Guantanamo: Smysl 120 let nezákonné okupace

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 3. 2023

Twitter

Pro mnoho lidí na světě se slovo Guantanamo stalo synonymem mučení od roku 2002, kdy tam USA otevřely své vojenské vězeňské středisko. Přes 780 lidí zajatých americkými silami trpělo od té doby masivním porušováním lidských práv, jehož se tam dopouštěla CIA. Pro obyvatele Kuby, společnosti, která klade lidská práva a blahobyt nade vše, je to kolektivní hrůza, které se na jejich svrchované půdě dopouští cizí armáda.

Tento článek doufá, že se dostane dál, protože dnes si připomínáme 120. rok nepřetržité okupace Guantánama americkým námořnictvem. Náš prezident Miguel Diaz Canal dal dnes ráno jasně najevo kolektivní smýšlení kubánského lidu: „Naše svrchovanost byla přerušena toho dne v roce 1903, kdy Tomás Estrada Palma podepsal postoupení území, jež zůstává nezákonně okupováno Spojenými státy proti vůli kubánského lidu“.

Podpis z roku 1903 byl „Smlouvou o pronájmu námořních a uhelných základen“, která dávala Spojeným státům právo využívat čtyři nejlepší zálivy ostrova k výstavbě vojenských zařízení. Smlouva byla podepsána podle článku VII Plattova dodatku, dokumentu vypracovaného americkým Kongresem a připojeného k tehdy nedávno schválené kubánské ústavě (1901). Byla to povinná akce k ukončení americké okupace, která již trvala čtyři roky. Dodatek nebyl ničím jiným než víkem hrobu na nedávno zrozenou kubánskou „nezávislost“. Vytáhl jasně, že aby američtí vojáci mohli odejít, Kuba bude muset získat souhlas USA pro všechna významná zemská rozhodnutí.

Rámec mezinárodního práva nálady kubánského lidu dostatečně nereprezentuje; pro ně podpis této smlouvy nebyl ničím jiným než aktem nátlaku moci (zemské) polokoule nad malou zemí, která nesla těžký kříž neustálé hrozby vojenského zásahu, hrozby, která je všudypřítomná i dnes.

Historie námořní základny, její podrobnosti a obvyklé zahraniční excesy amerických vojenských sil byly během těchto 120 let řešeny v řadě článků a knih. Nicméně pocity kubánského lidu, zejména těch, kteří žili v blízkosti vojenské základny, jsou nejlepším právním a morálním argumentem k pochopení, proč jde o území zabrané silou a nezákonně okupované.

Těchto téměř 118 čtverečních kilometrů pro ně představuje více než prokázaný geografický nebo ekonomický význam. Je to něco, co zasahuje hluboko do duše národa. Mezi místními lidmi stále existují svědci, kteří si pamatují, jak zařízení utvářelo jejich životy po více než pět desetiletí.

Před naší revolucí v roce 1959 bylo Guantanamo místem, kde vzdělání a zdravotní služby téměř neexistovaly, ale byla tam spousta barů a nevěstinců. Dokonce i vzácné vodní zdroje byly určeny výhradně k uspokojování potřeb americké námořní pěchoty. Pro místní lidi to bylo jako být cizinci ve své vlastní zemi. Dnes je tato realita jen hořkou vzpomínkou, ale základna zůstává anachronickým symbolem, který nám brání získat naši úplnou suverenitu. Z více než 750 amerických vojenských základen, které jsou po celém světě, je Guantanamo nejstarší.

Během ozbrojeného boje vedeného Fidelem Castrem v Sierra Maestra vymyslela americká armáda několik plánů, jak vymyslet záminku k invazi na ostrov nebo poskytnout další pomoc Batistově diktatuře, aby porazila rebely. Po triumfu revoluce přešla americká armáda ke skutečným akcím. Ze základny podporovali kontrarevoluční skupiny, plánovali útoky proti vůdcům revoluce a dokonce zahájili minometné útoky proti místnímu obyvatelstvu.

V prvních letech revoluce byla vytvořena Pohraniční brigáda, aby chránila oblast, možná ne před možným útokem, který byl vždy jednou z možností, ale spíše před provokativními činy podél hranice základny, které vedly až k zavraždění dvou kubánských vojáků. Za šest desetiletí prošly touto vojenskou jednotkou tisíce mladých Kubánců, což zajistilo, že tuto přetrvávající pohromu pro naši zemi pochopila každá generace.

Ačkoli napětí podél hranice pokleslo až na hranici opatrného soužití, nezdvořilé chování vůči kubánským vojákům se zdá být dědictvím. Přetrvávajícími praktikami je míření puškami na kubánské posty, zejména na ty, které hlídají ženy, nebo narušování kubánských teritoriálních vod.

Z pohledu mladého kubánského vojáka z Pohraniční brigády má kubánská vojenská uniforma na tomto místě dodatečnou hodnotu. Lidé mnohem lépe chápou, kolik cti a kolik odpovědnosti s sebou nese. Vysvětlil také urážku, která se koná každé ráno v 8 hodin, kdy díky desítkám reproduktorů instalovaných na obvodu základny zazní americká hymna. Zvuk zaplavuje tichou charakteristiku pustých oblastí a zasahuje i do nejbližších měst a okolních kubánských vojenských táborů.

Navzdory plynutí času si na to nikdo nezvykl a každé ráno sdílejí stejný pocit, jaký kubánský básník Bonifacio Byrne vyjádřil ve své básni „Má vlajka“, když se vrátil do Havany na začátku americké vojenské okupace:

dychtivě jsem hledal vlajku svou
a uviděl hned vedle ní jinou
tak dnes hlasitě volám
že vedle sebe vlát neměly by dvě
když stačí jedna – moje!

Tento pocit vysvětluje, proč se jedná o kraj, kde kubánská vlajka vlaje s nesrovnatelnou krásou, přestože se krajina zdá pustá a není napuštěna typickou zelení kubánského venkova.

Tento pocit nemůže u mezinárodního soudu zastávat žádný, ani ten nejlepší mezinárodní právník. Nicméně každý Kubánec, který se do této zóny dostal, by byl schopen přesvědčit i tu nejtvrdší porotu, že Guantánamo je nezákonně okupováno, což je uzurpování půdy, která patří všem Kubáncům, které může pokračovat jen s tím nejodpornějším vydíráním, které přetrvává z doby před 120 lety. Je to jediné možné vysvětlení, protože žádný Kubánec nikdy nepřijal odpornou povahu námořní základny jenkijů (yankee) na našem Guantanamu.

28. února 2023 Gustavo A. Maranges

Zdrpj: Resumen Latinoamericano – U.S.

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >