Většina zpráv o arabských revoltách z Egypta, Tuniska, Libye, Maroka, Jemenu, Jordánska, Bahrajnu, Iráku i odjinud se zaměřila na nejbezprostřednější příčiny: politické diktatury, nezaměstnanost, útlak a zraňování a zabíjení protestujících. Nejvíce se věnovaly "střední třídě", mladým vzdělaným aktivistům, jejich komunikaci přes internet, a, v případě Izraele a jeho sionistických spikleneckých teoretiků, "skryté ruce" islámských extrémistů.

Chybí tu jakákoli snaha poskytnout rámec pro revoltu, jaký by poskytl vysvětlení rozsahu, dlouho- a střednědobé společensko-ekonomické struktury a stejně tak i okamžité "rozbušky" politické akce. Rozsah a hloubka lidových povstání i různorodost politických a společenských sil, jež do konfliktu vstoupily, vylučují jakákoli vysvětlení, jež vidí jen jeden rozměr bojů.

Podstata arabských ekonomik

S výjimkou Jordánska je většina arabských ekonomik, kde se revolty odehrávají, založena na "rentách" z ropy, plynu, nerostů a turistiky, z nichž pochází většina výnosů z exportu a státních příjmů. Tato ekonomická odvětví jsou ve skutečnosti exportní enklávy, zaměstnávající nepatrný zlomek pracovních sil a vymezují vysoce specializovanou ekonomiku. Také nemají návaznost na různorodou výrobní domácí ekonomiku: ropa se vyváží, a veškeré dokončované vyráběné zboží, stejně jako finanční služby a služby s vyspělou technologií, jsou dováženy a kontrolovány zahraničními nadnárodními společnostmi a emigranty spjatými s vládnoucí třídou. Turistika posiluje "nájemní" příjem coby odvětví, jež poskytuje zahraniční měnu a daňové příjmy třídně-rodinnému klanu státu. Stát v příjmu z daní spoléhá k investování na státem subvencovaný zahraniční kapitál a na místní politicky spojené investory v obchodě s nemovitostmi a stavební dělníky dovezené ze zahraničí.       

Na pronájmech založený příjem může vytvářet velké bohatství, zvlášť jak letí vzhůru ceny energií, ale fondy přibývají třídě "rentiérů", kteří nejsou schopni prohlubovat a rozšiřovat proces ekonomického rozvoje a inovace nebo k němu neinklinují. Rentiéři se specializují na finanční spekulace, investice v zámoří přes soukromé kapitál vlastnící firmy, rozhazovačnou spotřebu a luxusní zboží a miliardy dolarů a eur na tajných soukromých účtech v zámořských bankách.      

Rentiérská ekonomika poskytuje v moderní výrobní činnosti jen málo pracovních míst; horní konec kontrolují a rozšiřují členové rodinných klanů a zahraniční finanční společnosti přes odborníky v emigraci; technické práce a práce naplňující zaměstnanost z dolního konce pomyslné společenské osy jsou převzaty smluvní zahraniční pracovní silou, s příjmovou hladinou a pracovními podmínkami horšími, než je kvalifikovaná místní pracovní síla ochotná přijmout.

Uzavřená rentiérská ekonomika vyúsťuje ve vládnoucí třídu založenou na klanech, jež uvádí ve zmatek veřejné a soukromé vlastnictví; vlastně nahoře jsou absolutističtí monarchové a jejich rozsáhlé rodiny a jejich zákazníci, kmenoví náčelníci, politická svita a technokraté uprostřed.  

To jsou uzavřené vládnoucí třídy. Vstup je omezen na vybrané členy klanových nebo rodinných dynastií a malé množství jednotlivců-podnikatelů, kteří mohou soustřeďovat bohatství službou vládnoucí třídě. Tenhle úzký kruh žije z výnosů z nájemného, zajišťuje si výnosy z partnerství v držení pozemků, kde není vyžadována odbornost, ale jen oficiální povolení, postupování pozemků, vývozní licence a daňové prázdniny.        

Kromě drancování státní kasy prosazuje vládnoucí třída - volný obchod -, tj. dovážení levných finálních výrobků, tudíž ničení jakéhokoli původně domácího spuštění provozu ve výrobním upravovatelství, v zemědělském či technickém sektoru.    

Výsledkem je, že neexistuje národní kapitalista - podnikatel nebo střední třída. Za střední třídu jsou pokládáni většinou zaměstnanci veřejného sektoru (učitelé, zdravotnické profese, funkcionáři, hasiči, policejní úředníci, vojenští důstojníci), kteří jsou závislí na svých platech, jež na oplátku závisejí na jejich podřízenosti absolutní moci. Nemají nejmenší šanci se dostat do vyšších vrstev či na to, že se jejich vzdělaným potomkům otevřou ekonomické příležitosti.     

