Tajné války Británie

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 10. 2016

Twitter

Už více než 100 let je Británie trvale ve válce. Některé konflikty, takové jako Falklandy, se staly středem našeho národního příběhu, ale jiné, včetně brutálního potlačení povstalců v Ománu, jsou záměrně ukrývány.

V měsících po kapitulaci Japonska 14. srpna 1945 byli Britové připraveni uvěřit, že válka je za nimi. Deníky byly plné příběhů o možné samosprávě pro Indii a o přístavních dělnících, vstupujících do stávky v Londýně, Liverpoolu a Hullu. Je otázkou, kolik čtenářů deníku Manchester Guardian 6. prosince 1945 zahlédlo, natož aby jej četlo, krátký článek, schovaný na stánce šest, schoulený mezi dopisem čtenáře o procesech norimberských válečných zločinů a hlavním článkem o založení OSN. 

Pod titulkem "Britové v Indočíně" se tam objevila kopie dopisu, jenž byl také zaslán Ernestu Bevinovi, ministru zahraničí. "Ukazuje se, že kolaborujeme s japonskými a francouzskými silami proti nacionalistickým silám Viet Minhu," uvádí dopis. "Jaký účel má tato spolupráce? Proč Japonce neodzbrojíme? Chceme definici vládní politiky, týkající se přítomnosti britských jednotek v Indočíně." Dopis byl podepsán "Britské ostatní hodnosti" (British other ranks)  signalistů dělostřelecké brigády, ležící v Saigonu.

Bylo silně neobvyklé - nehledě na rovnostářského ducha oněch poválečných dnů - vidět skupinu britských vojáků nízkých hodností tak veřejně požadujících, aby ministr zahraničí vysvětlil politiku své vlády. Ale opravdu vyjímečné bylo odhalení, že britské jednotky bojují v bývalé francouzské kolonii proti místnímu obyvatelstvu a že to dělají spolu se svými bývalými nepřáteli: s vojáky japonské armády a vichystické Francie.

Jen malá část veřejnosti věděla, že britská vláda tolik toužila vidět obnovu francouzské kontroly nad jejich předválečnou koloniální državou, že celá 20. dělostřelecká divize britské Indické armády byla letecky přemístěna do země už v srpnu předtím, s rozkazem potlačit snahy Vietnamců vytvořit vlastní vládu. Tvořilo ji téměř 26 000 mužů s 2 500 vozidly, včetně obrněných. Byly také vyslány tři britské dělostřelecké pluky, RAF přiletěla se 14 Spitfiry a se 34 bombardéry Mosquito, a dorazil stočtyřicetičlenný kontingent Královské námořní pěchoty.     

Při vylodění Britové přezbrojili vichystické jednotky novými britskými puškami .303 (7,7). Krátce nato byly kapitulující japonské jednotky také přezbrojeny a přinuceny bojovat s Vietnamci - některé pod velením britských důstojníků.

Britové operovali podle rozkazu, že mají ukázat nelítostnou nevšímavost k civilistům, kteří byli následně zabíjeni a mrzačeni ve velkých počtech. "V těchto operacích neexistuje fronta", říkal rozkaz. "Možná stěží rozeznáme přítele od nepřítele. Vždy použijte co největší dosažitelnou sílu k jisté likvidaci jakéhokoli nepřátelství, na jaké můžeme narazit. Když někdo použije příliš velkou sílu, nedojde ke zranění. Když někdo použije příliš malou sílu, a ta bude muset být vyproštěna, utrpíme ztráty na životech a povzbudíme nepřítele."

Mnozí z vojáků, od nichž se očekávalo, že budou konat podle takových rozkazů, byli zděšeni. Jedním ze signatářů dopisu Bevinovi byl Dick Hartmann, jednatřicetiletý voják z Manchesteru. Hartmann později vzpomínal: "Viděli jsme hořící příbytky a stovky místních obyvatel, držených v ohrazených prostorech. Viděli jsme mnoho sanitek, vzadu otevřených, vezoucích hlavně - vlastně úplně - ženy a děti, které byly v obvazech. Pamatuji si to velmi živě. Všechny ženy a děti, které tam žily, zůstávaly mimo domov, všechny oděné v černém, a jen na nás ponuře zíraly, skutečně s ... nenávistí."

