Pokud pozorně pohlédneme na mapu Afriky a také na Africkou organizaci nového afrického velení Pentagonu - AFRICOM - vzorec, který se objevuje, je pečlivě vypracovanou strategií kontrolování jednoho ze strategicky nejdůležitějších zdrojů ropy a surovin Číny.

Libyjská kampaň NATO byla a je plně založená na ropě. Nejde ovšem jednoduše o kontrolu libyjské vysoce jakostní ropy, protože USA prožívají nervozitu týkající se spolehlivých zahraničních zdrojů. Jedná se spíše o kontrolu volného přístupu Číny k dlouhodobým dovozům ropy z Afriky a ze Středního Východu. Jinými slovy, jde o kontrolu Číny samotné.

Libye je zeměpisně vázána k severu přes Středozemní moře k Itálii, přičemž italská ropná korporace ENI byla po léta největším zahraničním operátorem v Libyi. Na západě sousedí s Tuniskem a Alžírskem. Na jihu hraničí s Čadem, na východě se Súdánem (dnes Súdánem a Severním Súdánem) a s Egyptem. To vypovídá o strategické důležitosti Libye z pohledu dlouhodobé strategie realizované sdružením Pentagonu AFRICOM na kontrolování Afriky a jejích zdrojů stejně jako přístupu zemí k nim.

Kaddáfího Libye udržovala přísnou národní státní kontrolu nad bohatými zásobami vysoce jakostní "lehké, sladké" libyjské surové ropy. Podle údajů z roku 2006 měla Libye největší prokázané zásoby ropy v Africe, přibližně 35%, dokonce větší než Nigérie. Ropné povolenky byly v posledních letech uděleny čínským státním ropným společnostem stejně jako ruským a dalším. Není překvapující, že mluvčí tak zvané opozice vyhlašující vítězství nad Kaddáfím, Abdeldžalil Majouf, informační manažer v libyjské vzbouřenecké ropné společnosti AGOCO sdělil agentuře Reuters: "Nemáme problém se západními zeměmi, jako jsou italské, francouzské a britské společnosti. Ale můžeme mít jisté politické nejasnosti ve vztahu k Rusku, Číně a Brazílii." Čína, Rusko a Brazílie se buď stavěly proti sankcím OSN proti Libyi anebo tlačily na vyjednané urovnání vnitřního sporu a na ukončení bombardování NATO.

Jak jsem podrobně uvedl jinde (1), Kaddáfí, starý příznivec arabského socialismu v linii egyptského Gamala Násira, používal ropné zisky ke zlepšování postavení svého lidu. Jak zdravotní péče, tak vzdělávání bylo zdarma. Každá libyjská rodina obdržela státní podporu 50 000 USD na koupi nového domu a všechny bankovní půjčky byly podle islámských protilichvářských zákonů bezúročné. Stát také nebyl zatížen dluhy. Pouze úplatky a masivní infiltrací do kmenových opozičních oblastí na východě země mohla CIA, MI6 a další zpravodajští operativci NATO s náklady odhadovanými na 1 miliardu USD a masivním bombardováním NATO směřovaným na civilní obyvatelstvo destabilizovat silné vazby mezi Kaddáfím a jeho lidmi.

Proč pak vedlo NATO a Pentagon tak šílený a ničivý útok proti mírumilovné svrchované zemi? Jasné je, že jedním z hlavních důvodů bylo uzavřít obklíčení ropných a životně důležitých surovinových zdrojů Číny v severní Africe.

Poplach Pentagonu kvůli Číně

Krok po kroku začal Washington během posledních několika let budovat dojem, že se Čína, jež byla ani ne před 10 lety "drahým přítelem a spojencem Ameriky", stává největší hrozbou světovému míru kvůli svému obrovskému ekonomickému rozvoji. Vyobrazování Číny jako nového "nepřítele" bylo složité, neboť Washington je závislý na Číně, jež koupila lví podíl dluhu vlády USA v podobě cenných papírů.

