Co vyvolalo současné vyostření politické situace na Ukrajině

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 1. 2014

Twitter

Georgij Krjučkov, člen ÚV KS Ukrajiny a poslanec ukrajinské poslanecké sněmovny analyzuje situaci na Ukrajině.

Ukrajina zřejmě prožívá svou nejtěžší krizi od vyhlášení nezávislosti v roce 1991. Prodlužující se protestní akce v Kyjevě, kterých se účastní desítky a v některých dnech i stovky tisíc občanů, otřásají zemí.

1. Demonstrace jsou doprovázeny radikálními požadavky, excesy, hrozbami, obsazováním vládních budov, dopravních komunikací, dezorganizací činnosti státních orgánů, podniků, systémů infrastruktury města a akcemi jeskynního vandalismu - jako bylo rozbití sochy V. I. Lenina v Kyjevě.

V potyčkách účastníků demonstrací s příslušníky represivních orgánů došlo ke krveprolití. Desítky těžce raněných demonstrantů i policistů byly dopraveny do nemocnic.

Vláda provedla kádrové změny ve vedení orgánů odpovědných za bezpečnost.

2. Současná etapa konfrontace započala údajně "spontánním" protestem ukrajinského lidu, jednomyslně orientovaného na EU, znepokojeného rozhodnutím vlády pozastavit proces podpisu "Asociační dohody s EU". To je ovšem pouhá kamufláž. Pokud by nešlo o integraci, byl by nalezen jiný důvod.

3. Vyhrocení situace bylo nevyhnutelné. Příčiny leží mnohem hlouběji. V tomto kontextu jsou nejvýznamnější následující momenty:

a/ Ukrajinská společnost je od roku 1991 rozštěpena.

Rozkol společnosti existuje v celé řadě významných oblastí:

• v hodnoceních postojů k převratu roku 1991 a k restauraci kapitalismu;
• v postojích k událostem a osobnostem minulosti, vyplývajících z role Ukrajiny v carském Rusku, v SSSR a v účasti ve II. světové válce;
• v názorech na zahraničně politickou orientaci Ukrajiny;
• v pohledu na  hodnoty východoevropské a západoevropské civilizace;
• ve vztazích k ukrajinskému a ruskému jazyku;
• ve vztahu ke vzniklé třídní společnosti polarizované příjmy a životní úrovní, která se stále prohlubuje. (Je pravdou, že tento rozpor v protestních akcích občanů nezískal jasně vyjádřený třídní charakter.)

Situace na Ukrajině je zejména charakteristická tím, že po převratu v roce 1991 uchopily politickou a ekonomickou moc vykořisťovatelské třídy - buržoazie a vrstva statkářů - latifundistů. Mezi jednotlivými uskupeními (klany) probíhá krutý boj o zbytky státního vlastnictví i přerozdělování již privatizovaného vlastnictví, stejně jako boj o státní a vládní funkce, které lze konvertovat v loupení státního vlastnictví.

Tento proces se odzrcadluje v nekončícím boji politických sil, představujících zájmy nejrůznějších skupin zločinně-oligarchického kapitálu, z nichž je nyní jedna u moci, a druhé, které si přisvojily název opozice, usilují o urvání této moci pro sebe. Ze společensko-třídního pohledu není mezi nimi rozdíl.

Liší se pouze stupněm nenasytnosti, agresivity a populistické demagogie.

K dnešnímu vyostření politické situace došlo hlavně proto, že po parlamentních volbách v roce 2012 ani jedna z proti sobě bojujících sil nebyla schopna realizovat své zájmy:

• Strana regionů, vedena Janukovyčem, která předpokládala, že ve volbách získá ústavní většinu a bude v zemi vládnout bez opozice, nemůže dosud složit dohromady ani prostou většinu;
• Tak zvaná opozice rovněž nezískala většinu, přestože volební kampaň ukázala, že pokud by volby probíhaly pouze na základě hlasování podle stranických seznamů a nikoli smíšeným způsobem, měla by opozice většinu.

