DONALD RUMSFELD – „Odpočívej v pokoji“

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 8. 2021

Twitter

Říká se nemluvte špatně o mrtvých, ale kdybych si měl vybrat kandidáty do Síně slávy zla, musel bych takové rady ignorovat; zesnulý Donald Rumsfeld by byl na prvním místě mého seznamu.

Začal jako další konzervativní kongresman z konzervativní chicagské čtvrti a připojil se ke gangu, který se stavěl proti čemukoliv společenskému v programech prezidentů J. F. Kennedyho a Lyndona B. Johnsona a ve všeobecném útoku proti Fidelu Castrovi. Ale chytrý, pohledný, dobrý řečník a spolehlivý pravičák se posunul dál a prezident Nixon ho jmenoval do čela Úřadu pro hospodářské příležitosti, federálního úřadu pro boj proti chudobě, kde měl mnohem větší šanci postavit se proti čemukoliv sociálnímu pro neprivilegované.

Poté, co byl Nixon donucen skončit ve funkci prezidenta, jeho nástupce viceprezident Gerald Ford jmenoval Rumsfelda ministrem obrany. Za dva roky v této funkci dosáhl v roce 1976 hlavně toho, že zmařil téměř dohodnutou dohodu s Moskvou o kontrole zbraní a v podstatě tak zmařil veškerá další jednání o odzbrojení.

S demokratem Jimmym Carterem v úřadu Rumsfeld o tuto práci přišel a přesunul se do soukromého podnikání a vzal si mnoho kontaktů s sebou. Brzy zbohatl jako manažer farmaceutických, elektronických a biotechnologických společností.

Když Cartera vystrčil republikán Ronald Reagan, Rumsfeld zůstal ve světě podnikání, pro něj už ve světě velkopodnikání, se závratně cifernými dolarovými čísly. Udělal si však půlroční přestávku, když ho Reagan, uznávaje své schopnosti, vyslal na Blízký východ jako zvláštního vyslance - aby posílil přátelství s prezidentem Iráku a zajistil americkou výzvědnou a vojenskou podporu ve válce s Íránem, o níž se Washington nyní domníval, že představuje velkou hrozbu pro světovou demokracii. Použití chemických zbraní v Iráku Rumsfelda při té příležitosti nevyvedlo z míry. Jméno iráckého prezidenta, Rumsfeldova nově spřáteleného kumpána v této funkci, znělo Saddám Husajn. Ale jak se později ukázalo, toto přátelství nebylo napsáno zlatým písmem!

Po porážce socialistického bloku v letech 1989-1992, což bylo cílem Washingtonu od roku 1917, čelili významní političtí činitelé dvěma velkým problémům. Jejich hlavním protivníkem byl zmrzačený, bezmocný obr, který už ani nepředstavoval hrozbu, zatímco Maďarsko, Československo, pobaltské země a především Polsko, úspěšně obrácené vzhůru nohama, se staly jejich nejbližšími spojenci.

Avšak mocní zbrojaři v čele se společnostmi Northrop Grumman, Raytheon, Boeing, General Dynamics a Lockheed Martin, všichni s nesmírnou mocí při tvorbě politiky, potřebovali nějaké ospravedlnění pro desítky miliard dolarů, které jim bez ustání proudily do účetních knih a odtud do kapes - nebo přistávaly na pozemcích, v tryskových letadlech, flotilách superrychlých automobilů a jachet - nebo na soukromých účtech v odlehlých skrýších. Kde by mohli najít novou velkou hrozbu, která by vyžadovala „bezpečnost a ochranu“ poskytovanou nosem jejich střel?

Druhý problém s tím úzce souvisel: některé země byly vzpurné, pokud šlo o přijetí americké kontroly, nyní šířené po celé zeměkouli jako logo Sherwin-Williams. Vedoucí představitelé některých hlavních měst z nějakých důvodů, ať už vlasteneckých, sobeckých, altruistických nebo smíšených, nechtěli, aby jejich hnízdům vládla hrstka amerických společností v každém oboru - rychlé občerstvení, léčiva, osiva a hnojiva, tabák, nealkoholické nápoje, zprávy a masový maloobchod. Stejně tak nechtěli, aby američtí miliardáři brali zisky ze svých ropných vrtů a dolů, a přestěhovávali se banky, pojišťovací giganti a pochybní investoři, aby provozovali a ničili jejich ekonomiky.

Pro Washington a Wall Street byla taková vzpurnost zatvrzelá a nepřijatelná! Muselo se to řešit rychle, jako v Guatemale, Kongu, Chile a několika desítkách dalších zemí, naposledy helikoptérami proti Somálsku a bombardéry proti Srbsku. A tyto nezdary a porážky americké armády v Koreji, Vietnamu a na Kubě musí být také kompenzovány!

