Velké tažení amerického imperialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 1. 2019

Twitter

Kampaň amerického imperialismu k obnovení svého koloniálního panství v Jižní Americe úžasně zrychlila. - 27. 1. 2019, megachip

Po nastolení diktatur v Argentině, Brazílii a Ekvádoru a jejich návratu do smečky vazalů Washingtonu, se imperialismus rozhodl, že nyní je řada na Venezuele, která je nyní, společně s Kubou, Bolívii a Nicaraguou posledním ohniskem odporu a boje za samostatnost. Po opakovaných pokusech o rozpoutání občanské války, financování masových protestů, vyzývání ozbrojených sil k vyvolání vojenského puče, po dlouhém finančním a diplomatickém nátlaku, podporovaném propagandistickými kampaněmi všech západních médií (včetně tak zvaných pokrokových), nastoupil okamžik skutečných akcí, započatých podporou vlastní sebeproklamací Juana Guaidóa, předsedy venezuelského parlamentu, prezidentem republiky. Zpočátku volala buržoazní opozice po předčasných volbách, ale nyní z obav, že by mohla prohrát (které kromě posledních ostatně vždy prohrála), se nyní na radu centrál světového imperialismu rozhodla, že se pokusí nejdříve zbavit zákonného prezidenta Madura, aby se vyhnula konfrontaci s nevhodnou alternativou.

USA, EU, pravicové Latinskoamerické vlády, evropské politické strany a to pravicové, centristické i "levicové" definují probíhající pokus o fašistický puč jako "restauraci demokracie". Nejde o žádnou novinku, pokud si připomeneme, že USA a jejich lokaji podpořili fašistické puče a převraty v Chile, Argentině, Brazílii (prosazení neofašisty Bolsonara), nastolení nacistického režimu na Ukrajině a válku Islámského státu proti Syrské republice. Jakoby "inovačně" zní vyjádření italské "levice" v čele s bývalou předsedkyní italské poslanecké sněmovny Laurou Boldriniovou, ve které je málo hlasů, podporujících Madura (některé, jako odborová centrála CGIL vyhlašují heslo ani Guaidó, ani Maduro), se tak připojuje k choru liberálních režimů, které se nemohou dočkat okamžiku, kdy se budou moci vrhnout na venezuelskou ropu a zasadit další úder Kubě a Bolívii, osamoceným progresivním státům v Latinské Americe.

Existuje ovšem radikální levice, která sice odsuzuje puč, ale obviňuje prezidenta Madura z chyb, kterých se dopustil svou politickou pošetilostí a z toho, že nechal dojít krizový rozvoj až do současného stavu. Taková personalizace sice správně negativně odmítá boj proti lidové vládě Nicolase Madura, ale neumožňuje pochopit podstatu bolívarovské revoluce, která poskytla lidu naději na změny. Jsou mnozí, kteří přičítají současný stav tomu, že nebyly realizovány reálné změny na cestě k Socialismu 21. století. Autor těchto řádek uvádí, co sám napsal o knize "Občanská revoluce" bývalého prezidenta Ekvádoru Rafaela Correy. O tom, že se bolívarovská revoluce obává znárodnění strategických podniků, provedení důsledné agrární reformy (nezbytné pro zajištění potravinové nezávislosti), že pomalu provádí demokratizaci státního zřízení, boj s korupcí a integraci ekonomik seskupení států ALBA, což by umožnilo rozvoj politiky, nezávislé na globálním kapitalismu.

Zdůrazňovat nyní tyto chyby je nevhodné z různých důvodů. Zaprvé proto, že se bolívarovské revoluce samy nikdy neoznačovaly za socialistické (referendum organizované prezidentem Chavézem o zakotvení socialismu do ústavy tento návrh odmítlo). Revoluce se omezovaly na budování společnosti se "smíšenou", nebo "post-neoliberální" ekonomikou, na zvyšování sociálních výdajů a investice do infrastruktury. Proto byla revoluční vedení často obviňována tak zvanou radikální levicí (trockisté, maoisté, autonomisté atd.) z pouhého reformismu. Musím v uvozovkách připomenout, že tyto levicové strany a hnutí se nikdy ani nepokusily o to, aby se staly protagonisty revolučního procesu, držely se v menšině v pozadí a pokud se o nich hovoří v poslední době, je to díky tomu, že se některé z nich nechaly vytáhnout na veřejnost bolívarovskými revolucemi. Některé se ale připojily k pravici a pod hesly demokratizace bojují například za likvidaci progresivního režimu ve Venezuele a jinde.

