Včerejší atentát proti štábu bezpečnostních sil v Damašku představuje kvalitativní skok v díle destabilizace, který má hodně málo společného s revoluční aktivitou syrské opozice a mnohem více s intervencí namířenou proti Assadovu režimu ze strany mocných zahraničních soupeřů.

Není mimo to možné porozumět stětí hlavy syrským bezpečnostním složkám bez spojení s atentátem, který včera zasáhl, několik hodin poté, autobus s izraelskými turisty v Bulharsku. Kouř vyvolaný výbuchem na letišti v Burgasu se ještě nerozplynul a ještě nebyl stanoven definitivní počet obětí, když izraelská vláda zahřměla proti Iránu, kterého určila odpovědným za útok na základě zjevně předem připraveného scénáře, připraveného k použití ve vhodném okamžiku. Bleskové prohlášení, vypuštěné bez známky důkazů, kdy je zjevné, že identifikování údajného kamikadze je daleko od zjištění a od určení jeho spojení se státním aparátem nějakého státu, jde ruku v ruce s včera vyneseným úsudkem Hillary Clintonové ale i ministrů zahraničí Francie, Velké Britanie, Turecka a Itálie, jen několik málo minut po útoku na štáb zpravodajských služeb v Damašku, že Assadova doba skončila, že diktátor musí odejít, že nastal čas pro změnu režimu. A že legrace už skončila. Působivé souvislosti událostí a taková shoda v argumentaci umožňují vynést na světlo opravdový dohodnutý a dobře promazaný pochodový plán. V jeho rámci izraelská vláda zdůraznila - jako by to bylo potřeba - že jeho prioritou je a nadále zůstává spíše než na Sýrii útok na Irán. Co může být pro mladého Izraelce, který se stal obětí bomby, lepšího na skutečnosti, když bude Washington, který se doposud stavěl proti, blahovolnější k nenadálé vojenské agresi proti Teheránu? A tady mám odpověď na to, proč včera, zatímco se v ulicích Damašku bojovalo těžkými zbraněmi a dělostřelectvem a kdy masové manifestace a účast občanů na změnách se stávají vzdálenou a vybledlou vzpomínkou, přišlo včera z Moskvy upozornění, že v Damašku se v těchto hodinách bojuje rozhodující bitva. Ruská vláda se zdá nerozhodnuta mezi podporou syrského režimu až do krajnosti a dohodou s možnými nástupci nastolenými Saudskou Arábií, Tureckem a Katarem s cílem zachránit zájmy Moskvy, například poskytnout jí možnost, zachovat si pro ni životně důležitou námořní základnu v syrském přístavu Tartus.

"Regime change" po libyjsku, bez velkých otřesů pro zbytek oblasti? Ale Sýrie není Libyí. Když padne Damašek, bude Irán zcela izolován a obklíčen, stejně tak se budou cítit proíránské síly v Libanonu, což je území určené k dobývání sunitskou elitou z Perského zálivu a ropnými monarchiemi. A také turečtí a syrští Kurdové by stáli před tragickou a velmi smutnou perspektivou. Nestabilní blízkovýchodní puzzle by se mohlo snadno rozpadnout a explodovat. A nikde není psáno, že Moskva a Peking se budou jen dívat, jak se NATO blíží stále více k jejich hranicím.

Už dávno jsme měli, jak se říká, podezření, že v Damašku se nejedná o možnou demokratizaci Sýrie a Středního východu. Ale to, že plány starých světových velmocí a nových regionálních mocností vedou planetu na pokraj nové války s nepředvídatelnými důsledky, se zdá být stále konkrétnější možností. A úplný nezájem evropského veřejného mínění, nacházejícího se pod tlakem devastující ekonomické krize, neslibuje nic dobrého.

Autor: Marco Santopadre

Zdroj: http://www.contropiano.org

Překlad: Komunistický svaz mládeže