Co plánuje německý kapitál a jeho vláda?

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 2. 2013

Twitter

Před rokem vznikla z iniciativy německých průmyslových podnikatelů organizace "Aliance surovin" (Rohstoffallianz), jejímž úkolem je zajišťovat pro své členy dodávky vybraných surovin. 

 Jak je možné, že Německo, které před historicky nedávnou dobou vyvolalo válku o ovládnutí surovinových zdrojů světa, nyní opět, prostřednictvím manažerů organizací jako je "Rohstoffallianz" volá po válce za suroviny? Je třeba připomenout, že "Rohstoffallianz" není pouhá loutková scéna jako jsou sudeťáci a jim podobní, ale velmi seriózní spolek, ovládající německou vládu.  

V interview pro Reuters (19. 2. 2012) manažer "Rohstoffallianz" Dierk Paskert volal po "strategicky orientované ekonomické a bezpečnostní politice", schopné zajistit suroviny pro německý průmysl.  

I když tato politika by podle Paskerta měla být založena na svobodném a transparentním komoditním trhu, bylo by naivní považovat za samozřejmost, že tento vývoj bude pokračovat v nejbližší budoucnosti.

A dodal: "Vývoj se nyní naneštěstí ubírá právě opačným směrem... Německo s našimi partnery v EU a NATO musí převzít více odpovědnosti za otázky vnější ekonomiky a bezpečnosti."  

"Převzít odpovědnost za bezpečnostní otázky" není ničím jiným než eufemismem pro označení válečných operací, což konec konců potvrzuje i jeho dovolávání se NATO.  

Paskert vyzývá k válce o surovinové zdroje

Na přímou otázku položenou korespondentem podnikatelského deníku Handelsblatt (Obchodní list): "Budeme svědky války o suroviny?" Paskert odpověděl: "Dějiny ukazují, že mnoho konfliktů mělo svůj původ v bojích o suroviny... Dodávky surovin jsou základem pro výši přidané hodnoty a udržení blahobytu obyvatelstva státu a má tedy geopolitický význam."  

Handelsblatt tak beze studu, naprosto otevřeně, prezentoval tuto základní otázku. V dlouhém úvodníku věnovaném rozhovoru s Paskertem napsal, že průmysl by rád viděl větší vládní a vojenskou angažovanost v zajišťování surovin. Úvodník byl nazván: "Expedice suroviny: Nový směr Německa."  

Autor článku v Handelsblatt objasňuje, že tento požadavek průmyslu je zkušebním balónkem, který se snaží vyprovokovat vládu k odpovědi, která ať chce nebo nechce, musí považovat ovládání surovinových zdrojů za základní strategickou otázku německé zahraniční politiky. Tlak průmyslové lobby prostřednictvím "Rohstoffallianz" vychází z předpokladu, že stávající partnerství v oblasti surovinových zdrojů, ve kterém je na prvním místě Rusko, je nedostatečné.  

Autor rovněž zdůrazňuje, že záměrem kancléřky Merkelové je prosadit novou funkci koordinátora, který bude slaďovat zájmy strategického průmyslu se zájmy vývojářů a výrobců zbraní a bezpečnostních technologií a tím přispívat k zabezpečování dodávek surovin.

Strategičtí partneři Německa typu Saudské Arábie a států v Perském zálivu by měli být podporováni zbraněmi a vojenskou technikou před tím, než bude Německo donuceno vyslat vojáky Bundeswehru. Ale i ti by měli být lépe připraveni na svou roli "obránců strategických zájmů". 

Handelsblatt rovněž cituje z německého oficiálního dokumentu "Směrnice obranné politiky v roce 2011", ve kterém je deklarováno, že "bezpečnost přístupu k přírodním zdrojům" je "nejvyšším zájmem vojenské a bezpečnostní politiky." 

Tyto názory nejsou žádnou novinkou. Již v polovině devadesátých let bylo ve stejných směrnicích definován jako hlavní cíl Bundeswehru "udržení svobodného světového trhu a přístupu k surovinám". Tato orientace vytýčila cestu k transformaci německých ozbrojených sil z armády, jejímž úkolem je pouze teritoriální obrana (na základě rozhodnutí vítězných mocností) v mezinárodní intervenční síly.   

Oficiální německá propaganda dosud zdůvodňovala vojenské intervence německé vlády na Balkánském poloostrově, v Afghánistánu a dalších prostorech jako humanitární akce, součást války proti světovému terorismu. Nyní vláda, představitelka finančního kapitálu, došla k závěru, že je potřeba dát německé a světové veřejnosti na vědomí, jaké byly a budou skutečné cíle nasazení německé armády.

