Skutečný význam války v Jižní Osetii

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 9. 2008

Twitter

Zdá se, že pro většinu západních znalců jsou udivující a tragické události v Jižní Osetii záhadou. Zatímco většina z nich se stahuje do „bezpečného“ postoje svalování celé viny na Rusko, někteří, obzvláště z levého křídla, vypadají, že nevědí, co si o tom všem myslet a mnoho z nich celou záležitost jednoduše ignoruje. Korporátní média, na rozdíl od levicových blogů či nezávislého, svobodného tisku, se ihned chopila dokonalé šance opět dokázat svým politickým a firemním vládcům, jak věrnými nástroji propagandy jsou. Zatímco politika CNN byla v podstatě nepřetržitě namířena proti Saakašvilimu, zbytek amerických a evropských médií ve svých pohledech na příčiny a důsledky zmíněného konfliktu jednotně přebral názory americké propagandy. Tento výhradně ideologický přístup nakonec zapříčinil téměř u všech lidí neschopnost vidět skutečnou podstatu této rozvíjející se krize.

Dva projevy
První známka, že se děje něco radikálně nového, mohla být spatřena v tónu, ne-li ve slovech, televizního projevu prezidenta Medveděva k Rusům v den Gruzínského útoku. Přestože pečlivě volil slova a jeho prohlášení bylo krátké, z chování tohoto jinak spíše zdrženlivého, ne-li odtažitého technokrata bylo možné jasně vycítit něco nového. Bylo totiž zřetelně vidět, jak uvnitř Medveděv kypí hlubokou zlostí.

Druhým, a ještě mnohem více udivujícím projevem, ze kterého bylo jasně patrné, co si Rusové myslí, bylo prohlášení ruského velvyslance v Radě bezpečnosti OSN Vitalije Čurkina. Jeho prohlášení bylo improvizované a spontánní, a Čurkin, aniž by byl jakkoliv vyveden z míry, byl evidentně rozzuřený, znechucený a nesmírně rozhodný. Na pozadí obvyklého pečlivě připraveného a většinou diplomatického (rozuměj: nejasného) jazyka OSN, byla Čurkinova slova jedna napěchovaná rána, kterou mohli plně ocenit pouze rusky mluvící diváci nebo posluchači, sledující originální záznam.

Ten večer nebylo pochyb o jedné důležité, naprosto klíčové věci. Rusové byli velmi pobouřeni a nehodlali to nechat jenom tak.Během několika minut po Čurkinově projevu ruské blogy doslova explodovaly stovkami příspěvků, vyjadřujícími stejnou zlobu a odhodlání.

Ale co přesně Rusy tak pobouřilo? Proč je mnohem více rozhněvala smrt deseti nebo dvanácti mírových dozorčí než smrt daleko většího počtu ruských vojáků v Čečensku? Proč Rusko, které umožnilo Ukrajině, kolébce ruského národa, odejít bez jediného výstřelu, bylo najednou tak roztrpčené kvůli gruzínské invazi do Jižní Osetie?

Odpověď samozřejmě zní: Tady se vůbec nejedná o Jižní Osetii – tady jde o Rusko.

Co je to vlastně Rusko ve 21. století?
Rusko, tak jak ho známe dnes, není pokračováním bývalého Sovětského svazu a už vůbec ne ortodoxního Ruska princů a carů před rokem 1917. Nikdy neposlouchejte nikoho, kdo se takto k ruské historii odvolává, protože takováto odvolání slouží pouze jedinému účelu a to k zamaskování neznalosti toho, kdo je používá. Poslouží k dobrým klišé, ale ke špatným analýzám.

Rusko po roce 1991 je zcela novým fenoménem, který s velkými obtížemi povstal z popela Sovětského svazu po deseti nebo i více letech úplného zhroucení a chaosu. Stručně řečeno, po rozpuštění Sovětského svazu tehdejšími sovětskými elitami (nikdy nedošlo k samovolnému „pádu komunismu“) a po rozložení „sovětského dortu“ na mnoho malých „koláčků“, se Rusko ocitlo vydáno na milost krutým a totálně zkorumpovaným mocnářům. Za Jelcinovy éry klesl ruský národ na nejnižší stupeň celé své historie. Dokonce ani druhá světová válka na Rusy nenavršila takovou zkázu a chaos jako těchto 9 let „demokracie“. Za krátkou dobu se bývalá sovětská supervelmoc scvrkla do pozice „slabého a neúspěšného národa“. V tomto procesu hrály klíčovou roli dvě úzce spolupracující síly. Jedna zevnitř, takzvaní ‚oligarchové‘, a jedna zvenčí, USA.

