Naivita nebo záměr?

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 9. 2012

Twitter

V poslední době se objevuje v tak zvaném levicovém, zejména trockistickém tisku a na webových stránkách velké množství hodnocení neokoloniální imperialistické politiky USA, NATO a EU ve stylu: "Libye a Sýrie: Když se antiimperialisté pletou", ve kterých se většinou tvrdí, že imperialistické intervence do Libye a Sýrie jsou správné, protože je požadují síly, které autoři nazývají "revolučními". V podstatě jde o společný postoj liberálů, progresistů, těch kdo se sami prohlašují za socialisty a antiimperialisty. Česká levice, včetně komunistů, se k Američany vedenému boji za ovládnutí světového přírodního bohatství a zotročování světových lidových mas raději nevyjadřuje. (Snad kromě některých souhlasných stanovisek s politikou světového imperialismu, vyjadřovaných Ransdorfem nebo Charfem.) Je pravdou, že ekonomické sankce proti státům, které se staly cílem imperialistické agrese, by v Evropském parlamentu prošly i bez souhlasu komunistických poslanců. Je však ostudné, když tyto sankce podpoří. 

Alespoň komunisté by měli přijmout k této zločinné politice imperialismu jasný postoj. Pokud imperialistické státy zasahují do záležitostí států, které předem po dlouhou dobu označovaly za země s diktátorským režimem, ve kterých je potřeba nastolit klientský režim, který označují za pravou "demokracii", ospravedlňování takové intervence není pouze dílem jejich vládních agentur a korporativních médií. Do podpůrné propagační kampaně se okamžitě zapojují nejrůznější "levicové" a zdánlivě progresivní organizace a skupiny (při tom se nedá přesně určit, zda působí z vlastní vůle nebo pod vlivem tajných služeb) s šířením argumentů podporujících vojenskou intervenci a progresivně znějících analýz, používající liberálně-levicový jazyk.

Přestože "progresivní" argumenty podporující intervence vznikají daleko od mocenských center a zdánlivě nemají příliš širokou podporu ve vládnoucích kruzích, sehrávají významnou úlohu v imperialistické válečné politice. Tyto argumenty jsou totiž adresovány specifickému publiku, lidem, kteří jsou protiválečně a progresivně naladění a příliš citliví na přímou militaristickou propagandu politických představitelů hlavních imperialistických států.

Šíření polopravd a lží o motivech intervence negativně ovlivňuje názory progresivních a mírových hnutí, která by normálně reagovala proti válečnému zásahu, a vede je k pasivitě. Tento druh propagandy se tak stává součástí boje imperialistických vlád o ovládnutí veřejného mínění.

V předvečer intervence nebo v jejím průběhu se "levicová hnutí" vytasí s různými druhy jejího objasňování, jejichž podstatou je tvrzení, že boj s imperialismem je obecně správný, ale v tomto případě usilují imperialistické státy o správnou věc a tvrdí, že jejich argumentace je správná a neortodoxní. K rozkrytí postupů a argumentů této pseudolevice je nezbytné vycházet z dlouhodobého sledování trendů vývoje imperialistických agresí. V průběhu invaze do Iráku získal tento trend specifický název "liberalismus střel s plochou dráhou letu (cruise missile)". Před 100 lety nazval Lenin tyto agrese "sociálním imperialismem".

Demonstrace a opoziční hnutí nemusí být vždy progresivní

Pseudolevice při hodnocení vývoje v Sýrii stále opakuje totéž, co tvrdila loni o intervenci do Libye, že levice musí respektovat žádosti syrských "revolucionářů" o vyslání zahraničních vojsk a vyjádřit tak k nim reálnou solidaritu a podpořit jejich právo na sebeurčení. Tvrzení této "levice" vychází ze zásadní a naprosto vědomé lži, že libyjská i syrská ozbrojená opozice představuje skutečné revoluční síly. Toto vylhané tvrzení, jednou akceptované, vede k celé řadě klamných závěrů.

Jaký je, či byl politický charakter "Národní přechodné rady", která vedla až do nedávných zmanipulovaných voleb tak zvané "libyjské revolucionáře" (z celého arabského světa a Evropy posbírané teroristy)?

Jaká byla jejich revoluční charakteristika? Kdo si kromě pseudolevice - zejména evropské - dovolí tvrdit, že hlavně americkými a evropskými zbraněmi vyzbrojená syrská opozice je revoluční a vládní síly kontrarevoluční?

