Globalizace přeje kartelům

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 12. 2006

Twitter

"Vypadají jako církevní činitelé s vlasy pokrytými stříbrem. Náležejí k nejlepším golfovým klubům. Jejich motto zní 'Naši konkurenti jsou našimi přáteli, naši zákazníci našimi nepřáteli'. Přísně vzato podle zákona v mnoha zemích jde o zločince. Jsou to šéfové společností, kteří řídí světové kartely, onu temnou stránku globalizace. Jejich aktivity jsou - jak říká Mario Monti, komisař Evropské unie pro antimonopolní politiku - rakovinou ekonomiky volné soutěže."

Tato ostrá slova lze číst v zajímavém článku amerického publicisty Barryho Jamese o boji proti podvodným praktikám velkých mezinárodních monopolů, který 24. října 2000 zveřejnil list International Herald Tribune. Zápas s tajně dohodnutými a do ruky si hrajícími machinacemi kartelů je velmi složitý. Podstupuje jej obvykle vždy jen hrstka statečných právníků, zákonu oddaných policistů a čestných politiků. Známý italský televizní seriál "Chobotnice" je sice fikcí, ale atmosféru takového prostředí jistě zobrazuje dost věrně. A je dobře, že právě na půdě Evropské komise působí lidé, kteří se boji s touto kartelovou chobotnicí plně věnují, i když se setkávají s nesmírnými těžkostmi a celou řadou umělých překážek.

Co je vůbec kartel? Není třeba ani příliš dlouho studovat ekonomické spisy nebo právnické texty. Stačí nahlédnout do českého slovníku cizích slov, kde stojí, že se jedná o "sdružení podniků na základě dohody o jednotných prodejních podmínkách, o společných závazných cenách, o rozdělení trhu, o rozvržení výroby na účastníky". Avšak nutno třeba zdůraznit, že skutečnost je ještě tvrdší, neboť jde o ryze nekalý způsob monopolistického podnikání, které je jistě právem zakázané, protože odporuje etice hospodářské soutěže a může vyvolat neoprávněný prospěch na úkor ostatních podnikatelů a hlavně spotřebitelů.

Příkladů existuje celá řada. Tak třeba již před nějakými šestnácti lety dvě obilnářské společnosti Cargill a ConAgra kontrolovaly celou jednu polovinu amerického vývozu obilí. A obě tyto zmíněné společnosti ještě s firmou Iowa Beef Processors měly pod kontrolou 80 % obchodu s masem. K tomu, aby byl domácí trh považovaný za kartelový, stačí dle ekonomů, když čtyři firmy ovládají 40 % nebo více prodeje. Domácí trh je však kartelům malý, a proto "vyrazily" do světa. Jak píše John Kavanagh z Washington Institute of Policy Research, "extrémně bohatým přinesla globalizace další příležitosti ještě rychleji vydělávat peníze... využili nejnovější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali kolem zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě úspěšněji... globalizace je vlastně paradox, zatímco velmi malému množství lidí je ohromně prospěšná, dvě třetiny světové populace vynechává či je odsouvá na okraj".

Když pět firem kontroluje více než polovinu globálního trhu, je tento trh pokládán za vysoce monopolistický. Britský list The Economist už skoro před 14 lety (23. března 1993) uvedl, že pět největších světových firem ovládá dvanáct globálních odvětví. Nejvíce je to patrné ve spotřebním zboží, kde pět takových společností řídí téměř 70 % celého světového trhu s těmito produkty. Americké společnosti IBM, Apple Computer a Motorola vytvořily kartel na vývoj operačních systémů a mikroprocesorů, americká automobilka získala 38 % japonské firmy Isuzu, která produkuje motorová vozidla pod značkami GM a Opel. Jiná americká automobilka Chrysler se spojila s japonskou firmou Mitsubishi a italskými Maserati a Fiat, aby byla nakonec nedávno pohlcena německou firmou Daimler.

O problémech spojených s nečistou hrou velkých monopolů v globálním měřítku již prosakují četné informace, které naznačují, že "co je moc, je příliš" aneb že i samotná oficiální místa v nejvyspělejších západních státech jsou nucena pod tlakem poctivých podnikatelů a zejména nespokojené veřejnosti čas od času zasahovat proti nejkřiklavějším případům kartelových seskupení. Tak tomu je v téměř stálém soudním jednání se softwarovou firmou Microsoft nejbohatšího amerického miliardáře Billa Gatese, jenž je obviňován právě z porušování protimonopolního zákona.

A co Evropa? Bude úsilí shora zmíněného komisaře Maria Montiho úspěšné? Jeho antikartelová jednotka to nemá snadné. Když najde a usvědčí někoho z porušení hospodářské soutěže, zatím se kolem něho nic velkého neděje. Dokonce to jde tak daleko - jak uvádí vzpomínaný list International Herald Tribune - že například Robert Koehler, předseda správní rady a generální ředitel německé firmy SGL Carbon, mohl klidně zůstat ve svém šéfovském křesle i po té, co byla jeho firma pokutována (a také on osobně) za nezákonné dohody mezi firmami o stanovení cen u konkurenčních grafitových elektrod v ocelářském průmyslu. Jak bylo zjištěno, tato firma díky těmto machinacím získala v  pěti letech 1995-2000 jen na trhu v USA přes 1,7 miliardy dolarů. A ještě jednou Barry James, když píše doslova: "Špičkoví manažeři konspirují v luxusních hotelech v Ženevě a Curychu. A jelikož si navzájem nevěří, nechávají si vést dokumentaci o kartelových dohodách u švýcarských účetnických firem. A pokud jsou přistiženi, tak přicházejí ke slovu například švédské firmy, které uvalené pokuty doma zaznamenávají jako oficiální obchodní výdaje."

Michal Rybín, z archivu

• < Předchozí
• Další >