Velká zrada
Vzpomínáte si ještě někdo na pozdní osmdesátá léta? Jak Západ slíbil Gorbačovovi, že když Sověti stáhnou své ozbrojené síly z Evropy, tak se NATO nebude dále rozšiřovat? Jak bylo Rusům slibováno, že když budou souhlasit s osamostatněním jednotlivých republik Sovětského svazu, tak Západ Rusku ekonomicky a politicky pomůže? Zřejmě ne, tohle už je dávná historie a lidé na Západě si to nechtějí moc připomínat. Bylo by ale chybné dělat závěr, že Rusové naopak neustále zlostně hledí zpět na ty roky a na lži, kterými byli krmeni. Většinou takoví opravdu nejsou. Je tu ale něco, co jim doopravdy vadí, a to jsou události, které následovaly po rozpadu Sovětského svazu.

Zamyslete se nad tím. Nejen, že se NATO rozšířilo téměř do celé východní Evropy (člověk by se podivoval, jaké souvislosti ještě stále mohou tuto alianci opravňovat k existenci), ale Západ protizákonně napadl a rozdělil jedinou zemi, která ještě zůstávala spřátelena s Ruskem – Jugoslávii. Američtí politici velmi rádi používají frázi, že „posílají vzkazy“. Bombardování, které provedlo NATO v srbských enklávách v Chorvatsku a Bosně a následně bombardování Kosova, Srbska a Černé Hory opravdu poslalo jasný „vzkaz“ Rusku: „Nesnášíme vás – jděte do hajzlu!“. Vzkaz byl přijat, jasně a srozumitelně.

Poté následovala válka v Čečensku, ve které Západ neposkytoval silnou podporu nikomu jinému, než hnusné bandě krvežíznivých a pološílených Wahábů. Je pravda, že 11. září přineslo poměrně vypočítavý obrat v této politice o 180 stupňů, ale to byla jen chabá záplata.

A pak jsou tady celé dlouhé litanie hrozné západní imperiální politiky: Radary a rakety ve východní Evropě, celý ten nesmysl o tom, jak KGB zabilo Politkovskou a Litviněnka, naříkání nad „ne dost demokratickými“ volbami v Rusku (každý hlupák v Rusku stejně ví, že Putin a Medveděv nemají důvod jakkoliv manipulovat volby) a na druhou stranu podpora volební frašky v Gruzii, systematické odmítání jednání o čemkoliv s Ruskem (nadneseně se to nazývá „asertivita“ nebo „unilateralismus“) a nakonec mimo jiné sprostá podpora již zmíněných ‚oligarchů‘ (kdo si myslíte, že platil za propagandistickou kampaň v souvislosti s Politkovskou a Litviněnkem?).

Oligarchové jsou jako „nájemné pijavice“, které se s plnou podporou Západu snažily doslova vysát z Ruska všechny jeho zásoby. A po určitou dobu odváděli vynikající práci. Američtí političtí „poradci“ zaplavili Moskvu a poskytovali oligarchům (většina z nich jsou Židé) veškerou pomoc a odborné znalosti, aby mohli vyplenit Rusko co nejrychleji to šlo. Co si ale tehdy uvědomovala jen hrstka lidí, byla existence síly, která s cynickým klidem dávala tomu všemu volný průchod, aby mohla ve správný čas provést protiúder.

Skrytá síla – „putinovci“
Formálně nejmocnějším společenstvím v Sovětském svazu byla Rada bezpečnosti Politbyra, ale skutečná, hlubší moc sovětského režimu byla v rukou Centrálního výboru Sovětského svazu. Ani dnes si lidé ještě téměř neuvědomují, že ‚všemocná‘ KGB neměla sebemenší právo dokonce ani vyšetřovat člena CV KSSS (Centrální výbor Komunistické strany Sovětského svazu). Vznikla tak paradoxní situace: Zatímco intelektuální elita Sovětského svazu byla bez pochyby soustředěna v KGB, skutečná politická moc byla v rukou Komunistické strany. Tento vzniklý rozpor přispěl za Brežněva velkou měrou k takzvaným rokům „stagnace“.

