Syrská šlamastyka - tlak na zažehnutí turecké občanské války

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 8. 2012

Twitter

Samotné Turecko je svojí účastí na Spojenými státy vedeném obléhání Sýrie důležitým terčem pro destabilizaci, rozvrat a nakonec balkanizaci. Ankara spálila své mosty do Sýrie kvůli své selhávající neo-osmanské oblastní politice. Turecká vláda aktivně tlačila na změnu režimu, dělala v Sýrii špionáž pro NATO a Izrael, porušovala syrskou suverenitu, podporovala teroristické a bezprávné činy a poskytovala organizační podporu uvnitř Sýrie.

Jakékoli šance na nějakou formu tureckého vedení v oblasti pod neo-osmanstvím pohasly. Jižní hranice Turecka jsou přeměněny na zpravodajská a organizační centra pro CIA a Mossad v procesu, zakončeném zpravodajským "nervovým centrem" v tureckém městě Adana. Navzdory tureckým dementi jsou zprávy o Adaně nepopiratelné a turečtí důstojníci byli zatčeni při utajovaných vojenských operacích proti Syrské arabské republice. Turecká Labour Party (EMEP) dokonce požadovala, aby generální konzul USA v Adaně byl vypovězen kvůli řízení a vedení činnosti syrských teroristů. Dva turečtí poslanci, Mehmet Ali Ediboglu a Mevlut Dudu, také dosvědčili, že zahraniční bojovníci pronajímají obydlí na turecké straně hranice se Sýrií a že turecké sanitky pomáhají pašovat zbraně do Sýrie povstalcům.

Oblastní izolace Turecka

Pokud se syrský stát zhroutí, nejvíce na tom bude tratit sousední Turecko. Turecký předseda vlády Recep Tayyip Erdogan a jeho vláda pošetile usměrňují Turecko ke katastrofě. Kromě historicky špatných vztahů Ankary s Arménií Erdogan dokázal bez cizí pomoci ztratit sympatie Ruska a tří nejvýznamnějších sousedů Turecka. To poškodilo tureckou ekonomiku a přerušilo tok tureckého zboží. Došlo také k tvrdým zásahům proti aktivistům v souvislosti s tureckou politikou proti Damašku. Byla dotčena i svoboda tureckých sdělovacích prostředků; Erdogan přišel s legislativou k omezení jejich svobod. Předseda vlády Erdogan a turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu napadali "novináře, kteří citovali prohlášení presidenta Assada v Cumhuriyet, a obvinili je ze zrady, protože zpochybňovali oficiální tureckou zprávu o sestřelení turecké stíhačky v [sic.] Sýrii [za špionáž]".

Na východním křídle Turecka vzniká napětí mezi ním a Irákem a Íránem. Bagdád přehodnocuje své diplomatické vazby s tureckou vládou, protože Ankara podněcuje kurdistánskou oblastní vládu v severním Iráku, aby konala nezávisle na irácké federální vládě. Erdoganova vláda takto činí částečně díky bagdádskému vytrvalému odmítání změny režimu v Sýrii a částečně díky iráckému posilování spojenectví s Íránem. Teherán na druhé straně zastavil bezvízový vstup tureckých občanů do Íránu a tureckou vládu varoval, že rozdmýchá plameny oblastního ohně v Sýrii, jež mohou spálit i Turecko.

Růst vnitřních rozdílů v Turecku

Navzdory všem vlasteneckým projevům, předneseným tureckou vládou k tomu, aby soustředila Turky proti Sýrii, je Turecko hodně rozděleným národem, pokud jde o Erdoganovo nepřátelství vůči Damašku. Značná část Velkého národního shromáždění Turecka neboli Türkiye Büyük Millet Meclisi i tureckých opozičních stran odsoudila Erdogana za klamání tureckého lidu a strhávání země do katastrofy. Také narůstá mezi tureckými občany zášť vůči Erdoganově spolupráci s USA, NATO, Izraelem a arabskými diktaturami - jako je Katar a Saúdská Arábie - proti Syřanům i dalším. Většina tureckých občanů odmítá turecké vazby na Izrael, projekt raketového štítu i spolupráci s USA na Středním východě.

Republikánská lidová strana, druhá největší politická strana a hlavní opozice v zemi, vládu v Ankaře za Sýrii odsoudila. Její předák Kemal Kiliçdaroglu Erdogana za vměšování do vnitřních záležitostí Sýrie otevřeně odsoudil. Kiliçdaroglu se přidal k dalším tureckým politickým stranám v odsuzování Erdogana a jeho vládnoucí strany Spravedlnost a rozvoj. Devlet Bahceli, předák strany Národní hnutí, tureckou vládu varoval, aby zemi do války se Sýrií nezatahovala. "Některé západní země vyvinuly tlak na Turecko, aby vpadlo do Sýrie. Turecko by do téhle pasti spadnout nemělo", varoval Erdogana podle tureckého tisku Bahceli, který vede třetí největší tureckou politickou stranu. Strana míru a demokracie, v Turecku čtvrtá největší, také ujasnila, že je proti válce se Sýrií. Politik Selahattin Demirtas, jeden z předáků této strany, varoval, že jakýkoli vojenský zásah Ankary v Sýrii by Turecko zatáhl do rozsáhlejší oblastní války. Hasan Basri Ozbey, zástupce šéfa turecké Labour Party, oznámil, že jeho strana podá stížnost proti tureckému presidentovi Abdullahu Gulovi s Türkiye Meclisi a s tureckým Nejvyšším soudem na obžalobu Gula, protože Labour Party "má jasný důkaz, že [Gul] nabádal k terorismu a válce se Sýrií a podepsal tajnou dohodu se spojenými státy, což samo o sobě je podkladem k soudnímu procesu". Mustafa Kamalak, předák strany Felicity, dokonce vedl tureckou delegaci k návštěvě Bashara Al-Assada, aby ukázali podporu Sýrii a nesouhlas s Erdoganovou politikou.