V roce 1997 se malý kroužek odhodlaných pravicových siláků rozhodl, že plán je nutný. Patřili mezi ně novináři William Kristol a Robert Kagan a politici Dick Cheney, Paul Wolfowitz a v žádném případě poslední nebo poslední Donald Rumsfeld. Cíl jejich Projektu pro nové americké století (PNAC) byl jasný a ostrý: udržet „globální převahu USA, zabránit vzestupu velmocenského rivala a utvářet mezinárodní bezpečnostní řád v souladu s americkými principy a zájmy“.

V roce 2001 se stal prezidentem George W. Bush. S ním se viceprezidentem (a silným mentorem poněkud omezeného prezidenta) stal Dick Cheney. Rumsfeld se stal ministrem obrany a Wolfowitz jeho náměstkem. Clintonův tým byl už tak dost bojovný; teď celé hnízdo ovládli ti nejhorší váleční jestřábi.

Za necelých osm měsíců jim velkolepé zničení Světových obchodních věží a náraz do Pentagonu daly - téměř záhadnou shodou okolností - přesně tu šanci, kterou hledali. O pár měsíců později měli válku v Afghánistánu - možná skončí právě letos v létě po dvou krvavých, ničivých a zbytečných desetiletích. A v březnu 2003, navzdory protiválečným pochodům a demonstracím milionů lidí po celém světě a bez skutečného důvodu, dopadly bomby na irácká města – a záchranné kryty! Po válce proti komunistické „ose zla“ by nyní mohla následovat celosvětová „válka proti teroru“. Washington a jeho kamarádi z médií byli vždy dobří v hledání burcujících jmen! A milionáři z Northrupu a Raytheonu se zase mohli usmívat!

Jako ministr obrany - stejně jako v soukromých záležitostech - měl Rumsfeld mezi svými zaměstnanci pověst nechutného diktátora. Byl také známý tím, že rozesílal nesčetné poznámky a memoranda, takže se jim často říkalo „sněhové vločky“.

Jedna taková sněhová vločka, popsaná o mnoho let později, byla součástí sněhové bouře, katastrofální sněhové bouře, která stále vzdoruje veškerému oteplování klimatu a způsobuje bezpočet úmrtí. Byl to generál Wesley Clark, kdysi nejvyšší velitel NATO v Evropě, kdo v překvapivém televizním rozhovoru v roce 2007 s novinářkou Amy Goodmanovou uvedl následující událost:

„Asi deset dní po 11. září jsem prošel Pentagonem a jeden z generálů mě zavolal. Řekl... »Rozhodli jsme se; jdeme do války s Irákem.« Bylo to asi 20. září. Já na to: »Jdeme do války s Irákem? Proč?« Řekl: »Asi je to jako bychom nevěděli, co dělat s teroristy, ale máme dobrou armádu a můžeme svrhnout vlády... Pokud jediný nástroj, který máte, je kladivo, musí každý problém vypadat jako hřebík.«

Tak jsem se za ním o pár týdnů později vrátil a tou dobou už jsme bombardovali Afghánistán. Řekl jsem: »Jdeme ještě do války s Irákem?« A on řekl: »Ach, je to ještě horší.« Natáhl se ke stolu. Vzal do ruky kus papíru. A řekl: »Dneska jsem to dostal shora« - míněno z kanceláře ministra obrany - a dodal: »Tohle je zpráva, která popisuje, jak během pěti let zlikvidujeme sedm zemí, počínaje Irákem, a pak Sýrií, Libanonem, Libyí, Somálskem, Súdánem a konče Íránem...« (Democracy Now, 2. března 2007)

Právě Rumsfeld prohlašoval, možná hlasitěji než kdokoli jiný, že Irák má program zahrnující aktivní zbraně hromadného ničení; zpráva generálního inspektora Pentagonu později v nejlepším literárním stylu popisovala, jak Rumsfeldova kancelář „vyvíjela, produkovala a pak šířila alternativní zpravodajská hodnocení o vztahu Iráku a al Kajdy, která obsahovala některé závěry, které byly v rozporu s konsensem zpravodajské komunity, pro vysoce postavené činitele.“ Jednoduššími slovy, byly to všechno lži! Nikdy nebyly nalezeny žádné zbytky chemických zásob, žádné atomové přípravky a žádné spojení s al-Kajdou! Ale Rumsfeldův někdejší kamarád Saddám Husajn byl stejně oběšen!

Rumsfeld ne! Za tragédii Iráku, který je stále rozbitý, zničený, prostřílený a roztrhaný raketami, nebyl udělen žádný trest, přičemž Pentagon a Washington otevřeně vzdorují požadavkům nové, ale slabé irácké vlády na odchod.

