Nový způsob krytí imperialistických válek

Podrobnosti

Vytvořeno 14. 10. 2011

Twitter

V závěru Campbell zdůrazňuje: "Afričané na nic nezapomenou a přijde den, kdy si prostřednictvím zdemokratizované OSN prosadí vlastní Odpovědnost za ochranu." Přesto se zkušený bojovník za mír vyhnul objasnění skutečné úlohy současné OSN v intervenci proti Libyi a zůstal pouze u odsouzení NATO, které jako by v honbě za světovým panstvím pouze zneužilo mandát RB OSN. Stať by vyzněla mnohem účinněji, kdyby objasnil podstatu militantní doktríny NATO - vyjádřené všeobecně známým pojmem "Odpovědnost za ochranu", (Reponsibility to protect - R2P) odvozené z neslavné doktríny "právo na intervenci" vyzkoušené na Srbech a prosazené "humanitárními interventy" typu Bernarda Kushnera - "bombometčíka - lékaře bez hranic", jejíž poslední aplikace umožnila NATO násilím kolonizovat členský stát OSN pod krytím pseudolegální "mírotvorné" mise.

Globální NATO není již dávno pouhou obrannou organizací. Je to mix NATO, EU, nejrůznějších tajných služeb, vlastnících vojenských a policejních speciálně vycvičených sil, soukromých vojenských a bezpečnostních agentur, využívaných nejen k přímým vojenským intervencím v zahraničí, ale i k vytváření atmosféry strachu ve vlastních zemích dezinformacemi o rostoucím islámském terorizmu, organizovaném zločinu, zvyšujícím se vlivu radikální pravice i ultralevice. Cílem je dosažení souhlasu veřejnosti s oprávněností imperialistických válek, kamuflovaných bojem za svobodu, demokracii a lidská práva. Důležitou a trvalou pseudohumanitární součástí procesu se staly nyní OSN, OBSE a všechny druhy nadnárodních nevládních organizací, založené a financované imperialistickými státy. Novinka této mezinárodní kombinace spočívá v tom, že se aktivity agresivního vojenského bloku NATO legitimizují rezolucemi RB OSN, jejíž existence je v masovém společenském vědomí dosud ztotožňována s její pozitivní a mírotvornou úlohou, kterou OSN sehrávala do nástupu Gorbačova k moci.

Mluvčí NATO na tiskových konferencích před zahájením bombardování Libye 19. 3. 2011, které vedlo k likvidaci pozemní civilní infrastruktury i vyvraždění desetitisíců libyjských občanů, zdůrazňovali nezbytnost "humanitárního" bombardování k ochraně obyvatelstva před diktátorem Kaddáfím. Vedení NATO postupovalo podle stejného schématu jako v Jugoslávií a Iráku. Nejdříve citovalo rezoluce RB OSN a teprve pak přistoupilo k odhalení pravého důvodu intervence: svržení zákonné vlády, nepředstavitelné bez likvidace Muammara Kaddáfího a jeho rodiny. Odvoláváním se na rezoluci RB OSN číslo 2009, která umožňuje nejen rozmrazování libyjských zahraničních kont a předání jejich části pučistům, ale i vyslání "mírotvorné mise", přechod k okupaci Libye a "legalizaci" loupeže libyjského přírodního bohatství, překonalo NATO za pomoci OSN jakékoli byť i jen "virtuální" protesty levicových a mírových sil a pokud se mu podaří zlikvidovat s konečnou platností odpor zákonné libyjské moci, vytvoří si dokonalé nástupiště pro ovládnutí všech afrických a středoasijských energetických zdrojů. Role OSN ve válečných plánech imperialistických mocností sehrává stále významnější úlohu. Jejich představitelé jdou až do extrémů. Nedávno se ve svém vystoupení generální tajemník NATO Rasmussen při oznámení prodloužení bombardování Libye o další tři měsíce odvolával na rezoluci RB OSN číslo 2009, přestože o takovém kroku není v rezoluci ani slovo. Ale kde není žalobce, není soudce.

Před světovou veřejností tak imperialistické mocnosti rozehrávají cynické divadlo, ve kterém se úlohy NATO a OSN vzájemně proplétají.

