Euroamerická válka proti Libyi

Podrobnosti

Vytvořeno 19. 4. 2011

Obecným cílem imperiálních mocností je uloupit finanční rezervy, které si vlády zemí třetího světa (včetně Ruska a ČLR) na základě předstíraného partnerství uložily v jejich bankách, (Libye asi 200 - 300 miliard USD) zmocnit se  všelidového, či státního vlastnictví, zlikvidovat průmyslovou výrobu, donutit kolaborantské vlády, aby přestaly rozvíjet národní ekonomiky, co nejvíce se zadlužily a dovedly národy do bezvýchodné situace.   

Poté je zbavily  jakékoli perspektivy a zotročily je. Nejinak tomu je i v případě Libye, která je již čtyři týdny vystavena brutálnímu bombardování a raketovým útokům z bojových letounů a plavidel vojenského  námořnictva, ničících libyjské vojenské základny, letiště, silnice, přístavy, sklady ropy a PHM, stanoviště PVO, obrněnou techniku, letouny, velitelská stanoviště a místa koncentrace pozemních vojsk. (Je pravděpodobné, že bojové hlavice a pláště munice jsou konstruovány z titanu a ochuzeného uranu, podobně jako ty, které byly použity v Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, takže následky v podobě radioaktivního zamoření budou trpět po staletí další generace.)  Stovky instruktorů ze CIA a britských SAS vyškolily v provádění teroristických a záškodnickým akcí tisíce Libyjců a Arabů ze zemí Blízkého a Středního Východu, z nichž jsou mnozí členy Al Kájdy. Většina z nich se účastnila bojů v Iráku i Afghánistánu. Nyní, s podporou vlád agresorů,  bojují proti libyjské vládě, jejím ozbrojeným silám a lidovým milicím. Obamův útok na Libyi je řízen z velitelství US Africa Command (AFRICOM) s hlavní základnou v Džibuti a štábem v německém Stuttgartu. AFRICOM vznikl v roce 2007 s cílem zajistit ovládnutí afrických lukrativních surovinových zdrojů a potlačit rozhodující vliv ekonomiky ČLR v Libyi, Súdánu, Angole, Nigerii, Zimbabwe a dalších afrických státech.

Válka proti Libyi donutila přiznat svou pravicovou podstatu mnohé tak zvané levicové strany. Proti agresi se nepostavil ani jeden evropský sociálně demokratický nebo socialistický vůdce. Bývalý  komunista a pak v době přepadení Jugoslávie předseda italské vlády  za Stranu demokratické levice Massimo D?Alema a nyní poslanec za Demokratickou stranu se dokonce nechal slyšet, že jde o spravedlivou a nevyhnutelnou válku, podporovanou Demokratickou stranou, která chce provádět politiku odpovědnou a spolehlivou ve vztahu k NATO.

Většina levicových kritiků, (pravicoví nejsou) založila své odsouzení  zločinné intervence na klišé a zevšeobecněních, nikoli na faktech.

Pokrytecky tvrdí, že jde především o záchranu Libyjců před genocidními  záměry diktátora a nazývají agresi humanitárním zásahem.

Ti, kdo se nyní v USA i Evropě prezentují jako ?levicové síly?, od sociálních demokratů přes různé ?nové čtenáře a vykladače Marxe?, trockisty, zelené a jiné progresisty, včetně některých českých komunistických poslanců v českém i evropském parlamentě tvrdí, že se jedná o povstání libyjských revolučních mas a mnozí volali po vojenském zásahu imperialistických mocností, zaštiťujících se snadno manipulovatelnými  Rezolucemi RB OSN, které mají legalizovat  pomoc ?libyjským revolucionářům? při porážce Kaddáfího diktatury. Jejich argumenty se nezakládají na pravdě a pouze napomáhají zakrývat skutečnou podstatu válečných záměrů současného imperialismu. Agrese proti Libyi se nijak neliší od invazí do Jugoslávie, Afghánistánu, Iráku a Somálska.  Skutečnost, že se na vojenské intervenci odmítly podílet ekonomické mocnosti jako ČLR, Rusko, Indie, Německo, Brazílie a Turecko nesvědčí o jejich lidumilnosti, ale pouze potvrzuje, že jim libyjská vláda pod vedením Kaddáfího vytvářela vhodné investiční prostředí a umožňovala volný přístup ke svému přírodnímu bohatství. V souvislosti s tím volily jiný způsob ekonomické, spíše vzájemně výhodné spolupráce, než nemilosrdné, neokoloniální vykořisťování, praktikované Anglosasy, Francouzi a jejich spojenci z EU. Vojenská intervence znovu potvrdila, že v průběhu latentní globální krize nenašel  imperialismus k udržení své vojenské převahy a ekonomické moci  žádné jiné východisko (stejně, jako v třicátých létech) než válečný konflikt, tentokrát poprvé v dějinách OSN, se souhlasem a podporou RB OSN.