Mobilizace turecké armády na syrské hranici coby demonstrace síly je psychologická taktika k zastrašení syrského režimu. Jakékoli rozsáhlé vojenské operace proti Syřanům by byly pro Turecko velice nebezpečné a mohly by turecké ozbrojené síly roztříštit. Některé složky turecké armády jsou ve sporu s tureckou vládou a samotná armáda je rozdělena tureckou zahraniční politikou. Erdogan nevěří ani polovině tureckých armádních velitelů, a čtyřicet z nich už uvěznil za to, že plánovali jeho svržení. Jak někdo může takovou sílu vyslat, aby napadla sousední Sýrii, nebo si dokonce myslet, že by ji mohl kontrolovat během rozsáhlejší války?

Nebezpečí "zpětného rázu" ze Sýrie

Zatímco Turecko vyhlašuje, že kurdským milicím založit základny v severní Sýrii nedovolí, turecká vláda je teď vlastně zřizuje sama. Pro Turecko tak vzniká skutečně riziko odvetného úderu. Stejně jako Sýrie i Turecko je kaleidoskopem různých národů a náboženství. Turky drží pohromadě převaha turečtiny a sdílené občanství. Turecké menšiny představují přinejmenším třetinu země. Významná část tureckých menšin má vazby na Sýrii, Irák či Írán.

Kurdové a podobné íránské národy tvoří kolem pětadvaceti procent tureckého obyvatelstva, což znamená, že jeden ze čtyř tureckých občanů je kurdského nebo íránského původu. Další etnické menšiny zahrnují Araby, Armény, Asyřany, Ázerbájdžánce, Bulhary a Řeky. Kvůli historické persekuci a omezování šíitských muslimů v Turecku v osmanských dobách nejsou k mání žádná přesná čísla o tureckých šíitských muslimech. Jako šíitské muslimy lze zařadit asi 20-30 % obyvatel Turecka, možná i víc. V Turecku je i malá křesťanská komunita, v níž má část historické či organizační vazby, stejně jako turečtí Alawité a etničtí Arabové. Turecko bude spolknuto také, ať tak či onak, pokud se rozsáhlejší sektářský konflikt rozšíří ze Sýrie a budou-li Syřané násilně rozděleni podél falešných, sektářských hranic.

Sebedestruktivní povaha turecké angažovanosti v Sýrii

Všechny výše diskutované faktory jsou receptem ke katastrofě. Občanská válka v Turecku je ve stále více polarizovaném tureckém státě reálnou možností. Kdyby Sýrie vzplanula, vzplane nakonec i Turecko. Právě proto celé spektrum tureckých předáků varovalo svoji zemi i lid, že následky požáru, pod nějž v Sýrii přikládají Erdogan, Davutoglu a Gul, bude mít katastrofální následky pro Turecko i pro všechny země, sousedící se Sýrií.

Erdoganova vláda dokázala rozkmotřit Turecko s nejdůležitějšími sousedy, poškodit tureckou ekonomiku a destabilizovat hranice své země. Což je ovšem ve srovnání se škodami, jež mohou Turecko postihnout, pouhá špička ledovce. Turci vcházejí do pasti, v níž jsou určeni k sebevražedné operaci proti Sýrii. Spojenými státy vedené obléhání Sýrie má v úmyslu vyvolat chaos po celém Středním východě a zažehnout četné oblastní konflikty. Násilí a konflikt mají po Sýrii spolknout i Libanon a Irák. Uvnitř této šarvátky je Turecko určeno k oslabení a rozdělení - přesně tak, jak si USA, NATO a Izrael představovaly ve svém projektu "nového Středního východu".

Mahdi Darius Nazemroaya, 15. srpna 2012

Mahdi Darius Nazemroaza

Oceněný spisovatel, sociolog a geopolitický analytik, autor knihy The Globalization of NATO (Clarity Press) a připravované knihy Válka s Libyí a rekolonizace Afriky (The War on Libya and the Re-Colonization of Africa). Je odborným spolupracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG), dopisovatelem Strategické kulturní nadace (SCF) v Moskvě a členem Vědecké rady pro geopolitiku v Itálii.

Zdroj: www.voltairenet.org

Překlad: Vladimír Sedláček

• < Předchozí
• Další >