První verze "barevných, nenásilných revolucí" byly využity při likvidaci režimů evropských socialistických států a SSSR. Následovala Jugoslávie, Gruzie, Ukrajina a Kyrgyzstán.

Hlavním rysem těchto "revolucí" byl jejich nenásilný průběh. Změna režimu byla založena na principu nedopustit se násilí, zahnat vládu - za podpory mohutného útoku zahraničních i domácích opozičních médií do slepé uličky, ze které bylo jediné východisko - demise. Přesně podle scénáře zpracovaného americkým politologem Gene Sharpem ve druhé polovině minulého století. 

Režimy, které nebyly schopny likvidovat západními tajnými službami takto připravený převrat, ztrácely rychle jakousi "legitimnost" a moc přecházela k loutkám, vysoustruženým dlouho předem v USA a EU. Vše probíhalo prakticky bez krveprolití. Leckde se však scénář nepodařilo dodržet. Lukašenko se první postavil na odpor a "pátou kolonou" zmanipulovaný dav, který měl kamuflovat "barevný převrat" prostě násilím rozehnal.

Klišé přestalo fungovat a autoři scénáře si vzali "time out". Tehdy nebyli připravení na moment, že se místní vláda postaví na ozbrojený odpor.

Nyní ve druhé etapě "barevných revolucí" je patrné, že původní typ revoluce získal nadstavbu. Po dalším upevnění koalice USA - NATO - OSN, (mlčenlivý souhlas Ruska a ČLR) nemá již nenásilný charakter "barevných revolucí" takový význam a scénář doznal změn: předem připravené provokace, organizované tajnými službami Západu mají donutit vlády napadených států, nechat se zatáhnout do ozbrojeného střetu s profesionálně připravenými provokatéry - teroristy, jejichž akce - masakry demonstrujícího civilního obyvatelstva jsou masmédií prezentovány světové veřejnosti jako akce armády a tajných služeb napadeného státu. Do vytváření představy o zločinnosti režimu (Kaddáfí, Assád, Chávez) se ihned zapojí "nevládní" organizace jako Amnesty International a Human Rights Watch, které přenesou problém do OSN, jejím prostřednictvím k Mezinárodnímu trestnímu soudu a pochybná nelegitimnost bránící se vlády se mění v mezinárodně přiznanou.

Následuje uměle vyvolána občanská válka, bombardování a pozemní intervence.

S tím vším jsme se mohli setkávat i dříve, nyní je vše zahrnuto do jediné koncepce likvidace vzpurných režimů. Scénář po zobecnění:

1. Vytvoření páté kolony jako spolehlivého nástroje pro svržení dosavadní vlády. Stávající politické, ideologické i sociální rysy napadeného státu nemají podstatný význam. Proti vládě lze využít a zmanipulovat všechny. Pro organizátory převratu je pátá kolona pouze zásobárnou osob, z nichž má každá sehrát svůj přesně stanovený úkol a skončit. Nevůle a nespokojenost existuje v každém státě a za každého režimu a zbývá najít ty, na které je možné vsadit.

2. Po vzniku a stabilizaci jsou skupinám páté kolony přiděleny úkoly typu:

Společenské vědomí obyvatelstva musí zahltit názor, že v boji s režimem je legální jakákoliv forma odporu, včetně vražd státních představitelů.

3. Po splnění těchto základních cílů začínají pátou kolonu otevřeně podporovat zahraniční kurátoři, kteří ji až dosud tajně vytvářeli a zajišťovali pro ni finanční, mediální a organizační podporu i nábor a přípravu kádrů budoucí "barevné revoluce".

V etapě skryté přípravy "barevné revoluce" je možné sledovat následující aktivity:

a) Aktivní mediální kampaň vedoucí až k plné diskreditaci vládnoucího režimu v zahraničí.
b) Prohlašování nejvyšších politických a ekonomických představitelů za "persona non grata". (Již v této etapě je část elit napadeného státu ochotna, s cílem udržet si vysokou životní úroveň, jít cestou zrady.)
c) Zmrazení soukromých i státních účtů v zahraničních bankách a konfiskace majetku v zahraničí. Blokování účtů má smysl nejen proto, že je vládnoucí režim zbaven části finančních rezerv. V případě ozbrojené intervence - tedy hlavně bombardování nebo pozemní agrese ve vyprovokované občanské válce budou tyto prostředky využity k amortizaci výdajů s přípravou "barevné revoluce" a nákladů na poválečnou rekonstrukci napadené země, kterou si státy účastnící se intervence nestydatě nechají zaplatit.
d) Zavedení nejrůznějších sankcí proti státům s "krvavými režimy" (při tom již ani formální souhlas OSN není potřebný). Většina členských států OSN je závislá na koalici USA - NATO - OSN a bez problémů tyto sankce podpoří a to včetně donedávna zdánlivě nezávislých velmocí jako Ruska a Číny. Soukromé společnosti, které až do "revoluce" spolupracovaly s napadeným režimem, začnou rychle podporovat Západem dosazenou vládu, aby nepřišly o všechny své investice.
e) Veřejné obviňování čelních společenských a politických představitelů režimu v duchu klišé "režim ztratil legitimitu", "režim má ruce od krve" a konečné výzvy "režim se musí vzdát za každou cenu".

Vláda se pod tlakem dostává do politické, ekonomické i informační blokády a ztrácí původně masovou podporu obyvatelstva.

V tomto okamžiku zahajuje pátá kolona veřejné protesty, na nichž požaduje plnou a nediskutabilní výměnu "zločinné vlády". Bez velmi tvrdých represivních opatření je prakticky nemožné pátou kolonu potlačit. Je organizována na principu síťové struktury, při tom její hlavní koordinátoři jsou za hranicemi státu.

