Po argentinském výprasku. První komentář

Podrobnosti

Vytvořeno 26. 11. 2023

Twitter

Rodrigo Rivas

1) Milei zvítězil. Nebylo nás mnoho, abychom jeho vítězství zpochybnili. Mýlili jsme se? Myslím, že ne. Jelikož nejsme ani notáři, ani písaři, museli jsme to zkusit. A my jsme se snažili. Jistě jsme si mohli počínat lépe.

2) V průběhu života můžeme zaujímat různé postoje: vzpřímený, vsedě, vkleče, na kolenou, vleže... V naší pochmurné a tísnivé současnosti je podle mého názoru nezbytné zaujmout vzpřímený postoj, vyvinout si postoj čelící dramatickým hrubostem současnosti frontálním odporem, postupujícím přímo před škodou, i když je člověk bezmocný; neskrývaný odpor, který udržuje pozici a činí jeho výslovný odpor pevným.

3) Vzpřímený, ale ne strnulý postoj. Musíme se učit od stromu, aby nás náraz přítomnosti mohl ohnout, aniž by nás zlomil. Žít jako porézní tělo, být citlivým receptorem toho, co se děje kolem nás, v blízkém i vzdáleném světě, být odolným tělem snící mysli.

4) Nejhorší porážka je ta, která vám znemožní pokračovat ve snění. Imperativ snít platí do té doby, dokud není vše takové, jaké chceme, aby bylo. To znamená, že platí navždy.

5) Francisco "Paco" Urondo, argentinský básník narozený v roce 1930 v Santa Fe a zavražděný armádou v Mendoze v roce 1976, napsal krátce před přepadením, při němž byl zabit: "Na celém jihu není nikdo vidět, jsme sami, sami vzbuzujeme naději, sami překonáme tuto bažinu" ("Na jihu").

6) V roce 1973, kdy byl vězněn ve věznici Villa Devoto, napsal: "Na druhé straně mříží je skutečnost, ale i na této straně mříží je skutečnost; jediná neskutečnost je mříž; svoboda je skutečná, i když člověk neví, zda patří do světa živých, do světa mrtvých, do světa fantazie nebo do světa předvečera, do světa vykořisťování nebo do světa výroby... I když to někdy vypadá jako lež, jediná lež není ani zrada. Je to prostě závora, která nepatří ke skutečnosti" ("Pravda je jediná skutečnost").

7) Z Uronda vyvozuji dvě poučení.

Prvním je, že každou bažinu lze překonat.

Druhé, že jedinou neskutečností jsou mříže, které nám brání v letu. Létat, protože na rozdíl od jeho situace by naše mříže, které jsou v našich hlavách, mohly být tvárnější.

Nemám už moc co dodat. Ale nejspíš ti, kdo čtou, čekají, že se pokusím vysvětlit, proč ta porážka. Takže něco řeknu a budu se snažit, abych se příliš neopakoval.

Především si všímám obrovské vzdálenosti, která existuje mezi možnými očekáváními a skutečnou pravdou, tedy mezi možnými představami v argentinské realitě.

Před sto lety byla Argentina jednou z nejbohatších zemí světa. Dnes je to země zadlužená díky Macrimu a MMF na dalších 100 let.

Tento rozměr, který není konjunkturální, by bylo těžké komentovat jinak než jako "katastrofu způsobenou kolosální neschopností neschopné a nekompetentní vládnoucí třídy". Právě o to se Milei opíral.

9) V této bohaté zemi vedené neschopnými lidmi však vznikl jediný "sociální stát", který v Latinské Americe existuje. A právě tento sociální stát hodlá Milei zničit. Má zprivatizovat, aby si rozdělil výnosy, zdravotnictví, školství, sociální bydlení, systém sociální péče, sociální pomoc ...

V tomto smyslu se Mileiova Argentina bude jistě podobat spíše Pinochetově Chile nebo Fujimoriho Peru.

Nebude to hezké a nebude to bezbolestné. Jakmile opojení pomine, brzy to zjistí mladí lidé, ti samí, kteří Mileiho masově volili.

10) Mladým lidem, kteří osiřeli kvůli věrohodným politickým návrhům a následovali zaklínače hadů, není co vytknout.

Stává se to, stávalo se to v každé zeměpisné šířce.
    
Primární odpovědnost nesou vždy ti, kteří je tím, že je zbavili jakékoli možnosti snít, donutili přežívat v noční můře nejistoty a chudoby, jíž se na rozdíl od mnoha jiných chudých lidí na světě nepřizpůsobili.

Jsou to mladí lidé, kteří jednoduše řečeno chtějí, aby se i nadále mohli cítit součástí lvů, byť jen ocasu několika lysých lvů.

Mohl bych jen říct, že iluze umírají těžko, i když člověk už nějakou dobu žije na Sunset Boulevard.

11) Zde se prozatím zastavím a dodám jen, že - jak nás vždy vyzývá Paco Urondo - a kromě hněvu nemáme důvod k zoufalství, ale spíše se máme snažit utišit bolesti a posílit se tím, že se o ně podělíme s blízkými, s přáteli, s kamarády, že budeme jíst ve společnosti, že zavřeme dveře a okna, abychom překonali hurikán.

Zkrátka, zítra určitě opět vyjde slunce, a to i pro nás, potlučené veterány tolika porážek.

A když vidíme, že ještě žijeme, že "mrtví, které jsi zabil, se těší dobrému zdraví", určitě začneme znovu.

Jak? S kým? Vezměme si pár hodin na rozmyšlenou. Pokud jde o mne, pokusím se přiblížit postupnými pokusy. Vyzývám vás, abyste postupovali stejně.

12) Protože vycházíme ze starého příběhu, který nás měl něčemu naučit, zakončím vzpomínkou na anděla dějin Waltera Benjamina, velkého filozofa a kritika umění, který v roce 1940 spáchal sebevraždu, aby se vyhnul nacistům. Podle mého názoru se hodně trefuje:

"Existuje obraz od Paula Klee nazvaný Angelus Novus. Anděl, který je na něm zobrazen, vyhlíží, jako by se měl vzdalovat od něčeho, nač upřeně hledí. Jeho oči jsou roztaženy dokořán, ústa otevřená a křídla roztažena.
Tak musí vyhlížet anděl dějin.
Má tvář obracenou k minulosti. Kde se nám zdá, že máme před sebou řetěz události, tam on vidí jen jedinou katastrofu, která neustále vrší trosky na trosky a vrhá mu je pod nohy. Snad by chtěl prodlít, vzbudit mrtvé a scelit roztříštěné. Ale vichr, který vane z ráje, se zaklesl do jeho křídel a je příliš silný, aby je anděl mohl někdy zavřít. Ten vichr ho žene neustále do budoucnosti, ke které je obrácen zády, zatímco před ním vzrůstá do nebes ta hromada trosek. Co nazýváme pokrokem, to je tento vichr.“

https://codice-rosso.net/dopo-la-batosta-argentina/

• < Předchozí
• Další >