Alternativní cesty k odstraňování nepohodlných režimů

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 7. 2009

Twitter

I po návštěvě ČR a Turecka se 7. dubna se Obama zastavil v Bagdádu na jednání s prezidentem Talabáním a premiérem Málikím. Přes sliby svých generálů se ale do sídla vlády nedostal. Schůzka se musela uskutečnit v (uloupeném) paláci prezidenta Saddáma Husajna, nyní přejmenovaném na Camp Victory, situovaném asi čtyři kilometry od letiště, kam se dostal pod ochranou vojenského doprovodu, který ho chránil před palbou iráckých odbojových sil. Ani šest let vyvražďování iráckého lidu a přeměna kvetoucí země v hromady trosek, zamořených na tisíciletí radioaktivním zářením ze 3000 tun ochuzeného uranu, používaného ke zvýšení průraznosti amerických pum, raket a střel, nedonutily Iráčany se vzdát a podřídit se okupantům. Část okupačních vojsk má do konce roku 2011 postupně odcházet. Zbytek má zůstat na základnách a podporovat kolaborantskou vládu. Pochybnosti o splnění záměru, navrženého bývalým prezidentem Bushem, vedou současnou administrativu k hledání jiné cesty prosazování izraelských a amerických zájmů v Perském zálivu.

Írán hrází proti okupaci

Írán vedený Ahmadínežádem, spolupracující s Ruskem, Čínou a pokrokovými vládami států Latinské Ameriky, je hlavní překážkou k dokončení okupace států vlastnících suroviny nejen v Perském zálivu, ale i v Kaspické pánvi a Střední Asii. Opakovat hru s předkládáním vylhaných záminek pro rozpoutání války by se, v podmínkách rychle se zhoršující vnitropolitické a sociální situace, Obamovi nemuselo vyplatit. Termín zahájení odchodu amerických vojsk z Iráku stanovili programátoři Pentagonu a CIA na dobu po prezidentských volbách v Íránu. Předpokládali, že se jim podaří - pokud ne přímo zlikvidovat Ahmadínežáda, tak alespoň významně destabilizovat jeho režim tak, aby nemohl vojensky podpořit odbojové síly v Iráku. Měli v úmyslu využít i vnitřní rozpory. Ahmadínežád si při svém tažení proti korupci znepřátelil některé vedoucí představitele muslimského duchovenstva, zejména ajatolláha Hosseina Alího Montazerího, odpůrce nejvyššího náboženského vůdce Alího Chameneího a potažmo i Ahmadínežáda. Kromě něho podpořil Músávího i exprezident Rafsandžání, jehož rodina byla obviněna z korupce.

Američané zvolili postup, který se podařilo realizovat ke svržení pokrokových režimů v mnoha zemích, včetně SSSR. Vyšli z předpokladu, že Ahmadínežád ve volbách zvítězí. To ale nemělo bránit, aby se kandidát opozice Mír Hossejn Músáví ještě v průběhu sčítání hlasů prohlásil za vítěze voleb s tím, že pokud by jeho tvrzení neodsouhlasila volební komise, označil by výsledky voleb za zfalšované. V souladu s plánem vyzval Músáví lid k občanské neposlušnosti. Masové demonstrace měly vést ke kapitulaci duchovenstva a umožnění nástupu Músávího. Teheránské protesty však ukázaly omezenou sociální základnu demonstrantů. Músávího podpořily početné skupiny dobře situované studující mládeže a městské střední vrstvy.

Venkov podržel hlavu státu

K protestům se nepřipojili - a to ani přes úsilí některých odborových ústředen a vedení strany Tudeh - dělníci, rolníci a většina obyvatel malých měst a venkova, kteří si uvědomují zásadní význam sociálních reforem současného prezidenta, které jim zajišťují jistotu a slušnou budoucnost.