Soustředění ekonomické, společenské a politické moci v uzavřené klanové třídě, jež kontroluje systém, vede k enormnímu soustředění bohatství. Dáno společenským rozdílem mezi vládci a ovládanými, bohatství vzniklé vysokými cenami komodit vytváří silně zkreslený obraz "bohatství" na hlavu; připočtení miliardářů a milionářů na vrcholku masy s nízkými příjmy a chabě zaměstnané mládeže dává klamně vysoký průměrný příjem.   

Vláda rentiérů: zbraněmi a almužnami

K vyrovnávání těchto velkých nerovností ve společnosti a k ochraně svého postavení parazitující rentiérské vládnoucí třídy si tato vyhledává spojenectví se zbrojními společnostmi s miliardami dolarů a vojenskou ochranu u dominující imperiální mocnosti (USA). Vládci se zavazují k "neokolonizaci pomocí pozvání" nabízejí pozemky na vojenské základny a letiště a přístavy k vojenským operacím, tajné dohody k financování žoldáků proti odpůrcům imperializmu a podřizování se sionistické nadvládě v oblasti (nehledě na občasnou bezvýznamnou kritiku).     

Střednědobě je vláda silou doplňována otcovsky autoritářskými almužnami venkovské chudině a kmenovým skupinám; dodávkami potravin městské chudině; slepou uličkou nouzové práce pro vzdělané nezaměstnané. Nakupování drahých zbraní a otcovsky autoritářské příděly odrážejí neexistenci jakékoli schopnosti produktivních investic. Miliardy jsou vydávány raději na zbrojení než na oživování ekonomiky. Stamilióny jsou vydávány raději na jednorázové otcovsky autoritářské příděly než na dlouhodobé investice, jež by vytvořily produktivní zaměstnanost.          

"Lepidlem", jež drží tento systém pohromadě, je kombinace novodobého drancování veřejného bohatství a přírodních energetických zdrojů a použití neokoloniálních rekrutů a žoldáků ke kontrole a utlačování obyvatelstva. Moderní americké zbrojní systémy jsou ve službách anachronistických absolutistických monarchií a diktatur, založených na principech dynastického vládnutí 18. století.   

Nástup a šíření nejnovějších komunikačních systémů a architektonicky ultramoderních nákupních center, uspokojujících luxus elitních spotřebitelských vrstev a zajišťujících ostrý kontrast vůči drtivé většině nezaměstnané vzdělané mládeže, vyloučené z vrcholku a vytlačované odspodu málo placenými zámořskými smluvními dělníky.   

Neoliberální destabilizace

Rentiérské třídní klany jsou mezinárodními finančními institucemi i místními bankéři tlačeny k "reformování" svých ekonomik: "otevření" domácího trhu a veřejných podniků zahraničním investorům a snižování deficitů, vyplývajících z globálních krizí, a zavést neoliberální reformy.

Výsledkem "ekonomických reforem" bylo snížení nebo zastavení dodávek potravin chudině a snížení zaměstnanosti ve státním sektoru, což zablokovalo jednu z mála příležitostí vzdělané mládeži. Jsou zvyšovány daně spotřebitelům a pevně placeným i námezdním dělníkům, zatímco obchodníci s nemovitostmi, finanční spekulanti a dovozci jsou od daní osvobozováni. Deregulace obnovila masivní korupci, a to nejen mezi rentiérskou vládnoucí třídou, ale i v jejím bezprostředním obchodním doprovodu.   

Otcovsky autoritářská, paternalistická "pouta", svazující střední třídu k vládnoucí, byla narušena zahraničím vyvolanými neoliberálními reformami, jež kombinují moderní zahraniční vykořisťování s již existujícími tradičními formami domácího soukromého kořistění. Třídně klanové režimy už nemohou spoléhat na to, že rodoví, kmenoví, klerikální a klientelističtí věrní udrží hnutí odborová, studentská, drobných podnikatelů a nízko placeného státního sektoru od sebe navzájem izolovaná.   

Ulice proti paláci

Bezprostřední příčiny arabských revolt jsou soustředěny v obrovských demograficko - třídních rozporech klanově - třídně ovládané rentiérské ekonomiky. Vládnoucí oligarchie vládne nad masou nezaměstnaných lidí a málo zaměstnaných mladých dělníků; ti čítají ve věku pod 25 let 50-60 procent populace. Dynamická "moderní" rentiérská ekonomika do současného zaměstnání čerstvě vzdělanou mládež nepřijímá; vykazuje ji do málo placené nechráněné každodenní ekonomiky ulice coby pouliční prodavače, dopravní a smluvní dělníky a do osobních služeb.       