Doma ve Velké Británii parlament i veřejnost nevěděly o této válce téměř nic, neznaly způsob, jakým byla vedena, ani úlohu Británie v ní. A ukazuje se, že kabinet a ministerstvo války si přály, aby jejich stav ignorance byl zachován.

Ale ve spojeneckém štábu pro jihovýchodní Asii na Cejlonu i na ministerstvu války v Londýně byli britští velitelé a vyšší úředníci ministerstva obrany dopisem rozzuření. Hartmann a jeho druzi byli varováni, že se na ně jede podívat brigádní generál.

"Jednoho rána skutečně přišel a udělal nám kázání o zlu v našem konání. Řekl, že o pár let dříve bychom byli zastřeleni, ale teď to bohužel udělat nemůže." Hartmann se bál. Ale někteří z jeho druhů měli za sebou spoustu let boje v džungli a brigádní generál ani jeho bouření na ně nepůsobili. Neomaleně mu řekli, že jsou přesvědčeni, že britské působení v zemi je nespravedlivé a že by si měl dát odchod. Brigádní generál se obrátil na podpadcích a udělal to.

Ale ze Saigonu už žádné dopisy nepřišly, tisk tomu moc pozornosti nevěnoval, a v Dolní sněmovně nepadly skoro žádné komentáře. Navzdory rozshahu svého vojenského závazku v Indočíně měla tohle být britská vojenská operace, jež měla být držena mimo pozornost a co nejvíce i mimo dohled. A neměla to být poslední taková kampaň.

Téměř o 70 let později, v září 2014, David Cameron, britský předseda vlády, učinil prohlášení, v němž připravil zemi na obnovu vojenských akcí v Iráku, tentokrát proti silám Islámského státu. "Jsme mírumilovní lidé", řekl Cameron, stojíc před dvěma union jacky (místní název britské vlajky; pozn. překl.). "Nevyhledáváme konfrontaci, ale musíme pochopit, že nemůžeme ignorovat takové ohrožení naší bezpečnosti ... máme-li udržet tuto zemi bezpečnou, nemůžeme jen tak projít kolem. Musíme této hrozbě čelit."

Nikdo nepochyboval, že premiér je pod tlakem, aby konal poté, co Islámský stát nafilmoval brutální vraždu britského pomocného zdravotníka a vyhrožoval zabitím druhého. (https://www.theguardian.com/world/2014/sep/13/isis-video-david-haines-beheading) Krom toho nikdo nerozporoval jeho tvrzení, že Britové jsou "mírumilovní lidé", kteří nevyhledávají střety.

Ve skutečnosti britské síly v létech 1918 - 1939 bojovaly v Iráku, Súdánu, Irsku, Palestině a Adenu. V létech po druhé světové válce britští vojáci bojovali v Eritrei, Palestině, Francouzské Indočíně, Holandské Východní Indii, Malajsku, Egyptě, Číně a Ománu. ( https://www.theguardian.com/world/oman) V létech 1949 - 1970 Britové zahájili 34 zahraničních vojenských intervencí. Později přišly Falklandy, Irák- čtyřikrát- Bosna, Kosovo, Sierra Leone, Afghánistán, Libye a samozřejmě operace Banner, osmatřicetileté rozmístění britské armády v Severním Irsku.

Více než sto let neuběhl ani jeden rok, kdy by britské ozbrojené síly nebyly zapojeny někde ve světě do vojenských operací. ( not a single year has passed ) Britové jsou v tomto ohledu jedineční: totéž se nedá říci o Američanech, Rusech, Francouzích ani o žádném jiném národu. Jen Britové jsou neustále ve válce.

