Vzpomínáte, jak USA sestřelily íránské dopravní letadlo?

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 1. 2020

Twitter

Bylo to v roce 1988, když USA zasáhly civilní letoun - a okamžitě se snažily to ututlat, s plnou podporou Británie. SOLOMON HUGHES, s využitím požadavku na svobodu informací, skandál odkrývá.

Íránská vláda čelí - po právu - hněvu íránského lidu nad tím, že její ozbrojené síly sestřelily ukrajinské civilní dopravní letadlo. Bylo zabito 176 lidí. Íránská vláda také čelí - rovněž po právu - tlaku, aby byla otevřená o tom, jak mohly Revoluční gardy udělat tak děsivou chybu.

Ale jak reagovaly Londýn a Washington, když USA při podobném incidentu v roce 1988 sestřelily íránské dopravní letadlo? Posle tajných dokumentů, které jsem obdržel s požadavkem na svobodu informací, se to snažily ututlat.

Obě vlády tvrdily veřejnosti, že USA za to nemohou. Ale v zákulisí američtí diplomaté skutečně žádali britské, aby si stěžovali na americké válečné námořnictvo, US Navy, tak, aby se "civilnímu" letounu víc věnovalo.

V roce 1988 Irák a Írán byly už osm let válce. Saddam Hussein ji zahájil invazí do Íránu. Byl to na obou stranách krvavý konflikt s asi 200 000 obětí.

Íránci měli v roce 1988 silnější postavení. USA, jež viděly v íránském islámském revolučním režimu hlavního nepřítele, stranily Saddamovi. Válečné lodě USA v Zálivu útočily na íránské vojenské čluny a ropné plošiny.

Tehdy, 3. července 1988, kapitán válečné lodi USS Vincennes vypálil dvě řízené rakety, aby zničil íránský stroj z letu 655, dopravujícího 290 cestujících a posádku do Dubaje.

USA tvrdily, že k tomu došlo při nevyprovokovaném útoku íránských hlídkových člunů a spletl si dopravní letadlo s íránským bitevníkem. Mnoho aspektů amerického příběhu se nakonec ukázalo jako nepravdivé, a klíčovým bylo to, že letoun byl na plánovaném pravidelném letu a nezměnil kurs směrem k americké lodi.

Dokumenty, jež jsem dostal z britského ministerstva zahraničí, obsahují podporující dopisy o sestřelení mezi prezidentem Reaganem a premiérkou Margaret Thatcherovou. V dopisech nadepsaných "Drahý Rone" a "Drahá Margaret" americký prezident řekl, že sestřelení byla "tragédie, ale zodpovědnost za ni nese Írán".

Thatcherová dokonce vidí pozitiva, a prezidentovi říká: "Nehoda, jak se alespoň zdá, pomohla předhodit íránskému vedení naléhavou potřebu ukončit konflikt v Zálivu."

Jenže zatímco Thatcherová nabídla Reaganovi maximální podporu k "sebeobranné" linii při zničení letadla, činovníci v zákulisí se interpretace příběhu báli.

V nejpřekvapivější nótě britští diplomaté říkají, že úředníci amerického ministerstva zahraničí vlastně chtěli, aby si Británie stěžovala na US Navy, protože by se potom mohlo přestat chovat bezstarostně.

"Důvěrný" dopis z britského velvyslanectví ve Washingtonu ministerstvu zahraničí z 19. července uvádí: "Zástupce ministra v sekci pro Blízký východ nám soukromě řekl, že na politické úrovni je všeobecný souhlas mezi ministerstvem a Pentagonem (včetně poradců ministerstva obrany), že US Navy musí udělat mnohem víc pro fungující koordinaci své činnosti s civilními leteckými dispečery v Zálivu."

Úředník amerického ministerstva zahraničí dodal: "Bylo by velice užitečné, kdybychom [míněno Britové] mohli své obavy objasnit přímo US Navy, abychom je povzbudili ke správnému směru."

Dopis šel Davidu Mellorovi, Lyndě Chalkerové, Timu Eggarovi a lordu Glenarthurovi na ministerstvo zahraničí a zároveň ministerstvu dopravy a ministerstvu obrany, aby američtí i britští stěžovatelé byli co nejznámější.

Ještě předtím, 13. července, uvedl "tajný" dálnopis z (britského) ministerstva zahraničí britskému velvyslanectví ve Washingtonu, že linie, jež by měla být zaujatá vůči veřejnosti, bude, že sestřelení přišlo po íránském útoku a že USS Vincennes vyslala varování k blížícímu se neidentifikovanému letadlu, ale nedostala odpověď, a že "plně akceptujeme právo jednotek v Zálivu se bránit".

Soukromě to bylo mnohem kritičtější. Pod hlavičkou "důvěrné" totéž memorandum říká: "Zůstává dost zmatků a nejistoty. Mnoho detailů v původní americké verzi událostí bylo následně upraveno. Například teď bylo uvedeno, v rozporu s počátečními americkými tvrzeními, že airbus letěl ve svém civilním leteckém koridoru a že to byl plánovaný let."

Memorandum dodává, že existují otázky nad dalšími americkými tvrzeními, včetně: "Proč elektronické odposlouchávací zařízení na USS Vincennes ukazovalo, že jde o vojenské letadlo, a zda se válečná loď snažila letoun kontaktovat na správných rádiových frekvencích."

Také přiznává, že Británie se postavila na stranu USA. "Většina jiných zemí nabídla kondolence", ale "jediná Velká Británie do ní vsunula odkaz na právo na sebeobranu, čímž vyvolala kritiku z Íránu i jiných zemí."

Blízký vztah mezi Británií a USA - a její potřeba bagatelizovat fakta o sestřelení - je odhalený v dálnopisu ze 3. července, dne, kdy bylo íránské civilní letadlo sestřeleno.

Tento "bleskový" dálnopis, nadepsaný "incident v Zálivu", říká: "Pentagon nám přiznal, že USA omylem sestřelily v Hormuzském průlivu civilní letadlo. Zatím veřejně nepotvrzeno."

Spojené státy, stejně jako událost oznámily Britům dřív, než byla zveřejněna, se podílely i na pokusech zvládnout ji ve sdělovacích prostředcích. Dálnopis uvádí: "Správa ještě veřejnosti ani tisku nepotvrdila, že šlo o civilní dopravní letoun, ani že jej sestřelily USA, ale dřívější prohlášení Pentagonu, že USA sestřelily íránskou (stíhačku) F-14, jsou teď stahovány."

USA se nikdy Íránu oficiálně neomluvily, i když v roce 1996 vyplatily rodinám obětí kompenzaci v celkové výši 131,8 milionu $, aby urovnaly soudní žalobu, vznesenou íránskou vládou. Kapitán lodi USS Vincennes dostal později medaili Za zásluhy.

Solomon Hughes pro The MorningStar (překlad VS)

• < Předchozí
• Další >