Limity kapitalismu (koncentrace bohatství a chudnutí většiny)

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 12. 2009

Twitter

Základním limitem kapitalismu zůstává neochota a neschopnost šetřit veškerou lidskou práci. Tento systém nejenže neposkytuje všem možnost reálně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti, ale bezohledně z jejich činností kořistí. Jeho apologeti ujišťují, že růst produkce, který kapitalistovi přináší maximální zisk, lze srovnat s "přílivem, který zvedá všechny loďky v přístavu". Ve skutečnosti pouze z části své kořisti kapitál korumpuje ty, kteří jsou mu bezprostředně užiteční, aniž jim zaručuje jistoty. K osudům jiných zůstává lhostejný. Důsledkem je růst, který způsobuje krajní nerovnoměrnost jak v existenčním zajištění tak v možnostech, kterých se lidem dostává.

      Koncentrace bohatství je doprovázena chudnutím většiny.

      80 procent světového bohatství je v rukou 15 procent obyvatel nejbohatších zemí. 358 miliardářů je dohromady stejně bohatých jako 2,5 miliardy lidí (téměř polovina lidstva). Jedna pětina populace ve světě, která žije v nejrozvinutějších zemích má 86 procent světového GDF a pětina v nejméně rozvinutých zemích pouze 1 procento. Aktiva tří miliardářů, kteří jsou  na špici pyramidy představují více než HDP všech nejméně rozvinutých zemí s jejich 600 miliony obyvatel.

Pětina světové populace, která žije v rozvinutých průmyslových zemích, spotřebovává 86 procent všech světových zdrojů, včetně stále vzácnějšího statku, jímž je pitná voda. Američané spotřebovávají 600 litrů, Francouzi 240 litrů vody denně. Průměrná spotřeba vody na jednoho  obyvatele ve světě je přitom 2 až 5 litrů denně. 4 000 dětí na její nedostatek denně umírá, zatím co lidé v nejrozvinutějších zemích se dožívají relativně vysokého a ve světovém srovnání nejvyššího  věku.      

Rychlost, s níž se hromadí bohatství v rukách nepatrného počtu lidí se stále zvyšuje. Dnes disponuje  (podle časopisu Forbes, který trend pravidelně sleduje) 946 lidí 3,5 bilióny dolarů. Jen během jediného roku se jejich jmění zvětšilo o 900 mlrd  dolarů. Za posledních dvacet let zvýšili bohatí lidé svá aktiva ze 300 mlrd na 2000 mlrd dolarů. Ve Spojených státech, které jsou nejbohatší zemí na světě, vzrostly příjmy 1 procenta nejblahobytnějších obyvatel od roku 1979 o 157 procent. Ve Velké Británii vzrůstala v průběhu posledního desetiletí nerovnost rychleji než v jakékoli jiné zemi světa (s výjimkou Nového Zélandu). Propast je dnes největší od doby, kdy jsou trendy vývoje zaznamenávány.      Více než polovina světové populace přitom žije pod hranicí bídy. Jsou (?mírně? a ?relativně?) chudí, přežívají za méně než dva či tři dolary denně a jedna šestina (téměř miliarda) lidí je velmi chudých, tj. živoří dokonce za méně než jeden dolar denně. Každoročně přibude chudých lidí na 25 miliónů.     

Důsledkem je, že průměrná délka života dosahuje v 31 státech světa pouhých 46 let, o 32 let méně než v nejrozvinutějších zemích; např. ve Svazijsku je jen 31,3 roku,  v Japonsku o více než 50 let vyšší (Zpráva UNDP, Haló noviny, 14.11.2006).       

K tomu např. John  Rees (Socialism in the 21st century.  Issue 100 of International Socialism Journal, podzim 2003) dodává, že je důležité sledovat nikoli absolutní, ale relativní úroveň chudoby. Dělníci dnes mají ledničky a automobily, které před 50 lety neměli. Sledovat je nutné úroveň nerovnosti a  intenzitu vykořisťování. Pouze kvantitativní vymezování chudoby opomíjí kvalitativní charakteristiky, např. chybějící přístup ke zdrojům: k vodě, půdě, surovinám, službám (zejména zdravotním či vzdělávacím) i nedostatečnou psychologickou podporu. Z těchto zdrojů naopak různými způsoby kořistí nadnárodní společnosti (TNC) a jejich místní spojenci, oligarchická buržoazie.  Vesničané jsou ve velkém počtu vyháněni do městských slumů, kde v bídě řivoří.         