Jedním málokdy přiznaným důvodem je, že v létech po druhé světové válce a před obdobím národní sebepochybnosti, vyvolané v roce 1956 suezskou krizí, (https://www.theguardian.com/politics/2001/mar/14/past.education1), se Británie angažovala v tolika pranicích na konci impéria, že tato vojenská činnost začala být britskou veřejností považována za normu, a proto pro ni nebyla nijak pozoruhodná. Dalším důvodem je, že od roku 1945 se britské síly zapojily do řady drobných válek, o nichž bylo málo zpráv a teď jsou vše, jen ne zapomenuty, nebo byly zastíněny, dokonce i v době, kdy byly vybojovávány, dramatičtějšími událostmi někde jinde.

O některých konfliktech se ví hodně, jako o válce o Falklandy v roce 1982 (https://www.theguardian.com/politics/2013/apr/09/margaret-thatcher-falklands-gamble) a o invazi do Iráku v roce 2003 (https://www.theguardian.com/uk-news/2016/jul/07/iraq-war-still-casts-a-long-shadow-over-a-dangerous-and-deeply-unstable-region), a úloha Británie ve dvou světových válkách se mnoha způsoby stala významnou součástí příběhu národa. Ale jiné konflikty jsou připomínány jen matně nebo zůstávají většinou skryté.

Jedna strategicky nezbytná válka, již Británie vedla přes deset let, byla po většinu času vedena v naprostém utajení. V lednu 1972 otevřeli čtenáři Observeru svůj deník a uviděli zprávu pod titulkem: "UK (Spojené království) bojuje v tajné válce v Zálivu?" téhož dne přinesl Sunday Times podobný článek s otázkou: "Je Dhofar britskou přísně tajnou válkou?" Britské jednotky, prozradily deníky, jsou zapojeny ve válce, v níž ománský sultán bojuje proti partyzánům v horách Dhofaru na jihu země.

Čtyři roky předtím donutila devalvační krize vládu Harolda Wilsona ke slibu, že britské síly budou staženy ze všech míst východně od Suezu do prosince 1971 - s jedinou výjimkou malé jednotky, jež měla zůstat v Hong Kongu. Teď chtěl článek Observeru vědět: "Stáhla Británie skutečně všechny své síly z Perského zálivu a Arabského poloostrova? Nebo britská vláda vede, tak jako Američané v Laosu, tajnou válku bez vědomí parlamentu a veřejnosti?" Observer našel jednoho z předáků vzpoury, který řekl jeho reportérovi, že válka začala "výbuchem" v zemi 9. června 1965, spuštěným tím, co popsal jako bídnou místní správu a "útlak ze strany Britů". V době, kdy Observer a Sunday Times uveřejnily své první váhavé zprávy, Británie už byla ve válce v Ománu šest a půl roku.

Sultanát Omán, ležící na jihozápadním cípu Arabského poloostrova, hraničí na severu se Sjednocenými arabskými emiráty a na na západě a jihozápadě se Saúdskou Arábií a Jemenem. Země se také táhne podél Hormuzského průlivu, 33 mil široké vodní cesty, po níž se dostává na trh ropa z Perského zálivu. V 60. létech (20. stol.) přicházelo přes 60 % surové ropy západního světa ze Zálivu, s giantickými tankery, proplouvajícími Hormuzskou šíjí každých 10 minut. S plynoucí ropou místní ekonomiky vzkvétaly a stávaly se z nich významné trhy pro vyvážené britské zboží: Londýn se začal ještě více obávat o ochranu svých zájmů v oblasti i místních vládců, kteří je podporovali.

Po 19. a 20. století si Británie zachovávala kontrolu po sobě následujících ománských sultánů, aby zabránila jakékoli jiné koloniální mocnosti získat oporu v oblasti. Dosáhla toho jednoduchým prostředkem: penězi. Uprostřed 60. let dostával tyranský vládce země, sultán Said bin Taimur, přes polovinu svého příjmu přímo z Londýna. Teprve v roce 1967, kdy začala být poprvé čerpána ze země ománská ropa, začala země vytvářet většinu svého vlastního příjmu.

