Lisabonská smlouva a militarizace EU

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 6. 2008

Twitter

Jean-Luc Dehaene, belgický expremiér a jeden ze spoluautorů Evropské ústavní smlouvy odmítnuté lidovým hlasováním ve Francii a Nizozemsku, uvedl v interview listu Irish Times dne 2. června 2004: Víme, že devět z deseti lidí nebude číst ústavu a bude hlasovat na základě informací politiků a žurnalistů. Více než to, jestliže bude odpověď NE, hlasování se bude opakovat, protože musí znít ANO. Síly, které evropský imperialismus pověřil legalizací své nadvlády, postupovaly přesně v souladu s vyjádřením německé kancléřky Angely Merkelové: Většina základních ustanovení odmítnuté Evropské ústavní smlouvy musí být zachována, musíme se zříci pouze toho, co by lidem naznačovalo, že jde o vznik státu, jako jsou vlajka a hymna. Bohužel pro nás se v průběhu druhého pololetí minulého roku Merkelová angažovala pro splnění svých záměrů natolik, že smlouva byla pouze lehce upravená a nyní již schválena německým Bundestagem.

Předseda Konventu (instituce pro vypracování evropské ústavy), bývalý francouzský prezident Valery Giscard dřEstaing, k tomu dodal: Veřejné mínění je potřeba ovlivňovat tak, aby lid naše návrhy, které se mu neodvážíme předložit přímo, přijal, aniž je pochopil.

Evropské buržoazní vlády a je nutné zdůraznit, že zejména ty, které jsou vedeny sociálními demokraty, se nakonec dohodly na tom, že přijímání reformované Evropské ústavní smlouvy, nyní pod názvem Lisabonská smlouva, která má zakonzervovat současnou vládu nadnárodních monopolů, bude probíhat pouze hlasováním v parlamentech, ve kterých mají většinu poslanců. Referendum o Lisabonské smlouvě se uskuteční pouze v Irsku. (proběhlo s výsledkem NE smlouvě, pozn. red.)

Jedním z hlavních cílů Lisabonské smlouvy je uzákonění nasazování sjednocených vojenských i policejních struktur k zásahům pod záminkou boje proti terorismu nejen na teritoriích států EU, ale po celém světě. Boj proti terorismu má v rukou imperialistických vládců velmi široké použití. Za teroristickou může být označena jakákoli politická strana nebo hnutí, které nemusí mít v programu změnu režimu, ale jen pouhé státní zásahy do tržní ekonomiky. Navíc za teroristickou může být označena libovolná akce pracujících označená jako destabilizující členský stát a tedy i fungování EU.

Od roku 1999 pokračuje militarizace EU bleskovou rychlostí, řečeno slovy bývalého generálního tajemníka NATO, hlavního strůjce války proti Jugoslávii a nynějšího ministra zahraničí EU, Javiera Solany. Intervenční síly států EU ať již s mandátem OSN, a nyní již bez něho pouze na základě rozhodnutí vedení NATO, zasahují v Afghánistánu, Bosně, Kosovu, Kongu, Čadu, Súdánu a dalších zemích. Není potřeba připomínat, že všechny konflikty, kde nyní vojska působí, byly vyvolány Spojenými státy a členskými státy EU: Německem, Francií a Velkou Británií. Informace o programu zvyšování připravenosti EU na prosazování vlastních zájmů vojenskou silou vedení EU nepředkládá k veřejným diskusím. Přesto některé dokumenty, jakým je na příklad návrh Evropské bílé knihy otevřeně jmenují vojenské cíle EU: chránit obchodní dopravní spoje a neomezený přísun surovin.

Lisabonská smlouva legalizuje neoliberální ekonomický model tvrzením, že jde o jedinou formu řízení ekonomiky vhodnou pro EU, přestože tento model zůstává po desetiletí hlavním viníkem zbídačení velké části evropské populace a pauperizace lidu rozvojových zemí. Zejména podlé je ustanovení článku 10a, § 2d a 2e, které tvrdí, že EU chce: podporovat udržitelný rozvoj v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí v rozvojových zemích, s hlavním cílem vymýcení chudoby, současně však chce povzbuzovat zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodního obchodu.