V západních oblastech Ukrajiny (Lvovské, Ivano-Frankovské, Tarnopolské) nacionalistické síly fakticky nastolily svou moc, odmítají plnit příkazy centrální vlády a snaží se vnucovat svou nacionálně-šovinistickou, rusofobní politiku celé Ukrajině. Současná politická moc zjevně ztrácí hlavní město Kyjev.

Naprosto nenormální situace vznikla v poslanecké sněmovně (Věrchovna Rada), která není schopna realizovat konstituční kompetence. Ukrajinský parlament se stal neakceschopným.

Situace je komplikována i tím, že se do parlamentu dostala neonacistická strana "Svoboda", která ještě donedávna nesla název "sociálně-nacionální". S ní se spojily strana "Domov" (Baťkivščina) a Kličkova strana "Úder" (Udar) a vytvořily v parlamentě sjednocenou nacionální pravicovou opozici. Její ideovou, údernou sílou je strana "Svoboda". N. Tomenko, vedoucí funkcionář strany "Domov" ji označil za opoziční "Oddíly milice zvláštního určení" (název OMON používají ukrajinské policejní síly).

Hlavní směr politického vývoje na Ukrajině se posunul ostře doprava. Vznikla tak reálná hrozba fašizace společnosti.

Již první kroky opozice po loňských parlamentních volbách ukázaly, že se neuspokojí, dokud neuchopí politickou moc. Opozice od počátku postupovala podle zásady "čím hůře, tím lépe" a orientovala se na destabilizaci situace v zemi.

O jaké "spontánnosti" protestních vystoupení je možné hovořit, jestliže od počátku probíhala podle předem připraveného plánu a byla dokonale organizována: ze západní části Ukrajiny přepravili organizátoři do Kyjeva desetitisíce demonstrantů, najednou se objevili i jejich "polní" velitelé, kteří získali zkušenost v "Oranžové revoluci" roku 2004. Demonstranti měli připravené dostatečné množství vojenských vyhřívaných stanů a stravu. Vše bylo rozpracováno do nejmenších detailů, včetně právnických služeb a vnitřní ochrany.

Na místa nejostřejších přímých konfliktů se v přesně stanoveném čase dostavovali novináři a televize. Ruka zkušených režisérů povstání a provokatérů byla vidět za vším.

b/ Podstatu, obsah a hloubku současného konfliktu nelze v plné míře pochopit bez posouzení působení vnějšího faktoru. Události na Ukrajině se rozvíjejí v podmínkách zostřování rozporů mezi Západem a Ruskem. Západu nestačila likvidace SSSR ani restaurace kapitalismu.

Odvěkou snahou Západu bylo a je odtrhnout Ukrajinu od Ruska a nedovolit jejich sblížení.

Německému kancléři Ottovi von Bismarckovi jsou připisována slova: "Rusko může být oslabeno pouze oddělením Ukrajiny... Je nezbytné ji nejen odtrhnout, ale postavit Ukrajinu proti Rusku a sledovat, jak bratr vraždí bratra. K tomu je potřeba pouze najít a vychovat zrádce v národních elitách a jejich prostřednictvím změnit vědomí národa tak, aby podvědomě nenáviděl všechno ruské i svůj lid. Všechno ostatní je pouze otázkou času."

To bylo 19. století. Od té doby se postoje Západu vůči Ukrajině a Rusku v podstatě nezměnily. To potvrzují postoje Dullese, Brzezinského a jiných západních politiků a ideologů.

Našli se i zrádci v národní elitě. Mnozí z nich byli vypěstováni v řadách vládnoucí KSSS a státních strukturách SSSR, ve skupinách tak zvaných "vědeckých marxistů" na Ukrajině a v Rusku.

Hrobníky velkého státu, ve kterém žily jako jedna velká rodina bratrské národy, se stali představitelé KSSS, SSSR a svazových republik Gorbačov, Ševarnadze, Jakovlev, Jelcin, Kravčuk a jiní. Současní rusofobní zrádci, kteří ukázali svou pravou tvář po převratu v roce 1991, postupují naprosto otevřeně, drze a cynicky.