Británie dokonce i tehdy vykonávala nesmírnou kontrolu nad sultánem. Jeho ministr obrany a šéf zpravodajské služby byli důstojníci britské armády, jeho vrchní poradce byl bývalý britský diplomat a všichni vládní ministři byli až na jednoho Britové. Britský velitel ozbrojených sil ománského sultána se denně setkával s britským atašé pro obranu a jednou týdně s britským velvyslancem. Sultán neměl žádný oficiální vztah s jinou vládou než s britskou.  

Oficiální britský postoj byl, že Sultanát Maskat a Omán je plně svrchovaný a nezávislý stát. pravda je, že to byla de facto britská kolonie. Jako takové byly po sobě jdoucí britské vlády zodpovědné za otřesné politické, společenské a ekonomické podmínky, jež sultánovi poddaní snášeli a jež tvořily a živily lidovou revoltu.

V polovině 60. let (20. století!) měl Omán jednu nemocnici. Míra kojenecké úmrtnosti tu byla 75 % a průměrná délka života kolem 55 let. Byly tu pouhé tři základní školy - jimž sultán často hrozil, že je zavře - a nebyly tu žádné střední školy. Výsledkem toho bylo, že pouhých 5 % populace umělo číst a psát. Neexistovaly tu telefony ani žádná jiná infrastruktura kromě řady starověkých vodních kanálů. Sultán zakázal všechno, co považoval za úpadkové, což znamenalo, že Ománci nemohli vlastnit rádia, jezdit na kole, hrát fotbal, nosit sluneční brýle, boty nebo kalhoty a ve studních nesměli používat elektrické pumpy.

Ti, kteří se provinili proti sultánovým zákonům, mohli čekat krutý trest. Docházelo k veřejným popravám. Podmínky v jeho věznicích - kde pákistánské stráže dostávaly rozkazy od britských dozorců - byly popisovány jako strašně, s velkým počtem vězňů spoutaných k sobě navzájem v temných kobkách, bez náležitého jídla a lékařské péče.

Ománci pohrdali - a zároveň se jich báli - sultánem i Brity, kteří jej drželi v postavení a tajně podorovali jeho politiku nerozvíjení. Nepřekvapuje, že sultán musel často apelovat na Brity, aby mu poskytli vojenské síly k ochraně před vlastním lidem.

V 50. létech (20. stol.) došlo k četným povstáním na severu země, jež byla potlačena britskými silami. SAS a RAF byly kritické k úspěšnosti těchto operací proti vzpourám. Například od července do prosince 1958 RAF podnikla proti povstalcům 1 635 bojových letů a shodila 1 094 tun of bomb a vystřelila 900 raket na ně, na jejich horské vesnice a na zavlažovací zařízení. Byl to více než svojnásobek váhy bomb, jež shodila Luftwaffe na Coventry v listopadu 1940.

V roce 1966 vypuklo nové povstání na jihu země, mezi lidem v provincii Dhofar. V příštím roce, poté, co přežil pokus o atentát, odešel sultán se svou dhofariskou manželkou do paláce na pobřeží v Salalahu. Byl tak málo vidět, že mnozí z jeho poddaných nabyli přesvědčení, že je mrtvý a že jim to Britové tají.

Pro novou labouristickou vládu znamenal těsný vztah s klientským sultanátem ideologický problém. Labour party byla zvolena v roce 1964 s manifestem, jenž obsahoval závazek, že povede v rozvojovém světě novou "válku s nedostatkem" a bude bojovat za "svobodu a rasovou rovnost" ve valném shromáždění OSN. Vyvolalo by nesnesitelné ponížení, kdyby bylo vešlo obecněji ve známost, doma i v zahraničí, že Omán je poslední zemí, kde otroctví zůstávalo legální. Sultán vlastnil kolem 500 otroků. Odhadem 150 z nich byly ženy, jež držel ve svém paláci v Salalahu; o počtu jeho mužských otroků se říkalo, že jsou yzicky deformovaní krutostmi, jimiž trpěli.

