Mýty o "líných řeckých pracujících"

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 6. 2010

Twitter

Od doby, co řecká krize plní stránky světových listů, se v buržoazních médiích objevilo mnoho příběhů o tom, kolik je v Řecku úředníků, jak je pracovní týden krátký, jak brzy lidé odcházejí do důchodu, pobírají tučné penze apod., jako by to bylo příčinou krize samé. Fakta a čísla jsou však ve většině případů zcela jiná.

     V posledních týdnech jsme svědky bezprecedentní pomlouvačné kampaně proti řeckým pracujícím ze strany evropských buržoazních médií, zvláště bulvárního tisku, který je zaměřen především na tuto skupinu obyvatel. Štvavá kampaň má oklamat pracující dalších evropských zemí, aby zabránila internacionální třídní solidaritě s řeckými pracujícími, kteří jsou brutálně napadáni tamními i zahraničními kapitalisty.

      První lží je údajná lenost Řeků, kterou sdělovací prostředky neustále omílají. Můžeme se například dočíst: "Líní řečtí lidé, kteří neustále a bezdůvodně stávkují, utíkají teď za Evropany, aby zaplatili jejich vlastní lenost." Evropská levice musí říkat pracujícím pravdu o tom, co se děje, a musí počítat s tím, že takové věci nebudou odvysílány v masmédiích. Podívejme se na některé skutečnosti.

      Podle Eurostatu Řekové pracují déle než většina Evropanů, a sice 42 hodin týdně, zatímco v evropské sedmadvacítce má pracovní týden v průměru něco málo přes 40 hodin a v eurozóně přesně 40 hodin, přičemž 42 hodin za týden platí pro zaměstnance státního sektoru, v soukromém číslo dosahuje až 65 hodin týdně. A takové přesčasy se vypočítávají až po završení daného kalendářního roku, pročež je-li zaměstnanec pracující dennodenně přesčas propuštěn do uplynutí jednoho roku od přijetí, nedostane za ně ani euro. Takže to je první vyvrácená smyšlenka.

      Z dalších údajů Eurostatu vyplývá, že zaměstnanci soukromého sektoru mají nižší mzdy než ve zbytku eurozóny. V Řecku se průměrná hrubá měsíční mzda včetně sociálního pojištění a daní pohybuje okolo 803 eur, zatímco nejnižší hrubá mzda například v Irsku dosahuje 1300 eur, ve Francii 1338 eur a v Nizozemsku 1399 eur. Takže ani další tvrzení vedle seriózní analýzy neobstojí.

      Další smyšlenkou, která se objevuje, je, že kdyby EU a MMF nežádaly přísná opatření co reakce proti nastanuvší krizi, mohli Řekové užívat stále rostoucích mezd. Avšak podle Řecké všeobecné konfederace odborů soukromého sektoru úsporné programy uložené vládou ještě před touto krizí srazily reálnou průměrnou mzdu v soukromém sektoru na úroveň roku 1984. A důchody? Pokud bychom měli věřit buržoazním médiím, museli bychom v Řecku vidět jakýsi ráj pro pracující, ve kterém všichni mohou brzy odejít do důchodu a ještě pobírat velké penze. I zde platí, že realita je zcela odlišná. Lidé mohou odejít do důchodu po čtyřiceti letech práce nebo v sedmdesáti, což platí pro muže i ženy. To se výrazněji neliší od stavu v jiných evropských zemích. Co se jejich výše týče, pohybují se v průměru kolem 750 eur měsíčně, zatímco ve Španělsku dosahují 950 eur, v Irsku 1700 eur, v Belgii 2800 eur a v Nizozemsku 3200 eur. Navíc byla tato čísla vypočítána před již zmíněnými protikrizovými opatřeními, kdy věk odchodu do důchodu činil 65 let pro muže a 60 pro ženy (nebo po 35 letech v pracovním procesu) a současně snížily důchody až o polovinu.