Músáví (premiér v letech 1981-89 a představitel nejkrutější verze islámské revoluce) využil v předvolební kampani slabin stávajícího režimu. Do svého liberálního programu zahrnul vše, s čím se nemůže smířit současná mládež. Sliboval odstranění klerikálního diktátu v kultuře, poevropštění zevšednělého života v zemi, kladl otázky, zda může ekonomika najít tři miliony pracovních míst pro studenty, kam zmizely tři miliardy USD za plyn a ropu za poslední čtyři roky, proč kvete korupce atd. Tyto problémy nejsou za současné globální krize řešitelné v žádné zemi světa. Ale Músáví se nepřipravoval je vyřešit, ale pouze využít k vyvolání nepokojů. Spolu s ajatolláhem Montazerím tak vystavili ze všech stran obklíčený Írán nebezpečí ztráty národní suverenity. Nejvyšší náboženský (i státní) vůdce ajatolláh Chameneí se nakonec rozhodl podpořit vítězství Ahmadínežáda a zabránit pošpinění posledních 30 let samostatného vývoje země.

Protesty za 400 milionů USD

Příprava na destabilizaci režimu byla dlouhodobá. Do kampaně proti Ahmadínežádovi a přípravy demonstrací investovaly USA asi 400 milionů dolarů. K organizaci a koordinaci protestů byla využita poměrně nová forma předávání krátkých zpráv TWITTER, mikroblogový systém, jenž umožňuje v podstatě klasické blogování v nejjednodušší podobě (text o 140 znacích nebo vkládání odkazů), vznikl v roce 2006. Mikroblogy původně určené pro mobilní telefony jsou dnes čteny a publikovány převážně z PC. Opozice předpokládala, že vláda zakáže oficiálním i zahraničním médiím akreditovaným v Teheránu publikovat informace o nepokojích, což využila k zasílání rozhodujících informací o průběhu pokusu o puč přes internet.

V systému TWITTER byly odesílány zprávy masám vlastníků mobilních telefonů a webových stránek. Ke zprávám byly připojovány fotografie raněných a mrtvých demonstrantů. Ty byly zasílány současně i na síti Youtube a webu Flickr. Hlavní moderátor TWITTERu pod přezdívkou Persiankiwi řídil útoky hackerů na íránské oficiální stránky a trvale udržoval doplňování novinek o událostech na ulicích hlavního města. Další moderátoři koordinovali přesuny bojůvek, směrovali je proti jednotkám Revolučních gard a skupinám příznivců Ahmadínežáda.

Servery TWITTERu v USA se tak staly mezinárodním velitelským stanovištěm, přes které šly všechny příkazy a informace pro aktivisty, jejichž činnost se stala mnohem pružnější. Podobným způsobem, s využitím TWITTERu, byly organizovány i pogromy v Moldavsku. Mezinárodní charakter spiknutí potvrdila jeho podpora světovými politiky Merkelovou, Sarkozym, Obamou i Pan Ki-munem.

Progrese neutrpěla

Udržení Ahmadínežáda u moci má strategický charakter. Jeho porážka by otřásla nejen pozicemi progresivních politiků typu Hugo Cháveze, Luly da Silvy, Alexandra Lukašenka, ale oslabila by i geostrategickou pozici Ruska a Číny v regionu, od jehož energetických zásob se bude odvíjet rozhodující boj o světovou hegemonii. Umožnila by tak řešit globální krizi na úkor Íránu, Ázerbájdžánu a Turkmenistánu.

Největší zásah by utrpělo Rusko, jeho jaderné strojírenství, elektrotechnika a vojensko-průmyslový komplex. Músáví byl rozhodnut zastavit rozvoj jaderné energetiky. Přístup k volnému rozhodování o íránském zemním plynu by vyřadil z konkurence ruský Gazprom. V celém regionu by se zvedla vlna kurdského, azerského a balúčského separatismu. Zvýšené napětí na severním Kavkaze by okamžitě přerostlo ve válku proti Rusku, doprovázenou novou gruzínskou invazí do Jižní Osetie a Abcházie. Izrael, USA, EU a NATO utrpěly porážku, s níž se však nehodlají smířit. Postavení Ahmadínežáda už nebude tak silné jako před pokusem o převrat. Při řešení důležitých vnitřních i zahraničních problémů nebude moci postupovat tak přímočaře jako dosud...

 Karel KLUZ

• < Předchozí
• Další >