Po povstáních v 50. létech byly ozbrojené síly ománského sultána reorganizované, s britskými poradci, výcvikem, vybavením a penězi. Do jejich řad vylo naverbováno více Ománců, ale všicni důstojníci byli Britové. Někteří byli "podporovaní důstojníci", další byli takzvaní smluvní sůstojníci nebo žoldáci, kteří předtím sloužili v Ománu s britskou armádou nebo se rozhodli vrátit, aby dostali nějakou slušnou odměnu.

Zpočátku povstalci, jimž čelili v Dhofaru, byli arabští nacionalisté. Ale západně od Dhofaru leží Aden, z něhož byli Britové nucení se stáhnout na konci roku 1967, tváří v tvář stále násilnějším povstáním. Britská vláda byla nahrazena marxistickým státem, Jemenskou lidově demokratickou republikou, jež dostávala pomoc z Číny a Ruska. Od počátku roku 1968 se dhofarské národní povstání rozvíjelo do Čínou podporovaného revolučního hnutí s panarabskými ambicemi. Pro britské důstojníky ale byl nepřítele vždycky prostě adoo - arabští nepřátelé. Do konce roku 1969 se adoo zmocnili přístavního města Raysut, a počátkem následujícího roku kontrolovali většinu náhorních plošin a byli na dostřel základny RAF v Salalahu.

Nová ropná pole v poušti mezi Dhofarem a hlavním městem Muscatem začala vypadat zranitelně. Někteří v Londýně rozvíjeli ustrašenou středovýchodní dominovou teorii, v níž předpokládali, že Hormuzský průliv spadne pod komunistickou kontrolu.

Britská reakce byla nelítostná. "Vypálili jsme vzbouřené vesnice a postříleli jejich kozy a krávy," napsal jeden důstojník. "Jakékoli nepřátelské sbory, jež jsme dobyli, byly použity v Salalah souk coby užitečné poučení pro možné budoucí bojovníky za svobodu." Jiný důstojník vysvětloval, že na rozdíl od Severního Irska, kde se vojáci starali, bay se vyhýbali zabití nebo zranění těch, kteří nebojovali, je přesvědčený, že v Dhofaru nejsou žádní nevinní, ale jen adoo: "Jediní lidé v této oblasti - civilisté tu nejsou - jsou všichni nepřátelé. Proto můžete začít svou práci, ostřelování oblasti a opětování palby ručních zbraní, bez obav, že byste záhli nevinné."

V odhodlání potlačit lidové povstání proti krutosti a bezohlednosti despoty, podporovaného a financovaného Británií, Brity vedené síly otrávily studně, vypalovaly vesnice, ničily úrodu a střílely dobytek. Během vyslýchání vzbouřenců rozvíjely mučící techniku, experimentovali s hlukem. Oblasti hustě osídlené civilisty byly měněny na zóny s nekontrolovanou palbou. Nelze se divit, že Británie chtěla vybojovat tuto válku v naprostém utajení.

Nebylo třeba se uchylovat k Zákonům o oficiálních tajemstvích (Official Secrets Acts) nebo k tzv. "D-notice systému" (v Británii oficiální pokyn médiím zveřejňovat určité tajné informace; pozn. překl.) k utajení dhofarské války a nelístostného způsobu, jakým byla vybojována, před vnějším světem. Byly zapojeny dva jednoduché prostředky: žádní novináři nedostali povolení vstoupit do země, a nikdo ve vládě se o válce nezmiňoval. Například když Wilson zveřejnil zprávu o labouristické vládě v létech 1964-70, zmínil válku, již USA vedly ve Vietnamu, téměř dvěstěpadesátkrát. Válka již vedla jeho vlastní vláda v Ománu, nebyla zmíněna ani jednou.

