Spojené státy evropské

header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Spojené státy evropské

Podrobnosti: Vytvořeno 5. 6. 2009

?Evropský parlament není ničím víc než pseudodemokratickým fíkovým listem k zakrytí antidemokratické struktury." Sotva někoho překvapí, že se masová (britská) média tolik soustředila na reportáže o skandálu se zneužíváním výdajů poslanců Westminsterského parlamentu. Voliči mají právo vědět, kolik bylo zaplaceno za tichý souhlas jejich parlamentních zástupců s politikou vedení války, om.ezování našich občanských svobod, obnovu britských zbraní hromadného ničení, privatizace našich veřejných služeb, pomoci City of London (bankovní čtvrti) a podmazávání westminsterského loutkového divadla.

Pompézní platy, příspěvky a výdaje jsou toho pouhou polovinou. Druhá polovina sestává z korporačních správních rad, poradenských středisek, sponzorů a politických darů předávaných poslancům a jejich stranám.
      Kupování poslanců, politických stran, vlád a celých sekcí státního aparátu velkým byznysem je nevyhnutelným cílem státního monopolního kapitalizmu, kde se ekonomická moc kapitalistických monopolů slévá s politickou mocí státu.
      Jednou z významných obětí nedávných odhalení je kampaň k volbám do Evropského parlamentu. Důležité problémy vztahující se k Evropské unii a její dráze jsou pohřbeny pod záplavou špíny. Ale úsilí vybudovat nedemokratické, kapitalistické, finančnické Spojené státy evropské vstupuje do nové a nebezpečné fáze.
      Do čtvrtka, předvečeru voleb, každý stát ratifikuje Lisabonskou ústavní smlouvu, s výjimkou jednoho. Lid Irské republiky musí mít na podzim druhé referendum o smlouvě, když se poprvé hlasovat ve prospěch smlouvy nepovedlo.
      Lisabonská smlouva je kompromisem dvou smluv - Smlouvy o Evropské unii, což je lehce upravená verze Ústavy EU, odmítnuté francouzskými a nizozemskými voliči v roce 2005, a Smlouvy o fungování Evropské unie, která doplňuje a slučuje zakládající smlouvy o Evropském společenství.
      Lisabonská smlouva též přidává 11 nových protokolů ke 26 již existujícím. A přidává 65 deklarací plus Chartu základních práv - z čehož může většina být paralyzována národní legislativou Evropského soudního dvora.
      To všechno je dostatečně matoucí - a to vědomě, podle bývalého francouzského presidenta Giscarda d'Estaing, který předsedal komisi, jež ústavu EU navrhla. Ale hlavní klady a zápory Lisabonské smlouvy jsou vcelku jasné. Smlouva konkrétně stanoví:
      - Závazek zajistit volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a značně vykořisťované pracovní síly napříč Evropskou unií - principy, jež zásadně odrážejí zájmy velkého byznysu.
      - Bezkonkurenční moc Evropské komise navrhnout jakýkoli typ zákona, stanovit rozpočet a společně dozírat na ekonomickou a finanční politiku EU a jejích členských států - což potvrzuje její pozici nejmocnější nevolené byrokracie na světě.
      - Značné finanční síly nevypočitatelné Evropské centrální banky, dokonce specifikující číselné limity půjčování veřejnému sektoru a dluhů způsobem, jaký nenajdete v základních zákonech žádné země na Zeměkouli.
      - Síly Evropského soudu, jehož poslední rozhodnutí ohrožují národní legislativu a odborářské smlouvy na ochranu pracovních míst, uznávání odborů a vztahy a podmínky zaměstnanosti včetně plateb.
      Lisabonská smlouva také nastoluje
      - Novou pozici presidenta EU, zárodek Evropské vlády - Výbor pro všeobecné záležitosti - vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který bude také místopředsedou Komise EU, a Výbor zahraničních věcí