Hlavní hráči na mezinárodní politické scéně se nesnaží pouze ovládnout Ukrajinu a udržet ji ve sféře svého vlivu. Rusko by ji chtělo mít v sestavě vznikajícího Euroasijského svazu jako aktivního, rovnoprávného člena. USA a jejich spojenci jsou rozhodnutí zabránit jakékoli formě renesance SSSR,do kterého by vstoupila Ukrajina, kterou chtějí zatáhnout do NATO.

Postoj Spojených států byl nejzřetelněji vyjádřen již v roce 1996 v Rezoluci číslo 120 s názvem: "Na podporu nezávislosti Ukrajiny", schválené oběma komorami Kongresu.

Rezoluce byla de facto zamlčována před ukrajinskou veřejností, přestože se jejími články řídili všichni ukrajinští prezidenti a vlády. Rezoluce jednoznačně diktuje, co má dělat prezident, vláda a parlament "nezávislé" Ukrajiny, jakou mají provádět vnitřní i zahraniční politiku. Silná, stabilní a bezpečná, nezávislá Ukrajina byla prohlášena za "důležitý element národní bezpečnosti Spojených států".

Mezi nejmarkantnějšími body rezoluce patří:

"5. Ukrajinská vláda musí učinit svou hlavní prioritou demontáž posledních zbytků socialistického sektoru své ekonomiky cestou urychlené privatizace velkých a středních podniků, sovchozů a kolchozů, vytvoření příznivých podmínek pro konkurenceschopný energetický sektor, založený na tržních mechanismech.

6. Ukrajinská vláda musí realizovat nezbytné institucionální a legislativní reformy s cílem vytvoření stabilního daňového systému, povzbudit vznik konkurence, prosadit ochranu práva na soukromé vlastnictví a realizovat další změny, které povedou k vytvoření pozitivního prostředí pro zahraniční investice...

11. Ukrajinská vláda musí pokračovat v přijímání opatření k ochraně své suverenity i suverenity ostatních nezávislých států bývalého SSSR cestou odporu proti vzniku jakékoli politické nebo vojenské organizace, která by mohla napomáhat reintegraci států bývalého Sovětského svazu."

Přestože se Leonid Kučma pokoušel sedět na dvou židlích, lavíroval mezi Západem a Ruskem a pod heslem, že Ukrajina není Rusko, zatáhl ukrajinskou armádu do války v Iráku a snažil se prosazovat rozhodnutí o tom, že konečným cílem eurointegrace Ukrajiny je její vstup do EU a NATO, americká vláda mu nikdy neodpustila jeho hrátky s Ruskem a odepsala ho bez jakýchkoliv problémů na základě obvinění, že prodal Iráku pasivní radary "Kolčuga" a za zveřejňování odposlechů.

Američany podporovaný Juščenko učinil všechno proto, aby narušil vztahy s Ruskem, především poskytnutím svobody pro beztrestné aktivity neonacistům - posledním ukrajinským kolaborantům s fašistickými okupanty, kteří se stali hlavním nástrojem vyvolávání nenávisti k Rusku.

Janukovyč byl v roce 2009 zvolen prezidentem proto, že slíbil obnovu dobrých sousedských vztahů s Ruskem, prosadit ruštinu jako druhý státní jazyk, čelit agresivnímu nacionálnímu šovinismu, neobanderovštině, nepřipustit vstup Ukrajiny do NATO a potvrdit její neutrální status, zakotvený v "Zákoně o principech vnitřní a zahraniční politiky", který byl schválen bezprostředně po jeho zvolení. Tyto závazky potvrdil před volbami Janukovyč i ve "Smlouvě s Levým blokem", vedeným KS Ukrajiny.

Ale ihned po volbách a podpisu známých "Charkovských dohod" se Janukovyč otočil a začal prosazovat politiku sbližování se Západem a distancování se od Ruska.

Zahraniční politika tak obnovila směr nastolený Juščenkem na integraci s EU a podpis "Asociační smlouvy s EU", což se mělo stát prvním krokem na cestě k přijetí do EU (10-15 let).

Rychle se rozvinula intenzivní příprava "Asociační smlouvy s EU", doprovázená vymýváním mozků Ukrajinců propagandou, jejímž hlavním heslem se stalo tvrzení o přednostech eurointegrace a o tom, že o vstupu Ukrajiny do "Celní Unie" Ruska, Běloruska a Kazachstánu nemůže být ani řeč.