Ačkoli Wilsonova vláda měla všechny důvody být citlivá k vojenské podpoře, poskytovala ji otroky vlastnícímu despotovi, jehož vláda se dala milosrdně popsat jako středověká, a byly tu i další důvody ji plně zahalit tajemstvím. Byla to éra, v níž rozvojový svět a OSN odmítaly kolonialismus, a arabský nacionalismus po celá desetiletí nabýval na síle. Bylo proto životně důležité pro důvěryhodnost UK na Středním východě, že jeho ruka měla v Ománu zůstat co nejvíce skrytá.

John Akehurst, velitel sultánových ozbrojených sil od roku 1972, naznačuje další důvod k tomu, proč si britská vláda nepřála přilákat pozornost ke své válce v Dhofaru: "Byli asi nervózní, že to začalo vypadat, že ji ztratíme."

S jistotou od léta 1970 probíhala britská tajná válka tak špatně, že bylo voláno po zoufalých opatřeních.

26. července ministerstvo zahraničí v Londýně oznámilo, že sultána Saida bin Taimura sesadil v palácovém převratu jeho devětadvacetiletý syn Qaboos bin Said. (https://www.theguardian.com/commentisfree/2011/mar/04/oman-sultan-qaboos-despot) ve skutečnosti byl převrat čistě britskou záležitostí. V Londýně jej naplánovala MI6 a státní zaměstnanci Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničí, a uvedli jej do pohybu po volbách, jež vnesly Edwarda Heathe do Downing Street.

Nový sultán okamžitě zrušil otroctví, zlepšil zavlažovací infrastrukturu země a začal vydávat své ropné příjmy na své ozbrojené síly. Dorazily jednotky SAS, nejprve jako sultánova tělesná stráž, poté v síle dvou divizí, aby bojovaly s adoo. Nakonec se příliv otočil, novinářům byl dovolen vstup do země a v létě 1976 byla válka vyhraná.

Strategicky byla dhofarská válka jedním z nejdůležitějších konfliktů 20. století, protože vítězové mohli očekávat, že budou kontrolovat Hormuzský průliv a tok ropy. Tisíce lidí zemřely, Britové zvítězili a světla na západě zůstala rozsvícená. Dnes je válka stále předmětem studia na Fakultě společného velitelství ozbrojených složek a personálu (Joint Services Command and Staff College) v Británii. Ale díky způsobu, jakým byly informace o dlouhé kampani tak úspěšně potlačovány v době, kdy byla vedená, je všechno jen ne vytržená z paměti národa. Stejně jako britské války v Eritrei, Indočíně, Holandské Východní Indii a Borneu si ji v Británii pamatují jen ti, kteří ji vybojovali, a jejich rodiny.

Některé aspekty úlohy Británie v převratu a válce zůstávají hlubokým tajemstvím Britského státu. Wilsonova korespondence o Ománu, například, i korespondence jeho nástupce Heathe, má zůstat nepřístupná historikům i veřejnosti do roku 2021. V roce 2005 vydalo Ministerstvo zahraničí stručné memorandum, jež popisuje způsob, jímž se ministr obrany starého sultána, plukovník Hugh Oldman, chopil vedoucí úlohy v plánování převratu, jímž byl sesazen vládce Ománu, aby byl zabezpečen britský přístup k ropě a vojenským základnám v zemi. Dokument byl kvapně stažen - jeho vydání bylo podle Ministerstva zahraničí nešťastnou chybou.  

Soudě podle posledních 15 let, je málo náznaků, že by Britský stát měl ztrácet chuť válčit. Prvním konfliktem nového století, do něhož se Velká Británie zapojila, byl útok proti talibanskému režimu v Afghánistánu po 11. září.