Pokrytectví a současně i hloupost autorů Smlouvy nemá obdoby. Na jedné straně tvrdí, že prvořadým cílem je odstranění chudoby, v další větě však uvádějí, že hlavním opatřením k dosažení tohoto cíle je integrace všech zemí do světové ekonomiky, prostřednictvím postupného zrušení všech omezení v mezinárodních obchodních vztazích . Přitom všichni víme, že tato opatření vedou ke zvyšování chudoby v globálním měřítku a jsou výhodná pouze pro evropské nadnárodní monopoly. I Světová banka a Bartelsmannův fond uznávají, že neoliberalismus podněcuje vznik válečných konfliktů v zemích třetího světa. Pokrytectví celého tvrzení spočívá zejména v tom, že Evropany vyvolané ozbrojené konflikty musí být vojensky pacifikovány. To je voda na mlýn evropským vojensko-průmyslovým komplexům Německa, Francie, Španělska, Itálie a Švédska.

Všechny militaristické aspekty, kritizované v původní Smlouvě, byly převedeny i do smlouvy reformované:

1. Uzákonění povinnosti zbrojení

Článek 28a, § 1: Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zajišťuje Unii operativní schopnost, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je může použít pro mise vedené mimo území Unie k udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Plnění těchto úkolů je založeno na využití schopností poskytnutých členskými státy.

Článek 28a, § 3: Pro provádění společné bezpečnostní a obranné politiky dávají členské státy Unii k dispozici civilní a vojenské schopnosti, aby přispěly k plnění cílů vymezených Radou.

Členské státy, které mezi sebou ustavily mnohonárodní síly, je mohou rovněž dát k dispozici společné bezpečnostní a obranné politice. Členské státy se zavazují, že budou své vojenské schopnosti postupně zdokonalovat. (Jinými slovy zavazují se ke zbrojení.)

Agentura pro oblast rozvoje obranných schopností, výzkumu, pořizování a vyzbrojování (Evropská obranná agentura, která vznikla nezákonně již v roce 2004) určuje operativní potřeby, podporuje opatření k jejich uspokojování, přispívá k určení a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení výrobní a technologické základny v oblasti obrany, podílí se na vymezení evropské politiky schopností a vyzbrojování a napomáhá Radě při hodnocení zlepšování vojenských schopností.

2. Celosvětové bojové mise vojsk EU s téměř neomezeným rozsahem úkolů, zavádění povinnosti podpory vojenského rozpočtu EU

Článek 28b, § 1: Mise uvedené v čl. 28a, § 1, ve kterých může Unie použít civilní a vojenské prostředky, zahrnují společné akce v oblasti odzbrojení, humanitární a záchranné mise, poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti, mise pro předcházení konfliktům a udržení

míru, mise bojových sil k řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru a stabilizačních operací po ukončení konfliktů. Všechny tyto mise mohou přispívat k boji proti terorismu, včetně podpory třetích zemí v boji proti terorismu na jejich území.

Činnosti pro přípravu misí uvedených v čl. 28a § 1 a článku 28b, které nejsou hrazeny z rozpočtu Unie, jsou financovány z fondu pro zahájení operace vytvořeného příspěvky členských států. Rada přijme kvalifikovanou většinou na návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku rozhodnutí, kterými stanoví postupy vytvoření a financování fondu pro zahájení operace.

3. Vojenské intervence EU bez rozhodnutí Evropského parlamentu - znevážení funkce volené instituce

Článek 21 uvádí, že rozhodnutí podniknout vojenskou misi přijímá Evropská rada, kterou představují hlavy členských států, buď prezidenti nebo předsedové vlád. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (Solana) zásahy konzultuje s Evropským parlamentem. Parlament je tedy pouze informován. Tím je vyloučena možnost, že by Evropský parlament (přestože se to zdá nepravděpodobné, vzhledem k jeho současnému složení) mohl někdy v budoucnosti odmítnout vojenskou agresi.

Závěr:

Lisabonská smlouva je záměrně koncipována a formulována tak, aby čtenáře odradila. Pokud předloží současná pravicová vláda ČR Smlouvu k porovnání její kompatibilnosti s Ústavou Ústavnímu soudu, bude tento nucen, pokud bude postupovat apoliticky, navrhnout pozastavení schvalovacího procesu českým parlamentem nebo referendem do doby, pokud nedojde ke změně Ústavy. Porovnejme články Lisabonské smlouvy s čl. 43 naší ústavy:

1.Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.

2.Parlament rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem.

3. Parlament vyslovuje souhlas s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky.

Pokud Ústavní soud rozhodne, podobně jako v mnoha jiných případech, že Lisabonskou smlouvu je možné přijmout v její stávající podobě, pak se Česká republika nebude lišit od některých nových členských států EU, kde ji vlády nepovažovaly za nezbytné nechat přeložit do rodného jazyka a jejich parlamenty již vyjádřily svůj souhlas.

Karel KLUZ, Halo noviny 7. 5.

• < Předchozí
• Další >