Úleva na obzoru

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 12. 2018

Twitter

Německá horečnatá politická scéna trochu vychladla. Dvojí ulehčující vydechnutí některým lidem dovolilo přestat si okusovat nehty, alespoň na nějaký čas.

První událost začala hlasitým třeskem; čtyřiašedesátiletá Angela Merkelová odstoupila! Po 18 letech předsednictví největší straně, Křesťansko-demokratické unii (CDU), a po 13 letech coby kancléřka, opovrhla svým vlastním tvrzením, že obě funkce patří do rukou jednoho člověka, a té první se vzdala. Může zůstat kancléřkou do roku 2021, ale o čtvrté funkční období už usilovat nebude. Šeptalo se, že jí možná ani tak dlouho nezůstane; tahle vrcholná funkce není až tolik utvrzená, jako prezidentství USA. Ale takový šepot je daleko od daného a průzkumy jí stále dávají více než padesátiprocentní přízeň. 

Poté, co se rozhodla odstoupit z funkce předsedkyně strany, bylo Německo zachvácené hledáním jejího nástupce ve funkci, jež může později vést až na nejvyšší příčku. V minulosti zaznívalo hned od začátku jediné jméno. Tentokrát obsadili jeviště tři soupeři. Ambiciózní mladý ministr zdravotnictví Jens Spahn, 38, dlouho pravicový oponent Merkelové, byl téměř ve všech kruzích neoblíbený. Druhý možný uchazeč, Friedrich Merz, 63, před lety politický duel s Merkelovou prohrál a dal se na podnikání, stal se šéfem německé provozní jednotky Blackstone, gigantické světové holdingové společnosti, spravující aktiva nesčetných velkých firem, samotné oceněné na víc než 450 mld. $ a zapojené do mnoha páchnoucích finančních skandálů. Jeho názory na "volný trh" byly tak pravicové, jak jen možno; kdyby byl dostal příležitost a větší šanci být na samém vrcholu v roce 2021 nebo předtím, mnozí se obávali, že by to s Německem šlo s kopce, jako teď s Brazílií po zvolení Jaira Bolsonara.

Třetí kandidát, přátelsky hovořící, ale občas bojechtivá malá Annegret Kramp-Karrenbauerová, 56, byla premiérkou ve svém Sársku, potom generální tajemnicí CDU, druhá v žebříčku za Merkelovou, a stejně jako ona vnímaná coby umírněná. Sdělovací prostředky často zkracují její dlouhé jméno na AKK.

Po debatách v osmi (velkých) městech tito tři dorazili 7. prosince do Hamburku, kde mělo 1001 delegátů CDU vybrat vítěze. Byl to těsný závod. AKK byla po prvním hlasování v čele, ale jejích 45 % k vítězství nestačilo. Ve druhém hlasování odpadl Spahn. Jeho příznivci se rozdělili a dali jí nepatrný náskok, 51,7 %. Merz prohrál - což vyvolalo většinou všeobecnou úlevu.

Proč se Merkelová vzdala a oznámila konec kariéry po třech letech? Co oslabilo širokou podporu, dokonce zalíbení národa v "Mutti", mámě?

Jedním problémem byla Evropská unie, EU, jíž byla předtím zastáncem.

Hlavním původním cílem této organizace, již vytvořili Winston Churchill a neblahý zakladatel CIA Allen Dulles, bylo získávat průmyslové bohatství a know-how poraženého západního Německa pro alianci proti sovětskému vlivu a všem antikapitalistickým, socialistickým trendům. Začala studená válka; tohle byl druhý dílek, k vojenskému NATO. Od té doby se rozšířila do většiny Evropy a stejně výhrůžně jako NATO i k ruským a běloruským hranicím. I když s odlišným cílem, je stále namířena i proti nejjemnějšímu flirtu s levicovými trendy, dokonce i když její úspornostní recept znamená chudobu a utrpení, tak jako v Řecku.

