Stinná stránka voleb

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 7. 2019

Twitter

Následující pohled na slabý zisk levice ve volbách je z Irské republiky. Ale když zaměníte irská jména a názvy za české, bude vůbec něco jinak? (Pozn. překl.)

S probíhajícími místními volbami se nabízí otázka: Proč většina lidí vidí levici jako okrajový a přehlížený hlas?

Zdá se, že politika v Irsku je založena na osobnostech, a to vedlo k situaci, kde podpora takových politiků, jako je Paul Murphy, Richard Boyd Barrett, Luke Ming Flanagan a Clare Daly - bez ohledu na zásluhy jednotlivců, stran a typu politiky, k němuž se hlásí bude založena na síle jedinců a jejich osobnosti víc než na politice, jakou obhajují.

Množství volebních front i počet nezávislých kandidátů je jasným znakem individualistického stylu politiky levice a toho, že spoléhá na volby a je jimi posedlá.

Je velice zjevné, že máme jedince, kteří obhajují hnutí, které je na okraji společnosti, spíše než lidové hnutí, jež obhajuje jednotlivce, kteří jej mají zastupovat. Tento mocenský vztah mezi jednotlivci a politickým hnutím je třeba zvrátit.

Tohle není míněno jako kritika těch, kteří řídí kandidáty ve volbách, ani jako kritika kandidátů. Přesto, nezblázněme se do myšlenky, že angažovanost ve volební politice může přivodit náležité a zásadní změny státní moci a změnit třídní síly, jež diktují naši vnitrostátní a zahraniční politiku. Neklesněme do oportunismu a nečestnosti. Jakmile se zapojíme do volebního procesu, ať už si toho jsme vědomi či ne, jsme uvnitř pravomoci buržoazní demokracie, a buržoazní demokracie bude vždycky v zajetí zájmů vládnoucí třídy, vlastníků a poživatelů kapitálu.

Nesnažím se tu poučovat. Je dokonale přijatelné si vybrat buď se volebně angažovat či ne, a dodnes je to strana, kdo rozhoduje, zda vložit prostředky do voleb je v určitý čas ta správná strategie. Nicméně hlavním zaměřením levicových stran je budování volební platformy, a cokoliv dalšího je druhotné, takže se musíme ptát, zda jsou levicové strany tak naivní, že skutečně věří ve volební politiku coby hnací sílu změny v odhodlání změně třídní síly a třídní vlády, nebo skrývají revizionistický program za socialistickou rétorikou?

Tak či onak, neprosazují a ani neprosazovaly dělnickou třídu.

Lze tvrdit, že volby a volební činnost dělnickou třídu neustále a vytrvale oslabují a brzdí růst třídního uvědomění, protože volby v Irsku (i kdekoli jinde) jsou založeny na budování sítě kolem jednotlivce, a ne na jednotlivcích, budujících síť kolem hnutí.

Ještě horší je, že strany i jednotlivci se často cynicky zabývají momentálními, okamžitými problémy (čímž nechci popřít, že existují čestní politici, kteří odhodlaně pracují pro dělnickou třídu; jen je jich menšina), zvlášť právě před volbami, a střemhlav se vrhají do prohlášení na podporu toho či onoho, aby si to mohli přidat do životopisu s tím, že se jim to časem vrátí.

Ale co bude s kampaní a hnutím, jakmile se na volební archy usadí prach? Bude živořit, protože čas, energie a zdroje, potřebné k udržení dlouhodobé kampaně, přebudovávané na hnutí, není zaměřený na vytváření politického vzdělávání, podporu a zapojení komunitních aktivistů nebo činnost sil, ale na utváření, upravování a zasévání potenciálu pro budoucí volby.

Například v roce 2016 mělo hnutí Právo na vodu a právo na změnu, váhou svého vlivu a po řadě demonstrací s účastí přes 100 000 lidí, stovku kandidátů, schvalujících jeho program. V posledních místních volbách (před měsícem) jejich počet klesl na pouhých šestnáct kandidátů, a pro příští volby se tento počet nepochybně ještě sníží.