Tato válka byla zpočátku úspěšná, ale začala pokulhávat a hltit se poté, co Velká Británie natáhla misi do Helmandu na jihu země. Válka se začala vléct a stála odhadem 95 000 životů za 13 let, včetně 453 britských vojáků, a Afgháncům přinesla sotva rozeznatelný prospěch. Druhá válka 21. století - invaze do Iráku v roce 2003 - byla možná největší katastrofou britské zahraniční politiky od Suezu. Odhady obětí na životech se velmi liší, od 150 000 až k více než milionu. Co ovšem nelze rozporovat je, že 179 mrtvých byli Britové. Ještě o více než dekádu později zůstává Irák v chaosu.

Konflikty po 11. září v Afghánistánu a Iráku byly vybojovány v plné záři sdělovacích prostředků a došly ke strašení politiků, kteří je vyvolali. Británie navzdory tomu investovala i nadále do války - politicky, technicky a finančně - jakožto do prostředků projektování moci a zajištění vlivu u klíčových spojenců, a také, jak se časem ukázalo, ve snaze zavést pořádek a nějaký stupeň znalosti chaotického a nepředvídatelného světa.

Ale dalo se to dělat v utajení? Bylo by snad pro britskou vládu možné, ve věku globálních sdělovacích prostředků, 24 hodin se valících zpráv a vlastní schopnosti jednotek zaznamenávat a okamžitě se podílet o záběry z konfliktu, jít do války a tajit své akce způsobem, jímž byla válka Británie v Dhofaru šest a půl roku ukrývána před veřejností? Tony Jeapes, který velel první divizi SAS, jež byla v tajnosti přesunuta do Ománu, zvažoval tuto otázku a došel k názoru, že ačkoli byla taková utajenost "ideálním stavem věcí", bylo by pravděpodobně nemožné ji zopakovat.

V rocích po dhofarské válce byly zvláštní jednotky Spojeného království (UK) postupně rozšiřovány a od roku 1996 jsou všichni jejich příslušníci povinni podepsat dohodu o utajení. To posílilo mlčenlivost, s níž příslušníci elitních jednotek v ozbrojených silách tradičně vykonávají své povinnosti, a jen zřídka to bylo porušeno.

Zatím vývoj po sobě jdoucích generací bezpilotních vzdušných nosičů neboli dronů vybavil vojenské plánovače většími možnostmi k zahájení operací, jež měly zůstat neznámé, jiných, než other than to those who are ordering, planning and executing them, and to those on the receiving end.

Spoléhání současných společností na internet a rostoucí frekvence, s níž státy zkoumají a napadají kybernetickou obranu ostatních, vedly některé analytiky k tomu, že mluví o hybridní válce, z níž je velká část zahalena v zapírání. Výsledkem je, že hranice mezi válkou a mírem je stále nezřetelnější.

V létech po 11. září se začaly objevovat náznaky v komentářích rozpočtových stanovisek Ministerstva obrany a ze zlomků důkazů, zachráněných ze somálských pobřežních vesnic v, jemenských hor a libyjských měst, že Britové opět vedou tajnou válku. Vyšlo najevo, že smrtící trojka zvláštních sil, bezpilotních letounů a místních pověřenců byla přinesena tak, aby ušetřila britskou veřejnost nepříjemných detailů o povaze moderní války a ulevila parlamentu od potřeby debatovat o tom, zda je moudré ji vést.

V červenci 2007, necelý týden po zvolení Tonyho Blaira za premiéra, oznámil Gordon Brown řadu rozsáhlých ústavních změn, o nichž řekl, že udělají z britské vlády "lepšího služebníka lidu". Jedno opatření - jasná odpověď na hluboce nepopulární válku v Iráku a nákladnou výpravu do Helmandu - mělo dát konečné slovo o vyhlášení války členům parlamentu.  

O šest let později, v srpnu 2013, parlament uplatnil své nové právo, když poslanci odmítli vládní návrh, jež by byl opravňoval k vojenskému zásahu v krvavé občanské válce v Sýrii. Ministři koaliční vlády byli hlasováním zděšeni - bylo řečeno, že to bylo poprvé proti zahraniční politice britského premiéra od roku 1782 - a tvrdili, že to nejen zablokovalo rozmístění britských jednotek, ale také zabránilo Velké Británii v  poskytnutí  jakékoli vojenské pomoci, kdekoli.

