Venezuela: Boj pokračuje

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 5. 2016

Twitter

Vloni 6. prosince dosáhla Spojenými státy podporovaná venezuelská opozice vítězství v parlamentních volbách se ziskem dvoutřetinové většiny v Národním shromáždění. Coby jejich teprve druhé vítězství po dvaceti pokusech, musí chutnat hodně sladce po osmnácti létech téměř neustálých ztrát.

Někdo tvrdí, že to oznamuje konec Chavismu, že to je důkaz, že Maduro nenaplňuje Chávezův odkaz nebo že vnitřní rozkoly ve vládnoucí Jednotné socialistické straně Venezuely teď vládu rozštěpí. Dosud k ničemu z toho nedošlo.

Komunistická strana Venezuely, která nikdy nebyla součástí vlády v létech bolívarské revoluce, ale byla a je spolehlivým spojencem, nadále od prohry sleduje linii boje a tvrdí, že hlavní požadavky a návrhy, jež dříve narážely na hluché uši, jsou teď oprávněnější než kdy jindy.

Volební výsledek byl zpátečnickou odpovědí lidí se zuřivým, buřičským přístupem, kteří přijali úlohu protagonistů. Znaje jejich sílu a unaveni z toho, že se nedostává řešení ekonomických strastí, můžeme říci, že to nebylo odmítnutí projektu na budování socialismu, jež si stále udržuje masivní podporu, ale spíše volání o pomoc od lidí, kteří jsou otloukaní neúčinností, korupcí a slabostí a zmatení politikou vlády.

Venezuela je - stejně jako my - uprostřed třídní války, jen o něco divočejší než jinde. Rozpory, jež existovaly před prosincovými volbami, pořád existují, a jsou od té doby hlubší a zřetelnější. Jak se dá budovat socialismus bez ekonomických, politických a společenských omezení kapitalistické struktury? Nakolik nás přiměje národní jednota za antiimperialistickými transparenty k formování strategických aliancí s našimi třídními nepřáteli? Mohou socialismus budovat spíše společenská hnutí než organizovaná dělnická třída?

Nejlepší reakce, již jsem slyšel od jednoho soudruha po prosincové porážce, byla, že teď jsou věci "sabroso" (pikantní; pozn. překl.). Jak třídní válka sílí, jak se na povrch vynořily rozpory, jak se limity buržoazního systému sunou ke kritickému bodu, úlohou komunistů je i nadále prosazovat ideologickou čitelnost, vyhýbat se všeobecným chybám, povzbuzovat a oživovat lidové masy a zajišťovat, aby nebyla ztracena příležitost ke skutečné strukturální změně, jež zasadí definitivní úder kapitalismu.

Komunistická strana zvýšila úsilí o přesvědčování vlády, že ubránit Chávezův odkaz lze jedině prohlubováním revoluce, jen zapojením dělníků do rozhodovacího procesu, jen větší lidovou mocí, jen dalekosáhlými strukturálními změnami. Pokud nepokročíme, budeme nepochybně stagnovat a zaostávat.

Maduro popsal volební výsledek jako "políček do tváře, abychom se probudili" a vyzval k opravě napáchaných chyb, ke změně toho, co se změnit musí, k otevření veřejné diskuse o tom, kam se vydat, o tom, co bylo špatně a k přivedení lidových hnutí do vlády. O tři měsíce později stále ještě čekáme na jasná rozhodnutí a opatření.

Komunistická strana nadále zdůrazňuje strategický význam spojenectví s mnohatřídní, často reformistickou a mnohdy reakcionářskou vládní stranou, aby tak čelila jednomu z hlavních antagonistických rozporů, jimž je vystavena Venezuela: národ versus imperialismus.

Zároveň bylo zvýšeno úsilí zformovat užší, třídně založenou alianci k zaměření se na druhý důležitý antagonistický rozpor, jemuž zem čelí: kapitál versus pracovní síla. S vadnoucím Velkým vlasteneckým pólem (Gran Polo Patriótico; GPP; široká volební aliance, jež podporuje vládu) komunistická strana zakládá Lidové revoluční bloky s třídními spojenci, kteří jsou zavázaní ke strukturálním změnám, potřebným k tomu, aby se socialismus stal více realitou než pouhou obchodní značkou sociální demokracie.