Při jakékoli analýze opozičního hnutí ve světě musí stát na prvním místě otázka jeho revolučnosti. To, že v některé zemi vyjdou imperialistickou propagandou ovlivnění lidé do ulic demonstrovat, neznamená, že jde o revolucionáře anebo progresivní hnutí. Není to ani v případě, že jde o protesty, zaměřené na řešení reálných sociálních a politických problémů. Buržoazii prezentující politické síly rutinně mobilizují část populace - převážně nespokojené elementy dříve privilegované "střední třídy" a některé vrstvy, jako jsou studenti, nezaměstnání, deklasované živly a další, které se, ovlivněny lživými sliby, zapojí do prosazování nejen domácích, ale nyní i globálních pravicových programů.

Italští fašisté a němečtí nacisté využívali při svém nástupu k moci masové demonstrace a bojovné pouliční akce. Z počátku předstírali, že jejich akce nejsou zaměřené proti levicovým hnutím, ale proti buržoazně demokratickým vládám, které chtějí donutit k ústupkům a k poskytování určitých sociálních vymožeností dělnické třídě a pracujícím. Asi nikdo nebude považovat republikánskou "Tea party", organizující masové demonstrace v USA za revolucionáře.

Po svržení komunistických vlád v SSSR a dalších socialistických státech začaly americké administrativy rozvíjet celou řadu destabilizačních kampaní - "barevných revolucí". Většina z nich se uskutečnila v bývalých státech Sovětského svazu: "Růžová revoluce" v Gruzii, "Oranžová" na Ukrajině, "Tulipánová" v Kyrgyzstánu. Pokusy o podobné revoluce proběhly i v Bělorusku (2008) a letos v Rusku. Úspěšně či méně proběhly podobné revoluce i v jiných zemích: "Cedrová" v Libanonu (2005), "Zelená" v Íránu (2009).

Barevné revoluce jsou obvykle vedeny sjednocenými proimperialistickými politickými osobnostmi, které se snaží využít k převratu nespokojenost některých společenských vrstev s rozpadem sociálně ekonomického systému, korupcí a politickou represí. Samotné revoluce zahrnují operace, zaměřené především na vyvolání rozporů v armádě a bezpečnostních silách a na intenzivní propagandistické kampaně proti stávajícímu režimu. Úspěch barevné "revoluce" závisí na stupni destabilizace země v okamžiku, kdy započnou pouliční demonstrace.

Množství účastníků protestů u většiny "revolucí" tvoří velmi malou část populace, nepředstavuje názory většiny a již vůbec ne zájmy dělnické třídy (tzv. sametová revoluce). Po pravdě řečeno, mnoho účastníků protestních demonstrací nepodporuje program pravice a mnohdy o něm nemá ani nejmenší představu a mnozí z nich, kdyby se s ním seznámili, by pravicový program, ze kterého přímo číší záměry imperialismu, odmítli.

Přesto imperialistická propagační kampaň využívá protesty, bez ohledu na jejich rozsah, k postupnému prosazování změny režimu a vytvoření závislého státu (ekonomicky, politicky i vojensky). Imperialisté nejsou pitomci, dělají přesně to, co potřebují, a takové možnosti jim "demokratická" hnutí, zbavena vlivu pracujících a antiimperialistické opozice, poskytují.

Rekapitulace: revolucionáři a progresivní hnutí vycházejí z marxisticko-leninských zásad a z těchto pozic je potřeba provést politické hodnocení jejich aktivit. I kdyby většina Libyjců a Syřanů podporovala imperialistickou intervenci - což je absolutně nepravděpodobné - neopravňovalo by to mezinárodní levicové síly, aby podporovaly imperialistickou intervenci.

Ti, kdo podporují "humanitární" imperialistické intervence, netrpí analytickou neschopností. To, co jim chybí, je revoluční rozhodnost postavit se imperialistické démonizační kampani.

Jaký je politický charakter syrských a libyjských "rebelů"?

Příklady výsledků barevných revolucí, fašistických a jiných ultrapravicových hnutí rozhodně vyvracejí představu, že demonstranti, disidenti a opozice (většinou vycvičená a dokonale vyzbrojená) jsou standardní revoluční síly. "Libyjská přechodná rada" - nyní vláda a "Syrská národní rada" přesně zapadají do modelu dřívějších nebo současných barevných revolucí. 