Ultramoderní sektory jako ropa, nemovitosti, turistika a nákupní střediska jsou závislé na politické a vojenské podpoře zaostalých tradičních klerikálních, kmenových a klanových vůdců, kteří jsou vydržovaní, ale nikdy ne začlenění do sféry moderní produkce. Moderní městská průmyslová dělnická třída s malými, nezávislými odborovými svazy je zakázaná. Občanská sdružení střední třídy jsou buď pod kontrolou státu, nebo se omezují na stěžování si absolutistickému státu.      

Nedostatečný rozvoj společenských organizací, spjatých se společenskými třídami zapojenými do moderní produkční činnosti, znamená, že osou společenské i politické akce je ulice. Nezaměstnaná a částečně zaměstnaná mládež zapojená do každodenního sektoru se nalézá na náměstích, v kioscích, kavárnách, ve spolcích na nároží a na trzích, pohybuje se kolem a stranou center absolutistické správní moci.

Městské masy nezaujímají strategické pozice v ekonomickém systému; jsou ale po ruce k masovým nástupům, schopným paralyzovat ulice a náměstí, jimiž je přepravováno zboží a služby a je dosahováno zisků. Stejně důležité je, že masová hnutí, uváděná do pohybu nezaměstnanou mládeží, poskytují příležitost utiskovaným odborníkům, zaměstnancům veřejného sektoru, drobným podnikatelům a samostatně výdělečně činným, aby se zapojili do protestů, aniž by se stali terčem odvety v místě svého zaměstnání - a rozptylují tak "faktor strachu" ze ztráty zaměstnání.     

Politická a společenská konfrontace se točí kolem opačných pólů: klientelistické oligarchie a vyřazených mas (arabská ulice). Ti první závisejí přímo na státu (vojenský a policejní aparát) a ti druzí na neuspořádaných místních, neoficiálních, otevřených, improvizujících organizacích. Výjimkou je univerzitní studentská menšina, která se pohybuje pomocí internetu. Organizované průmyslové odbory vstoupily do boje nedávno a většinou se zaměřují na ekonomické požadavky v odvětví, s několika výjimkami - především ve veřejných podnicích, kontrolovaných přítelíčky oligarchy, kde dělníci požadují změny ve vedení.       

Výsledkem společenských zvláštností rentiérských států je, že povstání nenabývají formy třídních bojů mezi námezdní pracovní silou a kapitalisty-průmyslníky. Vynořují se coby masové politické revolty proti oligarchickému státu. Na ulici založená společenská hnutí demonstrují svoji schopnost prohlásit státní autoritu za nezákonnou, paralyzovat ekonomiku a mohou směřovat k vyhnání vládnoucích autokratů.

Ale přirozenou vlastností masových pouličních hnutí je naplňovat relativně snadno náměstí, ale také se rozptýlit, když jsou vytlačeny symboly útlaku. Na ulici založená hnutí postrádají organizaci a vedení, jež by navrhlo, natož pak zavedlo nový politický či společenský řád. Jejich síla je založená na jejich schopnosti vyvíjet nátlak na stávající elity a instituce, ne nahradit stát a ekonomiku. Odtud překvapující lehkost, s jakou byla egyptská armáda schopna za pomoci USA, Izraele a EU uchvátit moc a ochránit veškerý rentiérský stát a ekonomickou strukturu a zároveň si udržela vazby na své imperiální rádce.

Sbližující podmínky a "demonstrační efekt"

Šíření arabských revolt napříč severní Afrikou, Středním východem a státy Zálivu je v první řadě produktem podobných historických a společenských podmínek: rentiérské státy ovládané rodinnými klany oligarchů, závislé na "rentách" z kapitálově silného exportu ropy a energií, což omezuje drtivou většinu mladých na běžné, na ulici založené ekonomické aktivity.

"Sílu příkladu" a "demonstrační efekt" lze chápat jen uznáním stejných společensko-politických podmínek v každé zemi. Síla ulice - masová městská hnutí - předpokládá ulici coby ekonomické místo činu hlavních aktérů a převzetí náměstí coby místa k uplatnění politické moci a navržení společenských požadavků.