"Levici" rovněž uniká, proč byla globální buržoazii  nezbytná destabilizace Severní Afriky  a diferencovaný přístup k jejímu řešení. V Egyptě a Tunisu předala světová buržoazní koalice moc pouze jiným skupinám stejné třídy představujících kompradorskou buržoazii. Alžírský režim se ukázal natolik pevný, že vyvolání chaosu by bylo příliš nákladné, nehledě na to, že bez alžírského plynu by Francie nebyla schopna delší dobu přežít. Na první pohled by se zdálo, že jde o návrat k archaickému kolonializmu. Jde však o mnohem více, o pomstu Kaddáfímu, za nastolení (vzhledem k africkým poměrům) velmi pokrokového režimu, představujícího cestu k sociálně spravedlivé společnosti a přesněji, za plýtvání prostředky ze zisků z prodeje ropy, které mohly, jako z celého světa, včetně Ruska,  plynout do amerických a západních bank. Nelze zapomínat na fakt, že světové přírodní zdroje, bez ohledu na stát, ve kterém se nacházejí, považuje globalizována buržoazie za své vlastnictví. Když se  Kaddáfí rozhodl platit zdravotní sestře tisíc USD a mladé rodině 64 tisíc USD, když se v průběhu jeho vlády, díky sociálním vymoženostem počet libyjských občanů téměř ztrojnásobil, poskytoval svým občanům skoro zdarma  benzin, zajistil bezplatné zdravotnictví, školství i dodávky elektřiny, musel se zákonitě stát nepřítelem všech, nejen buržoazie, ale i sociálně demokratických vlád. Režim, který vytvořil, popřel tvrzení liberální propagandy, že bezplatné sociální zabezpečení a služby nejsou možné.  Politika je potřeba posuzovat podle výsledků jeho práce. Zabezpečovat rozvoj svého národa si mohl Kaddáfí dovolit beztrestně realizovat, až do zlověstného roku 1985 ? nástupu Gorbačova. Již v příštím roce byl Tripolis a další města bombardována americkým letectvem. Útok byl cílený na jeho sídlo, byla při něm zavražděna jeho adoptována dcera a stovky jeho spolupracovníků. Dnes se mu snaží světová pseudolevice včetně komunistů vyčítat, že se v poslední  období pokoušel liberalizovat ekonomiku i přistupovat na privatizační záměry a ztrácel tak vnitropolitickou podporu. Kritizují ho i ti, kdo bez výčitek svědomí předali politickou moc v socialistických státech do rukou buržoazie a vystavili svůj lid napospas vykořisťování. Jedním  z hlavních cílů války proti Libyi je likvidace Kaddáfího a to nikoli jako diktátora, ale jako vzoru pro mnohé progresivní vládce rozvojových zemí, kteří by se ho mohli pokusit následovat.  

Již zmiňována nejen světová, ale i ustrašena evropská levice vědomě podporuje, buržoazními masmédií opakovaně  prosazované mýty, o diktátorech typu Miloševiče, Saddáma Husajna a nyní Kaddáfího, tyranizujících své národy,  kterých se revoluční masy musí zbavit za pomoci svých západních přátel, kteří jim přinesou demokracii. Jak jsme se mohli od roku 1989 na vlastní zkušenosti přesvědčit, nic nemůže být vzdálenější pravdě.

