Státní dluh - naše zcizené bohatství

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 6. 2011

Twitter

Snad všechny sdělovací prostředky ve všech zemích světa se zabývají státním dluhem: Amerika má největší v poměru k HDP, Lucembursko na hlavu, Řecko nekontrolovatelný, Island zkrachoval.

I v České republice je diskutován rapidní nárůst státního dluhu za posledních 20 let. Kolik peněz si stát opravdu vypůjčil? A kam je dal? Na co? Snad na zdravotnictví, na školství, na sociální síť? Nebo snad na vědu a na kulturu? Kam se peníze poděly? Tolik se snad ani nedá ukrást a utratit. Trápíte-li se nad podobnými problémy, pak následující řádky si zaslouží vaši pozornost. 

Státní úvěr - krédo kapitálu

"Systém veřejného úvěru", tedy státních dluhů, s jehož začátky se setkáváme již ve středověku v Janově a v Benátkách, se v manufakturním období rozšířil po celé Evropě. Koloniální systém se svým námořním obchodem a obchodními válkami byl pro něj skleníkem. Zapustil kořeny především v Holandsku. Státní dluh, tj. zcizování státu - ať je despotický, konstituční nebo republikánský - vtiskuje svou pečeť kapitalistické éře. Jedinou částí takzvaného národního bohatství, která je skutečně společným majetkem moderních národů, jsou - jejich státní dluhy. Proto je naprosto důsledná moderní doktrina, že národ je tím bohatší, čím více je zadlužen. Státní úvěr se stává krédem kapitálu. A se vznikem státního zadlužení se stává smrtelným hříchem, pro nějž není odpuštění, už ne rouhání se duchu svatému, nýbrž nevíra ve státní dluh. Státní dluh se stává jednou z nejsilnějších pák původní akumulace. Jako dotekem čarovného proutku obdařuje neproduktivní peníze plodivou silou a proměňuje je tak v kapitál, aniž se peníze musí vystavovat nebezpečím a obtížím, které jsou nevyhnutelné při uložení peněz do průmyslu nebo dokonce při lichvářských manipulacích. Státní věřitelé nedávají ve skutečnosti nic, neboť částky, které půjčili, se přeměňují v státní dluhopisy, lehce přenosné, které v jejich rukou fungují úplně stejně jako by to byly hotové peníze. Ale kromě takto vytvořené třídy zahálčivých rentierů a improvizovaného bohatství finančníků, kteří vystupují jako prostředníci mezi vládou a národem, kromě bohatství nájemců daní, obchodníků a soukromých továrníků, jimž padá do klína značná část každé státní půjčky jako kapitál spadlý s nebe - vytvořil státní dluh akciové společnosti, obchod cennými papíry všeho druhu, ažiotáž, zkrátka: burzovní hru a moderní bankokracii.

Bankovky jako druhá půjčka

Od samého svého zrození byly velké banky, okrášlené národními tituly, jen společnostmi soukromých spekulantů, kteří pomáhali vládám a díky získaným privilegiím byli s to půjčovat jim peníze. Proto je nejspolehlivějším měřítkem akumulace státního dluhu postupné stoupání akcií těchto bank, jejichž rozkvět se datuje od založení Anglické banky (1694). Anglická banka začala svou činnost tím, že půjčovala vládě peníze na 8%; současně byla zmocněna parlamentem razit peníze z téhož kapitálu, který takto ještě jednou půjčovala veřejnosti ve formě bankovek. Těmito bankovkami směla diskontovat směnky, poskytovat zápůjčky na zboží, nakupovat drahé kovy. Netrvalo dlouho a tyto úvěrové peníze, které banka sama vyrobila, začaly fungovat jako ražené peníze: V bankovkách poskytovala Anglická banka státu zápůjčky, bankovkami platil stát úroky z veřejného dluhu. Jednou rukou banka dávala a druhou mnohem více brala; ale to ještě nebylo všechno; zatím co brala, zůstávala věčnou věřitelkou národa až do zaplacení posledního haléře. Pozvolna se stávala nevyhnutelnou opatrovnicí kovové zásoby země a gravitačním středem veškerého obchodního úvěru. V téže době, kdy Angličané přestali upalovat čarodějnice, začali věšet padělatele bankovek. Jaký dojem udělalo na současníky náhlé vynoření této havěti bankokratů, finančníků, rentierů, makléřů, spekulantů a bursiánů, o tom svědčí spisy z oné doby, na příklad spisy Bolingbrokovy.

Úvěr - skrytý zdroj akumulace

Se státními dluhy vznikl systém mezinárodního úvěru, který často tvoří jeden ze skrytých zdrojů původní akumulace u toho či onoho národa. Tak hanebnosti benátského systému loupežení tvořily takový skrytý základ kapitalistického bohatství Holandska, jemuž upadající Benátky zapůjčily veliké peněžní sumy. Stejný vztah byl mezi Holandskem a Anglií. Již na počátku 18. století byly holandské manufaktury daleko předstiženy anglickými a Holanďané přestali platit za vládnoucí obchodní a průmyslový národ. Proto se jedním z hlavních zaměstnání Holanďanů v letech 1701-1776 stalo půjčování obrovských kapitálů, zejména jejich mocné konkurentce Anglii. Podobné vztahy se vytvořily dnes mezi Británií a Spojenými státy. Mnohý kapitál, který dnes vystupuje ve Spojených státech bez rodného listu, je dětská krev teprve včera kapitalizovaná v Anglii.

Půjčky zvyšují daně

Protože státní dluhy se opírají o státní příjmy, z nichž je nutno splácet roční úroky atd., stal se moderní daňový systém nezbytným doplňkem systému národního úvěru. Výpůjčky umožňují vládě krýt mimořádné výdaje tak, aby poplatník nepocítil hned celou jejich tíži, ale nakonec tytéž půjčky vyžadují zvýšení daní. S druhé strany zvyšování daní, vyvolané hromaděním postupně uzavíraných zápůjček, nutí vládu, aby se při každém novém mimořádném vydání uchylovala ke stále novým a novým půjčkám. Moderní fiskální soustava, jejíž osou je zdanění nutných životních prostředků (tedy jejich zdražování), nese proto sama v sobě zárodek automatického růstu daní. Nadměrné zdanění není tedy náhoda, nýbrž spíše zásada. V Holandsku, kde byla tato soustava nejprve zavedena, ji velebil veliký patriot de Witt ve svých "Maximech" jako "nejlepší způsob, jak vypěstovat v námezdním dělníkovi pokoru, skromnost, píli a ochotu snášet nadměrnou práci", napsal Karel Marx (Kapitál I).

Z toho vyplývá, že státní dluh je nadhodnota práce, kterou jsme ještě nevykonali a kterou se stát zaručil, aby dostal půjčku na to, aby peníze mohl dát svým věřitelům. Poté si musí zajistit, aby z nás vytáhl maximum ve formě daní přímých i nepřímých, aby vrátil mezinárodním lichvářům, kteří mu opět půjčí, aby jim zase peníze dal zpět s ohromným úrokem. Z toho také vyplývá, že i kdybychom odevzdali veškerou svou práci i nakumulovaný majetek (nepatrný ve srovnání s bankovním kapitálem), dluh by se nesplatil. Kapitalistický dluh je v kapitalismu nesplatitelný (může pouze růst). Kapitalistický dluh není dluhem lidu a lid nemá žádnou povinnost jej platit. Naopak, má právo vzít si zpět svou budoucnost.

Zdroj: Haló noviny

• < Předchozí
• Další >