Tyto skupiny založené americkými a evropskými tajnými službami mohou existovat pouze díky jejich trvalé podpoře a vojenské ochraně.

Jejich prohlášení vyzývající k přímému vojenském zásahu proti vládě, které by jim umožnilo uloupit finanční prostředky, privatizovat ve prospěch nadnárodních monopolů veškerý lidový majetek, produktovody a zejména suroviny, předem zaručovaná priorita diplomatických vztahů s USA a jejich spojenci a "normalizace" vztahů s Izraelem, hovoří za všechno a vyvracejí jakoukoliv pochybnost o třídní a politické orientaci "vůdců revoluce".

Situace, která se vyvíjela v Libyi před zahájením bombardování, nesla všechny znaky neoliberální barevné revoluce, navíc byla důsledkem dlouhodobé koloniální nadvlády, které se Kaddáfímu nepodařilo odstranit, hlavně rozpory mezi na ropu bohaté východní části a chudším libyjským západem a hlavně v Kyrenaice probuzeným islámským fundamentalismem.

Připomeňme si, že nepokoje započaly demonstracemi v Benghází, paralelně s přechodem některých vysokých státních a vojenských funkcionářů (z mocenské neoliberální frakce) na stranu vzbouřenců, pro které založily britské a francouzské tajné služby "Národní přechodnou radu". Jakmile s pomocí agentů západních tajných služeb ovládli Benghází, vyvolali krvavé masakry, které započaly lynčováním černých Libyjců a subsaharských imigrantů, pracujících v Libyi jako námezdní dělníci. Postupně byli veřejně popravování přívrženci Muammara Kaddáfího, jejich mrtvá těla se po měsíce povalovala v odpadcích na předměstích. Přes počáteční úspěchy nebyla tato kontrarevoluce bez vnější podpory schopna svrhnout progresivní Kaddáfího vládu. Imperialistické státy, prostřednictvím svých lokajských a dobře financovaných nevládních organizací typu Amnesty International a Human Rights Watch, začaly podle předem připraveného scénáře získávat a shromažďovat vylhané "důkazy" o zvěrstvech režimu a předkládat je jako věrohodné "Radě OSN pro lidská práva" a "Radě bezpečnosti OSN". Na tomto základě pak dosáhli přijetí Rezoluce RB OSN číslo 1973 a realizovali tak v podstatě, alespoň podle nich naprosto "legální" dlouho připravovanou ozbrojenou intervenci. "Národní přechodná rada" pak pozvala do východních "osvobozených" oblastí Libye republikánského senátora Johna McCaina, kterého přivítala s transparenty: "USA - zde je pro vás nový spojenec v Severní Africe." Začala slibovat bezprecedentní přístup k loupení libyjské ropy a zemního plynu pod heslem "Konec Kaddáfího ekonomického nacionalismu".

Tragický slogan pro zemi, ve které její revoluční vůdce Kaddáfí zajistil nejvyšší životní úroveň v Africe právě v průběhu boje s imperialismem.

Světové socialistické a sociálně demokratické strany vystoupily se zmatenými hesly.

Že nejde o revoluci ale o reakční puč, nasvědčovaly již první akce vzbouřenců, rasistické vraždění, sliby předání finančních i surovinových zdrojů západnímu imperialismu i úpěnlivé volání po bombardování vlastní země. 

Přes tato nezvratitelná fakta započaly mnohé tak zvané levicové strany vyjadřovat svou solidaritu s "revolucí" klamavě označujíce "Národní přechodnou radu" jako pouhou frakci v roztříštěném "revolučním hnutí".

Zaslepená svou nenávistí k "diktátoru" Kaddáfímu, připojila se pseudolevice k imperialistické propagandě a společně s ní líčila puč jako lidovou a demokratickou revoluci.

Kromě několika výjimek se různé sociálně demokratické a socialistické strany nepostavily proti imperialistické vojenské intervenci do Libye a nyní zaujímají stejný postoj k tak zvané "syrské revoluci". (Nejmarkantnější jsou výzvy k vojenské podpoře pučistů předsedou francouzské Socialistické strany a prezidentem Francie Hollandem.) Strany bez kritiky přijaly legendu o "arabském jaru" a blížící se humanitární katastrofě. Dokonce i ti, kdo údajně odmítali intervenci, neučinili ani jeden praktický krok proti ní.