      - Úřad evropské obrany k prosazování vojenských výdajů a výstavbu vojensko-průmyslového komplexu EU
      - Podmínky, za jakých mohou mnohonárodní ozbrojené síly být rozšiřovány a rozmisťovány mimo sféry Evropy a NATO k zapojení do ?operační akce", tzn. do války.
      Ačkoli smlouva navrhuje spletitý proces, jakým může Evropský parlament blokovat základní legislativu, jeho vlastní legislativní návrhy musí být iniciovány Evropskou centrální bankou nebo Soudním dvorem EU, a jeho dodatky musí schválit Rada ministrů EU.
      Nic nepotvrzuje jistěji úlohu Parlamentu EU coby pseudodemokratického fíkového listu k zakrytí zásadně antidemokratické struktury.
      Ale to, že dostane víc pravomocí, nevyřeší rozpor mezi jeho demokratickou formou - volbou 736 poslanců tajnou volbou - a jeho nedemokratickou podstatou, kdy 375 miliónů voličů nemá žádné skutečně organické spojení se svými ?zástupci".
      Evropská unie účinně využívá ekonomické a finanční rozhodování mimo parlamenty a vlády demokraticky zvolené na národní úrovni, pokládaje je mimo voličský a ústavní tlak a kontrolu.
      Kapitalistická vládnoucí třída našla způsob, jak obejít výzvu danou všeobecným volebním právem, na něž v Británii přistoupila až po bojích chartistů, dělnického hnutí a sufražetek.
      Protidemokratická, monetaristická a militaristická politika EU je vším, jen ne nezvratným, pevně zakotveným a nezbytným zákonem.
      Ovlivňující rozhodnutí, stále přijímaná v Radě ministrů EU, budou, jak Lisabonská smlouva drasticky omezuje národní veto, mimo dělnická a pokroková hnutí kterékoli samostatné země. Mezinárodní solidarita a koordinované vystupování budou důležitější než kdykoli předtím. Ale to není argumentem ve prospěch monopolně kapitalistických Spojených států evropských o nic víc, než potřeba solidarity dělnické třídy argumentem pro přijetí protiodborářských zákonů.
      A významné společenské, ekonomické a finanční síly nadále zůstanou v britském státě - zvlášť mimo eurozónu - spolu se schopností vést válku a omezovat demokratické schopnosti. Proto je hlavní boj stále tady doma, proti britské vládnoucí třídě a o britskou státní moc.
      Ale volební aliance ?Ne EU - Ano demokracii" odhalila vzrůstající nebezpečí, jež představuje směřování k imperialistickým Spojeným státům evropským. Spojila EU se současnou kapitalistickou krizí a s tím, že vlády, centrální banky instituce EU odmítají bránit produktivní průmysl, veřejné služby, pracovní místa a životní úroveň, a se šířením rasismu, jak kapitál a supervykořisťovaná pracovní síla jsou monopolními korporacemi přemisťovány po mapě Evropy.
      V průběhu imperialistické Velké války Lenin tvrdil, že kapitalistické Spojené státy evropské jsou buď nemožné, nebo reakční. Dočasné smlouvy byly možné mezi kapitalistickými státy, ale ?toliko za účelem společně potlačit socializmus v Evropě, společně ochránit koloniální zisk proti Japonsku a Americe."
      Takže dnes vidíme EU, jak bojuje za velký byznys doma a prosazuje neoliberální politiku privatizace, ?svobodný" obchod a volný pohyb monopolního kapitálu ve Světové obchodní organizaci (WTO) a skrze bilaterální smlouvy se zeměmi Třetího světa. Dokonce naplánovala evropské schéma obchodování s emisemi tak, aby vyprodukovala neočekávané zisky až 65 miliard liber pro plynařské a elektrárenské společnosti.
      Evropská unie není zastávka na cestě k ?sociální Evropě", tím méně ke Spojeným socialistickým státům evropským. Je to dokonalá bariéra proti boji za socializmus ve vlasti, jenž je vzhledem k nerovnoprávnému ekonomickému a politickému rozvoji kapitalizmu základním předpokladem pro nový socialistický světový řád.