Ne, Rumsfeld nebyl nikdy potrestán, ani za vpády do Afghánistánu, ani za metody mučení, odhalené ve vězení v Abú Ghrajb, které, jak se dále rozvinulo, překonalo metody španělské inkvizice v jejich téměř nepopsatelné krutosti. Vojenský neúspěch, který stál příliš mnoho amerických končetin a životů (pro mnohé jediné, které se počítaly), se však ukázal jako dost nepříjemný a koncem roku 2006 rezignoval a vrátil se k soukromému vydělávání peněz a odchodu do důchodu. Do posledního dne - minulého úterý (6. července, pozn. překl.) - tvrdil, že jeho politika byla správná a oprávněná. V tom stál téměř sám - tehdejší ministr zahraničí Powell označil vlastní podporu za hroznou „kaňku na svém rejstříku“ a špičkoví demokraté jako Biden a Hillary Clintonová dnes slabšími hlasy přiznávají své někdejší chyby ve víře a podpoře Rumsfelda a Bushe (a všech ostatních válek v těchto letech).

Vláda nedokázala dodržet přesně stejný harmonogram „sedmi zemí za pět let“, ale přiblížila se mu a od té doby tento plán rozhoduje o směřování dějin. Ve všech zmíněných zemích kromě té poslední, Íránu, se USA nastěhovaly, vystřílely zbraně, rozšířily mnoho dalších zbraní, zorganizovaly převraty a puče a zanechaly po sobě naprostý nepořádek – nepořádek, který stál obrovské množství lidských životů, mužů, žen, velmi mnoho dětí. Jen v samotném Iráku se počet obětí odhaduje na 300 000 až milion a vysídlení - pro většinu chudších rodin strašlivá katastrofa - asi tří milionů lidí v jejich zemích, do sousedních zemí nebo do Evropy. Sýrie, Libye, Jemen, Súdán, Somálsko – všechny utrpěly plány a činy Rumsfelda a jeho kompliců a učedníků.

Rumsfeld je pryč. Ti ostatní jsou stále nablízku, nepoučitelní, a jejich učedníci a nástupci, někteří republikáni, někteří demokraté, jsou aktivní jako vždy v Senátu, v Kongresu, v Pentagonu. Pokud jde o Bílý dům – teprve uvidíme, jak se změní. Afghánistán možná ztratí své vojáky, ale jak bude pacifický? A Írán? Budou mít tito plánovači z přelomu století opět možnost ničit jednu zemi za druhou?

Časy se však mění a slogan George W. Bushe – Válka proti teroru – se sice stále používá, ale už je značně opotřebovaný a pro mnohé ve světě se stal méně přesvědčivým než kdykoliv předtím.

To znamená, že i když Sýrie, Jemen, Afghánistán – a Palestina – zůstávají velmi neklidné a nikdo nedokáže předpovědět, zda bude konečně obnovena smlouva s Íránem, byly zapotřebí nové impulzy. Tyto výplatní balíčky pro velké zbrojařské firmy – v rozmezí 17-21 milionů dolarů ročně pro nejvyšší šéfy – nesmí kvůli případným škrtům díky Berniemu Sandersovi, AOC (Alexandrii Ocasio-Cortezové) nebo Barbaře Leeové vyžadovat osekání.

Lobby jsou stále plné a světová hegemonie zůstává blyštivým cílem pro všechny četné Rumsfeldovy typy ve Washingtonu a dalších severozápadních světových metropolích a v jejich blízkosti. Nyní se však potýká s obtížemi; je dokonce ohrožována. Oživené Rusko, přestože je obklopeno 800 nebo více americkými základnami s více než dvanáctinásobkem vojenského rozpočtu NATO, má nicméně odvahu dovést své tanky až k vlastním hranicím, blízko všech těch obranných amerických, německých, francouzských a jiných tanků a letadel na manévrech každý rok – přímo podél těchto hranic. A jeho atlasy, stejně jako naše, ukazují, že Tallin v Estonsku je jen 200 mil od Petrohradu, ukrajinský Charkov jen 400 mil od Moskvy a Vitebsk v Bělorusku je méně než 300 mil od Rudého náměstí. Někteří lidé dávají téměř slyšitelně najevo vzrušení či netrpělivost.

Daleko hrozivější než Rusko je dnes Čína, která už není spícím obrem, ale hospodářsky i vojensky sílí víc než kdykoliv předtím – i když v tom druhém je stále daleko, daleko za USA. Tito dva se však stále víc přátelí, což je dostatečný důvod pro to, aby Washington utrácel ještě více za drahé verze Reaganových hvězdných válek a stále pronikavější zbraňové systémy všeho druhu!

V Německu to lidem, jako je ministryně obrany Annegret Kamp-Karrenbauerová nebo kandidátka Zelených na kancléřku Annalena Baerbocková, poskytuje mnohá oprávnění, ať už nově zrozená nebo oživená jako zombie z minulosti, prosazovat více ocelových a elektronických svalů a pevnější, vůči tankům odolnější mosty a železniční tratě. To jsou politiky, které nabízejí skutečnou satisfakci širokému spektru podnikatelů, politiků a generálů na obou stranách Atlantiku - to vše v duchu zesnulého, oplakávaného (alespoň jeho rodinou) Donalda Rumsfelda.

BERLIN BULLETIN č. 191, 3. 7. 2021
Victor Grossman

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >