EU a ukrajinská krize

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 1. 2022

Twitter

Nejznepokojivějším aspektem přístupu EU k ukrajinské krizi je to, že naprosto neuznává skutečné historicky podložené obavy Ruska. Ruský velvyslanec to dal jasně najevo ve zprávách RTE Six-One: členství Ukrajiny v NATO by znamenalo, že rakety by byly jen pět minut letu od Moskvy.

Ruský lid nezapomněl, že během posledního pokusu o zničení jeho vlasti zahynulo 27 milionů sovětských občanů. A posledních 20 let nikdy nekončících krvavých válek, které západní imperialismus vedl v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a Mali, ukazuje, že Washington a jeho pomocníci jsou v této fázi schopni jakékoliv vojenské ohavnosti.

Převrat na Ukrajině v roce 2014 financovaný Washingtonem ve výši jedné miliardy dolarů zaručil snahu Moskvy získat Krym zpět pro ruskou vlast a zabránit tomu, aby její strategicky významné černomořské námořní základny obsadily jedovatě bojovné USA.

Nediplomatické odmítání Evropské unie Victorií Nulandovou ukazuje, že není takovou světovou velmocí, jakou si sama sebe představuje. Není proto divu, že Vladimir Putin nasměroval své požadavky směrem k Joe Bidenovi. Kromě toho, jak jsme viděli, Josep Borrell, hlavní zahraniční pocmrnda v EU, nejenže nemá co nového nabídnout, ale navzdory všem řečem o „vojenské autonomii“ EU submisivně čeká na kývnutí ze strany USA.

Její reakce na odsunutí na vedlejší kolej v ukrajinské krizi je ukázkovým příkladem. Borrell mohl koncem prosince jen kňourat německému deníku Die Welt: „Pokud chce Moskva, jak bylo oznámeno, od ledna mluvit o bezpečnostní architektuře v Evropě a o bezpečnostních zárukách, pak to není jen záležitost Ameriky a Ruska. Nechceme být nezúčastněnými diváky, nad jejichž hlavami se rozhoduje.“

O několik dní později už na východní frontě Ukrajiny řinčel šavlí a světovým médiím sděloval, že EU „zvažuje vojenskou výcvikovou misi“ na Ukrajině. O čtrnáct dní dříve však nešťastný ukrajinský prezident Zelenskij opustil Brusel bez vojenské techniky, kterou očekával. Je evidentní, že rozkazy dává Washington. Stojí za připomenutí, že prezident Obama po převratu v roce 2014 jmenoval Joe Bidena ukrajinským místokrálem. EU proto může udělat to, co navrhla paní Nulandová.

EU má své Východní partnerství (EP), jež zahrnuje Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii, Moldavsko, Ukrajinu a donedávna i Bělorusko. EP bylo Evropskou unií explicitně koncipováno nikoliv jako předchůdce pozdějšího členství pro začleněné státy, ale jako jeho náhrada. Koneckonců, podstatné bylo, že ani východoevropští rusofobové se sídlem a hlasováním v Bruselu neměli zájem dělit se o miliardy ve financování, jež jim měly plynout, se zeměmi, jejichž sociální produkt by byl ještě nižší než jejich. To ovšem znamenalo, že EU zacházela s EP jako s mrkví, kterou před „partnerskými zeměmi“ držela navždy na holi, a očekávala, že své vnitřní podmínky obrátí v souladu s EU.

To se snadněji řekne, než udělá, a to i ze strany „reformně smýšlejících“ politiků v členských státech EU. Ukrajinský prezident Volodimir Zelenskij si toho právě všiml při svém pokusu o vytlačení domácí buržoazie. Má pověst „oligarchie“, ale přesně tak vyrostla, z trosek Sovětského svazu: zkorumpovaná do morku kostí, ale moc, jež má prostředky, aby v případě potřeby skoupila příslušný počet poslanců. Rozpustit jednu vládnoucí třídu a nahradit ji novou: EU to za těchto podmínek neudělá?

EP je hegemonický a neokoloniální projekt vůči přijímajícím zemím. Některé buržoazní komentáře předpovídají jeho tichou smrt vyhublostí. Na tom by nebylo nic špatného.

Pokud chce být EU brána na mezinárodní scéně vážně, měla by se zatím odvrátit od papouškování slov a činů Washingtonu.

People’s Movement (of Ireland; irské Lidové hnutí), 15. 1. 2022
(překlad VS)

• < Předchozí
• Další >