812 mln (podle jiných zdrojů 815 či  842 mln)  lidí hladoví a je podvyživených,  40 miliónů jich umírá hlady. Z 12 mln dětských úmrtí ročně je způsobeno podvýživou 55 procent. A přitom se ve světě vyrobí ročně 356 kg obilovin na hlavu.      

Denně umírá v důsledku hladu a nemocí spojených s chudými poměry 24 tisíc lidí. Znečištěná voda je každoročně příčinou smrti 5 miliónů lidí,  20% světové populace (více než 1 miliarda)  nemá k pitné vodě přístup. 25 procent lidí je bez elektřiny, 40 procent bez sanitárního zařízení. 17 miliónů tak každoročně podlehne epidemiím. Epidemie AIDS již zahubila na 25 mln lidí. V samotné Botswaně má HIV/AIDS na 39 procent dospělé populace.     

Každý pátý dospělý člověk ve světě dnes nedovede číst a psát. Na 98 procent negramotných přitom žije v rozvojových zemích. Z nich jsou dvě třetiny ženy. 80 procent dětí, které nastupují do školy, nikdy nedosáhne středoškolského vzdělání.      

Lidé v těchto oblastech se stávají předmětem obchodu: každý rok je prodáno na 600 až 800 tisíc lidí, což překupníkům vynáší desítky miliard dolarů (Údaje z fondů OSN a přidružených organizací, konkrétně podle statistik United Nations Development Program - UNDP v  Human Development Report, 1999)..      

A situace se stále zhoršuje. Počet bohatých se během posledních 50 let zdvojnásobil, počet chudých však ztrojnásobil. V důsledku neoliberální formy globalizace (během zhruba posledních deseti let) a tlaků proti "marnotratnému" sociálnímu státu, se propast mezi jednotlivci, zeměmi i světovými regiony značně rozšířila. Podle údajů OSN jsou na tom nejchudší země dnes hůře než před 30 lety. Vzhledem k současným trendům se počet těch, kteří žijí za méně než dolar denně, bude zvyšovat během příštích 15 let  o 10 milionů ročně. Předpokládá se, že epidemie AIDS zahubí v nadcházejících dekádách na 68 mln lidí.      

Prudké zhoršování situace, které přinesla neoliberální forma globalizace, lze ukázat na změnách situace subsaharské Afriky (kde byla situace vždy nejhorší: 87 procent obyvatel tu je chudých a více než 50 procent velmi chudých) a Latinské Ameriky. V subsaharské Africe  příjem na hlavu rostl mezi léty 1960 a 1980 okolo 40 procent a mezi rokem 1980 a 1998 klesl o více než 10 procent.     

V Latinské Americe mezi léty 1960 a 1980 vzrostl příjem na hlavu o 82 procent, zatímco mezi rokem 1980 a 2000 pouze o 9 procent.  (Srv. např. Mark Weisbrot, Latin America: The End of an Era, The Center for Economic and Policy Research in Washington, D.C. Published in the International Journal of Health Services, Vol. 36, No.4, 2006). Subkontinent je přitom považován za region s nejvyšší úrovní nerovností. 10 procent nejbohatších tu kontroluje 48 procent všech příjmů, zatímco 10 procent nejchudších jen 1,6 procenta. Propast mezi oběma skupinami (podle koeficientu Gini) je 50 ku 1, v Brazílii 54 ku 1, v Kolumbii 57 ku 1, v Guatemale 63 ku 1. V Itálii je přitom 14 ku 1, ve Španělsku  8 ku 1, ve skandinávských zemích 3 ku 1.     

Šokující nerovnost se netýká jen příjmů, ale také vlastnictví půdy, vzdělávání a zdravotnictví. V Latinské Americe umírá při porodu 94 matek ze sta  tisíc, v Bolívii dokonce 230, zatímco v Kanadě pouze 8.

      Sociální diference se zostřuje i v nejrozvinutějších zemích. Vzniká početná "spodní vrstva" společnosti, "nová chudoba" (v Česku: "lúzr"). Tato skupina, pro mnohé překvapivě početná, se nachází v nejistém pracovním poměru či mimo něj, má většinou nižší vzdělání a vyznačuje se malou profesní mobilitou. Ocitá se dlouhodobě i mezigeneračně v obtížné životní situaci a přitom snadno upadá do letargie, protože se domnívá, že na těžkostech, jimž je vystavena,  není možné nic změnit.    

