji, že takováto ubezpečení se zdají být stále slabšími a řídkými a že dnes také Giordano (národní tajemník Rifondazione, do kterého jiné menšiny vkládaly takovou důvěru) cituje Alfonsa Gianniho a přejímá jeho likvidační linii.
„Novou“ stranu – socialistickou, ne už více komunistickou – chcete udělat. Řekněte to, nedělejte si už více legraci ze soudružek a soudruhů.
Shledávám chování vedení jako zvláštní, ještě dnes nedokáže seřadit věci, uchopit podstatu, která spojuje politickou linii sjezdu z Benátek se naší současnou (dramatickou) neschopností mluvit, s paralýzou, s nehybností. Veltroni řádí, stále více přesouvá jazýček na politických vahách umírněným směrem, Demokratická levice stále více nahlodává a my se nehýbeme, vychladnutí našimi chybami, naším zmatkem, naší krizí identity.
Začala předvolební kampaň ve které nepředkládáme silnou ideu, nemáme návrh, nemáme heslo, nejsme přítomni, nejsme vnímáni, nevyvoláváme nadšení a city lidu. A tahle Duha (konglomerát levo-centristických sil) se zdá být zbytkovým a nostalgickým znakem umírněné levice 80-tých let. Chladný znak identity z před dvaceti lety.
V těchto dnech Bertinotti zdůraznil, že lidi (lidi!) se naučí milovat nové symboly a ztotožnit se s nimi (odhalil - neobratně? vědomě? – že toto budou definitivně nové symboly). My věříme, že láska a zanícení pro symboly nemohou růst jen prostřednictvím jejich opakovaného objevování se v médiích, na plakátech a na volebních lístcích. Symboly získávají tělo a duši, vstupují do myšlení našeho lidu, pracujících, pouze pokud reprezentují velké zápasy, velké ideje osvobození, velké dějiny dělnického hnutí a národů. Jen když mají krev a živou historii srpu a kladiva a rudého praporu !
Nacházíme se ve volební kampani a naši soudruzi, naše základna si toho ještě nevšimla. Vedení je tam, otáčí se kolem sebe, v panickém strachu a s prázdným výrazem. Bylo by potřeba dát rázný impuls, abychom se postavili tváří v tvář této volební kampani; bylo by třeba, aby si naši členové a sympatizanti vyhrnuli rukávy a šli do ulic. A my všichni jsem povoláni udělat vše, aby se tak stalo.
Ale vidím že to bude těžké. Vidím, že to bude těžké, protože je obtížné přesvědčit vojáky, aby bojovali, aniž by se jim řeklo, pro koho a proč. A také v těchto dnech vedení není schopné motivovat armádu, dát jí cíl, dodat odvahy, nadšení, smysl pro oběť. Je jich mnoho, až příliš, vedoucích představitelů, kteří se mobilizují pouze pro jedinou bitvu: o kandidaturu.
Potřebujeme silnou stranu, organizovanou, zakotvenou ve společnosti a vy ji rozpouštíte; potřebujeme silný pocit jednoty nalevo, a vy podlamujete a degenerujete tyto hodnoty prostřednictvím zhoubné organizační uspěchanosti, namířené k vytvoření nového subjektu, nové strany.
Máme potřebu silné vnitřní solidarity, a vedení odpovídá útokem a vyřazováním menšin. Těch „nedialektických“. Těch „zlých“ !
Jak dnes, za těchto podmínek, přimějeme všechny naše síly k jednání, abychom vstoupili do ulic, do čtvrtí kvůli volební kampani? Je to náš úkol, úkol každého člena vedení pobízet s maximální rozhodností práci na volební kampani. Budeme to dělat a všichni to musíme dělat. Nicméně rozpoložení vytvořené vedením je to nejhorší: rozeselo chlad místo nadšení, před bojem zatemnilo obzor. A teď nám všem dávají na srozuměnou, že pravice číhá a že levice se nemůže ničit.
Ale vedení naší strany se chystáme říci: způsobili jste roztržku za roztržkou a nyní na sebe berete velkou odpovědnost, za to, že jste hodili naše členy do nečinnosti, do apatie, do politické hybernace.
Stojíme před nezdarem Prodiho vlády; stojíme před nezdarem naší zkušenosti s účastí ve vládě a ještě nepředkládáme ani náznak seriozní analýzy, reflexe o této fázi a o nás samotných.
To je znepokojující a paradoxní. Kdo eliminuje realitu, je odsouzen dělat vždy stejné chyby. Toto je osudové a tragické přinucení k opakování, které roste na materiální základně eliminace, a to, co Freud vymezil jako jeden z příznaků těžké deprese.
Naopak se potřebujeme zaměřit na konkrétní fakta:
- za prvé: politická linie benátského sjezdu, se kterou se přechází od hnutí k podřízenosti Prodiho vládě a tedy k podřízenosti Severoatlantické alianci, USA, Evropské unii, Confindustrii (Vrcholová organizace podnikatelů) a Vatikánu
- za druhé: roztržka – velmi vážná – s hnutími
- za třetí : hluboká krize strany – krize identity, politického nadšení, aktivity, sounáležitosti
- za čtvrté: jakobínská svévolná transformace naší strany do Cosa Rossa (Rudá věc), opuštění srpu a kladiva a naší antikapitalistické, antimperialistické kultury, což jsou věci, které nemůžeme tolerovat a nebudeme tolerovat. Pokud uděláte sjezd, uvidíme se na sjezdu.
- za páté: rozpaky, s kterými se blížíme k volební kampani.