Současně s tím došlo k aktivizaci všestranné spolupráce s NATO. Prezident začal hovořit o tom, že neodmítá kurz na členství v NATO, ale pouze urychlování vstupu.

Tento postup vyvolal nejen nedorozumění v ukrajinské společnosti, zejména mezi Janukovyčovými voliči, ale i očekávanou negativní reakci ze strany Ruska. Vznikla tak nedůvěra k ukrajinským politickým představitelům.

Došlo ke vzniku problémů nejen v tržně - ekonomických vztazích, ale i v jiných oblastech. Od roku 1991 se za Janukovyče vytvořily nejhorší vztahy s Ruskem.

Ukrajinskou delegaci, která jednala s EU, vedli stejní lidé, kteří jednali o vstupu Ukrajiny do WTO a dohodli pro Ukrajinu nevýhodné podmínky. Tito vyjednavači postupovali stejně i při přípravě "Asociační smlouvy s EU".

Nicméně ukrajinští ministři, kteří smlouvu ani neviděli (nebyla ani přeložena do ukrajinštiny), souhlasili s jejím parafováním a pak i podpisem.

KS Ukrajiny vystupovala od počátku za to, aby k této osudové otázce bylo provedeno celonárodní referendum. Vláda se tomuto návrhu úporně bránila, ignorovala varování vědců, specialistů a ekonomických expertů, jednala v rozporu s Ústavou, zákonem o referendu a prostřednictvím poslušných soudů a Ústřední volební komise zabránila realizaci referenda.

Přes odpor exekutivy se komunistům podařilo získat více než 3,5 milionů podpisů na podporu referenda. Komunisté při sběru podpisů objasňovali zhoubné důsledky vstupu Ukrajiny do EU.

S rostoucím rozkrýváním detailů projektu "Asociační smlouvy", které svědčily o tom, že mnohé důležité články smlouvy přímo ohrožují národní bezpečnost Ukrajiny a její zájmy, začaly narůstat ve společnosti obavy. Vyjádřili je hlavně představitelé podnikatelů, zejména ředitelé podniků, kterým hrozí v případě podpisu "Asociační smlouvy" pád produkce a nezaměstnanost.

Vláda byla donucena několik dnů před summitem ve Vilniusu, na kterém měla podepsat smlouvu, přijmout rozhodnutí o pozastavení procesu asociace.

Rozhodnutí vyvolalo explozi

Západ, jehož představitelé si již mnuli s uspokojením ruce v domnění, že svůj úkol splnili, zatroubil na poplach a okamžitě spustil, podle předem připraveného scénáře, proces destabilizace Ukrajiny. Na realizaci se nejaktivněji podíleli a dosud podílejí západní emisaři - američtí senátoři, funkcionáři ministerstva zahraničí USA, ministři, zbankrotování prezidenti různých evropských států, organizátoři "barevných revolucí" a další. Bez zábran se vměšují do vnitropolitické situace Ukrajiny, otevřeně vyzývají k boji proti zákonné vládě, slibují demonstrantům podporu. Toho by se nemohli nikdy dopustit v zemi, která si váží sama sebe.

Ze strany prezidenta, vlády a ministerstva zahraničí se neozval ani jeden protestní hlas, který by odsoudil narušení mezinárodního práva. Tak se chovají pouze vazalové v protektorátech nebo koloniích.

c/ Tento vývoj vnitropolitické situace umožnila dlouhodobá činnost ukrajinských vlád a prezidentů od roku 1991.

Pouze lidé vzdálení od života a praxe nevidí to, co je naprosto očividné: nejcharakterističtějším rysem vnitropolitické situace na Ukrajině je nebezpečné snížení důvěry občanů ke všem mocenským i společenským institucím.

To potvrzují výsledky posledního průzkumu veřejného mínění, provedeného Institutem sociologie Národní akademie věd v červenci 2013.

• Důvěra k Janukovyčovi klesla z 30,8% na 10,9%. To se nestalo ani Juščenkovi, který měl na konci své vlády 23.3%.
• Poslanecké sněmovně (Věrchovnoj radě) důvěřuje pouze 4,6% občanů proti 14,2% v roce 2010.
• Vláda má důvěru pouze 8,1%, proti 19,6%.
• Místní samospráva pouze 13,8% proti původním 17,9%.