Když byl Sovětský svaz v roce 1991 rozdělen, KGB se stáhla do ústraní, zatímco politická scéna burácela mimo jiné také nenávistí vůči KGB kvůli jejímu utiskování Rusů. Mnoho úředníků KGB opustili „Kantoru“ (přezdívka pro KGB mezi jejími zaměstnanci), připojili se k ruskému davu a stali se z nich „podnikatelé“. Někteří odešli do důchodu a jiní obratně vstoupili zpět do politiky jako „patrioti“ nebo jako „demokraté“ (nebo jako obojí). Existovala ale jedna skupina úředníků KGB, která se v pozadí toho všeho dokázala tiše přeskupit a znovu zorganizovat.

Tato skupina s nejčastějším centrem v Leningradu si uvědomovala, že KGB a to, co KGB reprezentovala, už nikdy nemůže být znovu v Rusku populární, pokud by situace v zemi nebyla opravdu chaotická a zoufalá. Tito úředníci KGB, nejčastěji z První hlavní správy KGB (tzv. PGU), která se zabývala spíše zahraniční špionáží než domácí bezpečností, rozuměli Západu velmi dobře a věděli, kdo v roce 1991 dosadil oligarchy k moci. I přesto tito úředníci PGU, narozdíl od svých většinou smolných kolegů z „vnitřní“ KGB, seděli a čekali na správný čas k dalšímu kroku. Jejich chvíle přišla v roce 2000, kdy doslova napálili příliš sebejisté oligarchy, když je přesvědčili, aby přijali Putina, absolutně necharizmatického a mdlého byrokrata, jako kompromisního kandidáta, který nebude nikoho ohrožovat. Intriky byly úspěšné a muži z KGB vzali bez jediného výstřelu otěže moci zpět do svých rukou. Ihned začali pročišťovat společnost od všech oligarchů, kteří se okamžitě nepodřídili jejich vládě. Někteří byli uvězněni (Chodorkovský), někteří posláni do vyhnanství (Berezovský) a jiní zabiti (Dudajev a spol.).

Západní mocnáři rychle pochopili, co se stalo, ale už s tím nemohli nic dělat. Dubya (George W. Bush) tak „ztratil“ Rusko. Britové se ve svém zoufalém znechucení nenápadným roztrháním celé jejich ruské sítě uchýlili k více méně marné propagandistické kampani proti „vrahům z KGB“. Podle očekávání to na nikoho v Rusku nezapůsobilo. Washington se naproti tomu rozhodl vystupňovat, tentokrát už velmi silně, svou mezinárodní kampaň na izolování a oslabení Ruska. V poslední době se do antiruského sboru přidala také Francie, vedená neokonzervativci Sarkozym a Kouchnerem, což mělo ale podobný účinek jako snaha Britů.

Na tomto místě je důležité porozumět, že lidem z KGB, kterým se povedlo ukrást moc oligarchům, bylo od začátku jasné, že oligarchové byli západními agenty a že tito úředníci neměli o Západu ani sebemenší představu, nevěděli o jeho postavení, metodách ani cílech. Měli za to, že stará sovětská KGB říkala pravdu, když nazývala Západ „nepřítelem číslo jedna“. Oligarchové tedy nebyli protisovětští, byli protiruští.

Další věcí, kterou je potřeba brát v úvahu, je fakt, že je určitě patřičné zmiňovat v souvislosti s tímto sporem důležitost KGB (a obzvláště PGU), ale bylo by chybou vztahovat vše jen na ni. Existuje mnoho ukazatelů, že mnohem méně známá, ale neméně důmyslná a mocná ruská vojenská rozvědka GRU uzavřela strategické spojenectví s „putinovci“ a že tyto původně spíše protichůdné organizace spolu nyní pracují na cestě za společným cílem. „Putinovci“ (v tomto názvu odkazuji na Putina ne jako na vůdce, ale jako na pouhý symbol, loutku) jsou ve skutečnosti skupinou mladších členů ruských rozvědek, kteří spojili své síly s klíčovými osobnostmi z vojensko-průmyslového a petrochemického komplexu. Reprezentují spíše generační změnu než některý ze svých společný zájmů. Je důležité vědět, že tito „putinovci“ jsou v Rusku velice oblíbení. Jak také jinak potom, co mezi lety 2000 a 2008 nepředvedli nic menšího, než zázrak.