Reakcí mas, chudiny a uvědomělých revolucionářů bylo projít přirozeným a nezbytným procesem sklíčenosti, studu a zmatku, jenž se postupně vyvíjí do vytrvalosti, řešení a boje, kvalit tak moc potřebných do nadcházejících bitev, jež by mohly zahrnout vzpomínané referendum (jež pravděpodobně vyhraje opozice), propuštění tisíců teroristů z vězení, pouliční akce fašistických skupin a možná dokonce puč, dojde-li na vyhlášení slepé uličky.

Na druhé straně kapitál pomalu dochází ke zjištění, že jeho ekonomické problémy nemá řešit opozicí kontrolované Národní shromáždění. Žádný jednoduchý zákon nemůže napravit celá desetiletí ekonomických deformací, pocházejících z ekonomiky založené na ropě, s parazitující neproduktivní buržoazní třídou a s uboze zformovanou dělnickou třídou, která je zvyklá žít spíše z drobtů národního ropného příjmu než z vydělávání na živobytí.

Jak se opozice koupe ve vlastním vzestupu, mnozí jsou přesvědčeni, že vláda bude muset pracovat hodně tvrdě, aby se udržela u moci za tři roky nebo dokonce i jen za šest měsíců. Pravicový předseda Národního shromáždění dokonce prohlásil, že "Madurovi už nezbývá víc než šest měsíců", a že "už jsou přijímána opatření k jeho sesazení", navzdory tomu, že jeho mandát trvá do roku 2019, pokud nedojde na odvolací referendum.

Zatímco se lidé dožadují silných reakcí na devastující inflaci, rostoucí nedostatek, černé trhy, pašování a křečkování, opozice protlačuje privatizační zákony, spěje k podepsání zákona o amnestii k omilostnění tisíců teroristů z puče roku 2002, výpadku ropy z dubna 2003 a o něco pozdějším guarimbas (pouličním barikádám) v roce 2014 a dělá všechno, aby mohla ospravedlnit zahraniční intervenci. Pro tohle lidé rozhodně nehlasovali.

Dokáže Maduro zvládnout vnitřní rozpolcenost mezi buržoazními živly ve vládě, které chtějí ustavit sociální demokracii ve stylu "New Labour", a těmi, kteří doopravdy chtějí zničit kapitalismus a jeho politickou reprezentaci - buržoazní stát? Udělá dost, aby si udržel své spojence na palubě? Dá mu to, že je teď obětním beránkem, nějaký prostor k manévrování, nebo jsme my revolucionáři ve Venezuele odsouzeni k tomu stát se opozicí, pronásledovanou a umlčovanou jako předtím, se zavrhnutým bolívarským projektem a s bojem vráceným do sklíčených komunit a zamlžených rozpálených ulic, zanechávaje pohodlné vládní úřadovny opět buržoazii?

Jedním z rozhodujících faktorů může být Madurova ochota přijímat rozhodná opatření. Nakonec přijal význam industrializace Venezuely, měnové reformy, přenesení moci na organizovaný lid, tvrdé ruky v boji proti korupci, což byla všechno politika, již po celá léta v osamocené izolaci prosazovala komunistická strana. Zatímco lid a jeho spojenci požadují rázná opatření, jež změní strukturální problémy, které nás zavedly to téhle zoufalé ekonomické situace, příliš často se nám dostává skvěle znějících projevů, nedokončených projektů nebo prostě reformistické náplasti, jež zaručuje nepopiratelné společenské vymoženosti, jichž dosáhli Chávez a Maduro od roku 1998.

Jisté je, že ať už to bude mít jakoukoli formu, heslem zůstává "Chávez žije! Boj pokračuje!"

Paul Dobson, Socialist Voice, duben 2016 (překlad =npa=)

• < Předchozí
• Další >