      Výroční zpráva konfederace odborových svazů GSEE-ADEDY o hospodářství a zaměstnanosti za rok 2009 říká, že ze současných čtyř a půl milionu ekonomicky aktivních lidí více než milion pracuje bez jakéhokoli sociálního zabezpečení či dalších forem právní ochrany. Podle zprávy Komise pro sociální zabezpečení, založené řeckým ministrem práce, počet takových dosahuje 30% veškeré pracující populace, zatímco ve zbytku členských států se pohybuje mezi pěti až deseti procenty. 

     A čí je to vina? Výše příspěvků má být vypočítávána kapitalisty, kteří část hradí a zbytek si platí zaměstnanci ze svých mezd. Ale to by museli dělníky zaměstnávat legálně a řádně odvádět daně ze zisku. Zaměstnavatelé však raději najímají velký počet dělníků načerno, čímž ušetří na daních odváděných státu i na příspěvcích zaměstnancům. Kdyby všechno platili tak, jak měli, stav by nebyl tak špatný, jako dnes je. Jsou to řečtí kapitalisté a zahraniční investoři, kdo těží z nastalé situace. A přitom vinu svalují na pracující a chudé!

      Vrcholem všeho je řecký fenomén cca 300 tisíc falešných osob samostatně výdělečně činných. Jedná se o pracovníky, kteří jsou nuceni se na úřadech jako OSVČ zaregistrovat. Pracují však pro kapitalistu, který může určit jak druh, čas a místo práce, tak i pracovní podmínky, z čehož vyplývá, že vzájemný vztah odpovídá poměru zaměstnavatele a zaměstnance, ovšem s tím rozdílem, že najatého pracovníka může kdykoli a bez náhrady vyhodit, protože se formálně jedná o jeho "klienta". Kapitalisté tento způsob upřednostňují právě proto, že dělníci nejsou oficiálně vedeni jako zaměstnanci; nemají tedy táž práva jako zbytek pracujících ? měsíční plat, placené dovolené apod. V úvahu musíme vzít ještě dalších 200 tisíc zaměstnanců s částečným úvazkem, kteří pracují plnou pracovní dobu, ovšem s poloviční mzdou.

      V pomlouvačné kampani se objevuje mnoho zpráv o obrovském počtu státních zaměstnanců. Podle zpráv Mezinárodní organizace práce (ILO) tvoří státní zaměstnanci 22,3% všech pracujících; pro srovnání, ve Francii je to 30%, ve Švédsku 34%, v Nizozemsku 27%, v Británii 20% a v Německu 14%. Z toho plyne, že Řecko je v tomto ohledu pod evropským průměrem. Důležitější ovšem je, že 300 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru pracuje za dočasných pracovních smluv, což znamená, že mají mnohem nižší platy a mnohem méně práv.

      V posledních letech sice platy státních zaměstnanců rostly, současně však, jak uvádí Konfederace odborových svazů státních zaměstnanců, ztrácely reálnou hodnotu, a to až o 30% oproti roku 1990. Vlády též raději dávaly státním zaměstnancům namísto pravidelné valorizace jakési ?příspěvky?, ke kterým ale vůbec není brán zřetel při výpočtu výše důchodu.

      Buržoazní propaganda pokračuje v útocích na takzvaný třináctý a čtrnáctý plat ve snaze vytvořit dojem, že pracující mají v Řecku vyšší mzdy než v ostatních zemích. Ve skutečnosti jsou těmito "mzdami" bonusy na Vánoce, Velikonoce a další příspěvky, které mají rozmělnit celkový roční příjem tak, aby se usnadnil obchodní a turistický růst během sezony, protože řecká ekonomika je založena právě na těchto odvětvích. Současná vládní opatření o tyto platy připravila jak státní zaměstnance, tak i důchodce. Nutno podotknout, že všechny statistiky a údaje o platech a mzdách řeckých pracujících třináctý a čtrnáctý započítávají.