"Je mi jasné," řekl premiér David Cameron Dolní sněmovně, "že Britský parlament, odrážející názory Britů, nechce vidět britské vojenské akce. Beru to a vláda bude konat podle toho."

Ale tato slova - "konat podle toho" - nebyla tak docela tím, čím se zdála být.

V červenci 2015 ministr obrany Michael Fallon dal poslancům aktuální zprávu o obnovení vojenských operací v Iráku- kampani, již Cameron oznámil, když stál před dvěma britskými vlajkami a prohlašoval, že Britové jsou "mírumilovní lidé". RAF, řekl, provedla v Iráku 300 náletů, zapojila tam 900 příslušníků britských jednotek a operace stála za předcházejících 12 měsíců  45 milionů liber. Ujistil své obecenstvo, že "naším postojem zůstává, že bychom se vrátili do sněmovny pro schválení před ukončením náletů v Sýrii."

Ještě než učinil toto prohlášení, byl Falkon údajně znepokojený řečmi ve washingtonských politických kruzích, že britské odmítnutí konat v Sýrii by mohlo být vnímáno coby příznak britského chátrání. Heho prohlášení bylo hluboce zavádějící: po nejméně 18 měsíců piloti RAF, kteří byli údajně "zahrnuti" do amerických a kanadských ozbrojených sil, prováděli nálety na cíle v Sýrii. Další byly letecké bojové mise s francouzskou armádou nad Mali. Bylo jim řečeno, že jsou pod velením těchto zahraničních sil, ale byli čistě britským příspěvkem k válce, o níž předtím poslanci rozhodli, že by se jí země měla vyhnout.

O dva týdny později byla pravda venku a Fallon stál opět v Dolní sněmovně a zpovídal se z toho, čímž poslance rozhněval.

"Zahrnutý" vojenský personál není nic nového, prohlašoval; vyhověli britským zákonům, ale "musí vyhovovat pravidlům angažovanosti hostitelského národa". Neprozradil, co se dělo, protože tito piloti pomáhali v operacích jiných zemí.  Navíc objasnil, že opomenutí zveřejnění toho, co se dělo, by mělo být považováno za "běžnou praxi".

V prosinci 2015 poslanci odhlasovali, že otevřená vojenská akce proti silám Islámského státu by se měla konečně rozběhnout. Vláda dostala od parlamentu schválení k vojenským operacím, jež skrytě probíhaly už dva roky.

Mezitím v Zálivu vyšlo najevo, že v kontrolních místnostech saúdskoarabských leteckých sil sedí britský vojenský personál a navádí jejich bombardéry na cíle v Jemenu. Britové pomáhali svým saúdským partnerům s kódy, jež jim pomáhaly vybírat a napadat cíle. Saúdové nejen že létali na strojích vyrobených v Británii a shazovali v Británii vyrobené bomby; shazovali jich obrovské množství. Za tři měsíce v roce 2015 se hodnota vývozu v Británii vyrobených bomb a raket zvýšila o 11 000 %, z 9 milionů na 1 mld. liber.

Tato bombardovací kampaň byla tvrdě kritizována lidsko-právními skupinami za to, že zavinila smrt tisíců civilistů. V parlamentu k tomu britská vláda téměř neměla co říci, krom toho, že trvá na tom, že "dodržuje normy humanitárního práva".

Opět se ukázalo, že vláda potichu zatáhla zemi do středovýchodního konfliktu bez dohledu nebo souhlasu parlamentu. A skrytou, nevyhlášenou a neoznámenou válku tak bylo možné vidět nejen jako pouhou možnost, ale jako realitu mnoha vojenských operací Velké Británie.

Ian Cobain

Tento článek je upravený výtah ze studie Iana Cobaina o státním tajemství v UK, The History Thieves

• < Předchozí
• Další >