      Znepokojivé jsou údaje o chudobě ve Spojených státech. Na 45 mln lidí tu žije pod hranicí chudoby. 40 procent nemá zajištěnou zdravotní péči. Více než 32 mln má výhled dožít se méně než 60 let (Hannah Sell, Socialism in the 21st Century. The way forward for anti-capitalism. Socialist Publications 2002. Louis Proyect <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>, 5.září 2006).

      V jednom z nejbohatších měst světa, New Yorku,  je - podle světoznámého lingvisty N.Chomského - nerovnost větší než v Guatemale (Perspektivy moci. Karolinum, nakl.UK, Praha 1998, str.133). Podle zpráv z tisku, na 15,4 procenta obyvatel tohoto velkoměsta nemá peníze na jídlo (o 14 procent více, než tomu bylo mezi lety 2000 a 2003). Plných 11 procent obyvatel není schopno uživit své rodiny a je závislých na jídle od charitativních organizací (Zpráva organizace "New York City  Coalition Against Hunger", opírající se o oficiální data vládních úřadů. Haló noviny, 22.11.2006).

      V západní Evropě je podle odhadů na 50 miliónů chuďasů a sociálních vyděděnců (Hospodářské noviny, 16.2.1998).      

Ve Velké Británii žije dnes 14 mln mužů, žen a dětí pod úrovní chudoby. Podrobnější vhled do relativní chudoby v této zemi na počátku  21.století poskytl podle vybraných ukazatelů vládní  Národní statistický úřad (Office for National Statistics). Jeho studie ukázala, že 4 mln lidí nejí ani dvakrát denně, nemůže si obstarat čerstvé ovoce a zeleninu. Téměř 10 mln nemůže udržovat v bytě odpovídající teplotu a vyloučit v něm nadměrnou vlhkost. Nemůže  navštěvovat rodinu a přátele v nemocnici a nechat si předepisovat léky (Thompson,H, 'New survey shows widespread deprivation in Britain'. 27.září 2000, in: http://www.wsws.org/articles/2000/sep2000/pov-s27_prn.shtml). 

    Dalších 10 mln si nemůže dovolit spořit  10 liber měsíčně. Asi 8 mln  si nemůže pořídit jeden či více domácích spotřebičů nebo vybavení, jako  je lednička, koberec. A 6,5 mln britských občanů je příliš chudých, aby si mohli koupit  kvalitní oblečení.  Takové podmínky neexistují pouze pro úzkou "dolní třídu". V závěrech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) bylo uvedeno, že z určitého hlediska zakusilo během šestiletého období chudobu 55 procent obyvatel Británie. A když se vezmou v úvahu sociální dávky, dosahuje tento počet stále ještě 40 procent. Údaje zahrnují i střední a horní třídy. Podstatnou většinu ovšem tvoří dělníci (Rees, J., cit.dílo).

      V Německu se v této situaci ocitá 8 procent obyvatel, tj. 6,5 miliónu osob. Na západě Německa se k ní řadí 4 procenta z nich, na východě každý pátý člověk Dvě třetiny z takto postižených lidí  přišly o práci, zbytek se o ní bojí. Mají malé příjmy a velké dluhy, nevlastní byt (Studie Ústavu veřejného mínění Infratest pro nadaci Friedricha Eberta, cit. podle Práva ze 17.10.2006 a Haló novin z 24.10.2006). Do této kategorie se řadí 10 až 15 procent (někde až 20 procent) Němců mladších 18 let. Ke zmíněným 6,5 miliónu osob někteří přičítají i další, kteří jsou v ohrožení, pobírají méně než 60 procent průměrného příjmu, tj. představují klasickou příjmovou chudobu. Ta postihuje na východě Německa asi 21 procent obyvatelstva, na západě 16,5 procenta osob. Zejména mladým lidem, kteří nemohou začít po škole normální život, hrozí celoživotní chudoba (Gert Wagner, Passauer Neue Presse, cit.podle Haló novin, 24.10. 2006).

      Také tu jsou ovšem nejdůležitější trendy, skutečnost, že  miliardáři a multimilionáři se stali nejrychleji rostoucí skupinou. A šokující je, že tato skutečnost je přijímána jako "normální".      