Kromě světového komunistického a dělnického hnutí, socialistických stran Venezuely a států ALBA, socialistická levice a zejména sociální demokracie jako celek nenašla v sobě sílu mobilizovat proti imperialistické intervenci do Libye a nyní zaujímají stejný postoj i k intervenci do Sýrie.

Nekritickým přijetím "arabského jara" a Západními médii šířených historek o blížící se humanitární katastrofě de facto podpořila (záměrně?) upevnění imperialistické globalizace. Svými hesly "ANO" revoluci a "NE" imperialistické intervenci posílila zmatek v mírovém a protiválečném hnutí.

Tak zvaná "libyjská revoluce" naznačovala od samého počátku, že nejde o žádnou revoluci, ale o dlouho připravovanou záminku pro intervenci. Osud tak zvaných "revolucionářů" (arabských libyjských i zahraničních teroristů včetně al Kájdy) závisel pouze na vnější intervenci. Všichni aktéři libyjského konfliktu (libyjská vláda, lidové masy, které vystupovaly na podporu Kaddáfího režimu, pučisté i jejich imperialistické zázemí) si toho byli plně vědomi. Jediným, kdo pokračoval v tvrzení, že jde o "revoluci proti diktátorskému režimu Kaddáfího" byla tak zvaná socialistická a sociálně demokratická levice.

Po zahájení teroristického bombardování libyjských měst, vesnic, osad, dopravní i veškeré život zajišťující infrastruktury, včetně uměle vytvořených vodních zdrojů, ignorujíc masové protesty libyjského lidu proti intervenci a obranu suverenity země, světová pseudolevice podporovala propagandistická tvrzení, že jde o konflikt "lid versus diktátor", že Kaddáfí nemá podporu lidových mas a lid volá po vnějším zásahu.

Pseudolevice dodnes tvrdí, že její postoje byly oprávněné. Puč, zorganizovaný tajnými službami Západu označuje za revoluci, jejíž součástí byl i zásah "revolučních - imperialistických armád NATO" a reakčních arabských států a podporuje akce zorganizované "Národní přechodnou radou", jako byly zfalšované volby a předání politické moci, nově vytvářené "zákonné vládě".

Dokonce i po zahájení bombardování pseudolevice opakovaně napadala i ty slaboučké protiválečné síly, které odsoudily zločinné nálety NATO za to, že se postavily proti "hrdinným libyjským revolucionářům", kteří zásah vnějších sil požadovali a bagatelizovala tak úsilí velmi oslabeného mírového hnutí.

Pseudolevice i nyní, kdy se potvrdilo, že jde o imperialistickou a koloniální intervenci opakuje, že šlo o válku proti vraždícímu diktátorovi Kaddáfímu. Hrdinství Muammara Kaddáfího, stejně jako nyní hrdinství prezidenta Bašára Assada nám jasně ukazuje, že jsou to lidé, kteří podobně jako Stalin, svůj národ v boji neopustí a raději padnou, než by zradili. Nejsou všichni tak zvaní vůdci zrádci jako Gorbačov. Jsou i hrdinové jako Fidél a Raul Castrové, prezident Venezuely Hugo Chávez, Daniel Ortéga a to již nehovořím o Ernestu Guevarovi.

Uloupená revoluce?

Obecně lze prohlásit, že v době, kdy rakety s plochou dráhou letu Tomahawk a stíhací bombardovací letouny NATO začaly vraždit v Libyi, započaly všechny socialistické a sociálně demokratické strany ve světě tvrdit, že imperialismus ukradl libyjskému lidu jeho revoluci. 

Později některé z nich sice uznaly pravicový až fašistický charakter libyjského puče, nicméně se snažily zdůraznit, že ke změně kurzu bylo lidové hnutí, jehož cílem bylo smetení diktátora, dotlačeno, a vynaložily veškeré úsilí k tomu, aby své původní tvrzení opakovaně potvrdily, bez ohledu na to, že kontrarevoluční charakter puče byl od počátku naprosto evidentní.

Národní přechodná rada byla od počátku proimperialistická a v souladu se svými instrukcemi, které obdržela od západních tajných služeb, byla zaměřena na využívání zanedbatelných rozporů, které bylo Kaddáfího vedení bez puče schopno vyřešit ve prospěch lidu. Šlo v podstatě o spory na okresní úrovni, které se nepodařilo vyřešit revolučním silám od roku 1969. (Nelze zapomenout, jak zvýšily útoky proti režimu po pádu SSSR a světové socialistické soustavy.)