Tam taková politika vyvolala nenávist k Merkelové. Další kostky jejího lega se začaly viklat také. Po britském brexitu následovala italská neústupnost při sestavování rozpočtu. Irská hranice se stala zádrhelem. Její kumpán (a sok) v Paříži, také zastánce velké nové evropské armády, je dost zoufalý nad tisíci lidí ve žlutých vestách. Kdo ze zahraničních přátel zbývá? Dokonce i šéf těch nejbližších a nejsilnějších ve Washingtonu může být rozmrzelý, když si s ní potřese rukou pro kamery. Její přátelé v Polsku a ve východní Evropě se bouří, když mají přijmout byť i hrstku uprchlíků, kteří nejsou běloši ani křesťané, zatímco Německo jich muselo přijmout téměř milion.

Dokonce i situace v Německu byla znepokojivější. Její vyhýbání se extrémním opatřením, spokojený úsměv, umírněnost v projevech a relativní ekonomický úspěch, založený na mohutném německém exportu, i když ožebračil miliony lidí na jiných kontinentech, pomohly dceři bohorovného pastora a mladé lékařce z východního Německa zůstat u moci spoustu let.

Vždy byla dobrým služebníkem horních deseti tisíc, zatímco nechávala své podřízené dělat špinavou práci: vyhladovění Řecka, budování agresivní evropské armády vedené Německem, využívání "teroristické" hrozby k zesilování dozoru a policejních profašistických tendencí, ponechání růstu nájmů a maloměšťáctví, a, při chvástání se plnou zaměstnaností, dovolení, aby třetina země žila nejistých, nestálých, minimálně placených zaměstnáních a často se musela honit za prací.

Ale potom ji uvítání uprchlíků, ať už k němu měla jakoukoli motivaci, stálo podporu pravicové, xenofobní složky německých občanů, kteří ze svých obav, nezaměstnanosti a dalších strastí obvinili "islámské vetřelce" - a Merkelovou, která je sem přivedla. Až příliš mnoho rozhněvaných voličů CDU se obrátilo doprava a s protiislámskými, protimerkelovskými transparenty vyrazilo hlasovat pro AfD. Její přitažlivost a kouzlo slábly.

Až příliš mnoho voličů ve východním Německu, jimž byla slibována "vzkvétající zem", když se přidají k Západu, vidělo, jak se jejich města vyprazdňují s odcházejícím průmyslem, nižšími příjmy a horšími podmínkami pro ty, kteří se tu drželi. Právě tady byla nenávist vůči Merkelové a "jejím cizincům" největší. Její hvězda zapadala téměř všude. Nepřekvapuje, že vypadala stále unavenější.

Přinese AKK nějaký rozdíl? Vydrží koalice až do roku 2021? Sociálně demokratičtí partneři utrpěli nejhorší údery; v průzkumech spadli na úděsných 15 %, polovinu zisku CDU. Dohromady by tato dvojice nezískala ani 50 %. Její voliči často hlasují pro Zelené, i když se mladší Sociální demokraté snaží, zatím marně, donutit své předáky ke změně směru a k posunu doleva - nejen ospalými klišé. A navzdory stále vlažnějším postojům Zelených ve všem kromě bojechtivého velení k nenávisti vůči Rusku.

Rostoucí desiluze a hněv měly vést k růstu síly Levice, Die Linke. Nevedly. Výsledky celoněmeckých průzkumů stagnovaly na 9-10 procentech, dokonce se propadaly až na 8 %, a na menším Východě, druhdy s přibližně 25 %, padaly na 15-20 %. Podle radikálního křídla strany to bylo kvůli trvalým snahám si udržet nebo získat přístup k pozicím ve státních vládách, obvykle v koalici s SPD a možná se Zelenými. Kde toho dosáhla, jako v Duryňsku, Braniborsku a Berlíně, bylo dosaženo nějakého zlepšení. Ruce vládních ministrů byly spoutané nespravedlivými rozpočtovými limity, nadějemi na přilákání velkopodnikatelských investic bez obav z nepokojů pracujících, potřebou vyhovět koaličním partnerům - a nadějemi na zisk dobrých pozic. Ve státních sídlech mohlo docházet k nějakým sporům, ale téměř nikdy ke skutečným střetům v ulicích proti trvajícímu, rostoucímu vykořisťování. Tak proč dávat hlas jim?