Syn nacistického plukovníka, příslušníka zločinného generálního štábu Wehrmachtu a později generálního inspektora (vrchního velitele) Bundeswehru, současný ministr obrany Thomas de Maiziére v interview pro list Süddeutsche Zeitung dne 31. 1. 2012 uvedl, že musí být nalezeno odlišné zdůvodnění pro vojenské intervence, než to, které bylo používáno dosud, a že vojenské intervence musí být vysvětlovány realisticky a nikoliv pateticky. 

Pod vedením Thomase de Maiziére probíhá transformace Bundeswehru velmi rychle a je zaměřena na posilování průzkumných a logistických kapacit stejně jako bojových útvarů sil rychlého nasazení. Bundeswehr má rovněž zájem o nákup bezpilotních letounů (dronů) a dvou transportních podpůrných plavidel. Cílem těchto akvizic má být demonstrace politické vůle - jinými slovy odstrašování protivníka.   

Spoluúčast Německa na vedení imperialistických intervencí, v jejichž čele stojí Spojené státy, získává trvale agresivnější charakter. 

Při přepadení Iráku (v čele vlády stál tehdy sociální demokrat Gerhard Schröder) se německá vláda chovala velmi zdrženlivě a podobný přístup si zachovala i v roce 2011 při masakru v Libyi. Nyní však změnila přístup. Plně podporuje francouzskou intervenci v Mali a přípravu na válku proti Sýrii.

Lze usuzovat, že v pozadí této změny stojí konfrontace s ČLR o suroviny. V létě 2012 manažer "Rohstoffallianz" Dierk Paskert uvedl v interview pro BusinessWeek: "Pokud si uvědomíme, že Čína spotřebovává téměř 40% světových surovin a její požadavky se budou dále zvyšovat, začínám se cítit nesvůj. Čína je jako obrovský vysavač, který dříve neexistoval. Nyní se musíme vážně zamyslit nad tím, jak zabezpečit zásobování německého průmyslu surovinami."  

Volání německého průmyslu po surovinách připomíná nejčernější stránky německých dějin. Jak v první tak i ve druhé světové válce byly hlavními důvody hledání východisek ze světových ekonomických krizí, ovládnutí zdrojů surovin a likvidace dělnického hnutí, Velké říjnové socialistické revoluce a Sovětského svazu.

V současnosti jsou členy "Rohstoffallianz" mnohé společnosti (anebo jejich následovnice), které se podílely na rozpoutání obou světových válek. Patří sem chemické firmy BASF a Bayer, následovnice neblahé IG Farben, gigant ThyssenKrupp, vzniklý fúzí firem Thyssen a Krupp, které prosadily do funkce kancléře Hitlera, Hitlerem založený Volkswagen Group, firma BMW, jejímž hlavním akcionářem je rodina Quandtů, která zřejmě získala značný díl svého majetku účastí v nacistické arizaci židovského majetku, z využívání otrocké práce vězňů v koncentrácích a z jiných nacistických zločinů.  

"Rohstoffallianz" založil předseda "Federace německého průmyslu" Prof. Dr. Hans-Peter Keitel koncem roku 2010 s cílem sledovat vývoj trhů se surovinami a nacházet řešení pro německý průmysl. O tom, že nejde o žádnou zábavu, potvrzuje i fakt, že do čela byl postaven Dierk Paskert, bývalý vrcholný manažér firmy E.ON, největší německé energetické společnosti.  

"Rohstoffallianz" je úzce propojena s německou vládou. Ve prospěch ministerstva ekonomiky vedeného Philippem Röslerem řídí podpůrný program, zajišťující odklad splácení půjček společnostem, které byly poškozeny probíhající surovinovou krizí, zejména nedostatkem antimonu, berylia, kobaltu, kazivce, galia, germania, grafitu, india, hořčíku, niobu, platiny, vzácných zemin, tantalu a wolframu. (Všechny suroviny v Rusku, čínském Tibetu a Africe.)  

Fakta potvrzují, že nejde jen o změnu rétoriky, ale o skutečné přesměrování německé imperialistické zahraniční politiky, urychlené prohlubováním globální sociálně-ekonomické krize.   

Autor: Peter Schwarz

Zdroj: World Socialist Web Site

Přeložil: K. K. 

• < Předchozí
• Další >