Jak to bylo s lidovou podporou pučistů v Libyi?

Pseudolevice dodnes tvrdí, že letecké útoky na Libyi měly masovou podporu obyvatelstva. V podstatě totéž tvrdí v současnosti i o nutnosti podobného útoku na Sýrii. Socialistický francouzský prezident Hollande jde ve stopách agenta CIA Sarkozyho. Jde o zjevnou lež. Nikdy tomu tak nebylo. Nezapomeňme, že 1. 7. 2011, v období vrcholných náletů bombardérů NATO na Libyi, se konaly v Tripolisu masové demonstrace více než jednoho milionu Libyjců proti intervenci NATO.

Imperialistická a socialistická média se o protestech vůbec nezmiňovala, anebo pouze okrajově.

Zůstává nesporným faktem, že Libye pod vedením Kaddáfího měla naprosto zanedbatelné ozbrojené síly. Po zahájení raketových a leteckých útoků otevřel Kaddáfí sklady zbraní a munice, kterými vyzbrojil ty své přívržence, kteří poslechli jeho výzvu, aby se připravili na obranu své země proti zahraniční intervenci. Nikdo nemůže nyní vyvrátit, že alespoň v hlavním městě Tripolisu měl režim značnou lidovou podporu. Jak jinak by si mohl "protilidový a nepopulární diktátor" dovolit podobný krok? O své popularitě a dobrém vztahu se svým lidem byl přesvědčen, jinak by se musel obávat, že zbraně budou obráceny proti němu. Nyní pseuodolevice tvrdí, že nikoli imperialismus ale "libyjští revolucionáři" sehráli hlavní úlohu při svržení Muammara Kaddáfího. Již v době, kdy pod tlakem hlavních imperialistických mocností RB OSN přijala 17. 3. 2011 neblahou Rezoluci číslo 1973, byly libyjské teroristické kontrarevoluční skupiny na pokraji porážky. Síly oddané Muammaru Kaddáfímu rychle získávaly kontrolu nad celým územím a blížily se k centru vzpoury v Benghází. To jsou všechno fakta, která byla získávána západními tajnými službami prostřednictvím rozvědných satelitů i západními proválečnými žurnalisty a publikována v jejich tisku. Pučisty tak zachránilo pouze letecké bombardování sil NATO útoky řízených střel Tomahawk z amerických letadlových lodí a jaderných ponorek. Od počátku zahájení masakru civilního obyvatelstva v březnu 2011 začali libyjským, arabským a afghánským teroristickým skupinám včetně Al-Kajdy velet instruktoři z NATO, Kataru a Saudské Arábie. Instruktoři zajišťovali i upřesňování cílů pro bomby a rakety. Dobytí Tripolisu pozemními silami bylo společnou akcí teroristů, podporovaných speciálními silami Británie, Francie a reakčních arabských států.

Socialistická a sociálně demokratická "levice" nyní dokonce tvrdí, že "Národní přechodná rada" byla proti bombardování a pozemní intervenci.

To, že NATO nenasadilo v Libyi vlastní pozemní síly, vyplývalo jednak z obav z neodůvodnitelných vlastních ztrát (podobně jako nyní v Sýrii) a hlavně z předem přijatého záměru: využít plně libyjskou odnož Al-Kajdy, jejíž bojovníci byli soustředěni v Kyrenaice a hlavně v Benghází, a arabské teroristické skupiny i speciální armádní komanda, po jejichž ztrátách nikdo v Evropě nepátral. Západní ozbrojené síly se vždy snažily a budou snažit minimalizovat ztráty svých vlastních armád a nasazují místo nich ty síly napadeného státu, které přešly na jejich stranu. Stačí vzpomenout vlasovce a později Vietnam, Afghánistán a Irák.

Vedení imperialistických států nikdy doopravdy nelitovaly ztráty vlastních sil. Pokud usilovala o malé ztráty, tak pouze proto, aby nevyvolaly protiválečné protesty, jako v době vietnamského konfliktu. (To je však dnes, v době profesionálních armád bezpředmětné.)

