Římský mír

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 7. 2008

Twitter

Údaje, které zde používám, byly převzaty především z vystoupení velvyslance Spojených států v Kolumbii Williama Brownfielda, z tisku a televize zmíněné země, z mezinárodního tisku a dalších zdrojů. Je šokující, jaké ekonomické prostředky a technologie se rozhazují.  Zatímco kolumbijští vysocí vojenští velitelé pečlivě zdůrazňují, že operace k záchraně Ingrid Betancourtové byla čistě kolumbijskou záležitostí, úřady Spojených států prohlašují, že „byla výsledkem dlouhých let intenzívní vojenské spolupráce mezi armádami Kolumbie a Spojených států.“

„Faktem je, že jsme dosáhli souladu ve Spojených státech málokdy vídaného, s výjimkou našich starých spojenců, především z NATO“, řekl Brownfield s odkazem na vztahy s kolumbijskými bezpečnostními silami, které obdržely od roku 2000 vojenskou pomoc v hodnotě více než 4 miliardy dolarů.
„...několikrát musela vláda Spojených států v operaci přijmout rozhodnutí na své nejvyšší úrovni.“
„Americké špionážní satelity pomohly lokalizovat rukojmí během měsíce, v době od 31. května do středečního vysvobození.“
„Kolumbijci nainstalovali sledovací videozařízení poskytnuté Spojenými státy, umožňující pomocí dálkového ovládání přiblížit a nasnímat panoramatické záběry podél řek, které jsou jedinou dopravní trasou hustými pralesními oblastmi, uvedly kolumbijské a americké úřady.“
„Americká pátrací letadla zachytila radiové a telefonické rozhovory rebelů přes satelit a použila záběry umožňující proniknout přes listí v pralese.“
„´Dezertér obdrží značnou částku kolem 100 milionů dolarů, kterou vláda nabídla jako odměnu´, prohlásil kolumbijský vrchní velitel.“
Ve středu 1. července uvedla londýnská BBC, že César Mauricio Velásquez, tiskový tajemník Casa de Nariño (pozn.: úřadu vlády) informoval, že se delegáti z Francie a Švýcarska sešli s velitelem FARC Alonsem Canem.
Podle BBC šlo o první kontakt nového velitele s mezinárodními delegáty po smrti Manuela Marulanda. Falešná informace o jednání dvou evropských emisarů s Canem pocházela z Bogoty.
Zemřelý velitel FARC se podle svědectví svého otce narodil 12. května 1932. Tento liberální rolník chudého původu, Gaitánův stoupenec, zahájil svůj ozbrojený odpor před 60 lety. V reakci na vraždění rolníků páchané orligarchií se stal partyzánem dříve než my.
Komunistická strana, kam vstoupil později, byla stejně jako všechny v Latinské Americe pod vlivem Komunistické strany SSSR, nikoli kubánské KS. S naší revolucí solidarizovali, avšak nebyli jí podřízeni.
Tím, kdo v této bratrské zemi rozpoutal teror, nebyly síly FARC, nýbrž obchodníci s drogami, kteří v boji o americký trh odpalovali nejen silné bomby, nýbrž i kamiony naložené plastickými trhavinami, které ničily budovy a zranily nebo zabily nespočet lidí.
Komunistická strana Kolumbie si nikdy nekladla za cíl, dobýt moc zbraněmi. Guerrilla byla frontou odporu, nikoli základním nástrojem dobytí revoluční moci, jako tomu bylo na Kubě. V roce 1993, rozhodla 8. konference FARC o rozchodu s komunistickou stranou. Její velitel Manuel Marulanda převzal řízení partyzánských jednotek této strany, které se vždy vyznačovaly hermetickým sektářstvím při přijímání bojovníků a železnými metodami samostatného velení jednotek.
Marulanda, značně přirozeně inteligentní a s velitelským nadáním, však neměl v době dospívání příležitost ke studiu. Říká se, že absolvoval jen 5 tříd. Předpokládal dlouhý a vleklý boj, já jsem tento názor nesdílel. Nikdy jsem neměl příležitost si s ním pohovořit.
FARC dosáhly značné síly a jejich stavy překročily 10 000 bojovníků. Mnozí se narodili v průběhu samotné války a nic jiného neznali. FARC měly v boji rivaly i z dalších levicových organizací. Již tehdy se kolumbijské území stalo největším zdrojem produkce kokainu ve světě. Extrémní násilí, únosy, donucování a požadavky na výrobce drog se staly všeobecným jevem.
Paravojenské síly vyzbrojené oligarchií, jejichž stavy se doplňovaly obrovským proudem mužů, kteří byli po službě v ozbrojených silách země každoročně demobilizováni, aniž jim bylo nabídnuto jiné zaměstnání, vytvořily v Kolumbii tak složitou situaci, že z ní existovalo jen jediné východisko: skutečný mír, stejně vzdálený a obtížně dosažitelný, jako mnohé jiné cíle lidstva. Řešení, které Kuba po tři desetiletí pro tento národ obhajovala.
Zatímco kubánští žurnalisté diskutují na svém VIII. Kongresu o nových informačních technologiích, zásadách a etice zprostředkovatelů společenské komunikace, já se zamýšlel nad zmíněnými událostmi.
Jasně jsem vyjádřil náš postoj podporující mír v Kolumbii, avšak nikoli zahraniční vojenskou intervenci, ani politiku síly, kterou chtějí Spojené státy tomuto zkoušenému a pracovitému lidu vnutit za každou a jakoukoli cenu.
Energicky a otevřeně jsem kritizoval objektivně kruté metody únosů a zadržování zajatců v podmínkách džungle. Avšak nikomu nenavrhuji, aby složil zbraně, neboť ti, kdo to v posledních 50 letech udělali, se míru nedožili. Pokud si dovolím partyzánům z FARC něco navrhnout, pak to, aby prostě jakoukoli cestou oznámili prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže svou ochotu propustit unesené a vězněné, které dosud drží, bez jakýchkoliv podmínek. Nečekám, že budu vyslyšen. Plním svou povinnost vyslovit, co si myslím. Jakýkoli jiný postup by posloužil jen jako ocenění neloajálnosti a zrady.
Nikdy nepodpořím římský mír, který chce impérium nastolit v Latinské Americe.

Fidel Castro, 5. července 2008, 20.12 hod.

• < Předchozí
• Další >