Systém je koordinován přes Internet. Stát se brání blokováním webových stránek, sociálních sítí a nejrůznějšími druhy cenzury. Světová i domácí opoziční média ho obviní ze zbabělosti, z potlačování svobody a ze strachu z lidových mas. Zadržování aktivistů a provokatérů vládními sílami jen přilévá oleje do ohně. Informační kampaň - vláda se dopouští politických represí proti protestujícím - rychle zesiluje.

Podle posledního scénáře "barevných revolucí" by se vláda měla s největší pravděpodobností (v souvislosti se zradou částí elity) vzdát politické moci a

země přejít pod plnou kontrolu USA a NATO. Pokud se záměr nepodaří splnit, nastoupí genocida ve formě "humanitárního bombardování".

Podle podobného schématu mohou být zlikvidovány všechny režimy, které se nechtějí otrocky podřídit imperialistické globální nadvládě.

Mohou se státy, které se ocitly v zaměřovačích zločinecké politiky vůbec bránit?

V každém případě by se o to měly alespoň pokusit. Významnou úlohu by při tom mělo sehrát mezinárodní komunistické a dělnické hnutí, přinejmenším aktivním bojem s dezinformacemi o zločinnosti progresivních vůdců, označovaných potupně za diktátory jako prezident Hugo Chávez, který stejně jako jeho soudruzi ze spřátelených latinskoamerických zemí velmi dobře chápe, jaké nebezpečí hrozí jejich, na suroviny bohatým zemím hrozí. Co proti tomu mohou postavit?

Aktivity prezidenta Cháveze

Že si jsou současní nejprogresivnější vůdci světa vědomi hrozeb globalizovaného imperialismu, potvrdil venezuelský prezident Hugo Chávez v projevu po schůzce s generální tajemnící Jednoty jihoamerických států (UNASUR) Marií Emmou Mejíaovou 26. října 2011, která se uskutečnila u příležitosti ratifikace dodatkového Protokolu k Základní dohodě o UNASUR, v Caracasu. V Protokolu se zdůrazňuje závazek organizace dodržovat demokratické principy. Obsahuje společná opatření členských států v případě, že by v některé členské zemi došlo k ohrožení demokratického systému vlády, porušení ústavního pořádku anebo vzniku situace, za které by mohla být svržena legitimní moc. Opatření budou spočívat v pozastavení členství, uzavření hranic, omezení hospodářských vztahů a společném diplomatickém tlaku, s cílem dosažení obnovy demokratické vlády. UNASUR vznikla v roce 2008, má celkem 12 členů: Argentinu, Bolivii, Brasilii, Chile, Ekvádor, Guyanu, Kolumbii, Paraguay, Peru, Surinam, Uruguay a Venezuelu a postupně se stává základním integračním mechanismem států Jižní Ameriky. Její význam byl zvýrazněn i získáním statutu oficiálního pozorovatele OSN.

Na summitu UNASUR v prosinci 2012 mají být projednány hlavní otázky spolupráce v oblastech energetiky, obrany, infrastruktury a plánování, školství, boje s šířením narkotik, sociálního vývoje a finanční integrace.

Hugo Chávez vyzval všechny jihoamerické státy k upevnění vztahů v UNASUR s cílem chránit region před válečnou agresí USA - NATO - OSN, při které by podobně jako v Libyi byly svrženy legitimní vlády a byli zavražděni zákonní prezidenti.

Chávez zdůraznil, že UNASUR je skvělou příležitostí k přeměně Jižní Ameriky v demokratickou a mírovou oblast. Je společným pancířem proti barbarismu a nejspolehlivější garancí k zajištění kontinuity demokratických vlád a nezávislosti Jižní Ameriky.

Chávez rovněž deklaroval, že v příštích měsících se bude konat summit UNASUR v peruánské Limě k jednáním o návrzích vzniku Jihoamerické obranné rady.

Postup latinsko a jihoamerických levicových vůdců Fidéla Castra, Cháveze, Moralese, Ortégy, Correy by se měl pro jejich moudrost a odvahu stát vzorem pro evropské levicové strany, z nichž některé podlehly tlaku koncentrovaných mediálních lží, prezentujících Muammara Kaddáfího a nyní syrského prezidenta Assada jako diktátory a katany svého lidu. Není daleko doba, kdy se zaměří na Cháveze. Jedině věrnost spojenců může odradit agresory. Chávez i ekvádorský prezident Correa mají hluboké zkušenosti s akcemi páté kolony ve svých zemích, které se je pokusily svrhnout a zavraždit, ale pouze Chávez pochopil význam silné politické strany - Jednotné socialistické strany Venezuely a obrany revolučních vymožeností, které nemůže zajistit nikdo jiný než ozbrojená dělnická milice.

Chávez rovněž zdůraznil, že je příliš brzy po agresi do Libye k zaujetí venezuelské pozice k OPEC. Zatím koalice NATO - USA rozbombardovala Libyi a zabila prezidenta. Masakr, který přinesl asi 50 tisíc mrtvých, se dá přirovnat pouze ke genocidě původních obyvatel Jižní Ameriky Španěly, horší o to, že genocidu provedli nejmodernějšími zbraněmi. Jak je možné takový zločin oslavovat?

"I ve Venezuele jsou lidé, kteří mně předpovídají stejný osud jako Kaddáfimu, a záchranu Venezuely silami NATO. Není jich mnoho, ale vlastní tisk, televizi a rozhlas", uvedl na závěr.

Karel Kluz