Je možné, a já se obracím na vedení, že nechápete, že všechny tyto skutečnosti spojuje logická souvislost. Je možné, že jste ještě nepochopili, že poměr sociálních sil a současná hegemonie kapitálu neumožňuje jít jednoduše do vlády spolu s umírněnými silami a že tedy dnes je zásadní otázkou, jak se postavit do čela nového cyklu sociálních bojů za změnu poměru sil, nesnít o vládních aliancích s Veltroniho demokratickou stranou, ale znovu navázat vztahy s dělnickým hnutím jako takovým a s ostatními sociálními hnutími?
Je možné, že nechápete, že toto „cupio dissolvi“ (přání zemřít) vůči naší straně, je materiálním základem, ze kterého se rodí nezájem a odchod tisíců soudružek a soudruhů?
My vedeme boj proti odstranění srpu a kladiva. Vy odpovídáte, že jsme identitáři. Nezkoušejte to na nás! Neútočte! Riskujete, že se budete chovat jako D´Alema když vulgárně napadal opékače párků IKS, a když útočil na opékače párků, ve skutečnosti útočil na nás na všechny, na nás na všechny, kteří vybudovali Rifondazione Comunista!
Vyžeňte si z hlavy, že budeme nepřipraveni a nebudeme to umět! Nejme identitáři, jsme komunisti! A víme velmi dobře, že v tomto je jasná souvislost – zejména nyní a v této fázi - mezi odstraněním srpu a kladiva a transformací politické podstaty naší strany: od komunistické na nedefinovanou levicovou, sociáldemokratickou, socialistickou. A tohle je ten problém!
My víme, že odstranění srpu a kladiva je cena, kterou je třeba zaplatit Mussimu, je to cena, kterou je třeba zaplatit, aby byl překonán projekt Rifondazione comunista a vybudována vágně levicová strana.
Nebráníme srp a kladivo jako symbol sám o sobě: mnohem více bráníme ten strhující originální projekt namířený na obrodu komunistické strany, bez nostalgie a na výši doby a aktuálního třídního střetu!
A nakonec problém vnitrostranické demokracie. Dozvěděl jsem se, že soudruh Ferrara nastínil rozdíl mezi dobrými menšinami a špatnými opozičníky, opozičníky k vyloučení, k potrestání, k odsunutí do pozadí.
Drahý Ferraro, opravdu nechápu, co tím chceš říci. Menšina je už sama o sobě opozice, pokud takovou není, byla by většinou nebo ve většinovém křídle. Pokud je menšina opozicí její výsosti, je služkou a ne menšinou. Jde zde pouze o využití politických rozdílů za účelem zisku, akumulace prebend a moci – to je oportunismus! A oportunismus nepomáhá pravdě a demokracii, a to ani vnitrostranické demokracii v naší straně.
Menšiny nemohou být ničím jiným než opozicí, což znamená, že oponují, bez oportunistických kalkulů a úvah o přežití, linii, kterou nesdílejí!
Teoretizování menšiny uzavřené v kleci z politických omezení stanovených většinou je antidemokratická hrůza. Když to tak mohu říci, tohle byla jedna z nejzhoubnějších praktik zdegenerované fáze stalinismu!
Drahý Ferraro, drazí soudruzi z vedení, na vašem místě bych byl mnohem opatrnější v pokusu odsunout menšiny na okraj. Jsou zde tisíce členů a sympatizantů (od Vicenzi po Miláno, od Turina po Boloňu, od Marku po Kalábrii, od Sicílie po Sardinii), kterým na těchto menšinách hodně záleží a kteří jsou připraveni rozhodně bojovat.
Tyto tisíce soudružek a soudruhů mají dnes velmi kritický poměr ke straně a pro nás bylo a zůstává obtížné přesvědčit je, že správná věc, jediná možná, je pokračovat v boji ve straně a být aktivní v Rifondazione comunista.
Jsou to tisíce soudružek a soudruhů, jak dobře víš, soudruhu Ferraro.
My jsme je vždy přesvědčovali, aby neodcházeli domů a pokračovali v členství a plnili tak úlohu jednotné akce cílené k posílení strany. Nepřesvědčuj je, Ferraro, aby zanechali aktivity a politické angažovanosti.
A nakonec, soudruhu Giordano, není možné požadovat vnitrostranické moratorium po dobu volební kampaně s úsměvem na rtech a s mečem v ruce.
To všechno ti, soudruhu Giordano, říkám jen z důvodu nezbytnosti politické diskuse, ne z jiného důvodu.
Protože nikdy, i kdybych mohl, nevyměním svou kandidaturu za odmítnutí toho, čemu věřím, za odmítnutí politického boje.