Taková nízká důvěra občanů ve státní a politické instituce nebyla v průzkumech zjištěna za posledních 15 let. Tento vztah k institucím, které by měly prosazovat a chránit právo a zákony a vždy stát na straně státu, je katastrofální.

Do provokačního zásahu proti demonstrantům v noci z 29. na 30. listopadu 2013 měla milice důvěru 7,1% dotázaných. Rovněž armádě nedůvěřuje zcela nebo částečně 41,7% občanů, při tom 36% na dotaz odmítlo odpovědět.

Za posledních 10 let nebyla nikdy tak nízká důvěra k politickým stranám - 6%, odborům - 15%, stejně jako k bankám, pojišťovnám, ředitelům státních podniků a soukromým podnikatelům. Dokonce i svým sousedům a kolegům v práci důvěřuje pouze 15-20% dotázaných.

Zvýšila se poněkud důvěra k médiím, kterým důvěřuje více než 40% respondentů.

Tak vysokého stupně nedůvěry, jaký ukázal průzkum v červenci 2013, ukrajinská společnost ještě niky nezažila. Vláda neměla a nemá právo nebrat na tuto situaci ohled, protože důvodů pro takto vzniklý vztah občanů k institucím moci a jiným společenským institucím je více než dost: zhoršení ekonomické situace, situace ve finanční sféře, rostoucí nezaměstnanost a bída, stále více se prohlubující sociální rozdíly, vytlačení milionů lidí na okraj sociální propasti, kdy si nejsou schopni zajistit ani to nejzákladnější pro uspokojování svých životních potřeb, faktická likvidace bezplatného zdravotnictví a vzdělávání, nemožnost dosáhnout spravedlivých rozsudků u soudů, neomezená korupce. Důsledkem těchto neřešených, a jak se ukazuje pro buržoazní vládu neřešitelných problémů, je vznik nespokojenosti převážného množství občanů v zemi. Zejména to jsou objektivní motivy pro masovou účast občanů na demonstracích. Toho pochopitelně využila agresivní prozápadní, pravicová a nacionalistická opozice.

O náladách občanů svědčí i údaje sociologických průzkumů.

82,7% dotázaných si myslí, že vláda vůbec neřeší anebo pouze předstírá řešení problémů zvyšování životní úrovně lidu, 68% si myslí, že se nezajímá o ochranu celonárodních zájmů a upevnění jednoty ve společnosti.

O tom, že ukrajinská prokuratura slouží každému, kdo zaplatí, je přesvědčeno 42,5%, o milici 49,1%, soudech 55,5%. 20% dotázaných si myslí, že tyto instituce slouží prezidentovi a jiným představitelům státní moci a nikoli lidu. O tom, že na Ukrajině není možné vyjadřovat své politické názory, je přesvědčeno 28% účastníků průzkumu.

Pouze 11,1% občanů tvrdí, že všechno není tak špatné, že je tam možné žít. Při tom přes 30% občanů uvádí, že dále trpět tuto situaci již není možné.

A jak se na Ukrajině říká "trpělivost vyčerpána", stovky tisíc občanů vyšly do ulic, přestože mnozí političtí analytikové předpokládali, že "oranžová revoluce", vzhledem k tomu, jak byli občané v roce 2004 podvedení, se nebude opakovat. Lidé opět pozitivně odpověděli na výzvy těch, kdo před deseti léty uchopili moc a přivedli zemi do katastrofy. Ukázalo se, že rezerva naivity, důvěřivosti a schopnosti věřit populistickým podvodníkům je u Ukrajinců nevyčerpatelná.

Zdá se, že ukrajinští občané chápou zhoršující se krizi spíše instinktivně, protože nejvíce mají strach z růstu cen, nezaměstnanosti, nevyplacení mezd, platů, důchodů, růstu zločinnosti, nákazy TBC, HIV, krachů podniků, hladu, zimy v bytech, masových demonstrací a nastolení diktatury, ale bojí se proti takovému vývoji veřejně postavit a to i přesto, že si 57,8% respondentů myslí, že politická situace v zemi je napjatá, 20% že je výbušná. 42,5% odpovědělo, že je potřeba aktivně protestovat proti zhoršování životních podmínek.