Tak zvaná levice došla až tak daleko, že dokonce tvrdí: Metody vedení války silami NATO a její výsledky jsou zcela v rozporu s tím co tvrdí autentická levice. V průběhu dodržování bezletové zóny, v souladu s rezolucí 1973 prý neuskutečnilo letectvo a námořnictvo NATO žádná masová bombardování civilních cílů, a je prý hloupost hovořit o libyjské dálnici smrti, masovém vraždění civilistů palbou z vrtulníků NATO atd. V souvislosti s tím by si levicové a mírové světové hnutí mělo uvědomit, že pravdivé údaje o masakrech civilního obyvatelstva a životně důležité infrastruktury mu imperialistický tisk nesdělí. Stačí se však podívat na rozbombardovanou Syrtu a mrtvolu zavražděného Kaddáfího.

Pseudolevice většinou tvrdí, že tak zvané kolaterální ztráty civilního obyvatelstva jsou hlavní příčinou, proč se antiimperialistické síly a hlavně autentická levice staví proti intervenci, jejímž cílem je pomáhat nastolit "spravedlivý, demokratický režim", což je možné pouze likvidací diktátora. Skutečné progresivní síly se musí vždy stavět proti těmto tvrzením a to dokonce i v případě, kdyby nebyl zavražděn ani jeden občan napadené země, což je v praxi nemožné. Musí ocenit a šířit poznatky o hrdinství vlastenců bojujících proti imperialismu a obhajujících nezávislost své vlasti. V Libyi zahájení agrese vyvolalo jednotu Libyjců. Začali se shromažďovat na prostorách, které byly nejvíce ohroženy nepřátelským bombardováním. V očích socialistů, sociálních demokratů a různých pseudolevičáků nepředstavovali tito lidé hrdiny, ale pro svou podporu diktátora si zasloužili zemřít.

Imperialismus je systém

Pseudolevice se nikdy nepokusila vysvětlit, jak je možné, že v případě Libye a Sýrie začaly imperialistické mocnosti podporovat revoluce.

Proč by měly tyto mocnosti podporovat skutečné revoluční hnutí, jestliže vývoj v jejich vlastních zemích spěje k fašistické diktatuře.

Podle těchto pseudolevicových sil je imperialistický systém pouze špatný výběr státní politiky, který může být lehce přeměněn v dobrý.

Vůbec nehovoří o tom, že tento systém pokračuje ve svém úsilí o ovládnutí globálního trhu a všech surovinových zdrojů.

Jednou z hlavních podmínek realizace takového úsilí je likvidace všech vlád usilujících o nezávislost svých států, dokonce i takových, které pouze částečně blokují pronikání ropných gigantů a jiných, zisk hledajících korporací. Ovládnutí trhu a surovin nezávislých států je hlavní motivací intervencí a nikoli podpora revolucí.

Skutečná antiimperialistická opozice dokáže odhalit a postavit se proti jakékoli taktice imperialismu, kterou používá k podrobování nezávislých národů, ať jde přímo o válečnou invazi, okupaci, bombardování nebo ekonomické sankce, financování páté kolony a jejich propagačních kampaní.

Zdálo by se, že v dějinách existuje pouze jeden případ, kdy se imperialismus spojil s pokrokovým režimem, aby zajistil jeho přežití, což je případ II.světové války. V průběhu let, které od ní uplynuly se však ukázaly pravé záměry imperialismu, které se splnily rozbitím socialismu před více než dvaceti lety.

V současném imperialistickém světě vedeném Spojenými státy by si autentická levice a především komunisté měli připomenout, že neexistuje ani náznak možnosti, že by imperialistické mocnosti mohly podpořit skutečné revoluční hnutí. Tento postup by byl v rozporu s logikou imperialistického systému.

Výsledkem "podpory revoluce" v Sýrii bude zřejmě to, k čemu již došlo v Libyi. Nová kompradorská vláda již rozdala všechen majetek, který před intervencí náležel libyjskému lidu nadnárodním ropným monopolům ConocoPhilips, Marathon, Hess Eenergy, Total, ENI, BP a dalším. Podle pseudolevice je vítězství libyjské páté kolony a pučistů, které nazývá revolucionáři, i likvidace nejprogresivnějšího systému v Africe krokem vpřed bez ohledu na desetitisíce mrtvých obránců nezávislosti, skutečných revolucionářů.

K. K.

• < Předchozí
• Další >