Dílčí úspěchy v Egyptě a Tunisku nepochybně přivedly k výbuchu hnutí jinde. Ale dokázaly to jen v zemích se stejným historickým odkazem, stejnými společenskými polaritami mezi klanem vládců-rentiérů a marginální pouliční pracovní silou, a zvlášť tam, kde byli vládci silně zapleteni a podřízeni imperiálním ekonomickým a vojenským zájmovým skupinám.

Závěr

Vládci-rentiéři panují přes své vazby k vojenským a finančním institucím USA a EU. Modernizují své blahobytné enklávy a marginalizují mládež, která nedávno ukončila vzdělání, je upoutána k nízko placeným pracím, především v nejistém běžném sektoru, soustředěném na ulicích hlavních měst. Neoliberální privatizace, snižování veřejných příplatků (na potraviny, dávky v nezaměstnanosti, jedlý olej, plyn, dopravu, zdravotnictví a vzdělání) rozbily paternalistické vazby, jimiž vládci potlačili nespokojenost mládeže a chudiny i klerikálních elit a kmenových náčelníků. Shluk tříd a mas, moderních i tradičních, byl přímým výsledkem procesu neoliberalizace shora a vyloučení zdola.

Slib neoliberálních "reformátorů", že trh přinese dobře placená zaměstnání místo paternalistických subvencí, byl falešný. Neoliberální politika utužila koncentraci bohatství, ale oslabila státní kontrolu nad masami.

Světové kapitalistické ekonomické krize vedly Evropu a USA k utužení imigračních kontrol, a vyřadily tak jeden z únikových ventilů režimů - masivní úlety nezaměstnané vzdělané mládeže, hledající práci v cizině. Vystěhování už nebylo možností na vybranou; volby se zúžily na bojuj nebo trp. Studie ukazují, že ti, kteří emigrovali, mají tendenci být nejctižádostivější, lépe vzdělaní (v rámci své třídy) a nejvíce riskující. Teď, upoutáni ke své mateřské zemi, jen s málo iluzemi o příležitostech v zámoří, jsou nuceni bojovat za individuální mobilitu doma kolektivní společenskou a politickou akcí.

Stejně významný je mezi politickou mládeží fakt, že USA coby garant rentiérských režimů, jsou viděny jako upadající imperiální mocnost: ekonomicky jsou na světových trzích ohrožovány Čínou; čelí porážce coby koloniální vládce v Iráku a Afghánistánu; poníženy jakožto patolízalský a prolhaný služebník stále více zdiskreditovaného Izraele přes jeho sionistické agenty v Obamově režimu a kongresu. Všechny tyto prvky imperiálního úpadku a ostudy dodávají odvahu hnutím za demokracii, aby vykročily kupředu proti americkým satelitům a utlumily svůj strach, že vojenská moc USA zasáhne a postaví třetí vojenskou frontu.

Masová hnutí pohlíží na své oligarchy jako na režimy "třetího řádu": rentiérské státy pod nadvládou USA, jež naopak jsou pod izraelsko-sionistickým dozorem. 131 zemí ve Valném shromáždění OSN a celá Rada Bezpečnosti vyjma USA odsuzují izraelskou koloniální rozpínavost; s Libanonem, Egyptem, Tuniskem a nastávajícími novými režimy v Jemenu a Bahrajnu, slibujícími demokratickou zahraniční politiku, masová hnutí zjišťují, že všech 680 tisíc izraelských vojáků s moderními zbraněmi nejsou k žádnému užitku vzhledem k jeho totální diplomatické izolaci, ztrátě místních rentiérských klientů a naprosté diskreditaci jeho bombasticky militaristických vládců a jejich sionistických agentů v diplomatických sborech USA.

Samotné společensko-ekonomické struktury a politické podmínky, jež spustily prodemokratická masová hnutí, nezaměstnaní a nedostatečně zaměstnaní mladí, organizovaní z ulice, teď představují největší problém: může se neuspořádaná a různorodá masa stát organizovanou společenskou a politickou silou, která převezme státní moc, zdemokratizuje režim a zároveň vytvoří novou, produktivní ekonomiku, jaká poskytne stabilní, dobře placenou zaměstnanost, již rentiérská ekonomika dosud postrádá? Současný politický závěr je nejasný: demokraté a socialisté soupeří s klerikálními, monarchistickými a neoliberálními silami, financovanými USA.

Je poněkud unáhlené oslavovat lidově demokratickou revoluci...

James Petras

James Petras je profesor (na penzi) sociologie na Binghamtonské universitě v SUNY ve státě New York, USA, a pomocný profesor na Universitě svaté Marie v Halifaxu, Nové Skotsko, v Kanadě, který hodně píše o politických problémech Latinské Ameriky a Středního východu.