Pokud jde o reformy. Je potřeba se vrátit k tomu co uváděli Bedřich Engels a Rosa Luxemburgová koncem 19. a počátkem 20. století: Reformní politika není sama o sobě pozitivní nebo negativní. Je potřeba stanovit, zda poslouží k překonání kapitalismu, anebo bude koncem reformní politiky. Jak je to v případě bolívarovských režimů? V posloupnosti radikálnosti od Ekvádoru (nejméně radikální) až po Venezuelu a Bolívii se zdá, že se jedná o reformismus zaměřený na vybudování společnosti se smíšenou ekonomikou a charakterizované dualismem politické moci, která by se pravděpodobně později dala buď cestou výstavby socialismu, anebo by degradovaly, jako v Ekvádoru (což se nyní může stát ve Venezuele), vznikl by v nich liberální režim se zvýšením napětí mezi jednotlivými společenskými třídami.

Slabým bodem těchto procesů není ani tak nedostatek radikálnosti a nevhodnosti jednoho nebo druhého vůdce, ale spíše nezbytnost udržet pohromadě sociální blok, ve kterém střední třídy mají velkou váhu vůči lidovým masám. Blok, který se drží pohromadě, dokud trh se surovinami působil ve prospěch progresivních vlád, dovoloval značné zlepšení podmínek a životní úrovně lidových mas, ale rovněž, díky vysokému růstu příjmů, i středních vrstev. Snížení cen surovin vedlo k dilematu: buď pokračovat v sociálních reformách za značného zvyšování daní (vyvolá nespokojenost středních tříd), anebo se zříci reforem a podřídit se globálnímu trhu. Vlády manévrují mezi dvěma alternativami, zatímco vnější tlak západního imperialismu a vnitropolitický odpor buržoazní třídy se stává jedovatějším, až dosáhne bodu zlomu. Že je na tom Bolívie nyní lépe, není náhodou: na jedné straně se jedna o zemi, ve které má převahu původní obyvatelstvo, které náleží k nižší sociální třídě, která zajišťuje vysokou podporu vládě, na druhé straně se obyvatelstvo nikdy netěšilo z vysoké životní úrovně, která by zajišťovala drobné buržoazii bohatství, cítí se tedy více náchylná vzdorovat krizi, než ekvádorská a venezuelská.

Závěrem je potřeba dodat, že analýza až do tohoto místa neodmítá tvrdě kritické názory na politické schopnosti prezidenta Nicolase Madury. Je však potřeba odmítnout hanebnosti levice (i typu české sociální demokracie - pozn. překl.), která nadšeně aplauduje puči, iniciovanému Trumpem (označovaném za vzor demokracie, i když je opakovaně obviňován z protekcionistické politiky a rasismu), který podporují také ultimáta Macrona a Merkelové požadující, aby se Maduro podřídil imperialistickému diktátu západu a v míru odstoupil (při tom je jasné, že jedinou alternativou je občanská válka). Nám zůstává jen vztek a rozhořčení nad pokrytectvím těch, kdo odmítají jak Guaidóa, tak Madura (je potřeba říci, že se jedna nejen o odbory, ale i italskou vládu), předstírající, že ignorují otázky výběru mezi venezuelským lidem, americkým a evropským imperialismem. Hnusný postoj Piláta Pontského , který se nebude snažit hledat legitimitu ve skutečnosti, že se za Madura postavily jak Čína, tak i Rusko: je totiž považováno za povinnost zaujímat antičínské a antiruské postoje. Protože tyto dvě velmoci, přestože nyní nepředstavují slunnou budoucnost, zůstávají nepřáteli těch západních zájmů, což musí převyšovat jakékoliv jiné politické úvahy.

Autor: Carlo Formenti (Italský novinář a spisovatel), www.megachip.info

Překlad: Karel Kluz

• < Předchozí
• Další >