DÁREK

Lásko, blíží se svátek zamilovaných a my jsme od sebe zase a stále ještě tak vzdáleni. Každý rok říkáme totéž: tentokrát je to naposled!

Přála bych si, probudit se vedle tebe a obejmout tě, jako to dělá většina párů, kterým dnes závidím. Právo, o něž nás na dlouhou dobu připravili. Víc než čtrnáct let, aniž bych tě políbila, aniž bych se tě dotkla, musím se spokojit jen s tvým hlasem v telefonu, když je to možné, s pohlednicí nebo nějakou drobností, za níž vděčím tvořivosti, která je ti vlastní, a se solidární podporou těch, kdo napínají své síly, aby z nás vydolovali šťastný úsměv.

Když jsem se probírala papíry a fotkami, narazila jsem na poslední, které jsme pořídili v den mých narozenin v lednu 1998, a nemohla jsem přestat myslet na to, jak jsme byli v té chvíli a v té době šťastní, všechno to tam máme v očích.

"Kde je mé jaro? Kam se ukrylo slunce, vždyť zapomnělo na mou zahradu, vždyť nechalo uvadnout mou duši?", říká se v jedné písni.

Přistihla jsem se, jak sním o tom, že už jsi volný, zpátky doma, u mě, že tě silně objímám a prosím, abys mně už nikdy nenechával samotnou. Však se dočkáme, říkáváš.

Proto v tento den, který má být plný štěstí, romantiky a dárků, pro tebe nenacházím lepší dar, než nabídnout ti svoji budoucnost, protože moji minulost a moji přítomnost už máš.

VŠECHNO NEJLEPŠÍ!

Prosím, vrať se brzy, potřebuji tě, miluji tě.

Tvá Bonsaj,

7. února 2012