V USA vydělává 20 procent těch, kteří jsou na nejspodnější stupnici, oproti roku 1979 o 100 dolarů ročně méně.  Ve Velké Británii se vládnoucí třída a horní část střední vrstvy během 25 let, za vlády "nové levice" staly podstatně bohatšími a jejich bohatství také rostlo mnohem rychleji než dříve. Na počátku 21.století největší příjmová skupina dosáhla nejvyššího podílu na národním důchodu od dob thatcherismu. Nejbohatší pětina populace měla kontrolu nad 45 procenty veškerého disponibilního bohatství. Špičkovým manažerům v největších podnicích stouply v posledních 10 letech příjmy o 92 procent, tempem více než dvakrát rychlejším než rostla průměrná mzda. Tomuto trendu se přizpůsobují i centra, hotely a země, v nichž své stamiliony zbohatlící utrácejí (John Rees, cit. dílo). Závěry:

      Charakteristika rozevírající se propasti mezi bohatstvím a chudobou, ke které dospívají různí publicisté, nejčastěji vyúsťuje v závěr, že takový svět není ani životný, ani udržitelný. A táží se, nakolik se mají ještě věci zhoršit, než vyvolají celosvětovou násilnou reakci. Je pro ně zřejmé, že trvalé pokořování, jemuž vystavují bohatí a velmi bohatí  chudé a velmi chudé,  není jediným zdrojem  aktuálního a potenciálního násilí ve světě, ale nepochybně věci zhoršuje, značně zhoršuje.

      Levicoví publicisté si jsou dobře vědomi, že stoupající příliv nezvedá rovnoměrně všechny loďky. Ne všichni je ostatně vlastní a různé čluny (od kánoí z vydlabaného dřeva po plovoucí přepychové paláce) také zdaleka nejsou srovnatelné.

      Častý je závěr o nevyhnutelnosti významných přesunů zdrojů od bohatých k chudým, což se netýká jen bohatství, ale také moci. Jejich autoři oceňují již současnou aktivitu nevládních organizací (NGO´s), které podle poměrně častého mínění už o nápravu usilují. Zaznamenává se také  údajná rostoucí odpovědnost mezinárodních organizací, uplatňování rozmanitých práv chudých v OSN, UNDP, UNCTAD, UNESCO, ILO, FAO, WFP. Požadováno je  další vystupňování takových aktivit.

      Sami tito autoři (např. zmíněná H.Sell) si však kladou otázku: stačí to k tomu, aby bylo zabráněno katastrofám?      

Závažnost procesů vyžaduje jejich hlubší pochopení. Alex Miller např. konstatoval, že v dnešním světě, v němž žijí 3 miliardy lidí s  příjmem, který - vzat dohromady - je menší než příjem  300 nejbohatších miliardářů  a kde 30 tisíc  dětí každý den umírá na nemoci, jež by bylo možné snadno a levně vyléčit, je nutné zcela zásadní řešení. Citace, které ve své argumentaci použil, nepocházejí - jak sám uvádí - z novin či radikálních časopisů vycházejících v našem, 21. století, ale z projevu, který před 150 lety pronesl německý socialista, Karel Marx  (Miller, A., Our Common Cause: A socialist party for the 21st century. Austrálie, Green Left Weekly, 22.června 2005).

      Karel Marx ve své řeči na slavnosti listu ?¨"Peoples Paper" 14.dubna 1856 poukázal mj. na to, že ?na jedné straně se objevily průmyslové a vědecké síly, o jakých se žádné dřívější epoše lidských dějin ani nesnilo. Na druhé straně existují příznaky úpadku, daleko překonávajícího hrůzy, o nichž se nám zachovaly zprávy z posledních dnů římské říše.? Zdůraznil, že ??antagonismus mezi moderním průmyslem a vědou na jedné straně a moderní bídou a rozkladem na druhé straně, tento protiklad mezi výrobními silami a společenskými vztahy naší doby je hmatatelný, zdrcující a nepopiratelný fakt?(Spisy, Sv.12, NPL, Praha 1962, s.29,30).

    Souhrnná analýza tak nevyhnutelně dospívá k závěrům o rostoucím významu antikapitalistického, antimilitaristického hnutí, o potřebě proniknout do současných světových procesů mnohem hlouběji. Takové hnutí není myslitelné, jak to vyjádřil J.Rees, "pokud nebude založeno na širším a difúznějším odmítání neoliberálního modelu, kultury "tučných kocourů" a privatizační mánie posledních 25 let".  Cesta, na kterou se toto hnutí vydává,  vede k socialismu 21.století (John Rees, cit.dílo).

     A jak dodávají další: dnes konkrétně v Latinské Americe - nikoli nepodobně Západní Evropě v 19.století "začíná socialismus 21. století" jako reakce na negativní důsledky neoliberální globalizace.

konference 2007 - Miloslav Formánek

• < Předchozí
• Další >