V srpnu vydal Pentagon svoji výroční zprávu pro Kongres týkající se vojenského postavení Číny. (2) Letos zpráva vyslala zvonění na poplašný zvonec s novým důrazným tónem. Ve své zprávě Pentagon mj. uvádí: "Čínské vojsko během posledního desetiletí těžilo z mohutného investování do moderního hardwaru a technologie. Vyvinulo mnoho moderních systémů a další se dostanou do stavu použitelnosti během několika let." A dodává, že "přetrvává nejistota v tom, jak bude Čína využívat svých rostoucích možností... Růst Číny jako zásadního mezinárodního činitele se pravděpodobně stane určujícím rysem strategického prostředí začátku 21. století." (3)

Během dvou až pěti let bude Čínská lidová republika v západem kontrolovaných sdělovacích prostředcích vykreslována jako nové "Hitlerovo Německo". Pokud je to dnes stěží uvěřitelné, je třeba si všimnout, jak bylo totéž provedeno s bývalými spojenci Washingtonu, jako byl egyptský Mubarak nebo dokonce Saddám Husajn. Letos v červnu vylekal mnoho lidí v Pekingu bývalý tajemník pro námořnictvo USA a nyní senátor za Virgínii James Webb, když pro čínský tisk uvedl, že se Čína rychle přibližuje tomu, co označil za "mnichovský okamžik", kdy se Washington bude muset rozhodnout, jak udržet strategickou rovnováhu, což je odkaz na krizi ohledně Československa z roku 1938, kdy se Chamberlain rozhodl pro appeasment s Hitlerem. Webb dodal: "Pokud se podíváte na posledních 10 let, byla strategickým vítězem Čína." (4)

Tatáž masivní účinná propagandistická mašinérie Petnagonu, vedená CNN, BBC, New York Times či London Guardian dostane od Washingtonu jemné navedení k "vykreslování Číny a jejích vedoucích představitelů černými barvami". Čína se stává pro mnoho lidí ve Washingtonu a na Wall Streetu příliš silnou a příliš nezávislou. K její kontrole byla identifikována její Achylova pata spočívající především v její závislosti na dovozu ropy. A Libye je krokem, jak zasáhnout Čínu přímo v její zranitelné Achylově patě.

Čína vstupuje do Afriky

Přítomnost čínských energetických a surovinových společností v Africe se stala zásadním důvodem poplachu ve Washingtonu, kde od období studené války převládal v politice Washingtonu postoj pomlouvačného přehlížení africké politiky. Když se před několika lety staly zřejmými budoucí energetické potřeby, zahájila Čína významnou africkou ekonomickou diplomacii, jež dosáhla vrcholu v roce 2006, když Peking doslova rozvinul rudý koberec k nohám hlav více než 40 afrických států a diskutoval s nimi širokou paletu hospodářských otázek. Žádná z nich nebyla pro Peking důležitější než zajištění budoucích afrických ropných zdrojů pro mohutné zprůmyslňování Číny.

Čína vstoupila do zemí, jež byly reálně opuštěny bývalými evropskými koloniálními mocnostmi, jako je Francie, Británie či Portugalsko.

Případem toho je Čad. Nejchudší a zeměpisně nejizolovanější africká země Čad se stala středem pozornosti Číny, jež s ním znovunavázala diplomatické styky v roce 2006.

V říjnu 2007 podepsala obrovská čínská státní společnost CNPC s vládou Čadu smlouvu na společnou výstavbu rafinérie. O dva roky později zahájili výstavbu ropovodu pro přepravu ropy z nového čínského ropného pole na jihu přibližně 300 km od rafinérie. Jak se dalo očekávat, začaly západem podporované nevládní organizace vykřikovat o dopadech čínského ropovodu na životní prostředí. Tytéž nevládní organizace byly pozoruhodně zticha, když v roce 2003 narazil na ropu v Čadu Chevron. V červenci 2011 oslavily dvě země - Čad a Čína - otevření společné rafinérie nedaleko čadského hlavního města Ndjamena. (5) Čínské aktivity v Čadu jsou významně blízko dalšímu velkému čínskému ropnému projektu v oblasti súdánského Dárfůru na hranici s Čadem.

Súdán byl zdrojem rostoucích toků ropy do Číny od začátku spolupráce na konci 90. let poté, co zde své pozice opustil Chevron. Do roku 1998 CNPC vybudoval 1500 km dlouhý ropovod z jihosúdánských ropných polí do města Port Sudan u Rudého moře a velkou ropnou rafinérii nedaleko Chartúmu. Súdán byl prvním velkým čínským zámořským ropným projektem. Do počátku roku 2011 představovala ropa převážně z konfliktem odtrženého jihu asi 10% čínského ropného dovozu, což představovalo více než 60% denní súdánské výroby ropy (490 000 barelů). Súdán se stal bodem životně důležité čínské národní energetické bezpečnosti.