Údajní diktátoři jsou nahrazování  zrádci a kolaboranty, většinou agenty CIA, MI6, BND, S?reté Nationale a jiných ?mírotvorných? organizací, kteří byli, podobně jako v Jugoslávii, získáni  ke spolupráci. Do čela prozatímní vlády tak postavily  Mahmouda Jibrila,  který vystudoval v Pittsburghu (USA) strategické plánování a od roku 2007 řídil v Libyi ?Národní ekonomický výbor pro rozvoj?, jehož úkolem byla příprava privatizace a liberalizace ekonomiky. Skutečnými vůdci vzpoury jsou pak získání agenti západních tajných služeb: bývalý plukovník libyjské armády, Chalifa Hiftar, který s pomocí CIA založil v roce 1988 v USA ?Libyjskou národní armádu?. Hiftar žil po emigraci dvacet let v USA ve státě Virginie, v blízkosti štábu CIA v Langley. S ním úzce spolupracují bývalý ministr spravedlnosti Abdul Džalil a bývalý ministr vnitra Abdul Mustafa Junis. Významnou úlohu zřejmě sehraje i bývalý ministr zahraničí (předtím dlouhodobý šéf libyjské rozvědky) Moussa Mohammed Koussa, agent CIA i MI6, který uprchnul koncem března 2011 do Velké Británie. Moussa začal spolupracovat s oběma zpravodajskými službami již v roce 2001, kdy se Kaddáfí připojil k americké válce se světovým terorizmem. Mussa byl vyslán v říjnu 2001 do USA na jednání s tehdejším náměstkem ministra zahraničí USA Williamem J. Burnsem. Jednání se zúčastnili pracovníci CIA a Sir John Scarlett, tehdejší šéf Společného zpravodajského výboru Velké Británie, přímo podřízený pouze premiérovi Tonymu Blairovi. (Sunday Express 3.4.2011.)

Pro zabránění masakru v Libyi, na který se připravují pozemní síly  nejen NATO, ale i "neutrálního"  Švédska,  mají značný význam nejen protiválečné demonstrace, probíhající hlavně v USA, ale hlavně aktivity prezidentů Huga Chavéze, Ahmadinedžáda, Daniela Ortégy, Fidéla Castra a mnoha dalších, vyzývajících k zastavení zločinného bombardování, ale hlavně blokády, která přinese smrt mnoha libyjským občanům. Zde hraje rozhodující úlohu čas, protože Libye je závislá na dodávkách potravin, léků a ostatního  spotřebního  zboží ze zahraničí.

Skutečnost, že Muammar Kaddáfí chce nyní jednat s opozicí, potvrzuje jeho moc a obnovení kontroly nad celým teritoriem své země, včetně vzbouřenecké Kyrenaiky. Tím se stává nezbytnost tlaku protiimperialistických sil stále naléhavější, protože znepokojena ?zločinná koalice? nebude chtít připustit svou porážku a bude prosazovat nasazení svých "psů války", evropských, amerických a arabských žoldnéřů (v počtu asi 15 tisíc mužů) do pozemní operace, s hlavním cílem fyzické likvidace vůdce revoluce Muammara Kaddáfího a udržení pod kontrolou ropných terminálů.

Ozbrojená intervence proti Libyi rovněž naznačuje, že zatímco při přecházejících válkách bylo mezinárodní právo pouze pošlapáno, nyní bylo naprosto ignorováno. Agrese, proti které se kromě Huga Cháveze, Fidela Castra, Evo Moralese a Daniela Ortégy, nepostavil nikdo další, dokazuje nejen to, že věrohodné záminky pro její rozpoutání si lze doslova vycucat z prstu, ale hlavně strach vedení států z možné reakce USA a jejich spojenců.  Velvyslance je možné zastrašit, donutit je zradit a vystoupit s prohlášeními zpracovanými v Langley. Ve virtuálním věku není problém vytvořit fiktivní záběry z vybíjení povstalců a jejich rodin. Díky dokonalé falsifikaci důkazů se podařilo protlačit přes RB OSN potřebnou Rezoluci 1973, bez dodržení základních paragrafů Charty OSN.