Na závěr, nenechte se příliš otrávit zlověstným zvukem písmen“KGB“. Pamatujte, že to už vůbec není KGB jako bývala za vašich rodičů. Už nejde o Stalina, gulagy nebo disidenty (ty měla na starost jen jedna, pátá, správa KGB). Představujte si KGB spíše jako mírně militarizovanou, elitní uzavřenou společnost absolventů nejprestižnějších škol. Ať si Hillary a McCaine dál chrlí hlouposti o „Putinových studených očích z KGB“.

Přes všechny své špatné vlastnosti (a že by se jich rozhodně pár našlo) dokázali tito noví vládcové Ruska přivést ve velkém stylu svou zemi zpět a teď jsou na koni.

Kuře, které se vrací do svého kurníku
Je opravdu udivující slyšet, alespoň pro mě, jak USA vyhrožují Rusku „dlouhodobým poškozením“ vzájemných vztahů. Když se nad tím zamyslíte, napadne vás něco, cokoliv kromě atomové války, co by USA mohly Rusku provést a ještě mu to neprovedly? Jeden pomatenec v Heritage Foundation vážně navrhuje, že Západ by měl zabránit Rusku pořádat Olympijské hry. Jaká výhružka! Okrajově reálnější možnost je, že by Západ zavedl Rusku nějaké ekonomické sankce, ale tato myšlenka přehlíží dvě důležité skutečnosti. Za prvé, Rusko nepotřebuje Západ, ale Západ potřebuje Rusko (jde o Írán, jde o Severní Koreu, jde o ropu), a za druhé, tato myšlenka ignoruje skutečnost, že většina planety nemá jakýkoliv důvod zpřetrhávat své spojení s Ruskem.

Spojené státy mají za sebou prohrané války v Afghánistánu a Iráku a nemají už energii na přemýšlení o další válce s Íránem, ale i přesto si začínají s Ruskem. Evropská Unie je kvůli klauniádě svých mocnářů naprosto závislá na ruském plynu a nemá vojenské prostředky, aby do tohoto konfliktu zasahovala. Ještě horší je, že jakoukoliv krizí v petrochemicky bohaté oblasti (jako je například Kavkaz) se Rusko pouze stává bohatším a Západ chudším. Dolar padá volným pádem a americká ekonomika je v recesi. Mluvte o papírovém tygrovi...

Ve své zdánlivě nevyléčitelné imperiální aroganci si mocní v USA myslí, že mohou vyhrožovat Rusku zhoršením vzájemných vztahů, přitom je to ale Rusko, které by mohlo vyhrožovat Západu. To však Rusové neudělají, protože v ruském baseballu existuje základní pravidlo, které říká, že člověk nikdy nemá vyhrožovat ani slibovat, pouze přímo jednat. Přesně to se stalo v Jižní Osetii.

Konflikt v Jižní Osetii: pouze první bitva v mnohem větší válce
Rusko a USA jsou ve válce a jsou ve válce od roku 1991. To je malé škaredé tajemství, které se imperiální vládci snaží utajit, ale o kterém většina Rusů ví. V konfliktu v Jižní Osetii Ruskou pouze poprvé „vrátilo úder“. Ani ne tolik na americké loutky v Tbilisi nebo na gruzínské síly vycvičené Američany a Izraelci, ale na samotné americké impérium. Ruská odpověď je „vzkaz“ Západu: „budeme bojovat!“

První reakce Západu na postoj Ruska se dá předpovědět: USA vystupňují svoji propagandistickou kampaň proti Rusku, NATO prohlásí, že k sobě přičlení Ukrajinu a možná i Gruzii, a západní politici budou s vážností prohlašovat, že jejich vojenské rozpočty musejí být navýšeny kvůli „ruské hrozbě vůči našim přátelům a spojencům“.

Nechá se Rusko takovou hrozbou zastrašit? Jistě, že ne.