Znepokojující je, proč vláda, která měla k dispozici výsledky průzkumu, neučinila nic pro to, aby zabránila opozici přeměnit napjatou situaci v reálnou vzpouru?

Z čeho vyplývala její sebedůvěra ve vlastní síly a bezstarostnost?

Odpověď je potřeba hledat v podstatě a charakteru režimu, který již čtvrt století vládne na Ukrajině, v analýze cílů, které si staví a v charakteristikách osobností, které stojí v čele státu, zejména všech prezidentů, kteří vládli na Ukrajině po rozbití SSSR. Všichni totiž představovali zájmy kriminálně-oligarchického kapitálu, těch jeho kruhů, jejich finance leží v západních bankách. Pro ty zájmy vlasti a lidu nepředstavují nic.

Jestliže se dovídáš o tom, jak čelní ukrajinští miliardáři po tom, co jim Západ dal jasně najevo, co se s nimi stane, začali rychle podporovat evropskou orientaci Ukrajiny, uvědomíš si pravdivost Leninova varování: "...Buržoazie zradí svou vlast a dopustí se všech zločinů, jen aby si udržela svou moc nad lidem a své příjmy." O tom svědčí i to, že současná moc v podmínkách nebezpečného zostřování situace vzdává pozici za pozicí s cílem uklidnit agresivní opozici. Nepoučily je negativní výsledky zahrávání si s pravicově nacionalistickou opozicí, včetně neofašistické "Svobody".

Janukovyčova "Strana Regionů" nemá srozumitelně zformulovanou ideologii, chybí ji perspektivní pohled na situaci v zemi. Její vedení je tvořeno lidmi, kteří do ní vstoupili z kariéristických důvodů a kteří z ní po porážce Janukovyče odejdou. To potvrzuje již nyní i odchod některých poslanců ze strany.

Již při letmém pohledu na činnost prezidenta a vlády vzniká představa, že prezident ani předseda vlády nechápou podstatu pojmů jako jsou národní zájmy, přiznání odpovědnosti za jejich obranu a snad ani nemají pocit vlastní záchrany.

Jak by mohli jinak parafovat a pak dokonce souhlasit s podpisem "Asociační smlouvy s EU", jestliže tuto smlouvu vlastními zraky ani neviděli. Navíc smlouva nebyla přeložena do ukrajinštiny a při tom obsahuje články ohrožující národní bezpečnost Ukrajiny, takže nakonec, když je na to někdo, zatím neznámý upozornil, rozhodli se proces asociace pozastavit. O čem může takové vedení státu rozhodovat? Jakou má autoritu? (Ostatně stejné to bylo i s podpisem Lisabonské smlouvy v Praze.)

Janukovyčovo prezidentství je charakteristické svým nezávazným přístupem k ústavě a k zákonům, soustředěním v jeho rukou obrovských kompetencí, faktickým nastolením autoritativního režimu, který obhajuje pouze zájmy omezeného počtu oligarchů, který začali označovat pojmem "rodina" (v mafiánském pojetí).

Likvidační charakter nese kádrová politika režimu, který vládne Ukrajině. Pojetí jako profesionalismus, kompetentnost, čestnost, spořádanost, nepodplatitelnost funkcionářů, nesmiřitelnost ve vztahu ke zneužívání pravomocí vysokými vládními funkcionáři ztratila na Ukrajině svůj smysl.

Od roku 1991 se situace vyvíjela takovým způsobem, že nyní není ve vládě a ve vysokých státních funkcích ani jedna autorita, která by vystupovala naprosto samostatně a prosazovala politiku v celonárodním a lidovém zájmu.

Prezidenta Janukovyče obklopují lidé, mezi kterými jsou kromě oddaných lokajů pouze krtci, kteří vědomě pracují na diskreditaci prezidenta.