      Mýty o ?bohatých? řeckých pracujících se konečně musejí sesypat jako domeček z karet, podíváme-li se na masívní nárůst životních nákladů. Zatímco mzdy a platy patří v eurozóně mezi nejnižší, ceny základního zboží se neustále zvyšují. Podívejme se na několik příkladů. Týž objem obilovin byste v Řecku pořídili v průměru za 2,86 eur, v Británii ale jen za 1,89 eur a ve Francii za 2,25 eur. Za zubní kartáček v Řecku utratíte 3,74 eur, v Británii za 2,46 eur. Balení nealkoholických nápojů stojí v Řecku 3,1 eur, v Belgii 2,76 eur, v Británii 2,68 eur a 2,3 eur v Belgii. Rozdíl také názorně vynikne u ceny šálku kávy: v Řecku se jeho cena pohybuje mezi 3 a 3,5 eury, která je tak oproti evropskému průměru více než dvojnásobná.

      Současně jsou v Řecku tací, kteří žijí v přepychu, dokonce ve větším než lidé jejich sociálního statusu v jiných zemích Evropy i jinde. Rozhodně je však nenajdeme mezi pracujícími. V první polovině minulého desetiletí se řečtí kapitalisté pravidelně umisťovali na prvních místech příčky ziskovosti, a místní bankéři se dokonce i dnes těší nejvyšší míry úrokové sazby v Evropě vůbec. To není náhoda. Jejich zisky totiž plynuly z toho, že pracující, které zaměstnávali, měli jedny z nejnižších mezd. Navíc značně bohatli ze šedé ekonomiky, v níž stát připravovali o obrovské množství peněz na daních a sociálním pojištění (o tomto viz výše).

      Kampaň buržoazního tisku celé Evropy není založena na ničem než na lži. Pravda musí být odhalena a vysvětlena nejen v evropských zemích. Reálné mzdy jsou mnohem nižší, pracovní týden delší, věk odchodu vyšší. A spolu s ním rovněž zisky tuzemských i zahraničních kapitalistů. Neznamená to, že pracující ve zbytku Evropy žijí lépe. To, co se dnes děje řeckým pracujícím, stane se zítra portugalským, pozítří italským, belgickým, britským aj. Už v Irsku jsme viděli, čeho jsou kapitalisté schopni. Řecko je pouhou předzvěstí toho, co nadejde v celé Evropě. Buržoazní média chtějí poštvat pracující jednotlivých zemí proti sobě. Snaží se svalit vinu za současnou krizi evropské měny na řecké pracující, používajíce je jako obětní beránky. Jedná se o přípravu na útoky, které chystají po celé Evropě. Zítra bezpochyby uslyšíme o líných Portugalcích a o líných Italech. V Británii se zřejmě vyhrotí kampaň proti sociálním dávkám pro příživníky (tj. nezaměstnané) a nakonec nadejde den, kdy němečtí kapitalisté zjistí, že tamní dělníci jsou rovněž vyžírky, že si žili ?dobře? příliš dlouho a že je třeba, aby se v zájmu stabilizace tohoto systému obětovali.

      Evropští pracující nesmějí nechat tuto zvrhlou a štvavou kampaň bez odezvy. Je povinností pokrokových levicových organizací ve všech evropských zemích čelit této kampani, odhalovat pravdu a ukázat vinu těch, kdo za krizí opravdu stojí ? světové buržoazie. Pracující musejí vyjádřit solidaritu svým řeckým bratřím, kteří jsou vystaveni krutým útokům ze strany Evropské unie, a bojovat bok po boku proti snahám rozdělit pracující a pak na ně na všechny svalit vinu za současnou krizi. Je zapotřebí mezinárodní solidarity, boje za socialistickou Evropu. Průmyslníci, bankéři, finanční spekulanti, majitelé obrovských obchodních řetězců a všichni ti, kteří jsou za současnou situaci zodpovědní, kteří nevytvářejí žádné hodnoty kromě svého vlastního zisku, kteří žijí z práce druhých, z práce dělníků, ti musejí být po zásluze ztrestáni!

Převzato ze stránek In Defense of Marxism, přeložil a upravil Ladislav Zemánek

• < Předchozí
• Další >