Z toho, co bylo největším a nejenergičtějším irským hnutím minulých desetiletí, se teď zjevně stává pouhá historická maličkost, "k níž možná došlo" v dějinách irského dělnického hnutí. Mělo vše potřebné, aby z něj bylo masové levicové hnutí, založené na místní angažovanosti a udržení se v místních oblastech. Mělo potenciál k tomu, aby se stalo centrem organizování, vzdělávání a agitace, ale hnutí Triad (společenské, odborové a politické) bylo, upřímně řečeno, zrazeno politickými stranami, které ignorovaly hlasovací orgie v předvolebním čase.

Jakmile bylo hnutí vtaženo do volební bažiny a odtaženo z ulic a ze společenských organizací, síla hnutí byla ztracena.

Byly to tisíce lidí, kteří dlouhodobě vytrvale, ve spojení, hovoříce, vzdělávajíce se a budujíce, způsobovali strach ve vládě; to byla skutečná síla hnutí, nikoli kandidáti, kteří trvali na své platformě a nechávali se zvolit do parlamentu.

Kde je ona síla teď? Zakotvili jsme veřejné vlastnictví vody v ústavě? Kde je ona "levice" teď? A co může přinést lidem?

Skutečnou tragédií na tom všem je, že místo silného, bojovného a rostoucího hnutí, které mohlo pokračovat v boji za další požadavky vůči státu a nadále prohlubovat své třídní uvědomění se hnutí Právo na vodu a právo na změnu roztříštilo na tisíc nepatrných kousků. Ba co horšího, právě tohle dovolilo, aby získaly oporu ultrapravicové a rasistické názory, jež v místních volbách přilákaly větší pozornost než kterákoli levicová strana. Což se velice jasně projevilo ve výsledcích.

Budiž ke cti Komunistické straně Irska (CPI), že nikdy nenadřadila volební politiku úkolu rozvíjení třídního uvědomění v dělnické třídě. CPI vždy neochvějně trvala na tom, že politické vzdělávání má větší význam než politické volby, dokonce i když bylo v neprospěch růstu strany, že se nezapojovala do hloupého, zabedněného oportunismu ani do využití kampaní coby způsobu, jak vylepšit profil potenciálních kandidátů.

Je to po léta vidět v mnoha statích (časopisu) Socialist Voice, varujících před takovým oportunismem, a varujících členy hnutí, aby se nenechali takto využívat. Častokrát jsme u různých hnutí zažívali, že různé levicové strany využívaly kampaně výslovně jako způsob zvýraznění vlastního profilu.

Zcela jistý způsob, jak odrovnat jakoukoli kampaň jako třeba Právo na vodu a právo na změnu, různé kampaně za bydlení, kampaně solidarity pracujících a mnohé další je dovolit, aby je převzaly politické osobnosti, snažící se navýšit svůj politický kapitál, šplhaje jeden přes druhého ve snaze, aby byli někde vyfotografovaní. Jakmile tahle politická příležitost pomine nebo poslouží svému účelu, už do ní nemusí směrovat zdroje; a síť levicových aktivistů, hladovějící po možnostech rozvíjet zapojením do kampaně třídní uvědomění, se nakonec s vyhořením, ztrátou iluzí, nečinností a zrazená, vzdá kampaně a bude odsouzena k živoření.

Je nejvyšší čas, aby lidé začali politicky dozrávat, probrali se z nevědomosti a vzdali se volebního fetišismu a individualismu, jenž převažuje v irské politice. Až fanfáry těchhle místních voleb dozní, nemohli bychom si sednout a skutečně začít dělat to, co je třeba k nápravě škod, způsobených na potenciálu vodního hnutí?

Analyzujme dnešní konkrétní situaci a naše konkrétní podmínky tak, abychom se pustili do budování hnutí, které je upevňované okolo levicového programu a sjednocuje ty, kteří jsou do tohoto programu zahrnuti.

Hnutí, mají-li dosáhnout svého cíle, nemohou řídit - a rozhodovat v nich - jednotlivé osobnosti; naopak, jednotlivec, který reprezentuje, musí být, i v rozhodování, řízený a vedený hnutím.

Eoghan O'Neill pro měsíčník KS Irska Socialist Voice, 3. 6. 2019 (překlad VS)

• < Předchozí
• Další >