Jak už bylo zmíněno výše, na ekonomické frontě se Rusko nemá od Západu moc čeho obávat. A nejen to, Rusko nemá důvod se bát ani západní vojenské síly. Jak je to možné?

Jistě, USA vynakládají na svou „obranu“ (rozuměj: agresi) více, než celý zbytek světa dohromady, ale to je proto, že USA usilují o světovou nadvládu. Oproti tomu Rusko takové ambice vůbec nemá. Chce být připraveno nanejvýš na válku, kterou by mělo bojovat u svých hranic. To a ještě aby bylo schopné zastrašovat USA svou nukleární silou. Celkem shrnuto: Levný a zcela jistě dosažitelný cíl, na který se Rusko nemusí ani příliš namáhat. USA se nemohou postavit do takovéto minimalistické pozice, protože kdyby se vzdaly světové nadvlády, okamžitě by se ekonomicky zhroutily a stala by se z nich „normální“ země jako každá jiná, tedy země, která by se nemohla pustit do křížku s Ruskem. USA proto nemohou nic, než prohrát. Nemohou totiž ohrozit Rusko a usilovat o světovou nadvládu, ale nemohou se ani vzdát světové nadvlády a doufat, že pak budou moci Rusko ohrozit.

Rusko se paradoxně právě naopak může pustit do závodů ve zbrojení s USA, protože USA už teď směřují k bankrotu díky svojí nafouklé, předražené a nedostatečně fungující armádě.

Tak proč se Rusové zlobí?
Rusové, jak ti v Kremlinu tak i obyvatelstvo celé země, se velmi zlobí na Západ, protože (po právu) cítí, že je Západ nenávidí a že od roku 1991 vede jednostrannou válku proti všemu, co je ruské. Zlobí se, protože dvojí metr a přetvářka Západu jsou prostě už tak obrovské, že je ani nelze plně pochopit. Je například deprimující, jak americký velvyslanec v Radě bezpečnosti OSN obvinil Rusko z použití „nepřiměřených“ vojenských akcí v Gruzii, když přitom USA nevidí nic nezákonného na bombardování Srbska a Černé Hory během svých útoků na Kosovo. Dvě desetiletí západních „vzkazů“ nenávisti nebylo házením hrachu na zeď. Rusové velmi dobře slyšeli a nyní jsou tyto pocity vzájemné.

Věřím, že současná ruská rozzuřenost má stejný základ, ne-li stejnou závažnost, jako tytéž pocity Rusů vůči nacistům za druhé světové války. Tato nenávist je živena myšlenkou, že samotné Rusko je napadeno zlým a nekompromisník nepřítelem, se kterým se nelze vypořádat jinak, než silou. Ti z vás, kteří v poslední době viděli ruskou televizi a filmy, mohou potvrdit, že jsou doslova napěchované příběhy z druhé světové války, ve kterých se ukazuje, jak ruský lid musel projít velikým utrpením, aby nakonec zvítězil. Někdo to může nazývat propagandou, kterou to jistě v mnoha ohledech je, ale je to také výraz všeobecného přesvědčení a vnitřního postoje, který říká, že abyste přežili, musíte bojovat.

Ohavný útok gruzínské loutky v rukou Washingtonu na ruské mírové dozorčí kombinovaný s naprosto neuvěřitelným pokrytectvím západních médií a politiků, kteří jsou na straně agresora, byl pro Rusko pověstnou poslední kapkou. Tento zdánlivě okrajový a nedůležitý vývoj, alespoň z kvantitativního pohledu („Vždyť co je nového?“) v sobě nakonec má jeden nesmírný kvalitativní rozdíl. Přinesl totiž rozhodnutí Ruska vypořádat se, abychom použili oblíbený neokonzervativní výraz, s existenciální hrozbou reprezentovanou západním impériem. Západu bude nějakou chvíli trvat, než si uvědomí, co se doopravdy přihodilo a ti nejnatvrdlejší učenci a politici se nejspíš už navždy budou držet své obvyklé pokrytecké rétoriky. Když se ale historikové budou dívat zpět na srpen 2008, uvidí pravděpodobně moment, kdy se Rusko poprvé rozhodlo vrátit úder impériu.

www.juniorproject.cz

• < Předchozí
• Další >