Názory britských odborových centrál na to, zda hlasovat v blížícím se referendu pro setrvání země v EU či pro odchod se různí. Jako první se vyslovil pro odchod svaz dopravy RMT. Stejný názor má Svaz strojvůdců. Většina svazů, kterých se to týká, se ale zatím vyslovuje pro setrvání. Tady je zamyšlení aktivisty Svazu univerzit a kolejí s názorem ODEJÍT.
Hájíme hlasování pro odchod z Evropské unie. EU nikdy nebyla odborářskou myšlenkou, nikdy nebyla odborářskou vizí internacionalismu. Dokument Svazu hasičských jednotek z oblasti Londýna se na to dívá takto: "Evropa a EU není totéž, a levicoví odpůrci EU nejsou protievropští."
Odborářský pohled se zaměřuje na platy, podmínky zaměstnanosti, jistotu zaměstnání a ekonomiku, jež těmto otázkám dominuje. Takže jak tyto věci zasahuje EU?
Vezměte si hlas RMT [Rail, Maritime and Transport; Svaz železnic, námořnictví a dopravy], dopravní svaz, jenž propaguje odchod. Jeho zpravodaj z dubna 2016 mluví o politice EU pro deregulaci a privatizaci, ve Spojeném království (V. Británie a Sev. Irska; UK) zavedené pomocí rozdrobení železnic a ztrátu práce námořníků a přístavních dělníků, s neustálými útoky na zaměstnání, mzdy a podmínky svých členů.
Nebo si poslechněte představenstvo FBU [Fire Brigades Union; Svaz hasičů], jak radí svým členům kolem referenda: "Neměli bychom věřit současným politikům, kteří vedou instituce EU, nebo se na ně spoléhat. A znovu, dělníci v UK nebo kdekoli v Evropě jsou vystaveni útokům na životní úroveň, veřejné služby a dělnická práva, jak pokračuje hon za úspornými opatřeními."
řesto ale po zvážení doporučují hlasovat pro setrvání, protože "stažení z EU bylo vítězstvím těch nejpravicovějších politiků v UK." Z části samozřejmě, ale my můžeme konat proti nim, můžeme je odstavit hlasováním. Je to debata v mnoha odborech i mimo ně. Londýnský obvod FBU, například, naléhá na hlasování pro odchod, proti "vládě tržních sil, privatizaci, politice úspornosti a škrtů. Úspornost selhala. 23 milionů lidí je bez práce, objevily se ultrapravicové skupiny, veřejné služby jsou zdecimované."
ěc odborů pro setrvání je často zdráhání, volba, jak si myslí, menšího ze dvou zel. Odborový svaz se e-mailem spojil k rozhovoru s filmařem Kenem Loachem. Ten řekl: "EU je neoliberální projekt. Je to honba za privatizací a deregulací. Nejzranitelnějším lidem se říká, že chudoba je jejich vlastní chybou. Když nemáte práci, je vaší chybou, že nemáte zaměstnání." A přesto bude hlasovat pro setrvání, kvůli strachu z příchodu ultrapravicových vlád.
Mým posledním příkladem je ekonom Paul Mason, píšící 17. května v deníku the Guardian. Říká: "Státní pomoc zasaženému průmyslu je zakázaná. Úspornost, opatření, jemuž se v Británii vysmíváme coby politické volbě, je ve skutečnosti vepsaná do evropských dohod coby závazek, o němž nelze vyjednávat. Ale můžeme se zdržet hlasování, kvůli dvěma slovům: Boris Johnson."
Čili tu je faktor strachu, úplně jiný než znepokojivé historky Davida Camerona, guvernéra Bank of England George Osborna a mnoha významných osobností z finančních a podnikatelských sektorů tady (v UK) i v cizině. Je to strach z pravice v Británii. Ale pravice je také ve srabu, rozdělená a náchylná k sebeupálení, a s trochou odhodlání se s ní dá bojovat a zvítězit nd ní. Není všemocná.
Byl jsem překvapen, když jsem viděl poslední zprávu Oxfamu [Oxford Committee for Famine Relief; Oxfordský výbor pro pomoc v nouzi] o Walesu, kde jsem nedávno strávil rok. Poskytuje "nouzovou dodávku potravin" ve Walesu, jenž zobrazuje coby "zasažený náporem hladu a extrémní chudoby". 23 % lidí tam podle údajů Oxfamu žije v chudobě.
To po desetiletích členství v EU. Ale může EU pomoci, když přicházejí věci jako ohrožení nedaleké Tata Steel? (Jedna z předních světových oceláren, s provozem i v UK; pozn.překl.) Tady je vyjádření Komisařky EU pro konkurenci, Dánky Margrethe Vestagerové: "Evropský ocelářský průmysl nemůže, aby přežil, spoléhat na veřejné fondy. V tomto kontextu pravidla EU o státní pomoci nedovolují podporu na záchranu a obnovu selhavších výrobců oceli."
A ve skutečnosti EU to, co popisuje coby "nelegální státní pomoc", dostala zpět ze čtyř členských států.
Lidé se vždy stěhovali za prací, z dobrých i zlých důvodů, ale máme tu příklad z Guardiinu, v němž trh práce EU produkuje chudobu a útisk: "V opuštěných nížinách východní Anglie jsou migrující dělníci pod kontrolou zločineckých band, a někteří jsou nuceni páchat zločiny, aby měli na splácení dluhů. K tomu dochází, když levná pracovní síla je jedinou prioritou." A v Řecku byla opozice vůči úspornosti rozdrcena uvalením kárného, destruktivního dluhu a vnucením neoliberální politiky, výprodejem, privatizací, vyhazováním z práce, zhoršováním příjmů a podmínek, spirálou nezaměstnanosti a žádnou pomocí v dohledu.
Takže co dělat? Referendum je bezprostřední záležitost. Hlasování pro odchod otevírá dveře nikoli směšnému Borisu Johnsonovi, ale schopnosti rozhodovat o zaměstnanosti v průmyslu, o veřejných službách a o řadě otázek, jež ekonomický program EU momentálně činí nezákonnými. Debata může začít. A jak tvrdí ekonom Larry Elliott: "Základní problémy ekonomiky jsou výsledkem několika desítek let nedostatečného investování do ekonomických výrobních sil, nikoli Brexitu."
A onen diskusní dokument FBU: "Jestli vystoupíme, budeme stále vystaveni peklu vlády Toryů, usilujících o to, aby ekonomickou krizi zaplatili dělníci. FBU musí bojovat proti neoliberalismu, úspornosti a škrtům. Místo toho musíme bojovat za demokracii, samosprávu a společenskou a ekonomickou spravedlnost."
A prvním krojem je hlasování pro ODCHOD.
Autor stati Mike Johnson je dlouhodobý aktivista ve Svazu univerzit a kolejí. Byl aktivní v dřívější odborářské kampani proti vstupu do eurozóny a je zapojen do současné kampaně k získání hlasů odborářů pro odchod z EU.
29. 5. 2016
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.