Podle geologických odhadů se nachází pod povrchem v oblasti od Dárfůru v jižním Súdánu přes Čad až do Kamerunu jedno obrovské ropné pole o rozsahu odpovídajícím snad nové Sauské Arábii. Kontrolování jižního Súdánu stejně jako Čadu a Kamerunu je životně důležité pro "strategické upření" budoucích ropných zdrojů Číně. Pokud zůstával u moci v Tripolisu stabilní a silný Kaddáfího režim, byla tato kontrola velkým problémem. Současně oddělení Republiky Jižní Súdán od Chartúmu a svržení Kaddáfího ve prospěch slabých vzbouřeneckých band napojených na podporu od Pentagonu bylo pro Pentagon strategickou prioritou celospektrální dominance.

Reakce AFRICOMu

Klíčovou silou stojící za poslední vlnou západních vojenských útoků proti Libyi či za skrytějšími změnami režimů v Tunisku, Egyptě a za osudovým referendem v jižním Súdánu, jež nyní učinilo tuto na ropu bohatou oblast "nezávislou", stojí AFRICOM, zvláštní vojenské velení USA ustavené Bushovou administrativou v roce 2008 výslovně kvůli působení rostoucího čínského vlivu nad rozsáhlými zdroji ropy a přírodního bohatství Afriky.

Na konci roku 2007 Dr. J. Peter Phan, washingtonský znalec, který je poradcem ministerstev zahraničí a obrany USA, otevřeně prohlásil, že mezi záměry nového AFRICOMu je cíl "ochrany přístupu k uhlovodíkům a dalším strategickým zdrojům, jichž má Afrika přebytek... úloha, která zahrnuje zajištění proti zranitelnosti tohoto přírodního bohatství a zajištění, aby žádná třetí zainteresovaná strana, jako je Čína, Indie, Japonsko nebo Rusko nemohla získat monopolní postavení nebo upřednostněné zacházení." (6)

Při výpovědi před Kongresem USA na podporu vytvoření AFRICOMu v roce 2007 Phan, jenž je spojen s neokonzervativní Nadací na obranu demokracií (Foundation for Defense of Democracies), uvedl:

"Toto přírodní bohatství činí Afriku vyzývajícím terčem pozornosti Čínské lidové republiky, jejíž dynamické hospodářství...se vyznačuje téměř neukojitelnou žízní po ropě i potřebou dalších přírodních zdrojů, aby je udrželo... Čína v současné době dováží přibližně 2,6 miliony barelů ropy denně, což je asi polovina její spotřeby; více než 765 000 barelů - asi třetina dovozu - pochází z afrických zdrojů, zejména ze Súdánu, Angoly a Konga (Brazaville). Není divu, že ... se asi žádná zahraniční oblast nemůže v posledních letech rovnat Africe jako předmětu trvalého strategického zájmu Pekingu... Ať už je to záměrem nebo není, mnoho analytiků očekává, že Afrika - zvláště státy podél na ropu bohatého západního pobřeží - se bude stále více stávat scénou strategické soutěže mezi Spojenými státy a jejich jediným reálně téměř vyrovnaným protivníkem na globální úrovni - Čínou - jelikož obě země usilují o rozšíření svého vlivu a zajištění přístupu ke zdrojům." (7)

Je užitečné stručně zrekapitulovat sled Washingtonem sponzorovaných "Twitterových" revolucí v pokračujícím tak zvaném Arabském jaru. První bylo Tunisko, zjevně nevýznamná země na severoafrickém břehu Středozemního moře. Nicméně Tunisko leží na západní hranici Libye. Druhou kostičkou domina, která padla, byl Mubarakův Egypt. To vytvořilo významnou nestabilitu napříč Středním Východem až do severní Afriky a souviselo to se skutečností, že Mubarak navzdory všem svým chybám úporně vzdoroval středovýchodní politice Washingtonu. Také Izrael s pádem Mubaraka ztratil svého bezpečného spojence.