Připomeňme si ještě jednou neblahou rezoluci číslo 2009, následující po rezolucích 1970 a 1973, na jejichž základě začala vojenská intervence proti suverénnímu státu.

Rezoluce 2009, která je vrcholem potupného narušování mezinárodního práva a Charty OSN, byla schválená 16. 9. 2011. Západním velmocím se tak podařilo, opět za pomoci Ruska a Číny, zajistit prostřednictvím rezoluce prosazení všech svých zájmů, především souhlas s okupací Libye, který je nazýván cudně "postkonfliktním uspořádáním". Jeho autorem je poradce Generálního tajemníka OSN pro Libyi, Brit Ian Martin, který byl nyní GT OSN určen do funkce představitele OSN v Libyi a oficiálně pověřen realizací tohoto plánu v Libyi. Martin se ve skutečnosti stal velitelem "Mise podpory", neboli "správcem" země. Podobnou roli sehrál po okupaci Iráku Paul Bremer, pod jehož vedením zmizely desítky miliard USD, určených k rekonstrukci americkým bombardováním zničené, před tím kvetoucí země.

Obsah plánu "postkonfliktního uspořádání", včetně prodloužení bombardování o tři měsíce a ustanovení o počtech okupačních vojsk, podvodu s hlasováním na zasedání VS OSN na podporu "Národní přechodné rady", dělení Libye ať již s mandátem nebo bez něho, připomíná nastolování koloniálních systémů v 19. století. Špičkovi manažéři OSN věděli o plánu již od počátku srpna 2011. Desetistránkový dokument s názvem: "Konsolidovaná zpráva o integračním procesu předběžných opatření pro postkonfliktní plánování v Libyi" je zpracován v duchu společné koncepce USA, EU a NATO změn společenských systémů zkrachovaných států. Dokument je téměř doslova opsán z článku 22 Paktu Společnosti národů:

"1. Na kolonie a území, jež následkem této války přestaly býti pod svrchovaností států, které je doposud spravovaly, a jsou obydleny národy, jež za dnešních mimořádně obtížných poměrů nejsou dosud s to vládnout si samy, bude uplatněna zásada, že blaho a rozvoj těchto národů jsou posvátným posláním civilizace, a že proto musí býti do tohoto Paktu pojaty záruky zabezpečující, že toto poslání bude splněno.

2. Nejlepší způsob pro praktické uskutečnění této zásady jest svěřiti poručenství nad těmito národy státům pokročilým, které jsou svými prostředky, svými zkušenostmi a svou zeměpisnou polohou nejschopnější převzít tuto odpovědnost a které jsou ochotny ji přijmout; budou vykonávat toto poručenství jako mandatáři a jménem Společnosti." Stačí zaměnit "Společnost národů" termínem OSN a vracíme se do roku 1919. Text se v podstatě neliší.

Jestliže si přečteme argumenty ve zprávě, naskočí nám hrůzou husí kůže a uvědomíme si více než jindy, k jakým zločinům se nyní propůjčuje OSN. Jako hlavní motiv pro vyslání nových mandatářů do údajně "zkrachovalé země", která až dosud žila podle vlastních zákonů a zvyklostí, kde byla stabilizována a v Africe nejvyšší životní úroveň a vládu podporovala většina obyvatelstva se v "Konsolidované zprávě" uvádí v bodech 15 - 16: "Obrovské příjmy z prodeje ropy, o jejichž využívání rozhodoval režim, pomohly plukovníku Kaddáfímu vybudovat mocenskou strukturu, založenou na sponzorském systému - podpoře jednotlivých skupin a kmenů, příjemců hlavní části financí." "Sponzorský systém" je špatný zejména proto, že "udržuje obyvatelstvo v klidu a zavrhuje jakýkoliv politický program, doporučovaný ve spojení se soudobými (viz západními) standardy... Tomu, že v čele současného "křížového tažení na Východ" stojí nadnárodní lobby, se nikdo nemůže divit. Proto se zdá být naprosto přirozené, že se hlavou "libyjské mise" stal Brit Ian Martin - jeden z hlavních emisarů "nového světového řádu", který byl až dosud vždy k dispozici, pokud šlo o obhajobu demonstrativních porušení mezinárodního práva. Martin stál v čele Amnesty International - organizace, která se nemalou měrou podílela na rozbíjení SSSR. V poslední době byl viceprezidentem vlivné lobbyistické struktury "Mezinárodního centra pro přechodnou jurisdikci" (International Center For Transitional Jurisdiction) se sídlem v New Yorku. Centrum vypracovalo a hlavně prosadilo v OSN koncepci: "Odpovědnost za ochranu" (R2P) a rozpracovalo ideologii "liberálního imperialismu".