Vystoupení Fosca Gianniniho na zasedání Národního politického výboru Strany komunistické obrody (Rifondazione comunista)

Pár připomínek k textu od překladatele: V PRC probíhá ostrý politický boj, při kterém jde nejen o bytí či nebytí tohoto politického subjektu, protože vedení v čele s Faustem Bertinottim prakticky rozhodlo o likvidaci tohoto politického subjektu jeho převedením do nové formace, která má jednoznačně sociálně demokratický charakter, ale i o existenci komunistického subjektu vůbec. Lze říci, že teprve nyní se uzavírá perioda devadesátých let, kdy byla likvidována IKS, což se zcela nepodařilo právě dík vzniku a existenci Rifondazione comunista.
Fosco Giannini patří mezi vůdčí osobnosti vnitrostranického proudu ERNESTO, který na posledním sjezdu v Benátkách předložil programový návrh pod názvem „Být komunisty“ a tento proud se stal nejsilnějším menšinovým, opozičním proudem ve straně. Na tomto sjezdu byl většinový program reprezentovaný Bertinottim téměř poražen, protože kromě programového dokumentu „Být komunisty“ byly předloženy ještě další dva programové návrhy a společně získaly téměř 50 % hlasů delegátů sjezdu. Toto těsné vítězství Bertinottiho pravice bylo pro něho signálem k nástupu ostrého kursu na likvidaci strany, jehož vrcholem byla účast v Prodiho vládě a pošpinění všech slibů strany dané voličům. Předčasné volby, které se uskuteční 14. dubna 2008, budou pravděpodobně posledním aktem existence této strany. Projev přednesený na zasedání Národního politického výboru na začátku tohoto roku ukazuje mnohé z toho, co bylo nutné složitě vysvětlovat našim čtenářům, a kromě toho je i příkladem neohroženého politického postoje italských komunistů, jejichž representantem je i dosavadní senátor Fosco Giannini. Lze se z něho mnohému naučit, protože neorevizionismus v podání Bertinottiho je v mnohém podobný i projevům neorevizionismu v KSČM.

VK

• < Předchozí
• Další >