Poté v červenci 2011 vyhlásil jižní Súdán svoji nezávislost jako Republika Jižní Súdán, když se po několika letech povstání podporovaného ze strany USA proti moci v Chartůmu odtrhl od Súdánu. Nová republika s sebou utrhla i většinu súdánských známých ropných zásob, což zjevně nezpůsobilo v Pekingu radost. Velvyslankyně USA při OSN Susan Rifová vedla delegaci USA při oslavách nezávislosti a nazvala to "potvrzením jihosúdanského lidu." Dodala, co se týká podmínek uskutečnění odtržení, že "USA při tom byly stejně aktivní jako kdokoli jiný." Prezident USA Obama otevřeně podpořil odtržení jihu. Odštěpení bylo projektem vedeným a financovaným z Washingtonu od okamžiku, kdy to bylo za Bushovy administrativy v roce 2004 označeno za prioritu. (8)

Nyní Súdán náhle ztratil svůj hlavní zdroj tvrdé měny - ropné zisky. Odtržení jihu, kde jsou produkovány tři čtvrtiny ze 490 000 súdánských barelů denně, prohloubilo ekonomické potíže v Chartúmu, který přišel o přibližně 37% svých celkových příjmů. Jediné ropné rafinérie Súdánu a jediná vývozní cesta vede severně od ropných polí do Port Sudan na pobřeží Rudého moře v severním Súdánu. Washington v současné době pobízí Jižní Súdán k vybudování nového vývozního ropovodu nezávislého na Chartůmu přes Keňu, jež je jednou z oblastí s nejsilnějším vojenským vlivem USA v Africe. (9)

Záměrem změny režimu v Libyi vedené USA stejně jako celého Projektu Velkého středního Východu, který stojí za Arabským jarem, je zajistit naprostou kontrolu nad největšími známými světovými ropnými poli a kontrolovat budoucí politiku zvláště v případě zemí jako je Čína. Jak měl prohlásit v 70. letech ministr zahraničí USA Henry Kissinger, když byl zřejmě mocnějším člověkem než prezident USA: "Pokud kontrolujete ropu, kontrolujete celé národy a skupiny národů."

Pro budoucí národní energetickou bezpečnost Číny spočívá konečná otázka v nalezení bezpečných domácích energetických zdrojů. Naštěstí existují nové revoluční metody detekování a mapování přítomnosti ropy a plynu, kde i nejlepší současná geologie říká, že nic takového nalézt nelze. Snad tam by mohla ležet cesta z pasti, jež byla na Čínu nastražena. Ve své nejnovější knize Války o energii takové nové metody pro ty, kdo by se o ne zajímali, probírám detailněji.

F. William Engdahl je autorem knihy Celospektrální dominance: Totalitární demokracie v rámci Nového světového pořádku

Poznámky:

(1) F. William Engdahl, Creative Destruction: Libya in Washington's Greater Middle East Project--Part II, March 26, 2011, accessed in http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=23961

(2) Office of the Secretary of Defense, ANNUAL REPORT TO CONGRESS: Military and Security Developments Involving the People's Republic of China 2011, August 25, 2011, accessed in www.defense.gov/pubs/pdfs/2011_cmpr_final.pdf .

(3) Ibid.

(4) Charles Hoskinson, DOD report outlines China concerns, August 25, 2011, accessed in http://www.politico.com/news/stories/0811/62027.html

(5) Xinhua, China-Chad joint oil refinery starts operating, July 1, 2011, acessed in http://english.peopledaily.com.cn/90001/90776/90883/7426213.html . BBC News, Chad pipeline threatens villages, 9 October 2009, accessed in http://news.bbc.co.uk/2/hi/8298525.stm .

(6) F. William Engdahl, China and the Congo Wars: AFRICOM. America's New Military Command, November 26, 2008, accessed in http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=11173

(7) Ibid.

(8) Rebecca Hamilton, US Played Key Role in Southern Sudan's Long Journey to Independence, July 9, 2011, accessed in http://pulitzercenter.org/articles/south-sudan-independence-khartoum-southern-kordofan-us-administration-role

(9) Maram Mazen, South Sudan studies new export routes to bypass the north, March 12, 2011, accessed in http://www.gasandoil.com/news/2011/03/south-sudan-studies-routes-other-than-north-for-oil-exports

Autor: F. William Engdahl, je častým přispěvatelem na internetové stránce Global Research

Zdroj: Global Research, 25. 9. 2011

Překlad: Komunistický svaz mládeže