Jak jsme se přesvědčili již při čtení rezoluce RB OSN číslo 1973, daří se západním velmocím uváděním neurčitých a nepřesných formulací mást své protějšky nejen v RB OSN, ale i na zasedání VS OSN.

Z rezoluce RB OSN číslo 2009, přijaté 16. 9. 2011 se svět mohl dovědět, že se rozhodnutím OSN vytvořila "Podpůrná mise" (UNSMIL). Výsměchem mezinárodnímu právu je sama formulace "podpory" jedné ze stran konfliktu - pučistů, figurujících v rezoluci jako "zákonná moc". V článku 20, ve kterém jsou připomínaná opatření z článků 6 - 12 rezoluce číslo 1973 o zavedení "bezletové" zóny nad územím Libye se na příklad uvádí, že "pokud to dovolí okolností, bude možné - na základě domluvy s vládou, ukončit zplnomocnění, které obdržely členské státy OSN v článku 4 rezoluce číslo 1973". V nové rezoluci číslo 2009 se smysl článků předcházející rezoluce záměrně neobjasňuje. Článek 4 totiž nejen umožňoval všem členským státům OSN podílet se na "ochraně" obyvatelstva, "masakrovaného" Kaddáfím, ale současně vylučoval možnost pobytu okupačních vojsk na území Libye. Jinými slovy řečeno: s ukončením platnosti článku 4 skončí nejen "bezletová" zóna, ale i zákaz zapojení pozemních koaličních sil do okupace Libye. Zkušebním kamenem bude vyslání mise, po které bude pravděpodobně, jako v případě Afghánistánu, následovat smlouva OSN s NATO o okupaci země.

Na místě je i dotaz, jak se mohlo stát, že na 66. zasedání VS OSN, kde jsou shromážděny delegace 193 členských států OSN, při tom většina z nich odmítá imperialistickou politiku západních velmocí, mohlo projít přiznání "Národní přechodné rady" jako jediného zákonného představitele Libye, připravující půdu pro okupaci vlastní země?

Hlasování se přeměnilo v nebývalý podvod v celých dějinách OSN. Hlavní mediální prostředky se jeho podrobnému vylíčení vyhnuly a sdělily pouze, že návrh podpořilo 114 států, proti bylo 17 a zdrželo se 15. Nemohly rozebírat problém, proč "Národní přechodnou radu" (NPR) podpořily na příklad Sýrie a Írán. Podstata spočívá v tom, že VS OSN přímo za přijetí "NPR" vůbec nehlasovalo.

V oficiálním komuniké tiskové služby OSN se dvojsmyslně uvádí: "VS OSN povoluje libyjské Národní přechodné radě zaujmout křeslo členského státu - Libye."

Lstivé dosažení souhlasu je popsáno ve zprávě "Komise pro prověrku zplnomocnění delegací členských států OSN", kterou vedl představitel Panamy Pablo Antonio Talasinos. "Komise" byla údajně informována asistentem GT OSN pro právní otázky, že hlasováním budou potvrzena pouze zplnomocnění těch delegací, které již předložily potřebné dokumenty a o ostatních se bude jednat dodatečně, což "Komise" akceptovala. V souladu s bodem 12 zprávy VS OSN se pak zasedání VS OSN pouze doporučovalo schválit zprávu "Komise". Většina delegací tak vyslovila souhlas s něčím, o čem neměla ani zdání.

Asistent GT, který není ve zprávě jmenován, byl dlouhodobým zaměstnancem Ministerstva zahraničí USA Stephen Mathias. Do funkce byl jmenován 1. 9. 2011 jen proto, aby zmanipuloval hlasování o přidělení křesla v OSN libyjským pučistům. Mathias stál u vzniku Mezinárodních soudů v Haagu, včetně ICTY.

Karel Kluz

• < Předchozí
• Další >