Libyjský představitel vůbec nedostal v RB slovo. Pak, když zákonná libyjská vláda souhlasila se zastavením palby a vysláním mezinárodních pozorovatelů, přijala RB OSN rezoluci tak rychle, jako nikdy v dějinách, aby již dva dny poté mohl kterýkoliv členský stát OSN zahájit bombardování Libye a nějaké vyslání pozorovatelů se stalo nicotným. Rezoluce RB OSN číslo 1973, která se vlastně stala licencí na přepadení  suverénního státu, je sice podle nekompromisního znění Charty OSN zcela neplatná (již jen proto, že s ní nesouhlasili dva stálí členové RB OSN ČLR a Rusko, kteří se pouze zdrželi), ale kde není žalobce není soudce a navíc ani jedna z velmocí nepožadovala oficiálně svolání RB OSN k ukončení vraždění. O jejich pokrytectví svědčí i skutečnost, že nepožadovaly mimořádné svolání RB k jednání o požadavku skupiny států Latinské Ameriky, (Kuba, Venezuela, Bolivie Nikaragua a další státy sdružené v ALBA) Asie, (Kambodža, VSR, Indonésie) a Afriky (Mali, Rovníková Guinea) na vyřešení libyjského konfliktu. Postoje současné ruské vlády, na kterou ze setrvačnosti alespoň tajně spoléhaly všechny progresivní sily světa, nejlépe vyjádřil místopředseda zahraničního výboru Ruské Státní Dumy, komunistický poslanec  Kalašnikov: "Každému, kdo si přečetl projekt Rezoluce 1973 bylo absolutně jasné jaká opatření povoluje. Síly koalice ani neskrývaly, že jim Rezoluce 1973 bude sloužit k likvidaci libyjské PVO, tedy k umožnění masového bombardování. Proto nyní předstírat jakousi nevinnost a tvrdit, že koalice  překročila rámec Rezoluce, tak jak to nyní činí Rusko je prostě nepřístojné. Rezoluci bylo potřeba blokovat a Rusko tuto  možnost mělo. Skutečnost, že to neučinilo je velmi vážnou chybou ruské vlády". Proč se tedy ruské vedení rozhodlo, že nebude blokovat odiózní Rezoluci 1973? Ruský představitel v RB OSN Vitalij Čurkin se k tomu vyslovil naprosto otevřeně. "Rezoluce otevírá dveře rozsáhlé vojenské intervenci". Ruské MZV zaujalo vyčkávací pozici, ale ani jeho zaměstnanci  nejásali nad tím, že Rezoluce byla přijata. Poslance Dumy nikdo neinformoval o tom, že ruská Rada bezpečnosti  - tedy prezident, souhlasili se schválením Rezoluce. To potvrzuje i prohlášení ruského presidenta z 21.3.2011. Odpovídaje na svém "blogu" na otázku: "proč Rusko nepoužilo právo veta" Medveděv odpověděl: "Nepoužili jsme ho z jednoho prostého důvodu: já nepovažuji tuto rezoluci za nesprávnou. Navíc si myslím, že tato Rezoluce vyjadřuje naše celkové chápaní toho k čemu dochází v Libyi. Proto jsme naše právo veta nevyužili a jak jistě chápete bylo to kvalifikované odmítnutí veta s plným vědomím ministerstvu zahraničí".

 Ale pokud tedy chápali, jaké budou následky, proč nyní pokrytecky naříkají nad civilními obětmi ? Ať se připojí k samolibému sboru Západních států, nadšených z operace "Odyssea ? svítání". Potvrzuje se skutečnost, že v prostředcích ukládaných  v amerických bankách jsou i miliardy, za které si koupil imperialismus Jelcina, Medveděva a Putina.

Při hlubším zamyšlení nad postupem globalizovaného kapitalismu vůči Libyi dojdeme k závěru, že jde o komplexní demontáž mezinárodního práva. Zejména v současné etapě světové krize nabývá boj o ovládnutí společenského vědomí stále větší význam, zejména proto, že podle podobných scénářů se připravuje svrhnout pokrokové režimy v Africe, Bělorusku a  Latinské Americe. Již 5.4.2011 zahájily "mírotvorné síly"  OSN spolu s příslušníky francouzské Cizinecké legie útok proti silám zákonného prezidenta Pobřeží Slonoviny Laurenta  Gbagba, kterého nakonec zajaly a postaví ho před Mezinárodní trestní tribunál.

Neokoloniální agrese a  imperialistickými mocnostmi organizované převraty byly součástí mezinárodní politiky i dříve, vždy byly ale odsuzovány mezinárodní veřejností a mírovým hnutím jako narušení mezinárodního práva. Agresor nemohl počítat s podporou RB OSN,  jako je tomu nyní  v případě Libye a Pobřeží Slonoviny. Mezinárodní právo přestalo být stabilizujícím faktorem mezinárodních vztahů. Po celou dobu existence SSSR a zejména pod II.světové válce byl samotný termín "mezinárodní právo" přijímán nejen vládami všech států, ale i světovou veřejností veskrze pozitivně. Od roku 1985 probíhá zpětný, regresivní proces. V pozadí všech současných událostí stojí, tajnými službami přesně naplánované operace,  zaměřené na takový výklad mezinárodního práva, který vyhovuje třem západním velmocím s právem veta v RB OSN a povede nakonec pravděpodobně i k likvidaci jeho rozhodujících principů, na které ještě před 25ti lety musel brát světový imperialismus ohled při prosazování svých zájmů. Stali jsme se svědky vzniku nové světové historické epochy, charakteristické  cílevědomou a komplexní demontáží mezinárodně právního systému.

Karel Kluz 

• < Předchozí
• Další >