Vláda předala informační prostor opozici. Dokonce i státní média dělají vše pro to, aby co nejvíce kompromitovala současné mocenské orgány, otevřeně navádějí k vystoupením, volajícím po státním převratu. Současné vedení státu je s opozicí jednotné pouze v jediném bodě: antikomunistické hysterii, špinění sovětské etapy.

Je evidentní, že vláda ustupuje opozici, usilující o moc v aktivitě, útočnosti a schopnosti ovlivňovat veřejné mínění obyvatelstva.

Závěrem je potřeba zdůraznit, že ukrajinský lid bude dlouho platit za tyto mocenské přestupky svých vlád:

• likvidační ekonomickou a sociální politiku současné i předcházejících vlád;
• neplnění předvolebních slibů;
• neschopnost vlád předvídat a v praxi realizovat klady a zápory (rizika) svého rozhodování a uzavíraných dohod, zvláště strategického významu;
• nepromyšlené reformy, vedoucí ke zhoršení životní úrovně lidu;
• autoritativní metody vlády, pohrdající ústavou a zákony.

Sociálně ekonomická situace na Ukrajině je velmi složitá

Proti vládě stojí agresivní, dobře organizovaný protivník, otevřeně podporovaný Západem.

Opozici vedou lidé, kteří se nehodí na funkce národních vůdců, jsou však infikovaní tužbou po moci a zatím se jeví, že se nechtějí zastavit před ničím, aby jí dosáhli.

Pokud by se jim to podařilo, nastolil by se na Ukrajině teroristický režim fašistického typu, jehož prvními kroky by se stal zákaz Komunistické strany Ukrajiny, následovalo by zrušení zákona o zákazu vstupu do vojenských bloků, doprovázené vstupem do NATO, zrušení Charkovských dohod, vytlačení ruské flotily ze Sevastopolu, uzákonění nacionálně šovinistické ideologie jako základu pro státní politiku. Celý proces by byl doprovázen krutými represemi proti představitelům stávající moci a komunistům.

Proto je potřeba zejména nyní objasňovat lidu, jaké nebezpečí s sebou nese výše popsaný scénář vývoje situace.

Rozhodující význam za této situace bude mít pozice vlády, zda bude schopna vydržet zvyšující se tlak opozice, která získala bestiální charakter, zejména po jednáních Janukovyče s Putinem a přislíbené ruské pomoci, která vyráží trumfy z rukou EU a USA. Půjde o to, zda bude Janukovyč dostatečně rozhodný, nastolí pořádek a zákonnost a při tom postupovat v v souladu s ústavou a platnou legislativou. Bude také záležet pouze na něm, jak využije ohromnou ruskou finanční pomoc.

Janukovyč by měl urychleně provést zásadní opatření ve složení vlády, doplnit ji o profesionály, čisté, nezkorumpované osobnosti. Pokud ji doplní pouze o své lidi, nedojde ke změně situace ve prospěch lidu.

Sociologické průzkumy rovněž ukazují, že ukrajinský lid se nepřipojuje k opozici pouze proto, že ztratil důvěru v prezidenta a vládu. Část obyvatelstva protestuje proto, že se chce zbavit kapitalismu.

Občané se stále více začínají zamýšlet nad tím, co ztratili s likvidací socialistického systému a co ji přinesl vychvalovaný kapitalismus. Většina občanů je rozčarována z působení ekonomického modelu nastoleného na Ukrajině. Vadí jim soukromé vlastnictví velkých průmyslových podniků, narůstá v nich odpor k privatizaci půdy, požadují zásahy státu do regulace sociálně ekonomických vztahů. 41,3% respondentů požaduje smíšenou státní a soukromou ekonomiku a 27,2% by chtělo návrat k plánované ekonomice kontrolované státem. Jak vidíme, jedná se o základní změny sociálně ekonomického systému v zemi.

Názory většiny obyvatelstva v zemi jsou souhlasné nebo blízké pozicím KS Ukrajiny. Půjde nyní o to, jak využít tyto jejich názory k podpoře komunistické strany.

Hlavním úkolem komunistické strany v současnosti je dosáhnout doplnění řad o mladé lidi, jak to zdůraznilo i poslední plenární zasedání ÚV KS Ukrajiny.

• < Předchozí
• Další >