Taková argumentace stála za důležitým rozhodnutím nejproslulejší stranické teoretičky a jedinečně nadané řečnice, pohotové, atraktivní a proto sdělovacími prostředky protěžované devětačtyřicetileté Sahry Wagenknechtové. Ačkoli je také spolupředsedkyní frakce Die Linke v Bundestagu, v září spolu s několika dalšími odstartovala kolektivní hnutí "Aufstehen" - Povstaňte, s nadějí přilákat nespokojence i s jejich předáky v SPD a u Zelených, a také se zaměřením na ty, kteří v odmítání zavedeného hlasovali pro AfD nebo v den voleb zůstali doma.

Okamžitě se zrodila velká otázka: zvětší to sílu širší pokrokové levice v Německu, zastaví vzestup fašistů a otočí bojechtivý trend vůči konfrontaci s Ruskem? Nebo to místo toho odtáhne aktivní lidi z Die Linke a strana se roztrhne? Je úmyslem, navzdory všem prohlášením, přijít s novou stranou, a zazvoní Die Linke umíráček? A přiklonila se "Sára", jak je všeobecně známá, natolik k odmítavému postoji AfD vůči svobodné imigraci všech uprchlíků, když se její prohlášení téměř podobala těm, jež vydávala AfD? Tíhne Aufstehen k nacionalistickým postojům, téměř nerozeznatelným od pravicových? Sahra a její seskupení to popřely, s vyjádřením, že jejich důraz je realistický, zaměřený na příčiny uprchlické vlny - války vedené západními mocnostmi a vykořisťování v obchodních praktikách, jež vymačkávalo půdu na jižní polokouli. Plošné výzvy, aby všichni mohli svobodně vstoupit, se mohou zdát morálnější, ale nebyly ani realistické, ani korektní. Byla to komplikovaná záležitost, a to nejen tady.

Tenhle spor zakryl další rozdíly, také osobní animozity, jež hrozí roztržením Die Linke, jejím rychlým zničením a zanecháním Bundestagu i sdělovacích prostředků bez sebemenšího hlasu, odmítajícího války v cizině i domácí vykořisťování. Počátkem prosince se spor přiblížil vrcholu, když někteří předáci Die Linke, kteří se rozhodli podpořit nový imigrační program v Bundestagu (s dalšími zeměmi, které se sešly v marockém Marrákeši), se posunuli k rozhodujícímu měření sil, hlasování, jež mohlo vést až k odstavení Sáry z postavení šéfky frakce Die Linke v Bundestagu a konečnému rozštěpení. Těm z nás, pro něž byla další existence této strany tak životně důležitá, bez ohledu na to, jakému postoji jsme dali přednost v téhle zbytečné debatě, se zatajil dech. Bylo možné se tomuhle ničivému úskalí vyhnout natolik, aby se strana mohla vrhnout do tvrdých bitev, jež vyžadovaly veškerou její energii vně jejích hradeb?

Bylo! Sářina skupina nabídla kompromisní rezoluci, kterou jen nemnozí mohli odmítnout, bylo dosaženo dohody - a alespoň protentokrát mohla její loď plout dál. Její budoucí směřování je i nadále nejisté, často i neplánované, ale pro tentokrát tahle dohoda dovolila i vděčné, byť chvilkové oddychnutí!

Berlin Bulletin č. 156, 11. prosince 2018

Victor Grossman (překlad VS)

• < Předchozí
• Další >