Afrika musí přestat napodobovat západ

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 12. 2017

Twitter

Jednou z největších ironií historie zhroucení kterékoli civilizace musí být počáteční vzájemné ovlivňování Afričanů a Evropanů. Například Igbové z východní Nigérie zpočátku viděli Evropany coby šílence podivného vzhledu a pochybné, špatně vytvořené ideologie. Nad bankovnictvím Igbové užasli, jak může dospělý se zdravým rozumem předat svůj majetek jiným, aby jej pro něho spravovali. Do konce 19. století ten "šílenec" rozvrátil jejich civilizaci a oni přijali tu jeho.

Tato ironie je zvlášť relevantní v těchto časech, kdy, vzhledem k relativnímu selhání většiny bývalých západních kolonií, se tu ozývá volání po obnově kolonizace. V září napsal americký profesor Bruce Gilley esej, argumentující pro rekolonizaci v některých státech, s kopírováním někdejší koloniální správy "jak dalece jen bude možno", a dokonce vytváření nových kolonií od základů, "na zelené louce".

I kdyby samotné základy jeho argumentů byly vadné, je to proto, že on, tak jako většina lidí, došel k přijetí toho, že jediným měřítkem k poměření modernosti je pohled západním objektivem. To je jádro problému.

Kolonialismus byl ve většině Afriky tak důkladný - zvlášť v bývalých britských državách - že jeho následkem byla Afrika v podstatě podemletá. Civilizace národů, jejich různorodé kultury a tradice, jejich náboženství, politické filozofie a instituce byly nahlodané nebo dokonce zničené.

Dnes by většina národů v Africe ani neměla být nazývána africkými, ale západně-africkými národy. Jazyk, politická ideologie, společensko-ekonomické struktury, vzdělání ani nic z toho, co tvoří národ, dokonce ani lidová kultura, z těchto zemí nepochází. Africké národy jsou zcela závislé na zahraničních politických filozofiích a myšlenkách a na jejich proměnách a posunech.

Je to to nejubožejší postavení, v jakém stát a jeho lid mohou být, protože to je pozice chronické podřízenosti. Také to znamená, že cokoli, co bude normalizováno na západě, bude nakonec přijato dejme tomu i v Ugandě či Togu.

To vyústilo v to, že Afrika pomalu ztrácela svou podstatu a stávala se relikvií, v podstatě se nijak nelišící od sochy nebo muzea.

Africké oslavy na mezinárodní scéně většinou zahrnují tance, hudbu, tradiční oblečení a další kulturní artefakty - jen stěží předvádějící původní africké ekonomické ideje, společenské ideologie nebo duchovní teorie. Ne že by neexistovaly, ale svět úspěšně přesvědčil všechny, včetně samotných Afričanů, že všechno africké je méněcenné.

Hlavní v této psychologii je šíření vzdělaných Afričanů na západ. Tento trend vyústil v růst armády západem ovlivněných elit, jež pokračují v kolonizování svého vlastního lidu.

Představte si, co by se stalo, kdyby si některý africký národ s vysokou mírou nezaměstnanosti osvojil puškovou kulturu. Zvažte potenciální nebezpečí situace v Nigérii, kde člověk z kmene Hausa (jeden z čadských národů; pozn. překl.) trvá na tom, že jeho kulturu si přivlastňují Jorubové. Nebo křesťanští Igbové, kteří, s využíváním své identity, nabírají spojence a vylučují každého, kdo se nepodřídí jejich věci.

Ale právě to se stává africkou realitou. Naše elity nám stále častěji říkají, že způsob západu je "moderní" a "civilizovaný", opakujíce první kolonialisty, kteří odmítali naše civilizace coby "barbarské", "archaické" a "necivilizované", aby tak dosadili své. Říkají nám, že naše instituce jsou úplatné, že naše společenství jsou patriarchální, že africká tradiční náboženství jsou pohanská. Jak se západní nadřazenost pevně usazuje v našich myslích, rozvíjíme komplex, jenž vstřebává západní myšlenky, aniž by zvažoval, zda jsou či nejsou slučitelné s naším vlastním politickým, společenským, ekonomickým a kulturním systémem.

Ačkoli Američané možná správně volají po rozmanitosti, vzhledem k dějinám, jež vyloučily významnou demografickou populaci černochů, nigerijský boj byl od počátku o tom, jak její nesmírnou rozmanitost sjednotit. Právě chybějící jednota vyústila v občanskou válku z konce 60. let minulého století. Totéž platí pro Angolu, Rwandu a Ugandu, abych jmenoval alespoň některé.

O to se ale africké elity starají jen málo. Rozhodující je pro ně najít, co má v USA nebo v Evropě politickou platnost, a nekriticky to následovat. Zatímco lidé na západě důraz na vlastenectví a nacionalismus snižují, Afričané je potřebují k budování setrvalých národů.

Ve skutečnosti právě to, že tu chybějí, ve prospěch etnické oddanosti, bylo zhoubou většiny afrických národů, od Konga po Somálsko: výsledek Berlínské konference z roku 1884, na níž si evropští předáci rozdělili africká teritoria mezi sebe, ignorujíce tradiční etnické hranice.

S náhlým neočekávaným nárůstem pravicového populismu napříč západem je důležité rozhodnout, jakou podobu by měla mít životaschopná budoucnost. Člověk by si myslel, že africké národy se chopí této možnosti myslet na sebe, přijít s jedinečnými africkými systémy.

Nicméně africká elitní třída raději trvá na tom, že Afrika není dostatečně západní, a snaží se vtáhnout kontinent do post-modernistického režimu vyvinutého západem.

Nejživotaschopnější cestou by pro africkou elitu bylo porozhlédnout se v rámci nesmírných politických a ideologických zdrojů, na nich byly postaveny úspěšné civilizace (Zulu, Igbo, maliské dynastie v Timbuktu, říše Oyo atd.). Ve většině států Igbo, například, byl rovnostářský systém, kde starší člen rodu zastupoval svůj lid v radě starších. Neměli krále ani prezidenty. Cestou by mohlo být přizpůsobení této jedinečné politické struktury k tomu, aby nahradila tu západní, jež dosud selhávala.

Musíme prozkoumat tyto systémy a vytěžit z nich soudržnou politiku, jež by pomohla utvářet fungující a výlučně africké společenské a politické systémy. To je jediná životaschopná cesta, jak ochránit kontinent před plně nastupující západní Afrikou, a jediný způsob, jak ukončit dlouhodobý politický rozklad kontinentu.

Autor analýzy je nigerijský spisovatel, profesor literatury a tvůrčího psaní na Nebraské univerzitě. (pozn. překl.)

Chigozie Obioma pro The Guardian Weekly, 17. 11. 2017

(překlad VS)

• < Předchozí
• Další >